Proč policie nepomůže majiteli obsazené budovy vyhnat squattery?

V případě žaloby Správy železniční dopravní cesty na Terezu Virtovou na vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s používáním bývalé polikliniky v Praze na Žižkově nejde jen o squattery, ale i otázku, zda lze v zájmu dobra nectít vlastnická práva. Píše Pavel Matocha.

Pavel Matocha 26.9.2018
Noční zásah na Klinice. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Noční zásah na Klinice. | foto:  Michal Šula, MAFRA
Noční zásah na Klinice.

V některých konkrétních příkladech lze detailně nahlédnout fungování celku. A Žižkovské autonomní centrum Klinika, které déle než dva roky bez jakékoliv smlouvy okupuje cizí budovu a odmítá se vystěhovat, ukazuje, jak složitá je u nás vymahatelnost práva.

Představte si, že byste po zimě přijeli na chalupu, a v ní bydlela parta mladých lidí, kteří by vám řekli, že teď patří jim, protože jste ji nepoužívali, a oni v ní nyní konají dobro – třeba pořádají jazykové kurzy pro chudé děti z vesnice. A kdybyste se začali domáhat práva na svůj majetek, policie by vám odmítla pomoci, protože se to musí vyřešit nejdříve u soudu, přičemž soud by se vlekl roky a část politiků, akademiků a umělců by začala podporovat ty, co obsadili vaši chalupu.

V takové situaci je nyní Správa železniční dopravní cesty (SŽDC), která v roce 2016 získala od Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) budovu bývalé polikliniky na Praze 3. Jenže objekt je stále obsazen squattery, které policie odmítá vyvést, protože probíhají vleklé soudní spory, zda tam nejsou legálně. Aktuálně je nečinný Nejvyšší soud.

Otálení Nejvyššího soudu

Právně je přitom situace jednoduchá. Squatteři měli objekt vypůjčený od ÚZSVM, protože pro něj stát neměl jiné využití. Smlouva o výpůjčce za účelem provozování autonomního centra Klinika byla uzavřená mezi Terezou Virtovou a ÚZSVM na dobu určitou – do 2. března 2016. Tehdy klinikářům právo používat objekt zaniklo a ÚZSVM smlouvu o výpůjčce neprodloužil, protože budovu převáděl na SŽDC. Navíc ve smlouvě byla rozvazující podmínka, že pokud by ÚZSVM převedl právo k objektu na jiný subjekt, smlouva o výpůjčce s paní Virtovou končí i před 2. březnem 2016.

Jenže parta Terezy Virtové odmítla bývalou polikliniku vyklidit a protiprávně ji okupuje. ÚZSVM tedy podal žalobu na vyklizení objektu, ke které se na straně žalobce přidala SŽDC, a Obvodní soud pro Prahu 1 v lednu 2017 rozhodl, že Virtová má povinnost budovu vyklidit a do měsíce předat SŽDC. Paní Virtová se odvolala a Městský soud v Praze v září 2017 potvrdil rozhodnutí soudu první instance, že žalovaná je povinná objekt vyklidit a předat SŽDC.

Virtová podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který v lednu 2018 odložil vykonatelnost rozhodnutí o vyklizení do doby, než rozhodne o dovolání. Do dnešního dne však ani nenařídil jednání o tomto případu, ani nejednal o meritu věci, natož aby rozhodl.

Rozhodnutí nabylo právní moci, stalo se vykonatelným. Klinikáři objekt nepředali, a proto soud v prosinci 2017 ustanovil k vyklizení objektu soudního exekutora. Virtová však podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který v lednu 2018 odložil vykonatelnost rozhodnutí o vyklizení do doby, než rozhodne o dovolání. Do dnešního dne však ani nenařídil jednání o tomto případu, ani nejednal o meritu věci, natož aby rozhodl.

Mluvčí Nejvyššího soudu Petr Tomíček říká: „Nejvyšší soud rozhoduje v zásadě neveřejně. Protože se k civilním řízením nezvou protistrany, svědkové, apod., není třeba nikoho k jednání obeslat, proto ani není dopředu známo, kdy senát v dané věci rozhodne. Tato konkrétní věc je u Nejvyššího soudu od 27. října 2017, přičemž dovolání se na civilním úseku Nejvyššího soudu nyní vyřizují v průměru za 200 dnů.“

Spor mezi SŽDC a Virtovou ale čeká na rozhodnutí již déle než 300 dnů, což však podle Tomíčka není nijak neobvyklé, protože statistiku vedoucí k průměru 200 dnů zlepšují rychlá zamítání zjevně nepřípustných či vadných dovolání. Na obranu pomalého řízení u Nejvyššího soudu Tomíček dává statistiku vytíženosti soudců, podle které každý civilní soudce Nejvyššího soudu spolurozhoduje ročně průměrně o 430 dovoláních.

Nepravdivá argumentace

Tereza Virtová neodůvodňuje oprávněnost okupace budovy právně, což ostatně ani nelze, ale politicky: „Zásadní je pro nás politická rovina. SŽDC jako státní instituce ignoruje zájmy obyvatel města, kteří sociální centrum využívají, i daňových poplatníků, protože projekt přestavby bývalé kliniky na kanceláře je z komerčního hlediska doložitelně nevýhodný.

Stavba kanceláří navíc odporuje územnímu plánu a pan Drmola nebyl schopen občanům vysvětlit, proč si ke stěhování několika zaměstnanců vybral zrovna Kliniku, když má stát ladem řadu dispozičně i finančně vhodnějších objektů. Vzhledem k neochotě pana Drmoly o situaci vyjednávat nám nezbývala jiná cesta, jak tomuto jednoznačně nesmyslnému rozhodnutí vzdorovat a dál prostor držet. Navíc díky tomu stále rozvíjíme prostor pro to, co v současném městě chybí: dostupné bydlení, nezávislá kultura a nekomerční vzdělávání.“

Aktivistka Virtová nejen ignoruje jeden ze základních pilířů kapitalistického systému – úctu k soukromému vlastnictví –, ale argumentuje i nepravdivě. Náměstek SŽDC Tomáš Drmola mnohokrát vysvětloval, že organizační jednotka SŽDC – Správa železniční geodézie – sídlí v budově cizího vlastníka a musí platit komerční nájem a že budova bývalé žižkovské polikliniky svou velikostí a polohou by jejich geodetům vyhovovala.

Aktivistka nejen ignoruje jeden ze základních pilířů kapitalistického systému – úctu k soukromému vlastnictví –, ale argumentuje i nepravdivě. Náměstek SŽDC Tomáš Drmola mnohokrát vysvětloval, že organizační jednotka SŽDC – Správa železniční geodézie – sídlí v budově cizího vlastníka a musí platit komerční nájem a že budova bývalé žižkovské polikliniky svou velikostí a polohou by jejich geodetům vyhovovala.

Nesmyslná je i námitka, že výstavba kanceláří v této budově odporuje územnímu plánu. Jednak územní plán by šlo změnit, jednak, a především, nově přijímaný Metropolitní plán hlavního města již nebude striktně developerům přikazovat, co mohou stavět. Určí třeba maximální povolenou výšku budovy, ale zda tam developer postaví kancelářskou budovu nebo komunitní centrum, už řešit nebude.

A zejména všechno to (finanční náročnost přestavby, soulad s územním plánem, dispoziční vhodnost atd.) je věcí SŽDC a squatterům do toho nic není. I kdyby budova byla pro potřeby SŽDC absolutně nevhodná, stále to nedává squatterům a paní Virtové žádné oprávnění budovu používat.

Cesta k nesvobodě

Navzdory všemu uvedenému Kliniku podpořili nejen někteří politici (třeba Zelení na Praze 3 nebo brněnské Žít Brno), ale i řada umělců a akademiků. Jejich společným jmenovatelem je relativizace soukromého vlastnictví. Za všechny citujme, co na podporu Kliniky napsala socioložka Tereza Stöckelová: „Klinika nám připomíná jednu z nejzásadnějších otázek dneška. Jakákoli forma soukromého, natož státního vlastnictví je oprávněná tehdy a jen tehdy, pokud prospívá nejen konkrétním vlastníkům, ale dává veřejný smysl.“

Postupná relativizace soukromého vlastnictví a popírání výlučnosti práv vlastníka k jeho majetku byly vždy začátkem cesty k nesvobodě a následnému zbídačování všech

Ozvěny komunistického pojetí práva z 50. let jsou zřetelné. Zbývá již jen ustavit výbor, který bude onen „veřejný smysl“ posuzovat, a pak vlastníkům jejich majetek zabavovat a dávat do užívání lidem, kteří na něm budou páchat dobro. Dnes budovu SŽDC, zítra vaši chalupu.

Postupná relativizace soukromého vlastnictví a popírání výlučnosti práv vlastníka k jeho majetku byly vždy začátkem cesty k nesvobodě a následnému zbídačování všech. Kam popírání vlastnických práv vede je vidět nejen na komunistické historii České republiky a dalších zemí východního bloku ve druhé polovině 20. století, ale aktuálně i na příkladu Venezuely.

Zaplacení nájmu

Kdy rozhodne Nejvyšší soud je ve hvězdách, nicméně ve čtvrtek 27. září bude Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodovat ještě o jednom sporu mezi Terezou Virtovou a SŽDC. Protože Virtová objekt nevyklidila, nepředala ani neplatí za jeho užívání žádný nájem, žalují ji SŽDC i ÚZSVM o toto bezdůvodné obohacení, tedy de facto o zaplacení nájmu. Dle odborného posudku by tržní nájemné na tento objekt o 900 metrech čtverečných podlahové plochy činilo 85 100 korun měsíčně, k dnešku jde tedy už o dva miliony korun. Je aktivistka připravená tuto částku zaplatit?

Virtová objekt nevyklidila, nepředala ani neplatí za jeho užívání žádný nájem, a proto ji SŽDC i ÚZSVM žalují o toto bezdůvodné obohacení, tedy de facto o zaplacení nájmu. Dle odborného posudku by tržní nájemné na tento objekt o 900 metrech čtverečných podlahové plochy činilo 85 100 korun měsíčně, k dnešku jde tedy už o dva miliony korun.

„Klinika není ve stavu, kdy by se dala pronajmout. To potvrdili i zaměstnanci ÚZSVM u soudu a je to důvod, proč byla Klinika propůjčena našemu kolektivu. Otázka tržního nájmu nebo ušlého zisku tedy vůbec nepřipadá v úvahu, což ostatně potvrdil i rozsudek soudu pro Prahu 3. Státu naopak šetříme minimálně 200 tisíc korun měsíčně, které dříve platil za ostrahu objektu. Sami do budovy investujeme práci a peníze,“ odpovídá Virtová.

Nechme stranou hloupost, že nějaký objekt, obzvlášť v Praze, nelze pronajmout. Vždy jde jen o cenu. Jak to ale bylo s náklady na ostrahu objektu? Mluvčí ÚZSVM Radek Ležatka odpovídá: „Jde o typický argumentační faul. Skutečně jsme byli nuceni vynakládat po dobu necelých tří měsíců obdobnou částku za ostrahu, ale bylo to způsobeno výhradně násilným obsazením budovy aktivisty a obavou z opětovného násilného vniknutí.

Nikdy předtím nebylo třeba takové částky na ostrahu této budovy vynakládat. Ani na žádnou jinou budovu nikdy předtím ani nikdy potom ÚZSVM nemusel takovou částku vynakládat. To, že obava z opětovného vniknutí byla oprávněná, ukázala později i situace po nahlášení výbušného systému v květnu 2016, kdy jsme budovu ve spolupráci s policií zabezpečili a do několika minut od opuštění budovy došlo k opětovnému násilnému vniknutí aktivistů, včetně překonání nových zámků.“

Tři rozhodnutí

ÚZSVM s Virtovou však soud o vydání bezdůvodného obohacení prohrál. Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 argumentovala, že když původně ÚZSVM propůjčil daný objekt za symbolickou jednu korunu, nemůže se nyní domáhat zaplacení několikasettisícové částky. Podle soudkyně Jitky Stibralové navíc aktivisté již zaplatili státnímu úřadu smluvní pokutu, která ve smlouvě o výpůjčce byla stanovena na tisíc korun za každý den prodlení s předáním objektu.

Dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu očekávatelná v příštích měsících a jedno Obvodního soudu pro Prahu 3 ve čtvrtek 27. září ukážou, zda u nás „půda patří těm, kteří na ní pracují“, či tomu, kdo je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Zda o využití nemovitosti může rozhodovat vlastník, nebo zda do jeho vlastnických práv mohou beztrestně zasahovat aktivisté.

V odůvodnění rozsudku použila soudkyně Stibralová neortodoxní zdůvodnění, že pokuta je vlastně nájemné: „Smluvní pokuta je totiž v daném případě a za daných okolností adekvátní a přiléhavý institut reagující na užívání nemovitosti žalovanými bez smlouvy a rozumně řešící poměry účastníků, přičemž plní jednak funkci sankce a jednak i funkci paušálního poplatku za okupaci majetku.“

Rozhodnutí prvoinstančního soudu poté potvrdil i Městský soud a ÚZSVM se nyní dovolal k Nejvyššímu soudu. Zároveň však bude probíhat i prvoinstanční soud v obdobné kauze, kdy ale žalobcem není ÚZSVM, ale nový majitel budovy SŽDC.

Dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu očekávatelná v příštích měsících a jedno Obvodního soudu pro Prahu 3 ve čtvrtek 27. září ukážou, zda u nás „půda patří těm, kteří na ní pracují“, či tomu, kdo je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Zda o využití nemovitosti může rozhodovat vlastník, nebo zda do jeho vlastnických práv mohou beztrestně zasahovat aktivisté.

Soudní spory

V kauze žižkovské Kliniky běží dvě linie soudních sporů mezi žalovanou zástupkyní squatterů Terezou Virtovou a dvěma státními organizacemi coby žalobci – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) a Správou železniční dopravní cesty (SŽDC).

Žaloby na vyklizení a předání objektu

(žalobu podal ÚZSVM a SŽDC se k ní připojilo a nyní ji vede)

  • Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl, že Tereza Virtová je povinná budovu vyklidit a do jednoho měsíce předat vlastníkovi.
  • Městský soud v Praze v odvolacím řízení rozhodnutí Obvodního soudu potvrdil.
  • Nejvyšší soud v rámci dovolání Terezy Virtové předběžným opatřením pozastavil vykonavatelnost rozhodnutí Městského soudu, než o meritu věci sám rozhodne; na rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci se stále čeká.

Žaloby na vydání bezdůvodného obohacení

  • ÚZSVM podal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení za období od 2. března 2016, kdy Tereze Virtové skončila platnost smlouvy o výpůjčce, a tím i právo budovu užívat. Obvodní soud pro Prahu 3 žalobu zamítl a Městský soud v Praze toto zamítnutí potvrdil. ÚZSVM se nyní dovolal k Nejvyššímu soudu.
  • SŽDC podal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení za období od 6. října 2016, kdy získal od ÚZSVM právo hospodaření s danou budovou. Jednání u Obvodního soudu pro Prahu 3 je v této věci nařízeno na 27. září 2018.

Počet příspěvků: 2, poslední 2.10.2018 06:42 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.