Čechy nerozdělují jen postoje k vnitrostátním, ale i k zahraničním – včetně globálních – politickým otázkám. Například v červenci 2018 setkání amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho ruského protějšku Vladimira Putina v Helsinkách vyvolalo bouři na politické a mediální scéně, především na ČT 1 a ČT 24. Prostý občan měl radost a ulevilo se mu, že po dlouhé konfrontaci obou velmocí, nalezli jejich představitelé aspoň rámcovou shodu. Nikoli televizní moderátoři.
Ti byli zklamání z jen dočasného snížení napětí, jak víme dnes, proto si na pomoc pozvali „experty“ na rusko-americké vztahy Tomáše Klvaňu, Petra Koláře či Vladimíra Votápka, kteří odpovídali a komentovali, jak moderátoři chtěli. Mediální masáž s podprahovým působením na posluchače podpořila i vystoupení některých amerických politiků, kteří otevřeně prezentovali své nepřátelské postoje vůči Rusku, a pro něž by snad jediným uspokojivým výsledkem setkání byl válečný konflikt.
Český politicky a historicky gramotný občan si klade otázku, kde se bere taková nenávist vůči Rusku a Rusům. Této demagogii snad mohou uvěřit Američané, které zajímají jen problémy státu, ve kterém žijí. Internet však ukazuje, že takoví lidé jsou i u nás. Někteří Češi neznají historii a politické názory si tříbí v hospodském či kavárenském žvanění.
Krymská a první větová válka
Jako každý společenský fenomén má i nenávist k Rusku svou historii. Nenávistné články vůči Rusku se objevily poprvé v souvislosti s Krymskou válkou v roce 1853, kdy Velká Británie, Francie a Sardinie (Itálie ještě neexistovala) podpořily Turecko v konfliktu s Ruskem a oblehly přístav a pevnost Sevastopol na Krymu, který byl již tehdy ruskou branou do Černého a Středozemního moře. Především však šlo o oslabení Ruska, které konkurovalo Británii v jejích koloniálních výbojích v Asii.
Německo a Rakousko-Uhersko rozpoutaly první světovou válku, jejímž důsledkem bylo vítězství komunismu v Rusku a vznik Sovětského svazu (SSSR). Rusku a Rusům je od té doby podsouváno, že jsou ovlivněni komunistickou ideologií, jako by ji vymysleli. Komunismus je však důsledkem západoevropského myšlení 19. století. |
Po mnohaměsíčním obléhání za obrovských ztrát na životech se podařilo Sevastopol dobýt. Aby bylo možné tuto válečnou akci legitimizovat a zakrýt katastrofické ztráty, zahájila tehdejší média do té doby nevídanou pomlouvačnou kampaň proti Rusku. Francouzské média se mstila i za katastrofální tažení Napoleona Bonaparta (1769–1821) do Ruska, které bylo tehdy ještě v živé paměti. Za několik let byl Sevastopol Rusku navrácen, takže tato válka přinesla zmíněným zemím obrovské ztráty. Pak vše pokračovalo vlastní setrvačností.
Německo a Rakousko-Uhersko rozpoutaly první světovou válku, jejímž důsledkem bylo vítězství komunismu v Rusku a vznik Sovětského svazu (SSSR). Rusku a Rusům je od té doby podsouváno, že jsou ovlivněni komunistickou ideologií, jako by ji vymysleli. Komunismus je však důsledkem západoevropského myšlení 19. století, konkrétně anglické ekonomie, francouzského naivního socialismu a německé materialistické filozofie reprezentované dialektikou Georga Wilhelma Friedricha Hegela (1770–1831).
Komunismus zaneslo do Ruska Německo, aby se v první světové válce zbavilo východní fronty. Rusové se mu bránili ve tři roky trvající krvavé občanské válce, v níž hráli vyznanou roli generálové carské armády Alexandr Vasiljevič Kolčak (1874–1920), Nikolaj Nikolajevič Judenič (1862–1933) či Pjotr Nikolajevič Wrangel (1878–1928) a povstání kozáků. Žádný jiný národ nepřinesl v boji proti komunismu tolik obětí jako Rusové.
Pakt Ribbentrop-Molotov
Také ve druhé světové válce měli Rusové nejvíc obětí. Podsouvá se jim pakt Ribbentrop-Molotov jako důkaz spolupráce s nacisty na jejím rozpoutání. SSSR ale několikrát nabídl Francii a Británii společný postup proti nacistickému Německu. Britský historik Allan Bullock (1914–2004) ve své knize Hitler a Stalin – paralelní životopisy píše:„Odezva západních mocností ukázala, jak byly ještě vzdáleny Stalinovu jasnému vidění stavu věcí. Francouzi vůbec neodpověděli; Britové považovali návrh za nevhodný… A zdálo se jim, že Německo označuje za agresora.“
Západní mocnosti odmítly kolektivní bezpečnost nabízenou SSSR zřejmě proto, že šlo o komunistický stát, i že věřily, že Německo zaútočí na východ a komunismu je zbaví. To věděl i Josif Vissarionovič Stalin (1878–1953). Proto uzavřel bezprostředně poté, co 23. srpna 1939 opustili s negativním výsledkem Moskvu západní vyjednávači, Adolfem Hitlerem (1889–1945) nabídnutý pakt o neútočení. Západ, Francie a Británie, odmítnutím kolektivní bezpečnosti umožnil Hitlerovi rozpoutat druhou světovou válku.
Jediným pozitivem paktu Ribbentrop-Molotov nejen pro SSSR, ale i pro vývoj druhé světové války, tudíž i svět, bylo vytvoření obrovského obranného území pro sovětskou armádu, jehož dobýváním ztratil wehrmacht čas i část materiálu, který mu chyběl k dobytí Moskvy, u níž byl po řadě vítězství v Evropě poprvé poražen v pozemní válce. |
Ta začala 1. září 1939 – týden po ukončení západní mise v Rusku – útokem na Polsko. Vypadalo to slibně, nacisté postupovali na východ a Západ kromě formálního vyhlášení války neudělal vůči Německu žádné reálné kroky. Jeho politika – poskytnout obětováním Polska Hitlerovi nástupní prostor k útoku na východ – však brzy zcela selhala a obrátila se proti němu, když Hitler následně zaútočil na Západ: 9. dubna 1940 na Dánsko a Norsko, 10. května 1940 na Benelux, 13. května 1940 vstoupil wehrmacht do Francie a 14. června padla Paříž.
Otázku Československa opomíjím. Západ se však k němu zachoval stejně arogantně a perfidně jako k SSSR. Hitler musel mít před útokem na východ (i na Polsko) jistotu, že nemá v podbřišku třetí říše dobře vyzbrojený stát vázaný se Západem spojeneckou smlouvou o vzájemné pomoci. Jen na okraj, také Polsko uzavřelo již v roce 1934 s nacistickým Německem pakt o neútočení.
Jediným pozitivem paktu Ribbentrop-Molotov nejen pro SSSR, ale i pro vývoj druhé světové války, tudíž i svět, bylo vytvoření obrovského obranného území pro sovětskou armádu, jehož dobýváním ztratil wehrmacht čas i část materiálu, který mu chyběl k dobytí Moskvy, u níž byl po řadě vítězství v Evropě poprvé poražen v pozemní válce.
Únor 1948 a socialismus s lidskou tváří
„Myslete si, že jsme jen lůza, že se nás nemusíte bát, však jednou popadne vás hrůza, až vám budeme pod okny řvát. Hej, křečkové a bařtipáni, přišel čas, budeme účtovat, vy páni, kteří jste tím vinni, že bída z lidí lotry činí, že nás proti vám žene hlad.“ Píseň Hej, pane králi, jejímiž autory jsou Jiří Voskovec (1905–1981), Jan Werich (1905–1980) a Jaroslav Ježek (1906–1942), je z Voskovcovy a Werichovy hry Balada z hadrů. Vznikla ve třicátých létech a její nadčasovost potvrdil únor 1948. Je v ní řečeno vše podstatné.
Plné Václavské a Staroměstské náměstí jsou důkazem, že většina československých občanů tuto politickou změnu podpořila. Něco jiného je, jakými metodami se nový režim formoval a upevňoval. Jedno je jisté, nebýt naprosté neschopnosti, lehkovážnosti a nezodpovědnosti politiků nekomunistických stran, komunisté by stejně snadno neuspěli, ačkoliv měli na své straně katastrofální vývoj ekonomiky a politiky v uplynulých 20 letech.
Pokus o socialismus s lidskou tváří ve druhé polovině šedesátých let byl nepřijatelný pro totalitní a dogmatické sovětské vedení v čele s generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Leonidem Brežněvem i pro Západ, kde se, především ve Francii, ale i v Německu a dalších zemích, odehrávala „revoluce“ proti kapitálu, která mohla přerůst v revoluci proti kapitalismu. |
Šlo o bídu většiny pracujících, kterou neúnosně zvětšila velká hospodářská krize, Mnichov spojený se zradou západních mocností, krvavý okupační teror a osvobození většiny československého území sovětskou armádou, která rozdrtila wehrmacht a dobyla Berlín, ačkoliv ji západní propaganda celá třicátá léta, až do bitvy pod Moskvou, velmi podceňovala a očerňovala. „Kolos na hliněných nohou“ se na téměř dva tisíce kilometrů dlouhé frontě od Baltského k Černému moři zastavil až na linii Berlín-Praha-Vídeň.
Pokus o socialismus s lidskou tváří ve druhé polovině šedesátých let byl nepřijatelný pro totalitní a dogmatické sovětské vedení v čele s generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Leonidem Brežněvem (1906–1982) i pro Západ, kde se, především ve Francii, ale i v Německu a dalších zemích, odehrávala „revoluce“ proti kapitálu, která mohla přerůst v revoluci proti kapitalismu.
Její první náznaky se v Německu projevily vznikem teroristických skupin. V USA se bouřili černoši, kteří žádali stejná práva jako běloši, mladí lidé odmítali válku ve Vietnamu a hledali alternativní způsob života, například hippies. V Jižní Americe podle vzoru Kuby vznikala ozbrojená povstání. Svět byl v pohybu.
Listopad 1989
Není proto pochyb, že o velké vojenské akci, jako byla invaze armád zemí Varšavské smlouvy do Československa (ČSSR), byly předem informovány příslušné instituce USA, zřejmě i dalších západních mocností, případně NATO, neboť se odehrála u hranic Západu. Vláda SSSR od něj nepochybně dostala tajný souhlas s akcí. Invaze do ČSSR ukázala, že mohou existovat jen dvě organizace společnosti – reálně socialistická, chcete-li komunistická, a kapitalistická. Nic mezi tím, co by přitahovalo lidi v reálném komunismu i v kapitalismu, existovat nesmělo a nesmí.
Nemálo Čechů si v listopadu 1989 naivně myslelo, že nastalo druhé pražské jaro. Mnozí však pochopili, že nastupujeme cestu ke kapitalistické společnosti, bohužel bez československého kapitálu. Proto se český kapitalismus podobá spíše tomu v bývalých koloniích v Africe, kde kolonizátoři z vyspělých zemí západní Evropy ovládli s pomocí místní elity nejen nejvýnosnější výrobu, ale i, což je mnohem horší, přírodní zdroje – vodu, nerostné suroviny či energetiku.
Nemálo Čechů si v listopadu 1989 naivně myslelo, že nastalo druhé pražské jaro. Mnozí však pochopili, že nastupujeme cestu ke kapitalistické společnosti, bohužel bez československého kapitálu. Proto se český kapitalismus podobá spíše tomu v bývalých koloniích v Africe, kde kolonizátoři z vyspělých zemí západní Evropy ovládli s pomocí místní elity nejen nejvýnosnější výrobu, ale i, což je mnohem horší, přírodní zdroje – vodu, nerostné suroviny či energetiku. |
Po zhroucení sovětského impéria českoslovenští občané očekávali, že po rozpuštění vojenského paktu komunistických zemí Varšavské smlouvy bude rozpuštěno i NATO a v Evropě konečně nastane klid a mír. Sovětská vojska a příslušné vojenské orgány se stáhly bez jediného výstřelu z východního Německa, Polska, Československa, Maďarska, Bulharska, Rumunska, Litvy, Lotyšska a Estonska. Tento uvolněný prostor však okamžitě zaplnily prostřednictvím NATO USA.
Na mír a klid nebylo ani pomyšlení, protože jedno z nejdůležitějších amerických odvětví – zbrojní průmysl – mohlo vyrábět zbraně, jen pokud existuje potenciální nepřítel. Za toho Západ prohlásil Rusko, přestože také přijalo kapitalistický společenský a ekonomický systém. A vezme-li se v úvahu, že se stáhlo z celé střední, severovýchodní a jižní Evropy, bylo absurdně obviněno z rozpínavosti. Tento nesmysl o ruské rozpínavosti převzali i někteří Češi a neustále jej opakují.
Podporují jej odtržením Krymu a východní Ukrajiny, ale zapomínají, že USA počítaly s tím, že Sevastopol, ruskou vojenskou základnu, od Ukrajiny získají. Bylo možné předvídat, jak Rusko zareaguje, protože Sevastopol je pro ně stejně důležitý jako Kuba pro USA. Když se v šedesátých letech sověti na ní pokusili instalovat rakety jako odpověď na rozmístění amerických raket v Turecku, byly USA odhodlány zahájit i jadernou válku.
Záchrana Evropy
Potlačíme covid-19 ruskou vakcínou Sputnik V? Vyloučíme Rusko ze soutěže na dostavbu českých jaderných elektráren? Budeme v době koronavirové pandemie dávat miliardy na armádu, která vždy zůstane trpaslíkem, jako by válka s Ruskem byla na spadnutí? Nesmyslů, které někteří Češi šíří, je mnoho. Jejich myšlení pak ukazuje výrok politoložky Jiřiny Šiklové: „Raději se mýlit s USA, než mít pravdu s Ruskem.“ Do roku 1968 však jako aktivní členka komunistické strany zastávala názor: „Raději se mýlit se SSSR, než mít pravdu s USA.“
Rusko zachránilo Evropu před autoritativním a totalitním režimem – bonapartismem a nacismem. Paradoxní je, že ho v obou případech ovládla autoritativní a totalitní moc – carismus a bolševismus. |
Čecháčkové, jak by se dali tito Češi označit, ovládli hlavní media, naštěstí se však v době internetu jejich nesmysly znemožňují samy. Historickým faktem pak zůstává, že Rusko nezaútočilo na Západ, ale západní Evropa ho dvakrát napadla – poprvé vedená Napoleonem, podruhé Hitlerem. V obou případech Rusko útok odrazilo.
V prvním případě se kozáci zastavili v Paříži, ve druhém ruské tanky v Berlíně a ve Vídni. Rusko zachránilo Evropu před autoritativním a totalitním režimem – bonapartismem a nacismem. Paradoxní je, že ho v obou případech ovládla autoritativní a totalitní moc – carismus a bolševismus.Lze však takové obrovské zemi vládnout jinak než autoritativně?