Diskusi o nízké úspěšnosti českých vědců v žádostech granty udělované Evropskou výzkumnou radou (European Research Council) zahájil v Lidových novinách profesor Zdeněk Strakoš z matematicko-fyzikální fakulty UK, ČESKÁ POZICE přinesla reakci profesora Václava Hořejšího z Přírodovědecké fakulty UK. Do diskuse se nyní zapojuje ředitel ústavu fyzikální biologie Jihočeské univerzity docent Dalibor Štys.
V poslední době vyšly dva články o hodnocení a kvalitě české vědy. Článek Zdeňka Strakoše o naší nízké úspěšnosti v European Research Council a reakce Václava Hořejšího. Zatímco první jen hodnotí, druhý nabízí řešení. Píšu tedy mimo jiné proto, že se obávám, že někdo řešení bude hledat některou ze starých cest, které tu nejen už byly, ale do nějaké míry stále jsou.
Cesta k průměrnosti
V Times Higher Education z 8. září publikoval profesor Donald W. Braben z University College London článek Pioneers need not apply. Na rozboru výsledků úspěšnosti žádostí různých britských Research councilů - obdob naší Grantové agentury ČR - ukazuje, že skutečně pionýrské myšlenky nemohou projít. Důvody jsou dokonce mnohé věcné. Například v době (zhruba 1960-1975), která založila britský technologický úspěch osmdesátých a devadesátých let, se striktně nedalo žádat o velké přístroje. Úspěšnost byla 40 procent, i proto, že kdo nebyl etablovaný na výzkumné instituci, která mu přístroj poskytla, si požádat nemohl.
Průkopníci nových cest nemají sobě rovné (hodnotitele). Takže skutečně nové věci nedojdou odpovídajícího hodnocení
Hlavní důvod je ale lidský: „Pioneers have no peers.“ Průkopníci nových cest nemají sobě rovné (hodnotitele). Takže skutečně nové věci buď nedojdou odpovídajícího hodnocení. Nebo ještě hůře, návrh dostanou k hodnocení přímo lidé, jejichž kariéra byla postavena na poznatcích, které by nová studie měla zpochybnit. Čím nižší úspěšnost, nyní do 20 procent, tím větší vliv těchto faktorů.
Neboli, jak píše profesor Braben, fungování soudobých poskytovatelů peněz založené na takzvaném peer review, hodnocení sobě rovnými, je pathway to mediocry, cesta k průměrnosti. Podobně se vyjádřil už v září 2009 Bruce Alberts, editor autoritativního časopisu Science a jeden z nejznámějších současných biochemiků. Podle něho díky systému hodnocení v současné vědě převažuje mee too research, výzkum typu „já také“, výzkum věcí, které už někdo úspěšně udělal, například na novém objektu. Takový výzkum mají rádi editoři časopisů, vesměs totiž cituje řadu článků a impakt faktor časopisu stoupá.
Data budiž zatracena?
Pokud si někdo myslí, že z této pasti je nějaké jednoduché cesta, pak opět příklad z Británie. Dříve fungující RAE – Research assessment exercise, česky asi hodnocení vědecké výkonnosti, je postupně nahrazován REF – Research excellence framework. A v něm, jak je shrnuto opět v Times Higher Education, tentokrát z 22. září, se některé komise rozhodly úplně ignorovat publikační výstupy. Takže nebude možné říci (překládám z originálu): „Počkej, není přece možné dát nízké hodnocení tomuto článku z časopisu jen proto, že se ti nelíbí ….. byl citován stokrát a žádná z citací nebyla kritická. Tobě se ten článek nemusí líbit, ale spoustě jiných lidí se líbí.“ „Data be damned.“ (Data budiž zatracena) zní titulek citovaného článku od profesora Andrewa Oswalda z University of Warwick.
To jen pro začátek, kdyby se někdo domníval, že existuje nějaká jednoduchá cesta a že ji někdo na světě zná. Navíc dnešní věda na akademických institucích není vědou z osmdesátých let, kdy byly vyvinuty ony molekuly profesora Holého, stále citované (kdy už probůh přijde něco nového?). Tehdy bylo především do přístrojů vidět, dnes se za velké peníze nakoupí přístroj vyvinutý firmou. Přístroj má deklarovanou vysokou citlivost, díky ní také vyhrála výběrové řízení. Posléze se ukáže, že citlivost byla dosažena na speciálně vybraných vzorcích a je tak trochu výsledkem softwarového kouzelnictví, ale bývá to často jedno, protože je stejně potřeba identifikovat pár molekul, které se na pracovišti standardně sledují. Složitější věci se stejně nechávají analyzovat na zakázku v Koreji, vyjde to násobně levněji. Jak věci technicky fungují, se snaží pochopit pár posledních zoufalců, často ve věku 60 a více let. (Teď, vážení, mluvím například o Universität Wien.)
Důsledky hodnocení komisemi
Tak se stalo, že prominentní výzkumné fakulty institucionální prostředky na výzkum pro řadu pracovišť vůbec nedostaly
Podle mne už jsme si v České republice prošli vším, čím jsme mohli. Ano, byl jsem toho účasten, minimálně z povzdálí. Měli jsme spřátelené „naše české“ komise, ty jsou dodnes třeba na Grantové agentuře ČR. Proti nim vytrvale protestovali a občas dále protestují mnozí z nejvíce publikujících českých vědců. Aby se vliv českých komisí omezil, v případě hodnocení institucí pomocí takzvaných výzkumných záměrů v roce 2004, zvýšil se bodový podíl posudku zahraničních hodnotitelů. Záleželo však velmi na českých komisích, komu projekt zašlou, také podmínky soutěže byly dost nejasně formulované. Tak se stalo, že prominentní výzkumné fakulty jako byla Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy a Přírodovědecká fakulta UK institucionální prostředky na výzkum pro řadu pracovišť vůbec nedostaly. Byla to čirá hrůza. Podobného jevu se obávají v Británii v souvislosti s Research excellence framework.
Odezvou na důsledky hodnocení komisemi, ať už s nízkým nebo vysokým vlivem zahraničních expertů, se stalo zavedení rozdělování peněz čistě podle doložitelných výkonů. Neboli publikací a technologií. Každá publikace se ohodnotila redukovanými impaktními body podle žebříčku Thomson Reuters. Tím se rozdělí asi 85 procent institucionálních prostředků na vědu. Zbytek jsou technologie, patenty, software atd. Tento poměr je dnes zafixován. Neboli ty tak široce diskutované a kritizované technologie tvoří jen malou část problému. Prosím, zapomeňme na ně už, je to zástupná diskuse, která slouží k zamlžení podstaty. Mnohem větší problém je v publikovaném výzkumu. K jeho objektivnímu hodnocení nejsou schopni nastavit pravidla nikde na světě.
Skutečně není cesta ven?
Je třeba si uvědomit, že jak v Británii, tak ještě mnohem více ve vzývané a skutečně úspěšné Skandinávii, se výzkum dělá téměř výhradně na univerzitách. Což má dva velevýznamné efekty: 1. výzkumu se zcela přirozeně účastní studenti nižších stupňů studia. 2. většina těchto studentů nemá zájem o akademickou dráhu, jde jim o to se něco naučit.
Když jsem si před osmnácti lety žádal u Švédské výzkumné rady o projekt, bylo mi jasně řečeno, že mám malou šanci. Neměl jsem totiž na univerzitě stálé místo. Neboli nebylo zřejmé, že můj výzkum dlouhodobě švédskému státu bude něco přinášet. Co by ten přínos měl být, je vcelku jednoduché: základní výzkum, kterého se účastní nebo k němu budou mít každodenní přístup studenti. A ti pak mohou vymyslet a uplatnit ne jednu třídu molekul, ale celé spektrum molekul, z nichž žijí celé, švédským kapitálem vlastněné a ve Švédsku podnikající, mezinárodní koncerny.
Můj dlouhodobý názor byl a je, že základní výzkum patří na univerzity
Ostatně švédští studenti měli o doktorandské studium (které vede k vědecké kariéře) ve Švédsku minimální zájem a když, tak to nebyli ti nejlepší z ročníku. Ti nejlepší přirozeně šli do zahraničí a do Švédska se často vraceli, i na univerzitní pozice, ve Švédsku naopak pracovali doktorandi ze zahraničí. Ti přinášeli jiné poznatky, jinou kulturu, což bylo další obohacení.
Můj dlouhodobý názor (už před odjezdem do Švédska) byl a je, že základní výzkum patří na univerzity. Univerzity musejí být motivovány, nejlépe finančně, prostřednictvím prostředků na provoz získatelných z grantů, ale i penězi z aplikací či přímých dotací z průmyslu – držet si profesory schopné získávat granty a zakázky.
Zároveň ale musí na výuku dostat tolik peněz, aby zaplatily slušně čas věnovaný přednášení a jeho přípravě. Nebo – a o to jde – čas věnovaný výzkumu po cestách, které výzkumné rady nefinancují, třeba o víkendu a z chemikálií, které mi zapůjčí konformnější kolegové, abych si to tedy zkusil. Ostatně to tak funguje i v průmyslových výzkumných laboratořích, o tom jsou mnohé historky. Nejspíš taková je holt vlastnost lidského společenství, takže co s tím? Univerzity bývaly a jsou hájemstvím takových přesvědčených nositelů více nebo méně rozvinutého Aspergerova syndromu, kteří nezávisle bádají přesvědčeni hluboce o své pravdě. A od nich, prostřednictvím jejich žáků, vznikají ty průlomové technologie.
Zatím nám raději nechte kafemlejnek
Proč tedy nemáme žádné schopné žadatele o granty ani nové molekuly nebo elektromechanické principy?
Když se o tomto problému bavím s kolegy z české akademické sféry, často je závěr ten, že prostor pro nezávislé bádání, byť velmi omezeně, dává Akademie věd. To je pravda, ale je to v mnohem menší míře než by ho dávaly univerzity britského nebo skandinávského typu. Na straně univerzit totiž hon za větší protitulovaností společnosti dospěl do stadia, kdy například fakulta strojní ČVUT má nefinancované studenty inženýrského studia, kteří ale musí být učeni, což stojí peníze. Pokud toto je péče dobrého hospodáře o budoucí prosperitu státu, tak asi žiji na špatné planetě.
Proč tedy nemáme žádné schopné žadatele o granty European Research Councilu ani nové molekuly nebo elektromechanické principy? V zásadě proto, že diskuse o hodnocení a financování vědy se odehrává v začarovaném kruhu, kdy se dohadujeme, zda se nechat spíše mechanicky vést publikacemi nebo mezinárodními hodnotiteli, či zda spíše nechat rozhodovat českou „radu moudrých“. Vše, a zvláště to poslední, je „pathway to mediocry“, cesta k prostřednosti, jak jí definoval profesor Braben i editor-in-chief Science Alberts.
Jediná cesta je dostat do laboratoří nejlepší studenty, kteří převážně vůbec vědu dělat nechtějí, ale chtějí se uplatnit jinak nebo primárně ne v České republice. A to bude vyžadovat radikální systémovou změnu. Do té doby nám raději, prosím, nechte kafemlejnek (= rozdělování peněz podle publikací a technologií). Z jiných řešení, která se nabízejí, mne jímá chladný děs.
P.S.
Já, doc. RNDr. Dalibor Štys CSc. jsem ředitelem ústavu fyzikální biologie Jihočeské univerzity, univerzitního výzkumného ústavu na úrovni fakulty. Tento ústav je dlouhodobě nejlepší v počtu výzkumných výsledků na hlavu a v první desítce kvality (počet bodů na položku RIV). Mé publikace z posledních let, které jsou na vrcholu impaktního žebříčku, nemají žádného zahraničního spoluautora jako „otevírače dveří“ nebo osobu, v jejíž laboratoři byly výsledky skutečně získány. Všechny publikace se týkají výsledků získaných s významným podílem studentů nižšího stupně studia, kteří se účastní našich letních škol. V jednom případě to byl ještě středoškolák.
Technologie, které jsme s kolegy zadali do databáze výsledků, jsme buď do důsledků ověřili a zavádíme do praxe, nebo tak hodláme učinit. Žádná z nich není typu „změna barvy ponožek“ a všechny vznikly za účasti studentů nižších stupňů studia. Ale, jak zdůrazňuji, technologie představují asi 15 procent problému. Hlavním problémem je kvalita, struktura a veřejné sdílení výsledků publikovaného výzkumu, chybně shrnovaného pod pojem „základní výzkum“ nebo „věda“.
Předchozí články diskuse:
