KOMENTÁŘ Přemysla Houdy / Milan Kundera ve svém slavném románu Nesnesitelná lehkost bytí definuje kýč jako popření hovna. Vyměšoval Ježíš? Nevíme, nicméně se o tom v Novém zákoně nepíše. Stačí se podívat na záchody naší civilizace: jsou bělostné, vydlaždičkované, vydezinfikované a bez zápachu. Záchod je paradoxně nejčistotnější část našich domovů – protože vyměšování považujeme za „ošklivé“, zvířecí, musíme ho co nejvíce vytěsnit. Kundera říká, že kýč je kategorický příklon k životu. A život musí být krásný, když je hodný oslavy – hovno krásné není, a proto musí být popřeno, aby neznepokojovalo naše představy. A to je kýč.
Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) je antikomunistickým kýčem o naší čistotě. Valná část naší společnosti vedla své celkem nerušené životy v době normalizace (je to generace našich rodičů a prarodičů). A stydí se za toto kunderovské hovno: není přece krásné žít své celkem nerušené životy v době, kdy se zavírají někteří lidé za své přesvědčení, kdy člověk chodí do průvodu, aby nesl transparent s hesly, kterým nevěří, kdy vstupuje do KSČ a dalších organizací, aby si zajistil lepší bydlo, kdy pravidelně ve volbách jde vhodit do urny svůj lístek jednotné kandidátky.
Ústav pro studium totalitních režimů je antikomunistickým kýčem o naší čistotě
To musí být nějak ospravedlněno, aby naše životy mohly být zase panensky bílé a krásné – abychom potvrdili naši představu o tom, že jsme dobří. Ústav pro studium totalitních režimů poskytuje potřebné alibi: když zákon, kterým vznikl, označuje dobu komunistické vlády v Československu jako totalitní od začátku až do konce, pak jde o víc, než by se na první pohled mohlo zdát.
Totalita se hodí
Totalita je vhodné slovo, protože zbavuje zodpovědnosti. Dovoluje vytěsňovat z paměti černé skvrnky, protože dovoluje mlčící většině říkat: „Copak jsem měl dělat, prosím vás? Víte, jak by se mnou zatočili, kdybych se vzepřel? Ani nevíte, jak jsem trpěl, když jsem musel mluvit jinak v soukromí a jinak na veřejnosti…“ Totalitní stát je totiž zpravidla ovládán hrstkou zločinců, kteří kontrolují veškeré mocenské složky v zemi – a když se vzepřete, zatočí s vámi a s vaší rodinou.
ÚSTR totalitním alibi konejší společnost a dovoluje obalit toto morální „hovno“ bělostnými dlaždičkami, s nimiž už se dá žít. Podprahově totiž říká, že společnost byla obětí, zatímco zločinci byli komunisté, příslušníci Státní bezpečnosti a její agenti. Tento přístup nám umožňuje projektovat se zcela absurdně do poškozených jakéhosi cizího komunistického zla, jež musíme stíhat a odsuzovat na každém kroku.
Kdybychom ale zaměnili to jedno jediné slovo (totalita) za méně osudový termín, najednou by ty bělostné dlaždičky kolem morálního „hovna“ popraskaly. Kdybychom totiž připustili, že sedmdesátá a osmdesátá léta v Československu totalitou v pravém smyslu nebyla, uvědomili bychom si, že jsme to byli my – většinová společnost – která drtila sebe samu svými vlastními rozhodnutími, nikoli ta „bezcharakterní komunistická zločinecká banda“. A to přece není vůbec krásné, dokonce to i trochu zapáchá.
Normalizace právě proto, že nestavila člověka před osudová rozhodnutí, ale jen nabízela větší a menší stupeň sociálního blahobytu, odhalila, co jsme
Lze totiž na tuto dobu pohlížet i tak, že normalizace právě proto, že nestavěla člověka před tak drastická osudová rozhodnutí jako desetiletí přecházející, ale jen nabízela větší a menší stupeň sociálního blahobytu a uplatnění, odhalila, co jsme. Kým je a dokáže být člověk, s výsledkem na pováženou truchlivým. A ÚSTR je vlastně ta nejlacinější záclona, pomocí které se sami před sebou chceme skrýt.
Současná podoba ÚSTR je totiž antikomunistickým pomníkem, který se ovšem (paradoxně) nevěnuje systematickému vědeckému uchopení minulosti a role většinové společnosti v ní. Svůj přínos ÚSTR obhajuje tím, že zpřístupňuje veřejnosti dokumenty z provenience bezpečnostních složek – lidé se z nich prý mohou dozvědět pravdu o komunismu, která by jim prý jinak zůstala skryta.
Nepochybně mají být tyto materiály veřejnosti přístupné a řádně katalogizované (nechť se pak ÚSTR promění pouze v archiv), nicméně v těchto materiálech není ukryta kýžená „pravda“ o komunismu. Zato je v nich ukryt moc pěkný nástroj, jehož pomocí se můžeme vyvinit a poukázat naopak na vinu jiných: tu je „udavač“ Milan Kundera, tu „pomahač zla“ Jaromír Nohavica, tu „kreatura“ důstojník StB…
Pestřejší a analytičtější pohled fungování celé společnosti za pozdního komunismu tuto pohádku o minulosti rozbíjí, proto jej lidé z ÚSTR odmítají jako nepotřebnou vědeckou mlhovinu, případně jako haldy papíru, které nikdo přece nebude číst. Nárokují si právo na výklad, avšak z hlediska historické vědy se nedobírají k hlubším závěrům přesahujícím ideologický rámec.
Vidět věci jasně? Cesta do pekel.
Seriózní věda z principu nemůže mít v takové konstrukci místo a ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Daniel Herman se tím ani netají, když pro Aktuálně.cz říká, že komunismus v Československu byl složitou dobou, k níž je třeba se postavit poctivě, „a ne ospravedlňovat své tehdejší postoje. Anebo je zakrývat nějakými vědeckými či pseudovědeckými snahami či kategoriemi.“ Řediteli Hermanovi o vědu nejde (a teď odhlédněme od toho, že česká historická obec ostudně dosud nebyla schopna vyprodukovat smysluplnou syntézu o normalizaci). V principu Herman o vědě mluví podobně jako sovětští ideologové o „buržoazních pavědách“.
Jde mu o to vidět věci jasně. V rozhovoru pro ČESKOU POZICI František „Čuňas“ Stárek popisuje svou aktivitu v ÚSTR podobně: „Dělal jsem řadu přednášek ve školách, v klubech. Oslovuju mladé lidi a přizpůsobuju tomu i tu formální stránku. Ti mladí jsou dnes plně závislí na multimediálním projevu, nějaké dlouhé statě prostě nebudou číst, těm je potřeba to říkat ve zkratce a ukazovat to tak, aby to bylo jednoznačné a pochopitelné.“
Seriózní věda z principu nemůže mít v takové konstrukci místo
Vidět věci jednoznačně, stavět se k problémům poctivě a „vědecky nemlžit“, ukazovat minulost zjednodušeně, protože nikdo mladý nic složitého nebude číst, to může být cesta do pekel. Už to tu v nedávných dějinách jednou bylo: je to budování dogmatického schématu, které má chránit „ideovou čistotu“ populace. Kdo se proti tomu bouří, toho označíme v lepším případě jako „obhájce komunistů“, v tom horším jako „soudruha“. Každopádně ho zdiskreditujeme, protože ohrožuje „kanonický výklad dějin“ – ten kýčový s padouchy, které je třeba zatratit, a s hrdiny či oběťmi, s nimiž je možno se ztotožnit.
Současná ofenziva sociální demokracie, která díky své většině v Senátu ovládla radu ÚSTR, kam dosadila své lidi, proto – dle mého názoru – nemůže současný stav zhoršit. Obávám se však, že povětšinou historickou vědou zcela nedotčení političtí nominanti ČSSD situaci nejsou schopni řešit a budou jen s opačným ideologickým znaménkem prodlužovat současný stav. Kromě jediného detailu: bude odvolán ředitel Daniel Herman.
Jenže v tomto případě „ryba smrdí od všech ploutví, nikoli pouze od hlavy“, a proto primární otázka zní: Lze reformovat nereformovatelné?