Od března 2011 jsme si zvykli hovořit o syrském režimu. Tento pojem navozuje představu aspoň minimální formálnosti – dosud existujících rutinních, konsensuálních mechanismů, jejichž prostřednictvím vedení syrského státu přijímá rozhodnutí. Není ale od letošního jara logičtější nahlížet na prezidenta Bašára Asada a jeho spolupracovníky výhradně jako na ozbrojený a uzavřený klan, jenž zabíjí a vraždí, ale současně jedná podle starého vnitřního kodexu, na který přepnul z formální politiky tmavých obleků, vojenských uniforem a čilých mezinárodních kontaktů?
Syrský konflikt nabízí takřka v živém přenosu pohled na to, jak rychle může politika, ač značně autoritářská, ztratit fasádu přijatelnosti. Jistě, v Sýrii byly všechny instituce, jako je parlament, politické strany či obchodní komory, přítomné pouze proto, aby potvrzovaly rozhodnutí provedená na jiné úrovni. Podobně jako v jiných autoritářských státech, které od devadesátých let začaly budovat formální instituce zbavené od začátku obsahu, jejž mají v demokratických společnostech.
Není Sýrie varovným znamením, že násilí občas nedřímá natolik hluboko, jak si myslíme? A také výstrahou, že se fasáda někdy může zřítit tak rychle, že lidé nestačí uskočit? „Saúdská Arábie nebo Sýrie mají 40 let stejný režim. Říkáte si, to je stabilita. Ale ona žádná neexistuje. Odstraníte poklop a najednou to celé exploduje,“ popsal Nassim Taleb, autor knihy Černá labuť, zavádějící představy, co setrvá, či nesetrvá.
Nesourodá mozaika mikrosvětů
Pohled na mapu Sýrie v prosinci 2012 ukazuje nesourodou mozaiku mikrosvětů, v nichž je buď moc státu stále přítomná, anebo nahrazená v lepším případě lokální vzájemnou pomocí, v horším pak milicí. Na jedné straně několik oblastí – centrální Damašek, přímořský Tartús –, v nichž se zdá, že stát existuje, cena chleba je jen o něco vyšší než na začátku roku 2011, taxikáři spouští taxametr, notáři fungují ve svých úřadovnách či státní zaměstnanci dostávají platy, ačkoli válka s opozicí přijde syrský režim podle konzervativních odhadů na zhruba deset miliard korun měsíčně.
Pohled na mapu Sýrie ukazuje nesourodou mozaiku mikrosvětů, v nichž je buď moc státu stále přítomná, anebo nahrazená lokální vzájemnou pomocí či milicí
Na straně druhé jsou však oblasti vydané napospas konfliktu – bez potravin, možnosti úniku či naděje. Popsali je na příkladu Aleppa pracovníci Člověka v tísni a za své angažmá v severní Sýrii si zaslouží úctu a respekt. Je však otázkou, zda Bašár Asad za zdmi prezidentského paláce na západním okraji Damašku chce znát realitu syrských měst. Zda si na konci každého měsíce před sebe položí mapu Sýrie, jíž je stále prezidentem, a zakreslí si na ní další ztracené území.
V tuto chvíli je syrský prezident stále v centru tří symbolických okruhů spojenců, které ho obepínají. První dva jsou s ním spojené krutou logikou zabíjet, anebo být zabit. Třetí okruh, ztělesňující celou alavitskou komunitu, lze pak popsat jako pouto mezi vězněným a vězněm. S možností, že se jednoho dne v roce 2013 jejich role na okamžik v absurdním dramatu změní v opačné.
Mentalita prověřené důvěry
Blízkovýchodní revoluční režimy mívaly ve druhé polovině 20. století ve svém středu úzkou skupinu osob propojených s ústředním bossem nezpochybnitelnou důvěrou. Jako „důvěryhodní“ bývali označováni nejbližší spolupracovníci tvořící páteř režimu bývalého, dnes už zesnulého iráckého prezidenta Saddáma Husajna. „Muži stanu“ byli neformální skupinou, se kterou konzultoval svou politiku dnes už také mrtvý libyjský vůdce Muammar Kaddáfí.
Blízkovýchodní revoluční režimy mívaly ve svém středu úzkou skupinu osob propojených s ústředním bossem nezpochybnitelnou důvěrou
Mentalitu prověřené důvěry vyznával i Asadův otec Háfiz. Podařilo se mu z jejich vláken na konci sedmdesátých let utkat alavitsko-sunnitský bezpečnostní a vojenský aparát. Mocenskou elitu, která byla po jeho smrti rozšířena o podnikatelskou generaci synů vrcholných generálů armády a zpravodajských služeb.
Baššár Asad možná nebyl na začátku syrského povstání autorem všech rozhodnutí, která zemi zavlekla do tragické války, ale v jejím průběhu se stal symbolickým cílem, jehož odstranění je pro opozici výhradním měřítkem úspěchu. Kdo jsou lidé, kteří tvoří Asadovy důvěryhodné?
Tři rodiny
V současné době se prezident Asad opírá o tři rodiny – Asadů, Machlúfů a Šálíšů –, jež vzájemně propojují příbuzenské svazky, reciproční závazky a pocit, že spolu stojí a padají. A Bašár Asad je pochopitelně svázán především s vlastní rodinou. Jen on ví, jak rozsáhlá zranění, a byla-li slučitelná se životem, utrpěl jeho mladší bratr Máhir, velitel elitní 4. divize a Republikánské gardy, při bombovém atentátu, který 18. července otřásl ministerstvem obrany v Damašku.
V současné době se prezident Asad opírá o tři rodiny, jež vzájemně propojují příbuzenské svazky, reciproční závazky a pocit, že spolu stojí a padají
Do Asadovy rodiny patří i bratranci Munzir a Faváz Asadovi, kteří verbují a sponzorují gangy alavitské šabíhy. I bratranci z matčiny strany, bratří Háfiz a Rámí Machlúfové, na nichž se ukazuje, jak úzce byly v asadovské Sýrii propleteny zpravodajské služby a podnikání. Háfiz v roce 2012 v těchto službách zastával vysoký post a podle nepotvrzených zpráv rovněž zahynul při červencovém útoku. Jeho bratr Rámí, jenž je mezi Syřany značně neoblíbený, byl zase od první poloviny minulého desetiletí považován za největšího „akcionáře“ syrské ekonomiky. Takřka okamžitě po vypuknutí povstání však rezignoval na své podnikatelské aktivity a rozhodl se věnovat „charitě“.
Libanonský deník al-Achbár ale zveřejnil, že ještě v prvních měsících roku 2012 postupně nakoupil významný podíl v největší syrské soukromé bance – Katarské národní bance Sýrie (QNBS). To možná dobře ukazuje mentalitu jednoho z členů Asadova nejužšího okruhu, jenž byl donedávna přesvědčen, že budoucnost Sýrie bude patřit vládnoucímu klanu. A pokud nikoli, že se do tohoto postavení vrátí.
Sunnitsko-alavitská aliance
Paradoxní na tomto příběhu je, že majoritním vlastníkem QNBS je Katar, respektive členové jeho vládnoucí rodiny ath-Thání, která na mezinárodní scéně patří k nejhlasitějším kritikům Asadova režimu a sponzorům jeho odpůrců. Možná překvapivou tečkou za krátkým výčtem osob z nejužšího okruhu Asadových věrných pak mohou být občasné zprávy, jež označují za hlavní zdroj mentality železné pěsti, s níž Asad čelí povstání, jeho matku, 78letou Ánisu Machlúf-Asadovou. Ta má údajně v rodině právo posledního slova a možná i rozhodnutí.
Pro soudržnost klanu není konfese podstatná
Jádro syrského vedení však dnes netvoří pouze alavité. Po červencovém atentátu totiž Asad obsadil přinejmenším dva ze čtyř klíčových vojenských a zpravodajských postů sunnity, se zřejmým cílem udržet sunnitsko-alavitskou alianci při životě alespoň v samotném klanu.
Syrská společnost sice během konfliktu nezadržitelně sklouzávala do násilí mezi komunitami a do jejich vzájemné nenávisti, ale nejužší jádro syrského režimu paradoxně a navzdory vlastnímu osudu přetrvává díky schopnosti sunnitů a alavitů spolu komunikovat. Pro soudržnost klanu není konfese podstatná.
Mistr světa v oportunismu
Za symbolický druhý okruh, o který vládnoucí klan opírá svou moc, lze označit šabíhu, gangy, které utvářejí podhoubí syrské občanské války založené na únosech, výpalném, zátarasech na cestách a všech ostatních doprovodných jevech dobře známých z mnoha jiných oblastí světa.
Kdyby se někdy konalo mistrovství světa v politickém oportunismu, Valíd Džumblát byl by žhavým kandidátem na první místo
Jedním z nejtemnějších mraků však v syrské válce představuje třetí okruh. Být ve Středomoří bossem a kmotrem v jedné osobě znamená nejen možnost používat brutální sílu, ale i povinnost zodpovídat se za své činy vlastní komunitě, a především ji bránit ve chvílích jejího fatálního ohrožení. V uplynulých 50 let to v Levantě možná nedokázal nikdo stejně mistrovsky jako dlouholetý předák libanonských drúzů Valíd Džumblát. Kdyby se někdy konalo mistrovství světa v politickém oportunismu, byl by žhavým kandidátem na první místo.
V osmdesátých letech byl jedním z nejdivočejších pistolníků libanonské občanské války, ale nikdy nezapomněl na základní přikázání rodinné tradice: za žádných okolností nenechat padnout vlastní lidi, drúzskou komunitu. V lausannském hotelu Beau Rivage o tom na jaře 1984 detailně rozprávěl s redaktorem časopisu Playboy.
Překročení nepsané hranice
Džumblátovi je dnes 63 let. Zná dobře Baššára Asada a znal i jeho otce. Jen v uplynulých deseti letech ho okolnosti donutily třikrát o 180 stupňů obrátit svůj postoj k syrskému vedení. Jeho cynický nihilismus je na Blízkém východě příslovečný, stejně jako jeho zvláštní, šibalská moudrost.
Ne, pane prezidente, nemůžete odejít ze země, když my ostatní v ní musíme zůstat
Džumblát by mohl Asadovi zavolat a připomenout mu, že překročil nepsanou hranici a zavlekl vlastní lidi do konfliktu, za který zaplatí v duchu kolektivní viny bez rozdílu všichni alavité. Jen proto, že jimi jsou.
Možná se Asadovi příští rok na jaře podaří inkognito a v doprovodu nejbližších spolupracovníků dostat na iráckou hranici, nebo ji překročit někde v horách nad libanonským Baalbekem. Anebo se dostat ke dveřím svého Dassaultu Falcon 900 na letišti v Latákiji. Možná se na něho v tom okamžiku obrátí někdo z jeho doprovodu a řekne mu: Ne, pane prezidente, nemůžete odejít ze země, když my ostatní v ní musíme zůstat.