Média především věnují pozornost negativním, pochybným až téměř katastrofickým událostem. V lepším případě pozitivním událostem a záležitostem, pokud jsou okamžitě vidět. I na nich se však snaží najít stín pochybnosti nebo negativní budoucí či minulé náznaky.
Zcela to platí o „šlágru“ loňského roku – finanční krizi eurozóny a eura. Globální finanční krize již téměř pominula, a proto je „in“ apokalypsa Evropské měnové unie (EMU), popřípadě Evropské unie. Některé think tanky již věští konec eura a EMU a pesimisté si přejí konec EU. Libertariánští euforici zavrhují i Mezinárodní měnový fond (MMF) a počítají, na kolik takový „špás“ přišel.
Nepříznivá geopolitická poloha
Členství v EU a EMU není pro řadu zemí ani ekonomickým, ani lidským bolehlavem, nýbrž smysluplnou dlouhodobou volbou, základním pilířem jejich státnosti a hospodářského zapojení. Evidentně k nim patří Finsko, jehož státnost trvá necelých sto let – vzniklo v roce 1917.
Má sice nepříznivou geopolitickou polohu, navzdory tomu si však svou státnost a nezávislost udrželo – vojensky i diplomaticky jak proti Stalinovi, tak Hitlerovi. Ztratilo sice přístup k nezamrzajícímu přístavu v Atlantickém oceánu na severu země, ale uhájilo samostatnost. A přežilo i několik desítek let „finlandizace“ bývalým Sovětským svazem (SSSR).
Finsko si svou nezávislosti zajišťuje smluvně a celosvětově. V roce 1961 se stalo přidruženým členem Evropského sdružení volného obchodu (EFTA) – víc asi jeho tehdejší východní soused SSSR nedovolil. Plným členem pak v roce 1986. Do EU vstoupilo v roce 1995 a do eurozóny v roce 1999, přestože se nadále mohlo pyšnit svou marku. Vstup do obou institucí byl pro Finsko prioritou a nezbytností.
Šedesát procent finského zahraničního obchodu je s EU. Dalšími významnými obchodními partnery Finska jsou USA, Rusko a Čína. Uvědomíme-li si, že Finsko má zhruba 5,5 milionu obyvatel, znějí uvedené skutečnosti jako optimistická pohádka. Skandinávské státy Švédsko a Dánsko jsou totiž v jiné geopolitické pozici než Finsko.
Neutralita
Finsko je aktivním členem MMF, Světové banky, Světové ochodní organizace i OSN. S NATO těsně spolupracuje od roku 1994 prostřednictvím členství v Partnerství pro mír a individuálních programů. V rámci upevnění samostatnosti a ekonomické síly zvládlo Finsko i licenční výrobu amerických stíhacích letounů F/A 18C verse RIAT. A muselo kvůli tomu splnit přísná kriteria a přijmout bezpečnostní i technologické požadavky amerického vojenského průmyslu.
Finsko aktivně buduje a zvyšuje svou bezpečnost, samostatnost, ekonomickou sílu a politický význam
Finsko aktivně buduje a zvyšuje svou bezpečnost, samostatnost, ekonomickou sílu a politický význam. A také deklaruje a kultivuje statut neutrální země. Během studené války si zajišťovalo vztah na východ pomocí finsko-sovětské dohody. Proto vstoupilo do EMU a v roce 2002 zavedlo euro, aniž by proti tomu někdo protestoval. Finská ekonomika sice není bez problémů, ale jsou „banálně“ standardní. Patří k nim i jeden z největších propadů HDP v krizovém roce 2009 u zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) i inflační tlaky.
Finská ekonomika neustále posiluje technologickými inovacemi. O zavedení jaderné energetiky coby dominantního prvku energetické nezávislosti se ve Finsku nediskutuje, ale hned provádí. Po delší přestávce se v něm buduje zatím jediná nová jaderná elektrárna v Evropě. Dodá ji fracouzská společností Areva ve spolupráci s vyspělým finským průmyslem – jaderný reaktor o výkonu 1600 megawattů má být největší na světě.
Dobré rozhodnutí
Z uvedeného vyplývá, že Finsko je členem EU i EMU a má euro. Veškerá jeho rozhodnutí v posledních 50 letech byla systematická a cílevědomá.
Svědčí o tom i projev guvernéra Finské centrální banky Erkkiho Liikanena v Mezinárodním klubu bankéřů v Lucemburku 1. prosince 2006: „Členství v EMU v prvních letech (2002 až 2006 – pozn. red.) splnilo většinu finských očekávání a ochránilo je před mnoha riziky. Výhody se projevily v ekonomické efektivitě a vyšší měnové důvěryhodnosti Finska. Není sebemenšího důkazu, že by se makroekonomická stabilita Finska zhoršila. Spíš naopak.“ A dodal: „Navzdory asymetrickým šokům byla finská míra inflace jednou z nejnižších v EU a současně tempo růstu ekonomiky nadprůměrné. Nyní je třeba vyloučit jakoukoli povolnost a slabost“.
Finsko si to nejen nedovoluje, ale ani nemůže dovolit. Proto finský eurokomisař pro rozšíření EU Olli Rehn přivítal a upřímně blahopřál Estonsku k jeho vstupu do eurozóny na nový rok 2011. Obě země dobře vědí, proč učinily právě toto, a nikoli jiné rozhodnutí.
