Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Procházka světem, kde je slyšet čeština. Z Dobrušky.

  18:31
Brazilka Camila v úterý 18. srpna dostala vysvědčení, že absolvovala měsíční kurz češtiny ve východočeské Dobrušce. Od července do srpna si vzala dovolenou a přijela do Čech pokořit záludnosti češtiny. Stejně jako 70 jejích spolužáků ze 30 zemí světa.

Brazílie i Německo. Studenti přijeli na kurz češtiny z celého světa. foto: Martin Veselý, MAFRA

Přesně jako ve škole, v osm hodin, začíná vyučování. Do Modré třídy, kde jsou začátečníci z Jižní Ameriky, právě vchází učitelka Radka Alvarez. Rodačka z Dobrušky žije už šest let v Argentině, kde učí potomky Čechoslováků češtinu. Každé léto přijíždí na kurz krajanů, od rána do odpoledne jim vysvětluje českou gramatiku.

Učitelka Radka Alvarez vysvětluje svým žákům základy české gramatiky.

„Máme soutěž! Kdo se hlásí?“ volá na rozespalé studenty. Rozhlížím se kolem, jak si pomaličku vybalují sešity a učebnice. Señora profesora ale nečeká ani minutu a popohání je: „Tak honem, honem, každý si najděte sloveso a pak ho zahrajete beze slov.“ Vedle mě sedí padesátnice Peggy z Chile, o kus dál o generaci mladší José z Mexika a naproti čtyřicátnice Ivette z Brazílie. Každý z nich rychle listuje v učebnici a hledá slovesa.

„Tak kdo půjde první? Třeba Peggy!“ zve Radka k tabuli. Studentka nejprve váhá, pak se chytne rukama za hlavu, jako kdyby jí pekelně bolela. Ostatní studenti nechápou, co je to sloveso? „Spát?“ Ne, ne, kroutí hlavou Peggy a potutelně se směje, až po chvíli konečně někdo vyhrkne: „Studovat!“ Soutěž končí a je tu další úkol. „Najdi sloveso ,vařit‘ a napiš, jak se časuje,“ říká učitelka. Jedna studentka pod lavicí rychle něco hledá v mobilu a doufá, že ji nikdo nepřistihne, ale Radka je nekompromisní: „Co to máš? Tahák! Jako děti, jako malé děti,“ směje se a třída s ní.

Dobře organizované Česko

Hodina a půl je za námi, na chodbě už čekají spolužáci. „To jsou moji Latinos. Chystají se na večer, kdy budou všichni studenti z Jižní Ameriky představovat své země. Celá prezentace bude v češtině, tak jsou z toho dost nervózní. Půjde tam moje Modrá třída i Bílá, kde jsou pokročilí, třeba Camila z Brazílie,“ představuje Radka usměvavou dívku s kudrnatými vlasy.

„Ahoj, jak se máš?“ ptá se mě a plynulou češtinou mi vypráví: „Já se učím česky jedenáct let. Začalo to vlastně ještě dřív. Dělám projektovou manažerku v překladatelské agentuře, v roce 2000 jsem se přihlásila jako dobrovolnice na mezinárodní folklorní festival v São Paulu, potřebovali někoho, kdo bude tlumočit českému souboru, z angličtiny do portugalštiny,“ vzpomíná dvaatřicetiletá Camila Leal, které právě tahle náhodná spolupráce změnila život.

Dvaatřicetiletá Camila Leal se k češtině dostala náhodou. Pracovala jako tlumočnice z angličtiny do portugalštiny pro český folklorní soubor. Čeština a česká kultura se jí zalíbily natolik, že se k nám chce přestěhovat.

Po čtyřech měsících jí pozval brazilský folklorní soubor, aby s nimi jela na turné do Česka. Camila si dodnes pamatuje všechny štace: „Vsetín, Zlín, Brno, Frýdek Místek, Lázně Bělohrad,“ a taky první českou větu, kterou se naučila: „Kolik je hodin?“ Camila pomáhala organizovat ubytování pro soubor, výlety a byla k ruce, když vzniklo nějaké nedorozumění.

„Postupně mi došlo, že angličtina je sice fajn, ale mnohem víc mě baví čeština. Chtěla jsem si povídat hlavně se staršími lidmi, na Moravě. Líbily se mi lidové písničky, které se zpívají na venkově. Mám ráda melodii češtiny a ta vaše dlouhá slova, třeba ,samozřejmě‘ nebo ,kamarádka‘ a nebo tři sta třicet stříbrných stříkaček,“ říká Camila a vychutnává si zvuk těch slov.

Po dvou týdnech se soubor vrátil do Brazílie, ale ona zůstala v Česku ještě tři měsíce. Tlumočila, organizovala kurzy brazilského tance, a když přijela domů, byl to šok. Dobrodružství v Čechách skončilo a šla zase do práce.

Brzy se chce s manželem a dvouletou dcerou přestěhovat do Prahy. Má jasný plán, bude učit brazilský tanec spolu s manželem – a hlavně si užije, co v Brazílii není.

„Chtěla jsem si hned sehnat učitele češtiny, ale soukromé hodiny jsou hrozně drahé. Nakonec jsem zjistila, že česká ambasáda dělá kurzy pro krajany. Já jsem tam byla tak trochu navíc, žádné české předky nemám, ale učitel rozhodl, že tam i přesto můžu chodit. Každý týden máme dvě hodiny češtiny. Je to pro mě dost náročné, bydlíme sto padesát kilometrů od São Paula, kam jezdím každý den za prací. V kanceláři jsem deset hodin, pak jedu domů, vařím, uklízím a po večerech se učím. Zatím jsem nevynechala ještě ani jednu hodinu!“ říká Brazilka, která už ví, jak se do českého světa zapojí.

Brzy se chce s manželem a dvouletou dcerou přestěhovat do Prahy. Má jasný plán, bude učit brazilský tanec spolu s manželem – a hlavně si užije, co v Brazílii není. „Nejvíc se mi líbí, že je to tady přesně zorganizované. Jasně se řekne: přednáška bude v deset, autobus jede ve dvanáct. Když je změna, tak se to člověk dozví. To v Brazílii funguje jinak, tam nikdo nemluví napřímo. Zeptáš se a řekne ti: Možná, asi... a pak jen čekáš a nevíš, jak to bude,“ uzavírá Camila a už se loučíme. Jdu se podívat k jejím spolužákům, za chvíli začíná hodina v Zelené třídě, středně pokročilých.

Hlavně ty české ženy

Devět studentů čeká na svoji učitelku, Alenu Obstovou. Ta před pětadvaceti lety založila kurz krajanů v Dobrušce, který organizuje české ministerstvo školství, Univerzita Karlova, české ambasády a krajanské spolky. Od ostatních kurzů, které se konají v Praze a v Brně, se tenhle v Dobrušce odlišuje tím, že studenti mají nejen výuku, ale také velmi rozmanitý program.

Gustavo Havranek zná češtinu jen z vyprávění svých prarodičů, kteří se v minulém století přistěhovali do Uruguaye.

„Každý den se učíme od osmi do tří, pak jedeme na výlet nebo máme nějakého hosta. Včera jsme byli na zámku v Častolovicích, chystáme se do Pardubic, byla tu přednáška o Lidicích a taky projekce filmu o Wintonovi. Je toho hodně, ale to je dobře, za ten měsíc toho vidí opravdu spoustu a pořádně se rozmluví,“ říká Obstová a zve mě k sobě do třídy.

„Tohle je Goran, Mira, Osmanys, Nina, Valerie.“ Podle jmen zkouším uhádnout, odkud se sem vypravili tihle studenti češtiny. „Původně jsme měli připravovat pohádku, ale když máme návštěvu, tak se paní redaktorce můžete představit,“ vybízí profesorka studenty. „Kdo bude první? Třeba ty, Maruško.“

Dvadvacetiletá studentka knihovnictví je z české komunity v chorvatském Daruvaru. Vypráví příběh, který v různých obměnách uslyším ještě mnohokrát. Její prarodiče přišli do Chorvatska za prací, doma se mluvilo českochorvatsky, když jede k příbuzným do Čech, rozumí jim jen napůl. A tak si řekla, že začne od nuly. Letos na jaře se přihlásila na stránkách českého ministerstva zahraničních věcí na kurz krajanů a doufala, že bude vybraná. Získala stipendium, které jí hradí ubytování v Dobrušce i stravu, musela si ale zaplatit cestu.

Darko Dragija žije v Chorvatsku, je členem spolku krajanů. Jeho předci přišli koncem 19. století do vesnice Dubrava. Darko jezdí každý rok s ostatními členy spolku do země svých praotců, do Čech i na Moravu.

Mnohem náročnější to bylo pro sedmadvacetiletou Valerii, která žije v regionu Chaco, v Argentině, kde je největší česká komunita, která čítá třicet tisíc krajanů. Jejich předci přišli do Chaka v několika migračních vlnách, ve 20. letech minulého století, hlavně z oblasti jižní Moravy, odkud přesídlily za štěstím doslova celé vesnice. Potomci těchto krajanů dodnes udržují tradice, právě s pomocí Radky Alvarez, která je učí nejen češtinu, ale také jak se dělá štrůdl nebo svíčková a co se promítá v českých kinech.

Jen co Valerie domluví, už se hlásí o slovo Kubánec Osmanys a vypráví mi téměř plynulou češtinou, jaké má plány: „Učím se jednou týdně. Zajímám se hlavně o české ženy. Chci studovat v Praze. Chci, aby ze mě byl turistický průvodce, abych českým ženám mohl ukázat Kubu.“

Jsem tvůj bratranec Pepa

Z mnoha příběhů, které na kurzu zazní, se vymyká ten, který vypráví sedmašedesátiletá Barbara Stryble z Washingtonu. Povídání v češtině ještě nezvládne, je na úplném začátku, a tak jí naslouchám v angličtině.

V roce 2007 jela s manželem na výlet do Střední Evropy, byli ve Vídni, v Praze i v Krakově. Tenkrát Barbara jen věděla, že má pradědečka odkudsi z Čech, ale nic víc. Uplynuly dva roky a k její sestře, Nancy Stryble, doputoval e-mail od jakéhosi Pepy z Čech. Psal, že je zaregistrovaný na mezinárodním genealogickém webu a sestavuje rodokmen rodiny Štrýblů a podle všech dostupných informací zjistil, že snad část jeho rodiny žije v Americe a jestli prý to Stryble není ve skutečnosti Štrýbl?

Barbara Stryble žije ve Washingtonu, před pár lety dostala email, kde stálo: „Dobrý den, jsem váš bratranec Pepa z Čech.“ Barbara chce svým příbuzným v Česku porozumět, a tak se přihlásila na kurz češtiny.

Členité linky rodokmenu se skutečně propojily, a tak obě rodiny zjistily, že jsou příbuzné. Barbara se od Pepy postupně dozvídala historii svých předků. Vyprávěl jí o jejím dědečkovi, který pocházel z obce Koloveč na Plzeňsku, a babičce z Bechyně. Přišli v roce 1890 do San Franciska, kde se děda uchytil jako krejčí. „Já jen vím, že prarodiče nechtěli doma mluvit česky. Prostě si řekli: teď jsme doma v Americe, budeme mluvit jen anglicky, a tak se vlastně čeština i kontakty na české příbuzné úplně ztratily,“ říká Barbara, která se se svým bratrancem Pepou poprvé setkala před dvěma lety.

To nejdůležitější – rodinnou historii – si navzájem vyprávěli anglicky, jenže brzy zjistila, že pokud chce mluvit s dalšími příbuznými, kteří jsou zhruba stejně staří jako ona, nemá bez znalosti češtiny šanci. „Chci se jich vyptat spoustu věcí, ale oni neumí anglicky, tak je to na mě. Zajímá mě nejen naše rodina, ale taky české dějiny, historie. Vlastně mi dochází, že kdyby moji prarodiče neodjeli do Ameriky, tak by žili v neustálém strachu – před první i druhou válkou, před komunisty. Je to strach, který jsem nikdy nepoznala, ale chtěla bych ho pochopit. Pochopit, co se tady u vás stalo,“ říká Barbara, která má za sebou prvních pár lekcí české gramatiky.

„Kamarádi v Americe si myslí, že až se po měsíci v Dobrušce vrátím, tak budu mluvit plynně, ale to samozřejmě nezvládnu. Učím se pomalu, ale ono to půjde,“ usmívá se Barbara.

Vítejte u nás v Chile

Na chodbě už je zase rušno. Dvě studentky nesou plato exotických lahůdek, jejich spolužák jde s kytarou a vlajkou Mexika. „Za chvíli už začínáme,“ volá na opozdilce Vladimíra Koreňová, která po Aleně Obstové převzala organizaci kurzu. Od roku 2013 je hlavní koordinátorkou akce.

Tak jako na všech školách, i zde studenti píšou domácí úkoly.

Společenský sál se rychle plní, na závěrečný večer přišli nejen studenti, ale také zástupci města Dobruška, které se každý rok stará o české krajany. „Máš tu prezentaci? Půjde to pustit?“ ptá se nervózně Sofia technika u počítače a je vidět, že už to chce mít za sebou. Za pár vteřin se v sále setmí a ona jde před publikum a ukazuje první fotografii: zasněžené hory i dlouhé pláže.

„Tohle je naše země: Chile,“ říká česky Sofia. Po ní přijde Soraya, Gustavo, Rahim a další. Všichni s nimi cestují po virtuální mapě Jižní Ameriky. Všude tam, kde je slyšet naše čeština.

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.