Několik pozoruhodných obecnějších postřehů o respektu k právu, o jeho vymahatelnosti i jeho zneužívání v České republice zachytil Jan Schneider během konference v rámci projektu Pražský právnický podzim 2012.
Co nejde silou, musí jít ještě větší silou...
Motto: Čím méně společnost respektuje jednu stranu práva, tedy vlastní povinnosti (a má dokonce sklon vyhýbání se jim omlouvat, ne-li přímo mu tleskat), tím méně funguje druhá strana, ať již jí nazveme dosahováním či vymahatelností práva. Onen respekt k právu je však fatálně podmíněn jeho kvalitou. Tím se obecně rozumí jak množství, logika a srozumitelnost právních předpisů, tak i jejich aplikace, tedy rychlost a předvídatelnost.
Úvahy o vymahatelnosti práva často vycházejí z apriorního předpokladu jeho bezchybnosti a již se jen bezrozporně dále rozvíjejí směrem, jak té větší vymahatelnosti práva napomoci. Třeba svůdnou cestou zvyšující se sekundární represe. Příkladem může být případ řidiče Romana Smetany. Údajnou (nota bene velmi nadhodnocenou) škodu způsobenou pomalováním předvolebních plakátků plně nahradil. Přesto byl však ještě navíc odsouzen, čímž se právo (nejen) v jeho očích stalo nerespektovatelným. Podle toho se následně zachoval, a byl a bude souzen znovu a znovu. Justice chce zlomit rebela. Skončí Smetana jako Frajer Luke? Je toto opravdu důstojná prezentace justice?
Vymáhání práva zvyšujícím se násilím – podle dělnického pořekadla „když tě všechno zradilo, pomůže ti kladivo“ – prostě funguje jen do určité míry. Situace pak kulminuje v bodě, odtud vede dvojí cesta – buď ještě dále ve vymáhání práva přitvrdit a vydat se tak přímou cestou do pekel, anebo se zastavit a popřemýšlet, kudy vede ta druhá.
Tato klinčová situace byla implicitním pozadím konference na téma „Vymahatelnost práva“, kterou v rámci projektu Pražský právnický podzim 2012 uspořádala VŠMIE ve spolupráci s nakladatelstvím Havlíček Brain Team a společností e-pravo.cz, a. s.
Přínosem této konference bylo připomenutí a zdůraznění starobylého poznání, že v oblasti odborně zvané „vymahatelnost práva“ je respekt k právu naprosto klíčovým parametrem, ovlivňujícím její efektivitu. A že tento respekt je zásadně podmíněn kvalitou práva a jeho uplatňování. Souhlasná akcentace zazněla od soudců, státních zástupců, advokátů a dalších teoretických i praktických právníků. Na již se vynořující otázku okamžitá odpověď: nikoliv, politici na konferenci nebyli.
Proč hned vymahatelnost?
V jedné anekdotě – mohl by to dobře být i zenový koan – dostal mistr otázku, zda je lepší mít rychlého, nebo pomalého koně. To záleží na tom, zněla mistrova odpověď, zda jedete správným směrem. Onu klíčovou otázku, zda aktuální tendence v soudnictví a vůbec v legislativě „jedou správným směrem“, aby bylo dobré je zrychlovat a popohánět, vznesl čestný předseda Soudcovské unie Libor Vávra. Zde některé tendence:
- Nepřehledný a stále houstnoucí prales zákonů definuje prkotiny umožňující obhajobě nalézat formální překážky nalézání spravedlnosti. Například soudci stále častěji počítají lhůty, aby něco neprošvihli. Zákonné lhůty však v konečném efektu poskytují i formální námitky proti rozhodnutím soudů, aniž by fakticky práci soudů urychlily. Na ty totiž dochází stále větší počet případů.
- Proč se před soudy dostává stále větší počet případů? Je to například alibistickým přesunem agendy ze správního řízení, jako se nyní děje v případě převedení sporů, dosud řešených ČTÚ, na soudy. Prý bude účastník lépe chráněn na svých právech. Ve skutečnosti se lze domnívat, že jde o výsledek lobbistické činnosti, v jejímž pozadí je očekávání větší vymahatelnosti pohledávek řízením před soudem.
- Jan Sváček, předseda Městského soudu v Praze, upozornil na málo medializovanou věc, že soudní řízení je velice drahou záležitostí. Soudci jsou přitom zatěžováni administrativou více než samotným rozhodováním. Soudních úředníků, kteří by jim v tom ulehčili, je nedostatek. Soudní řízení jsou často protahována tím, že se předvolané osoby nedostaví. Jejich policejní předvádění je málo účinné, protože policie je málo asertivní (což je na druhou stranu docela pochopitelné, protože má s asertivním předváděním mnoho špatných zkušeností).
- Dalším důvodem stále větší přetíženosti soudů (která vede k nižší kvalitě rozhodovacích činností, což zase přispívá k oné menší respektovatelnosti práva) je naprosto nedostatečné využívání mediace. Ta v zahraničí v civilních věcech trvá průměrně kolem dvou měsíců, kdežto soudní řízení měsíců devět. Krom toho je mediace mnohem šetrnější, neboť celý proces má soukromější ráz, a je zde mnohem více předpokladů k vzájemnému porozumění.
- Mnoho lidí se nesoudí proto, aby někdo třetí rozhodl jejich spor s bližním, ale aby bližního oním sporem pěkně zostudili. Někomu již dokonce stačí jen druhého pomasírovat podáním trestního oznámení, které – zveřejněno – napáchá v dnešní senzacechtivé době škody už samo o sobě. Nadto jiní zneužívají trestního řízení pouze jako cíleného prostředku, jak se dostat – zejména v obchodních sporech – zadarmo k informacím jinak těžko dostupným, nebo dokonce nedostupným.
Lidé bez respektu
Jan Bárta, ředitel Ústavu státu a práva, prohlásil, že vymahatelnost práva je přímo podmíněna respektem k plnění vlastních povinností. A Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu, dodal, že dobrovolné se podřízení právu předchází nutnosti ho vymáhat.
Ano, kamenem úrazu je renomé právních procesů ve společnosti. Pozbývají starobylé důstojnosti a stávají se z nich prostředky soukromých či obchodních válek. Nejde v nich o nalézání spravedlnosti, ale o vítězství. Podřídit se právu je pokládáno snad za zbabělost.
Z jakého důvodu někdo předpokládá, že lidé budou respektovat rozhodnutí soudů, když prezident republiky je ostentativně ignoruje
Pak je logické se ptát, z jakého důvodu někdo předpokládá, že lidé budou respektovat rozhodnutí soudů, když prezident republiky je ostentativně ignoruje (případ jmenování soudců)? Když šéf významné instituce přímo kveruluje a vydává metodiky odporující rozhodnutí soudu (Igor Němec, Úřad pro ochranu osobních údajů versus rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zveřejňování platů z veřejných rozpočtů)? Anebo když státem ovládaná pojišťovna (VZP) dělá mrtvého brouka a odmítá zveřejnit smlouvy s nemocnicemi, přestože o jejich zveřejnění rozhodl Nejvyšší správní soud?
Zde, jak vidno, platí více než jinde, že ryba smrdí od hlavy.
Podle advokáta Tomáše Sokola si však mnohé problémy přidělává justice sama. Uvedl příklad, kdy odvolací soud vyhověl námitce týkající se formální stránky doručení písemnosti, o jejímž doručení však přitom nebylo sporu. Na poštu prý písemnost donesla třetí osoba, nikoliv sám autor písemnosti – že to rozum nebere, nebylo pro soud podstatné. Doufejme, že jen pro tu chvíli.
To částečně zapadalo do problematiky pojednané Romanem Fialou, místopředsedou Nejvyššího soudu, totiž o předvídatelnosti soudních rozhodnutí, včetně procesních postupů. Fiala pohovořil kriticky též o důsledcích zrušení specializace soudů z důvodů jejich proporcionálnější zátěže, což má ovšem negativní vliv opět na kvalitu rozhodování.
Legislativci nejsou bez viny
Právní prales a legislativní záchvaty jako například v souvislosti s metanolovou aférou jdou na vrub zákonodárného sboru. Vypadá to, že zákonodárci chtějí svou péči o lid vyjádřit množstvím přijatých norem (někdy skutečně zkouší prostý lid přesvědčit o své oddanosti výčtem norem, které k úděsu toho milovaného lidu zase schválili).
Na mysl může přijít – pouze na první pohled vzdálená – analogie legislativního procesu s činností Okrašlovacích spolků. Ty vznikaly v druhé polovině 19. století, v době, kdy se bouraly hradby a rozhodovalo se o využití interesantních pozemků uvnitř měst. Péčí mnohých okrašlovacích spolků se tak dostala do měst zeleň. A dodnes se tam udržela. A Okrašlovací spolky znovu vznikají nebo obnovují svou činnost a chtějí pokračovat poněkud mechanicky v činnosti svých předchůdců, tedy sázet. Zahradní architekt přinese průlomové poznání, že v současné době okrašlování spočívá i v cíleném kácení, prořezávání a zprůhledňování té zeleně, neboť někde – nepříliš ošetřována technickými službami města – narostla do podoby nepříliš okrasné.
Tím se dostáváme zpátky k analogii s legislativou. Zákonodárci by mohli svůj respekt a nehynoucí oddanost prostému lidu vyjádřit tak, že by náš právní rámec místo barokního bujení cíleně dostávali do podoby goticky štíhlé, jasné a logické.
Klackem šetřit
Vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová cítila potřebu se ohradit proti medializovaným skřekům některých politiků, že státní zastupitelství „rozbíjí politický systém“. Nečiní tak prvoplánově, vyznělo z její řeči, avšak koná, když jakýkoliv systém je založen na zločinu.
Hlavním tématem jejího vystoupení bylo zdůraznění trestního práva jako posledního prostředku. Ano, hledisko poškozených osob je málo bráno v potaz. V naprosté většině případů ochrany majetkových vztahů jim jde o náhradu utrpěné škody, čehož lze dosáhnout prostředky občanského nebo obchodního práva. Co komu pomůže, jestli je dotyčný zbaven svobody? Nicméně Bradáčová zdůraznila nutnost vyváženého pohledu i na tuto problematiku: v některých závažných případech by mělo dojít k potrestání odnětím svobody i přesto, že materiální škoda byla uhrazena.
Bradáčová uvedla též další střípek do mozaiky, jak je fakticky trestní právo zneužíváno. Po příchodu na Vrchní státní zastupitelství v Praze ji udivilo množství trestních oznámení, které jsou tam adresovány. Pointa tkví v tom, že bulvární a další bezduchá média s chutí papouškují, že trestní oznámení na Frantu Flintu řeší vrchní státní zastupitelství – přestože je takové oznámení ihned postoupeno podle místní příslušnosti někam na okres. Což by však – při vší úctě ke všem okresním státním zastupitelstvím – mediálně prostě už tak nevyznělo.
Podle mínění Jiřího Teryngla prochází trestním řízením až do fáze podání obžaloby mnoho věcí, které jsou buď nicotné, nebo špatně zpracované
Zajímavý názor na snížení kvality trestního řízení vyslovil advokát Jiří Teryngel. Podle jeho mínění prochází trestním řízením až do fáze podání obžaloby mnoho věcí, které jsou buď nicotné, nebo špatně zpracované. Na tomto stavu se podle něj podílí nešťastné a nekoncepční spojení operativy kriminální policie s útvary vyšetřování. Jejich sloučením se podstatným způsobem eliminovala funkce vyšetřovatelů jako prvních oponentů v trestním řízení. Situaci podle Teryngla dále zhoršuje nedostatečná oponentura prováděná státním zastupitelstvím. Názor jistě diskutabilní, avšak každopádně může být námětem dalšího zkoumání.
Druhá cesta?
Úplně iluzorní se zdá být v této situaci spoléhání na to, že by se věci mohly začít přibližovat stavu, v jakém býti mají. V situaci, kdy například nepravomocně odsouzení poslanci rozhodují spolu s obviněnými poslanci o takzvaném vyrovnání s církvemi o odškodnění i těch, kteří žádnou ztrátu ani utrpět nemohli, nebo těch, kteří již odškodněni byli, nebo o „vrácení“ majetků těm, kteří je nevlastnili. Kdy rozhodují o zavedení experimentu s penzijními fondy, které jsou celosvětově jedním z nejrizikovějších finančních institutů. Rozhodují proti vůli naprosté většiny obyvatelstva, a někdy i prezidenta. Ale jakoby právem. Ano, v únoru 1948 se přeci také všechno dělo „podle práva“.
A tak nezbývá, než se chovat tak vzorně, aby to fungovalo zejména vůči mladším generacím. Slavný spisovatel Jan Procházka na toto téma kdysi pamětihodně citoval Konfucia, že poznat něco, a nechovat se podle toho, je největší druh zbabělosti.
