Tři králové české chemie. Když spolu seděli za jedním stolem, člověk by se dopočítal desítek tisíc citací jejich studií. Na Univerzitě Palackého v Olomouci se minulý týden setkali výjimeční muži: profesor Rudolf Zahradník a jeho žáci Pavel Hobza a Josef Michl, dva z nejcitovanějších českých vědců. S nápadem na exkluzivní sérii přednášek, která dostala jméno Rudolf Zahradník Lecture Series, přišel další hvězdný chemik: profesor Radek Zbořil, jenž vede Regionální centrum pokročilých technologií a materiálů (RCPTM).
„Vědě a naší společnosti chybí vůdcovské typy v tom nejhezčím slova smyslu,“ konstatuje noblesní a ve svých 85 letech stále čilý Zahradník, který by rád viděl, jak výrazné persony ovlivňují mladé lidi. Jemu samotnému se to podařilo. „Od něho jsem se naučil, jak dělat vědu,“ prozradil v rozhovoru s ČESKOU POZICÍ profesor Josef Michl z Coloradské univerzity. Na dlouhé cestě mezi americkým Boulderem a Tokiem se neváhal alespoň na den zastavit v Olomouci.
„Vědě a naší společnosti chybí vůdcovské typy v tom nejhezčím slova smyslu,“ konstatuje profesor ZahradníkProfesor Michl (75) se zabývá fotochemií i nanochemií. Je editorem špičkového časopisu Chemical Reviews (má impakt faktor 41,298, větší než třeba Nature). Na kontě má přes 600 publikací, jež byly citovány více než 20tisíckrát. Výzkumné skupiny má v USA i v pražské Akademii věd, asi tak šestkrát ročně střídá oba světadíly a laboratoře.
ČESKÁ POZICE: Co vás Rudolf Zahradník naučil?
MICHL: To má několik aspektů. Jednak řekl bych „technický“: naučil mne představivosti, houževnatosti, tvořivosti, píli – on pracoval neuvěřitelně pilně – a vytrvalosti. Nevzdávat se, když něco nejde jednou, dvakrát, třikrát i čtyřikrát a zkoušet to dál. Měl ohromnou schopnost předvídat, co bude důležité. To měl těžké, protože pracoval za podmínek, které byly o dva řády horší než u těch, jimž měl na Západě konkurovat. Byl o krok vepředu a dělal to, co ostatní ještě nezačali. A když to dělali také, dohnali ho a předhonili, už dělal něco jiného. Anticipoval témata.
Druhým aspektem je lidská stránka: byl vždy velmi kurážný, měl odvahu i v době, kdy nebylo lehké ji mít. Další věcí je jeho pravdomluvnost, etická stránka výzkumu, co se má a nemá dělat. Já se od něho naučil takřka všechno.
ČESKÁ POZICE: Okupace vás roku 1968 zastihla v Norsku. Bylo těžké se nevrátit?
MICHL: Nebylo to lehké. Dva tři týdny jsem váhal, co mám dělat. Ta škola kvantové chemie ještě chvíli po invazi trvala, doposlouchal jsem přednášky a čekal, co bude dál. Když nebyl kladen odpor, rozhodl jsem se, že po desetiletích, která jsem v tom režimu prožil, nechci už dál.
ČESKÁ POZICE: Jak jste se dostal do Colorada?
„Měl jsem štěstí, že profesoři Brdička a Zahradník podporovali mladé lidi...“MICHL: Byl jsem v Norsku a švédské Uppsale. Několik profesorů, kteří tam učili, za mnou přišlo a nabídli, že když budu chtít, mohu jít k nim jako „postdok“. Jedním z nich byl Frank Harris z University of Utah, druhým pak profesor z Arhusu. Rozhodl jsem se zůstat rok v Dánsku a pak šel k Harrisovi. Na univerzitu do Colorada jsem se dostal až mnohem později.
ČESKÁ POZICE: Byl to velký skok v zázemí?
MICHL: Byl. I když já měl štěstí, že jsem byl v Praze na ústavu profesorů Brdičky a Zahradníka, kteří podporovali mladé lidi, dávali jim volnost, ale technická situace byla obtížná. Rozhodl jsem se, že budu studovat magnetický cirkulární dichroismus, což je určitá metoda pro výzkum elektronické strukury molekul, a na to jsem si chtěl postavit přístroj. Bylo to skoro nadlidské úsilí, kdežto na Západě se to prostě koupilo... Venku jsem začínal jako postdok, naučil se řadu věcí – v Dánsku hodně teoretické chemie, u Harrise kvantovou chemii. Byl jsem samostatný, dostal jsem místo na University of Utah, vytvořil vlastní skupinu a začal si dělat, co jsem sám chtěl.
ČESKÁ POZICE: V čem je zajímavá jedna z vašich specializací, fotochemie?
MICHL: Fotochemie zkoumá vliv světla respektive absorpce světla, ať už viditelného nebo ultrafialového, na přeměny chemických sloučenin. V tehdejší době se tomu příliš nerozumělo, objevy byly toho druhu, že začali ozařovat nějakou sloučeninu a hrozně se divili, co se stalo. Byla to tehdy krásná doba, pro vědce úplně otevřené pole.
ČESKÁ POZICE: Počítáte ještě, kolik tisíc citací máte?
MICHL: Nepočítám, nevím, ani jsem je nikdy nepočítal. Nemám na to čas (úsměv).
ČESKÁ POZICE: Jste často v Česku?
MICHL: Velmi často. Trávím tu polovinu svého pracovního času. Na Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR mám poloviční úvazek, je tam v laboratoři asi tak tucet lidí, kteří ve skupině pracují. Jsem s tímto uspořádáním velmi spokojen. Přes Atlantik letím oběma směry tak šestkrát osmkrát do roka a snažím se, aby ani jedna skupina, ani v Boulderu, ani Praze, netrpěla tím, že bych byl dlouho pryč. Snad jsou spokojeni i oni.
ČESKÁ POZICE: Co byste vzkázal těm, kteří řídí českou vědu?
MICHL: Úplně nejdůležitější je dávat více příležitosti lidem, kteří dokončili studium, získali Ph.D. a rok někde dělali postdoka. V tom okamžiku by měli mít šanci začít samostatnou a tvůrčí práci s vlastní skupinou a svými myšlenkami. To bývá v Evropě či Japonsku nezvyklé, ale v USA je to zcela běžné. A je to důvod, proč je na tom americká věda tak dobře – dává nejmladším lidem možnost, aby uplatnili svoji představivost a tvořivost.