Lidovky.cz

Proč stále více lidí odmítá liberální demokracii

  11:13
Chudnou nebo se bojí, že zchudnou, a jejich hmotná nejistota přispívá k tomu, že ztrácejí víru v demokracii a kloní se k autoritářskému řízení státu. Cítí se zapomenutí. V USA, v Česku, v celém západním světě se nyní tito lidé hlásí o slovo.

Příznivci republikánského kandidáta Donalda Trumpa čekají v New Yorku na příjezd svého kandidáta. foto: Reuters

V učebnicích dějepisu bude možná Jared Kushner za pár let vystupovat jako „muž, který vyhrál Donaldu Trumpovi prezidentské volby“. A nebude to nadnesené. Právě zeť budoucího amerického prezidenta totiž jako jeden z mála pochopil, kteří voliči ve kterých státech prezidentské klání rozhodnou, dokázal se na ně přes sociální sítě zaměřit a přesvědčit je, aby šli k volbám. Na základě jím získaných dat se Trump rozhodoval, do kterých států vyrazí, aby byla jeho kampaň co nejeefektivnější.

Byl to Kushnerův tým, který byl schopný prostřednictvím Facebooku a Twitteru nejen šířit podporu pro Trumpa, ale především lokalizovat jeho potenciální voliče, kteří nakonec volby rozhodli – bělochy bez vysokoškolského vzdělání ze Středozápadu. Lidi, kteří mají strach o svou budoucnost, bojí se, že jejich děti na tom jednou budou hůře než oni, a jež zároveň deptá vědomí, že jejich vlastní rodiče na tom byli lépe než oni. Vzpoura těchto „zapomenutých a frustrovaných“ není jen americkým fenoménem. Jejím projevem byl i brexit a vlastně i poslední české prezidentské volby.

Dvě skupiny

Liberálové všech zemí se teď děsí zjištění, že stále více lidí odmítá ideu otevřeného a propojeného světa a že mnozí by s ní nejraději zahodili do koše i hodnoty, na nichž stojí liberální demokracie. Při hledání odpovědi na otázku, proč se tak děje, v mnohém napomůže studium posledních amerických prezidentských voleb.

První skupina hlásá, že Trumpa dostaly do Bílého domu ekonomické problémy Američanů. Druhá hájí názor, že příčiny odklonu bílých dělnických vrstev od demokratů byly spíše kulturní.

Když se analytici po volbách snažili dopátrat příčin Trumpova vítězství, rozdělili se na dvě hlavní skupiny. První hlásá, že Trumpa dostaly do Bílého domu ekonomické problémy Američanů. Druhá hájí názor, že příčiny odklonu bílých dělnických vrstev od demokratů byly spíše kulturní. Nebyla za tím jejich bídná ekonomická situace, ale spíše hluboce zakořeněný strach vyplývající z pocitu ztráty starých dobrých časů.

Carol Andersonová, historička na Atlanta Emory University, například tvrdí, že příklon bílých voličů k Trumpovi není reakcí na nějakou skutečnou ztrátu – většina těchto lidí je podle ní dobře společensky situována. Jde spíše o pocit relativní ztráty vlivu a moci, jež souvisí se zrovnoprávněním „nebílého“ obyvatelstva USA. „Patříte-li odjakživa k privilegované vrstvě, zrovnoprávnění vám začne připadat jako útlak,“ řekla pro kanadské noviny The Globe and Mail.

Představy o stavu peněženky

Hodit tímto způsobem všechny voliče Donalda Trumpa do jednoho pytle jako rasisty je ale projevem velké intelektuální pohodlnosti. Stejně jako opomíjení ekonomických faktorů, které vedly k Trumpově vítězství. Řada komentátorů tak přesto činí s odkazem na výsledky povolebních průzkumů. Z nich vyplývá, že kandidátce demokratů Hillary Clintonové dala hlas většina Američanů s ročním příjmem pod 50 tisíc dolarů a ještě větší podíl lidí s ročním příjmem pod 30 tisíc dolarů.

Nesmírně podstatné, a na co se často zapomíná, je, že pro lidi nemusí být ani tolik důležitý aktuální stav peněženky jako představy, jak plná či prázdná bude za pár měsíců či let. Stejně jako fakt, zda v ní před pár lety měli o hodně více, nebo o hodně méně peněz.

Donald Trump měl naopak nejvíce příznivců mezi tradiční střední třídou s příjmy 50 až 100 tisíc dolarů ročně. Mnozí to používají jako doklad, že ekonomické faktory při prezidentské volbě nehrály tak velkou roli. Že ti, kdo jsou na tom nejhůře, Trumpa volili mnohem méně. To je sice pravda, jenže pravda je i to, že právě ze dvou skupin obyvatel s nejnižšími příjmy přetáhl Trump demokratům v porovnání s předchozími prezidentskými volbami nejvíce voličů.

Nesmírně podstatné, a na co se často zapomíná, je, že pro lidi nemusí být ani tolik důležitý aktuální stav peněženky jako představy, jak plná či prázdná bude za pár měsíců či let. Stejně jako fakt, zda v ní před pár lety měli o hodně více, nebo o hodně méně peněz. A nahlíženo tímto úhlem pohledu jsou na tom Trumpovi hlavní voliči, oni bílí příslušníci dělnické třídy, skutečně špatně. Reálné příjmy obyvatel patřících ke střední třídě klesly od roku 2000 o sedm procent. Kvalita života se jim rapidně zhoršuje.

Vidět je to například na jejich zdravotním stavu. Je alarmující, že zatímco během 20 let do roku 1998 úmrtnost bílých Američanů ve věkové skupině 45 až 54 let kontinuálně klesala, od roku 1998 naopak stoupá o půl procentního bodu ročně. Ve všech ostatních rozvinutých zemích, a dokonce i u ostatních skupin obyvatel v USA přitom úmrtnost klesá. Děsivé jsou pak příčiny úmrtí, které nejvíce nabývají na četnosti – sebevražda, otrava drogami či alkoholem a jaterní onemocnění. To vše platí především pro bílé Američany s nižším vzděláním.

Paradoxní ignorování

Bylo obrovskou chybou demokratů, že přehlíželi potřeby této skupiny. Je až paradoxní, že právě Hillary Clintonová ignorovala ústřední heslo, které bylo symbolem vítězství jejího muže Billa Clintona v prezidentských volbách roku 1992: It’s the economy, stupid (Jde o ekonomiku, hlupáku). David Betras, šéf Demokratické strany ve městě Youngstown v Ohiu, už v květnu psal štábu Clintonové, že musí svou kampaň zaměřit na pracovní potíže „modrých límečků“, jinak ztratí jejich hlasy ve státech, jako je Ohio, Michigan nebo Pensylvánie.

Je až paradoxní, že právě Hillary Clintonová ignorovala ústřední heslo, které bylo symbolem vítězství jejího muže Billa Clintona v prezidentských volbách roku 1992: It’s the economy, stupid (Jde o ekonomiku, hlupáku)

Clintonová mu nikdy neodpověděla a v závěru své kampaně se namísto ekonomických témat věnovala vykreslování Trumpa jako naprosto nezpůsobilého k prezidentské funkci. Na voliče to ale nezafungovalo, Betrasova předpověď se naopak beze zbytku naplnila. Klíčové se nakonec ukázaly tradičně „demokratické“ státy Michigan, Wisconsin a Pensylvánie, kde Trump Clintonovou porazil o pár desítek tisíc hlasů.

Na strategické chyby prezidentské kampaně Hillary Clintonové poukazovali i další demokraté. „Můžete mít ty nejskvělejší nápady na světě, když si ale nebudou myslet, že jste na jejich straně, nebudou vám naslouchat,“ řekl Reuters o voličích Matt Cartwright, který v Pensylvánii už potřetí za sebou obhájil poslanecký mandát. Na svou stranu přitom mimo jiné získal 40 tisíc lidí, kteří v prezidentské volbě dali svůj hlas Trumpovi.

„Proč si vybrali mne, a ne také Hillary Clintonovou? Vše je o důvěře. Znám bolesti těch lidí. Když mluvím s voliči, hlavním tématem jsou vždy pracovní místa. Přesně a konkrétně jim říkám, co udělám, aby se jich ve volebním obvodě vytvořilo více,“ řekl minulý měsíc novinářům.

Obdiv bohatých

Demokraté udělali zásadní chybu, když kladli přílišný důraz na kulturní a sociální témata na úkor ekonomických. Jistěže je dobré myslet na potřeby transsexuálů, nelze se ale divit hněvu dělníků, kteří mají pocit, že problematika transsexuálních toalet je pro demokraty podstatnější než otázka pracovních míst. Pak je tu ještě jeden psychologický faktor, který demokraté zřejmě nevzali v úvahu.

Zatímco Clintonová splňuje všechny atributy nenáviděné skupiny arogantních a samolibých „vzdělanců“, Trump náleží k obdivovaným boháčům

Příslušníci bílé dělnické třídy ze srdce nemají rádi vysokoškolsky vzdělané odborníky všeho druhu – od učitelů až po právníky. Manažeři a absolventi univerzit jsou bráni jako někdo, kdo „sice nemá ani potuchy, jak se co dělá, ale má spoustu rad a nápadů, jak bych měl vykonávat svou práci“, píše novinář Alfred Lubrano ve své knize Limbo. Blue Collar Roots, White Collar Dreams o lidech, již se dokázali na společenském žebříčku vyškrábat mezi „bílé límečky“.

Oproti tomu naopak nepanuje mezi bílými dělníky odpor vůči boháčům. Socioložka Michéle Lamontová z Harvardovy univerzity získala pro svou knihu The Dignity of Working Men řadu dokladů, že skutečně bohatí lidé jsou dělníky vnímáni jako někdo, kdo dokázal tvrdou prací nashromáždit velký majetek. Není ani třeba dodávat, že zatímco Clintonová splňuje všechny atributy nenáviděné skupiny arogantních a samolibých „vzdělanců“, Trump náleží k obdivovaným boháčům.

Omyly demokratů

Clintonové se navíc během volebního klání „dařilo“ potvrzovat pocity dělníků, že ženy z její sociální skupiny jimi pohrdají. Stačí si vzpomenout na její slova, že podporovatelé Trumpa jsou rasističtí, sexističtí, homofobní a xenofobní. Trumpova přímá, otevřená řeč naopak dělníkům naprosto vyhovovala. Na rozdíl od své soupeřky k nim mluvil jejich jazykem. Nelze se ubránit pocitu, že Bernie Sanders, který Clintonové v demokratických primárkách podlehl, by byl v tomto ohledu Trumpovi mnohem silnějším protivníkem.

Clintonové se během volebního klání „dařilo“ potvrzovat pocity dělníků, že ženy z její sociální skupiny jimi pohrdají. Demokraté se mýlili i v tom, že jejich sociální programy zaměřené na ty nejchudší jim zajistí podporu střední třídy.

Demokraté se mýlili i v tom, že jejich sociální programy zaměřené na ty nejchudší jim zajistí podporu střední třídy. Jejich hlasy měla přinést placená nemocenská, zvýšení minimální mzdy nebo Obamacare. Jenže jak nedávno přesně poznamenala profesorka práva na Kalifornské univerzitě Joan C. Williamsová, dělníky, kteří volili Trumpa, nezajímá, že se minimální plat v McDonaldu zvedne z 9,5 na 15 dolarů za hodinu. Nechtějí pracovat ve fast foodu, ale stabilní, dobře placenou práci, jež zajistí důstojný život jim a oněm třem čtvrtinám Američanů, kteří nemají vysokoškolský titul.

Politika demokratů těmto lidem přitom často dokonce zhoršila životní úroveň. Jak prezident Obama tvrdí, jeho zdravotní reforma zajistila péči 20 milionům Američanů. Příslušníci bílé dělnické třídy by mu odpověděli, že pouze za tu cenu, že jim samým se zdravotní pojistné zdražilo. A poukázali by rovněž na to, že jejich platy jsou mnohdy jen o trochu vyšší než příjmy těch nejchudších.

Nejen americký fenomén

Frustrace lidí, kteří mají pocit, že se na ně zapomnělo, není zdaleka jen americkým fenoménem. Dnes a denně se s ní můžeme potkávat i v Česku a celé Evropě. Navzdory tomu, že celková životní úroveň lidí v posledních desetiletích stoupá, neplatí to pro všechny. Jak říká šéf české pobočky poskytovatele nebankovních půjček Zaplo Vít Růžička, i mnoho Evropanů chudne.

Frustrace lidí, kteří mají pocit, že se na ně zapomnělo, není zdaleka jen americkým fenoménem. Dnes a denně se s ní můžeme potkávat i v Česku a celé Evropě.

V západní Evropě tvoří dvě nejnižší socioekonomické skupiny podle Růžičky zhruba 62 procent populace, ve východní Evropě pak 67 procent. „Mezi lety 2010 a 2020 se v rámci Evropy mají do této nižší kategorie přesunout asi dva miliony lidí,“ tvrdí Růžička. Ačkoli to tak při pohledu na statistiky nemusí vypadat, i v Česku žije mnoho lidí v chudobě a ještě více je jí ohroženo. Zní to paradoxně, Česko je přece tradičně řazeno k zemím, u nichž není nerovnost žádným velkým problémem. Hodnota Giniho koeficientu, který nerovnost měří, je u nás jedna z nejnižších na světě.

Vzbuzuje to dojem, jako by u nás bylo všem stejně dobře. Jenže to je smutný omyl. Jak zdůrazňuje sociolog Daniel Prokop z agentury Median, extrémně chudých lidí je v Česku skutečně málo, mnozí jsou ale příjmové chudobě na dohled. Stačí, aby přišli o pár stovek korun. Podle nedávného průzkumu Medianu si například 40 procent všech typů českých domácností nemůže dovolit uhradit nečekaný výdaj do deseti tisíc korun. Plných 30 procent obyvatelstva pak podle tohoto průzkumu spadá do skupiny příjmově chudých.

Zdražování

Sem se zpravidla řadí lidé a rodiny s měsíčním příjmem kolem devíti až deseti tisíc korun na osobu. Nejhorší je situace v severozápadních Čechách a Moravskoslezském kraji. V obou oblastech si kolem dvanácti až třinácti procent domácností nemůže dovolit čtyři z devíti základních položek považovaných v Evropě za běžný standard. Například nemohou jíst maso každý druhý den, nemohou dostatečně topit, nezmohou se ani jednou v roce na týdenní dovolenou, nemohou si koupit nové oblečení či jednou za čas nábytek.

Jaksi jsme pozapomněli, že v porovnání s EU v Česku zásadně více zdražovalo například bydlení, potraviny a zvyšovaly se zdravotní výdaje. Tedy položky, které se nejvíc zakusují do rozpočtu chudých domácností a důchodců.

Odborně se taková situace označuje jako těžká materiální deprivace. V celém Česku jí trpí necelých sedm procent obyvatel, tedy něco kolem 700 tisíc lidí. Jak říká Prokop, kvůli povrchním statistikám jsme v uplynulých letech nechtěli věřit lidem, kteří si stěžovali na pokles své životní úrovně. Poukazovali jsme například na to, že inflace byla v Česku stejná jako ve zbytku Evropské unie. Na co si tedy lidé stěžují?

Jaksi jsme pozapomněli, že v porovnání s EU v Česku zásadně více zdražovalo například bydlení, potraviny a zvyšovaly se zdravotní výdaje. Tedy položky, které se nejvíc zakusují do rozpočtu chudých domácností a důchodců. Jak Prokop připomíná s ohledem na další průzkumy Medianu, chudší občané méně důvěřují demokracii jako systému a více se kloní k autoritářskému řízení státu.

Tito zapomenutí lidé, kteří už ekonomické problémy mají anebo se jich bojí, se teď nejen v Česku, ale v celém západním světě hlásí o slovo. Liberálové jim musí naslouchat, a ne je urážet a označovat za xenofoby a rasisty. Je možné, že tito „rasisté“ jim za pár let s radostí hodí svůj hlas. Stačí jim dát vizi budoucnosti, v níž budou moci důstojně žít.

Klíčová vítězství

Přestože Hillary Clintonová získala v celkovém součtu o zhruba 2,5 milionu hlasů více, vyhrál prezidentské volby nakonec Donald Trump. Nejenže se mu podařilo získat na svou stranu takzvané swing states v čele s Floridou, které tradičně rozhodují volby. Dokázal navíc dobýt i tradiční baštu demokratů na severovýchodě USA v pásmu nazývaném Rust Belt (rezavý pás).

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.