V posledních měsících jsme si zvykli slýchat zprávy o bídném stavu eurozóny. Do problémů se dostalo nejprve Řecko, posléze Irsko. Jaká je aktuální situace v případě Irska? Spasí ho finanční pomoc, které se mu dostalo od Evropské unie (EU) a Mezinárodního měnového fondu (MMF)? Nebo nakonec nastoupí Čína, která má dostatek rezerv a zároveň chuť stát se globálním líderm?
Po pravdě řečeno, přijetí 85 miliard eur od EU a MMF, které schválil irský parlament koncem minulého roku, nemůže a nebude stačit. Tato finanční injekce Irům pouze získala trochu času. Nic víc. Pravděpodobně bude muset časem přijít další pomoc a efekt bude stejný – pouhé prodloužení agonie.
Irové se musejí zaměřit na příčinu potíží – státní dluh a restrukturalizaci bankovnictví
Irsko musí svoji pozornost obrátit k příčinám současného stavu vlastní ekonomiky. Jinými slovy, Irové musejí restrukturalizovat bankovní sektor a řešit problémy státního dluhu. Víme tedy, kde je problém. Překvapivě ale nepozorujeme snahu a vůli jej okamžitě a bez otálení řešit. Proč tomu tak je a kdo má důvod ozdravný proces zdržovat? Jak se bude situace kolem Irska vyvíjet a jaké může mít teoreticky dopady?
Nemilosrdná čísla
Řešení se bude hledat pomalu, celý proces bude zdlouhavý a bolestivý. Je ale jen otázkou času, kdy si investoři uvědomí, že Irsko nebude v budoucnu schopno dostát svým závazkům. Kdy tento moment přesně nastane, lze stěží odhadovat, ale rozhodně přijde; čísla jsou v případě Irska nemilosrdná.
Je také vysoce pravděpodobné, že taktika oddalování, kterou zainteresované strany – Irsko, EU, MMF – zaujaly, bude mít neblahé důsledky na ostatní ekonomiky eurozóny – Portugalsko a Španělsko. Představa, že irská ekonomika zázračně vstane z popela jako bájný Fénix a vrátí se na růstovou trajektorii z dob takzvaného „keltského tygra“, je iluzorní a nikdo ji nemůže brát vážně. Byť o ní někteří mluví a spoléhají na ni.
Jen pro připomenutí, o problémech Irska se ví minimálně dva roky. Podobně dlouhou dobu se také v odborných kruzích diskutuje, jak situaci řešit. Návrh vytvořit institut Evropského fondu finanční stability (EFFS) poprvé zazněl již na podzim 2008. Představitelé eurozóny myšlenku nakonec – se zbytečným zpožděním – přijali za svou. Nikdo ze zúčastněných proto nemůže pomalou a nedůslednou reakci odůvodňovat tím, že by snad byli překvapeni a zaskočeni. Co je tedy příčinou zdržovací taktiky a proč není vůle k rychlému řešení? Na co se čeká?
Evropským politikům se podařilo přesvědčit veřejnost, že za potíže eurozóny může výhradně hypoteční krize v USA a chování tamních bankOdpověď je zhruba následující. Evropští politici – téměř bez výjimek – odmítli převzít zodpovědnost za svá chybná rozhodnutí a (ne)činnost v období, které vedlo k počátku krize na podzim 2008. Bravurně se jim ale podařilo přesvědčit veřejnost, že za současnou situaci v eurozóně může výhradně americká hypoteční krize a nezodpovědné chování amerických finančních institucí. Toto tvrzení je pravdivé jenom zčásti. Centrem krize skutečně byly Spojené státy a zajisté hlavním stoupencem a obhájcem globalizace finančních trhů byli představitelé americké administrativy. Nicméně je zde něco, o čem evropští politici taktně mlčí, a přitom právě zde leží odpověd na otázku, co blokuje a oddaluje řešení problémů Irska a eurozóny obecně.
Evropské banky nadměrně narostly
Byly to totiž právě evropské – nikoliv americké – banky, které v době před pádem Lehman Brothers rostly nepřiměřeně rychle a nadměrně ve vztahu k velikosti příslušných ekonomik. Během „přibírání na váze“ se evropským bankám navíc podařilo na svoji stranu jaksi mimochodem získat vlastní regulátory. Výsledkem této „symbiózy“ bylo chování bank velmi vzdálené tomu, co by se dalo označit za zodpovědné a prudentní.
Právě Irsko je toho učebnicovým příkladem. Vzájemně výhodný spletenec vztahů mezi politiky, bankéři a stavebními firmami vedl nejprve k expanzi, pak ale k hlubokému pádu irské ekonomiky. Co je třeba zdůraznit: situace v Irsku nepředstavuje problém pouze pro Iry samotné, ale především pro evropské banky, které irský boom z velké části úvěrovaly.
Velké německé a francouzské banky proto mají zatraceně vysokou motivaci dát představitelům svých vlád jasně najevo, že problémy Irska se týkají i jich samotných. Jejich argument může být zhruba následující: pokud Irsko zbankrotuje, utrží banky vysoké ztráty, což bude mít řadu negativních dopadů na německé a francouzské politické scéně. A to si jistě nikdo nepřeje. Argument ale může jít i jinou cestou. Pád Irska rozšíří dluhovou krizi minimálně do Portugalska a Španělska. Středem zájmu nebudou pouze irští politici, ale i ostatní. Proč je tedy zdržovací taktika výhodná pro banky a proč se jí nebrání ani političtí představitelé, je nyní jasné.
Zdržovací strategie má trhliny
Zdržovací taktika ale vlastně vyhovuje i samotnému Irsku, respektive jeho představitelům. Jejich motivace a cíl jsou jednoduché: vyhnout se razantnímu řešení a vydržet ve statu quo do chvíle, kdy dluhová krize naplno vypukne i v jiné – významnější – části eurozóny. Logika je jednoduchá. Pokud se krize rozšíří do jiných zemí eurozóny, je z pohledu Irska naděje, že do hry nějakým způsobem společně vstoupí Evropská centrální banka (ECB), MMF a ideálně znovu – jako v případě Řecka – i Německo.
Tento způsob uvažování má ale trhliny. Za prvé, účast ECB na akci tohoto typu je krajně nereálná. Za druhé, vysvětlovat německým daňovým poplatníkům, proč mají ze svých kapes sanovat další zemi, by asi Angela Merkelová už nechtěla. Za třetí, pozice a síla MMF je nejasná, především pro případ, že by šlo o ekonomiku velikosti například Španělska. Teoreticky by mohly vstoupit do hry USA, ale ani na to nelze vzhledem k vnitropolitické situaci příliš spoléhat.
Přesídlí MMF do Pekingu?
Kdo tedy zbývá? Nyní lze pouze spekulovat, ale i to je občas užitečné. Jedna alternativa tu je a není těžké na ni přijít – Čína. Ta má k dispozici rezervy ve výši zhruba 2,6 trilionu dolarů, což je víc než dost. Naznačený scénář krize v eurozóně by pro Čínu představoval unikátní příležitost na cestě k pozici globálního lídra.
Čínská pomoc eurozóně by se navíc uskutečnila pravděpodobně prostřednictvím MMF. Jinými slovy, Mezinárodní měnový fond by byl rekapitalizován z čínských zdrojů, čímž by se Čína mohla snadno stát zemí s nejvýznamnějším podílem v MMF. Proč to zmiňuji? Ve stanovách fondu se píše, že sídlo organizace je umístěno v hlavním městě nejsilnějšího podílníka. Může to znít divoce, ale sídlo MMF by se v takovém případě stěhovalo do Pekingu. Šlo by o významnou a velmi symbolickou změnu, za kterou by Čína mohla být ochotná něco zaplatit.