Profesor Michl: Dejte mladým vědcům šanci dělat samostatnou a tvůrčí práci

Na Univerzitě Palackého v Olomouci se minulý týden setkali výjimeční muži: profesor Rudolf Zahradník a jeho žáci Pavel Hobza a Josef Michl, dva z nejcitovanějších českých vědců. Citace nepočítám, ani jsem je nikdy nepočítal. Nemám na to čas, řekl ČESKÉ POZICI profesor Michl.

Na slavnostním zahájení přednášek Rudolf Zahradník Lecture Series se sešli... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Na slavnostním zahájení přednášek Rudolf Zahradník Lecture Series se sešli... | foto: © Pavel Konečný, UPČeská pozice
Na slavnostním zahájení přednášek Rudolf Zahradník Lecture Series se sešli...

Tři králové české chemie. Když spolu seděli za jedním stolem, člověk by se dopočítal desítek tisíc citací jejich studií. Na Univerzitě Palackého v Olomouci se minulý týden setkali výjimeční muži: profesor Rudolf Zahradník a jeho žáci Pavel Hobza a Josef Michl, dva z nejcitovanějších českých vědců. S nápadem na exkluzivní sérii přednášek, která dostala jméno Rudolf Zahradník Lecture Series, přišel další hvězdný chemik: profesor Radek Zbořil, jenž vede Regionální centrum pokročilých technologií a materiálů (RCPTM).

„Vědě a naší společnosti chybí vůdcovské typy v tom nejhezčím slova smyslu,“ konstatuje noblesní a ve svých 85 letech stále čilý Zahradník, který by rád viděl, jak výrazné persony ovlivňují mladé lidi. Jemu samotnému se to podařilo. „Od něho jsem se naučil, jak dělat vědu,“ prozradil v rozhovoru s ČESKOU POZICÍ profesor Josef Michl z Coloradské univerzity. Na dlouhé cestě mezi americkým Boulderem a Tokiem se neváhal alespoň na den zastavit v Olomouci.

„Vědě a naší společnosti chybí vůdcovské typy v tom nejhezčím slova smyslu,“ konstatuje profesor ZahradníkProfesor Michl (75) se zabývá fotochemií i nanochemií. Je editorem špičkového časopisu Chemical Reviews (má impakt faktor 41,298, větší než třeba Nature). Na kontě má přes 600 publikací, jež byly citovány více než 20tisíckrát. Výzkumné skupiny má v USA i v pražské Akademii věd, asi tak šestkrát ročně střídá oba světadíly a laboratoře.

ČESKÁ POZICE: Co vás Rudolf Zahradník naučil?

MICHL: To má několik aspektů. Jednak řekl bych „technický“: naučil mne představivosti, houževnatosti, tvořivosti, píli – on pracoval neuvěřitelně pilně – a vytrvalosti. Nevzdávat se, když něco nejde jednou, dvakrát, třikrát i čtyřikrát a zkoušet to dál. Měl ohromnou schopnost předvídat, co bude důležité. To měl těžké, protože pracoval za podmínek, které byly o dva řády horší než u těch, jimž měl na Západě konkurovat. Byl o krok vepředu a dělal to, co ostatní ještě nezačali. A když to dělali také, dohnali ho a předhonili, už dělal něco jiného. Anticipoval témata.

Druhým aspektem je lidská stránka: byl vždy velmi kurážný, měl odvahu i v době, kdy nebylo lehké ji mít. Další věcí je jeho pravdomluvnost, etická stránka výzkumu, co se má a nemá dělat. Já se od něho naučil takřka všechno.

ČESKÁ POZICE: Okupace vás roku 1968 zastihla v Norsku. Bylo těžké se nevrátit?

MICHL: Nebylo to lehké. Dva tři týdny jsem váhal, co mám dělat. Ta škola kvantové chemie ještě chvíli po invazi trvala, doposlouchal jsem přednášky a čekal, co bude dál. Když nebyl kladen odpor, rozhodl jsem se, že po desetiletích, která jsem v tom režimu prožil, nechci už dál.

ČESKÁ POZICE: Jak jste se dostal do Colorada?

„Měl jsem štěstí, že profesoři Brdička a Zahradník podporovali mladé lidi...“MICHL: Byl jsem v Norsku a švédské Uppsale. Několik profesorů, kteří tam učili, za mnou přišlo a nabídli, že když budu chtít, mohu jít k nim jako „postdok“. Jedním z nich byl Frank Harris z University of Utah, druhým pak profesor z Arhusu. Rozhodl jsem se zůstat rok v Dánsku a pak šel k Harrisovi. Na univerzitu do Colorada jsem se dostal až mnohem později.

ČESKÁ POZICE: Byl to velký skok v zázemí?

MICHL: Byl. I když já měl štěstí, že jsem byl v Praze na ústavu profesorů Brdičky a Zahradníka, kteří podporovali mladé lidi, dávali jim volnost, ale technická situace byla obtížná. Rozhodl jsem se, že budu studovat magnetický cirkulární dichroismus, což je určitá metoda pro výzkum elektronické strukury molekul, a na to jsem si chtěl postavit přístroj. Bylo to skoro nadlidské úsilí, kdežto na Západě se to prostě koupilo... Venku jsem začínal jako postdok, naučil se řadu věcí – v Dánsku hodně teoretické chemie, u Harrise kvantovou chemii. Byl jsem samostatný, dostal jsem místo na University of Utah, vytvořil vlastní skupinu a začal si dělat, co jsem sám chtěl.

ČESKÁ POZICE: V čem je zajímavá jedna z vašich specializací, fotochemie?

MICHL: Fotochemie zkoumá vliv světla respektive absorpce světla, ať už viditelného nebo ultrafialového, na přeměny chemických sloučenin. V tehdejší době se tomu příliš nerozumělo, objevy byly toho druhu, že začali ozařovat nějakou sloučeninu a hrozně se divili, co se stalo. Byla to tehdy krásná doba, pro vědce úplně otevřené pole.

ČESKÁ POZICE: Počítáte ještě, kolik tisíc citací máte?

MICHL: Nepočítám, nevím, ani jsem je nikdy nepočítal. Nemám na to čas (úsměv).

ČESKÁ POZICE: Jste často v Česku?

MICHL: Velmi často. Trávím tu polovinu svého pracovního času. Na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR mám poloviční úvazek, je tam v laboratoři asi tak tucet lidí, kteří ve skupině pracují. Jsem s tímto uspořádáním velmi spokojen. Přes Atlantik letím oběma směry tak šestkrát osmkrát do roka a snažím se, aby ani jedna skupina, ani v Boulderu, ani Praze, netrpěla tím, že bych byl dlouho pryč. Snad jsou spokojeni i oni.

ČESKÁ POZICE: Co byste vzkázal těm, kteří řídí českou vědu?

MICHL: Úplně nejdůležitější je dávat více příležitosti lidem, kteří dokončili studium, získali Ph.D. a rok někde dělali postdoka. V tom okamžiku by měli mít šanci začít samostatnou a tvůrčí práci s vlastní skupinou a svými myšlenkami. To bývá v Evropě či Japonsku nezvyklé, ale v USA je to zcela běžné. A je to důvod, proč je na tom americká věda tak dobře – dává nejmladším lidem možnost, aby uplatnili svoji představivost a tvořivost.