Katastrofa v jaderné elektrárně Fukušima dokázala aktivovat množství lidí k demonstracím, jaké už dlouho nemají v Japonsku obdoby. Tlak na vládu právě teď je důležitý, hraje se o bezpečnostní standardy a vůbec fungování nově vznikající Japonské agentury pro atomovou bezpečnost. Ta dosavadní jádro propagovala, ta nově se tvořící snad bude nakládání s ním i kontrolovat. Doufám, že pokud má premiér každý pátek před úřadem, případně okolo parlamentu, několik desítek tisíc demonstrantů, hůře se mu bude podléhat tlakům výrobců energie na měkčí limity a regule. Snad.
Japonské energetické monopoly rozhodně snadný partner k jednání nejsou. Navíc demonstranti nejen že hlučí a budí pozornost, ale mají v lecčems i pravdu. Premiérovi mimo jiné vyčítají, že před nedávnem dovolil restart dvou bloků elektrárny Oi provozovatele Kansai Electric Power Company (KEPCO), aniž byla předem stanovena konkrétní místa evakuace pro obyvatele z okolí, pokud by Oi postihly problémy. Koho evakuovat se sice ví, ale kam konkrétně, se momentálně teprve „řeší“. Bohužel, je prokletím zejména zapeklitých problémů, že „řešit“ se dají opravdu dlouho.
Region Kansai, zahrnující mnohamilionovou aglomeraci Ósaku, průmyslové Sakai i Kjóto, by při vypnuté elektrárně Oi musel přes léto ušetřit 15 procent elektrické energieV případě elektrárny Oi by sice cunami opravdu hrozit neměla, problémy s chlazením páry jí už ale dokázaly způsobit medúzy, které ucpávaly sání mořské vody. Medúz je letos kolem Japonska požehnaně, větším problémem je však podle názorů některých seizmologů fakt, že elektrárna patrně stojí přímo na aktivním tektonickém zlomu, který by mohl generovat i silnější zemětřesení, než se kterým počítaly vládní zátěžové testy, ve kterých Oi prospěla.
Pokud tedy mají organizované protesty proti jádru v Japonsku nějaký smysl, pak právě v tom, že všechny tyto problémy každý týden premiérovi dost hlasitě připomínají.
Horko přežít v supermarketu
Na obranu japonského ministerského předsedy nutno dodat, že vlastní spuštění Oi se opravdu jevilo jako nevyhnutelné. Celý region Kansai, zahrnující mnohamilionovou aglomeraci Ósaku, průmyslové Sakai i lehce přesmilionové Kjóto, by při vypnuté Oi musel přes léto ušetřit 15 procent elektrické energie, aby se zabránilo nekontrolovanému blackoutu. A to by v současném nekonečném horku, kdy teplota šplhá k pětatřiceti stupňům, působilo ohromné komplikace jak průmyslovým odběratelům, tak domácnostem.
Premiér se tak souhlasem se spuštěním třetího a čtvrtého bloku elektrárny Oi opět posunul o něco níže na žebříčku popularity, ale zároveň se opět projevil jako státník. Již poněkolikáté šel v dlouhodobém zájmu země proti hlasu většiny.
Po spuštění Oi se limit nutných úspor zmenšil zhruba o pět procent, i tak ale v Kjótu a Ósace vzrostl počet důchodců, kteří horké letní dny přežívají u klimatizace například v supermarketu, aby doma chlazení pouštět nemuseli. Regionu šetří elektřinu, sobě peníze. V hloučcích pak v supermarketech hodiny debatují, často i o jádru a energii. Avšak ani oni, ani premiér, ale ani nikdo jiný rychlé řešení japonské energetické situace po ruce nemají. O to víc je důležité o věci mluvit, o to víc stojí za to opravdu dobré řešení hledat.
Pouze elektřina?
Což o to, o věci se intenzivně a nahlas mluví i na protijaderných demonstracích v Tokiu. Problémem všech demonstrací je však fakt, že časem se k upřímně rozhořčeným demonstrantům začnou přidávat i ne zcela pochopitelně jednající existence politického života. To aktuálně poznává i Japonsko. Proti spuštění elektráren tu vystupuje jak novopečená politická superstar, ósacký primátor a možná i budoucí premiér Tóru Hašimoto, tak expremiér za DPJ Jukio Hatojama.
Hašimotovi samozřejmě rozumíme – je to populista. Budiž. Pochopit však, proč před svůj bývalý úřad chodí s davem protestovat předminulý premiér a člen stále vládnoucí strany, to již vyžaduje hodně bujnou fantazii. Notabene v případě, že právě jeho strana připravila a schválila dnes již nepoužitelný návrh energetické koncepce, který v dalších 18 letech plánoval zvýšit japonskou závislost na jádru ze současných třiceti na padesát procent.
Giganti typu TEPCO nebo ČEZ by si měli více uvědomovat, že energii jako takovou nevyrábějí, spíše převádějí energii chemickou nebo jadernou z nerostných zdrojů na energii elektrickouV disciplíně šílených činů při snaze o comeback by politici měli opravdu založit skutečnou Internacionálu. Rozuměli by si dokonale. I když, možná nejenom politici. Největší perlou při argumentaci proti jádru totiž zatím přispěl hudební skladatel a muzikant Rjúiči Sakamoto. Autor hudby například k filmu Poslední císař během demonstrací vládu obvinil, že vystavuje vlastní lid rizikům kvůli výrobě „tak obyčejné věci, jakou je elektřina.“
Tohle už nelze hodnotit ani jako přešlap. Ano, určitě se bavme o tom, zda energii z jádra, slunce, uhlí, větru, vody… Nicméně v každém případě bychom k energii měli přistupovat s mnohem větší pokorou. Bylo by hezké, kdyby si giganti typu TEPCO nebo ČEZ více uvědomovali, že energii jako takovou nevyrábějí, spíše převádějí energii chemickou nebo jadernou z nerostných zdrojů na energii elektrickou. A také, že dělají svůj velký byznys a vydělávají na něm velké peníze většinou spotřebováváním vyčerpatelných zásob přírodních surovin. Navíc s žalostnou efektivitou, kterou jim dovoluje naše stále nedokonalé poznání.
Zpět do reality
S pokorou bychom k energii jednoznačně měli přistupovat my, uživatelé. Obávám se, že pro většinu z nás je opravdu snadné podlehnout iluzi, podobně jako Sakamoto, že elektrická energie je přirozenou součástí našeho života. Něco, co je prostě kdykoliv v zásuvce a můžeme si s tím dělat, co chceme. Je to navíc relativně docela levné. Tedy docela obyčejné.
Fukušima by nás měla vrátit do reality. Píšu-li tento článek na notebooku, který zároveň dobíjím ze sítě, spotřebovávám aktuálně výkon okolo 50 wattů. Matně si vzpomínám, že podat výkon jednoho wattu znamená zvednout jeden kilogram do výšky jednoho metru za jednu sekundu. Fyzicky si odpracovat tyhle své odstavce bych tedy opravdu nechtěl. Ale udělat bych to možná měl. Možná jako prevenci, každopádně však v případě, že někdy začnu myslet v intencích: „Jenom elektřina.“
