S dirigentem Jakubem Hrůšou se dělají rozhovory především o hudbě, jak jinak. Tentokrát jsme však s třicetiletým umělcem, který si již vydobyl skvělé renomé v zahraničí, debatovali hlavně o kulturní politice, penězích a neporozumění, jež výrazně zasáhly do jeho dalších kariérních plánů.
Středobodem interview je zrušení Hrůšova angažmá v opeře Královského dánského divadla v Kodani, kam měl po vítězství v konkurzu nastoupit jako hudební ředitel v roce 2013. Celá záležitost vyústila v nečekaný konec již na přelomu letošního ledna a února. Hrůša na tuto roli rezignoval. Jako první o tom v českých médiích informovala až v polovině května ČESKÁ POZICE. I proto se současný šéfdirigent Pražské komorní filharmonie (PKF) rozhodl poněkud složitější souvislosti dánské anabáze vysvětlit právě nám. Což ovšem neznamená, že jsme se v rozhovoru nedotkli i jiných témat.
Proč se vlastně o Hrůšově rezignaci na funkci hudebního ředitele nejslavnějšího dánského operního domu nepsalo v českých médiích, a jak sám pan dirigent říká, leckde se o tom u nás stále neví? „Má to možná dvě příčiny,“ vysvětluje Hrůša. „Jednou může být ten obecný rys české kulturní žurnalistiky, že novináři v zahraničních záležitostech neinklinují k detailním analýzám složitějších událostí spojených s českými umělci. Druhá věc je, že celý proces odcházení z Kodaně trval docela dlouho, než se vlastně vyjasnilo, jak to celé dopadne. A poté, co se to vyjasnilo, jsem možná i já sám měl pocit, že věc není tak aktuální, abych o ní aktivně referoval.“
Resumé dánské anabáze
ČESKÁ POZICE: Pane dirigente, popište tedy čtenářům svou dánskou zkušenost.
HRŮŠA: Když jsem přijel na začátku roku 2011 do Kodaně nastudovat Borise Godunova, netušil jsem, že ten operní dům hledá nového šéfa. V podstatě hned po první zkoušce mě však celý ansámbl vyzval, abych se přihlásil do právě chystaného výběrového řízení na hudebního ředitele. Pečlivě jsem to mnoho dní zvažoval, protože do té doby jsem se nepovažoval za typického operního dirigenta. Ale spolupráce byla opravdu tak skvělá a harmonická, že jsem se rozhodl to zkusit, a když to zkrátím, po řadě procedur výběrového řízení jsem na začátku loňského léta v tendru mezi zhruba 150 adepty zvítězil, dostal nabídku a přijal ji.
„Podle mě byla v Kodani přítomna extrémní touha části ansámblu pracovat na tom, aby se pokročilo dál, to jsem cítil hmatatelně.“
Hlavním členem komise, v podstatě klíčovou odpovědnou osobou, byl anglický operní režisér a nový intendant Keith Warner, který toto vše celé prodělal asi o dva roky dříve než já. Operní dům v Kodani má stejnou strukturu jako například naše Národní divadlo, takže opera, balet i činohra mají vždy svého uměleckého šéfa. Celá instituce je pak zastřešená generálním ředitelem. Tím je v Kodani Erik Jacobsen, což je (bývalý) politik skrz naskrz, který si přál, aby Warner tu funkci přijal, protože si od něj sliboval, že scénu dosud do určité míry profilovanou domácky takzvaně „otevře světu“.
Podle mě tam byla přítomna extrémní touha části ansámblu pracovat na tom, aby se pokročilo dál, to jsem cítil hmatatelně. Ale druhý rozměr psychiky toho domu byl velice konzervativní, takový, že v podstatě ten operní dům je unikátní a skvělý a že jen potřebuje někoho, kdo tu unikátnost ukáže a vyzdvihne, čili taková ta mentalita uspokojení tím, co jsme sami již dokázali, ala neuspokojení z toho, že se o tom neví.
Warner nastoupil loni v září a v podstatě každý návrh, každá změna, kterou přinesl, byly do značné míry blokovány ředitelem Jacobsenem jako nereálné. Buď z finančních důvodů, nebo že to není v daném domě zvykem, či prostě proto, že je to příliš riskantní. Warner je nápaditý a odvážný umělec, ale rozhodně to není žádný snílek, který uvažuje o věcech, jež nejsou realizovatelné.
ČESKÁ POZICE: Není to překvapivé? Vždyť Warnerovy plány musely být managementu opery dobře známé.
„Intendant Keith Warner chtěl především zachovat uměleckou kvalitu na úkor kvantity a pohodlnosti. To nebylo akceptováno.“
HRŮŠA: Ano, je to zarážející. Domnívám se, že mnohé věci, na nichž později bazírovali, Keithovi zatajili, aby ho získali. Warner se spolehl na jejich slovo, ale následně se ukázalo, že to tak není, a nový intendant se tak začal vrchní administrativě jevit jako jakýsi „troublemaker“. Do toho přišel drastický finanční škrt ze strany dánské vlády, který v okamžiku, kdy Warner nastupoval, byl už cítit ve vzduchu, ale vedení se na něj nebylo schopné náležitě připravit. Najednou přišel šok z 13 milionů eur ztráty v rozpočtu a reakce managementu byla umělecky nepřijatelná. Chtěli propustit velké množství lidí, zrušit koncerty, hrát jen konzervativní repertoár, vydat se cestou jistoty.
Přitom – a to byl právě klíč k finálnímu neporozumění – Warner přednesl mnoho impulzů ke koncepci úplně jiného rázu, k přehodnocení systému práce a určitého pohodlného zázemí, jež v tamním sociálním státě existovalo, možná omezení počtu představení... Ale chtěl především zachovat uměleckou kvalitu na úkor kvantity a pohodlnosti. To nebyl schopen prosadit a po půl roce marných bojů se rozhodl rezignovat.
O všem mě postupně zpravoval, já jsem to pozoroval, přijížděl na mnoho porad a jednání a měl jsem samozřejmě i zprávy z druhé strany. Po důkladné úvaze jsem to vyhodnotil tak – a v tomto smyslu jsem vystoupil před celým divadlem –, že Warnerův odchod, a odchod toho, co reprezentuje (aniž bych ho osobně jakkoliv adoroval), považuji za fatální chybu.
ČESKÁ POZICE: To se odehrálo kdy?
HRŮŠA: Na přelomu ledna a února. Již v průběhu podzimu jsem cítil, že to skřípe a že tam zřejmě dojde k nějakému druhu konfliktu. Akorát nebylo jasné, jak dopadne. A protože jsem věděl, že umělci stojí z drtivé části za ním a za mnou, nebylo tak jednoznačné, že se s tím vším nedá nic dělat. Ani Warner nerezignoval takovým stylem, že by řekl okamžitě: „Odcházím a nechci už s Kodaní mít nic společného.“ Ale nakonec odešel a já ho podpořil.
Další dva týdny umělci sepisovali petice, projevovali nedůvěru řediteli Jacobsenovi, a to i otevřeně na jednání, ale ten zvolil nechvalně osvědčenou taktiku přesvědčování, vyhrožování ztrátou místa atd. „Vysvětlil“ celou situaci ze své perspektivy tak důkladně, že zkrátka celá tato iniciativa vyšuměla a vše se vrátilo ke starému, jen byli všichni velice frustrovaní. Já jsem však nehodlal o této věci v principu vyjednávat. V novinách se psalo, že jsem rezignoval hlavně kvůli nedostatku finančních prostředků. To je ale pouze zlomek pravdy.
Samozřejmě, nedostatek finančních prostředků hrál roli, ale ne hlavní. To nebyla věc, která by přímo vedla k mému finálnímu postoji. K tomu vedlo koncepční, zásadní neporozumění mezi mnou a vrchní administrativou. Ještě než jsem vyjádřil tento názor, vedení divadla se mě snažilo zadržet a přesvědčit, že se mám přidat na jejich stranu, ale já jsem to nechtěl a nemohl udělat, protože jsem nevnímal ty stávající lidi jako schopné a jejich názory za správné – a oni absolutně nechtěli učinit žádné ústupky a přehodnocení svých názorů! Tím pádem jsem se stal jejich oponentem a celá spolupráce skončila. (Před pár dny Královská dánská opera angažovala na posty Warnera a Hrůši dva německé umělce: Svena Müllera a Michaela Bodera – pozn. red.)
„Kdybych tam zůstal, stal bych se projekčním plátnem snů a přání nespokojených umělců, ale neměl bych kolem sebe lidi z vedení, kteří by mě byli ochotní podpořit.“
ČESKÁ POZICE: Rezignaci jste tedy ani oficiálně nepodal...
HRŮŠA: Jediné, co jsem vyslovil, byla podpora Keithu Warnerovi a to, že nepodaří-li se ho kodaňské opeře získat zpátky a zajistit, aby principy, které reprezentuje, zvítězily, nemohu nastoupit jako hudební ředitel. Určitá část médií to prezentovala tak, že když odešel Keith, tak já musel taky. Což není ani trochu přesné. Warner mě naopak nabádal, abych si to samostatně, sám za sebe rozmyslel.
Nechci to hrotit, ten dům není v úplně kritické existenční situaci jako mnohé jiné, ale fakt je, že kdybych tam zůstal, stal bych se takovým projekčním plátnem snů a přání mnoha nespokojených umělců, ale neměl bych kolem sebe lidi z managementu, kteří by mě byli ochotní podpořit. To je klíč k mé úvaze. Proto jsem odstoupil od smlouvy, rozhodnutí nebylo snadné, ale jediné správné. I teď to tak vidím s odstupem několika měsíců.
Pražská komorní filharmonie s dirigentem Jakubem Hrůšou doprovází Radka Baboráka v hornovém koncertu od Reinholda Gliera, Rudolfinum (červenec 2010).
Platy českých umělců? Ostudně nízké
ČESKÁ POZICE: Vaše dánské zkušenosti posouvají do trochu jiného světla i události, které se dějí třeba kolem hledání šéfa Národního divadla. Máte na to nějaký názor, přestože se vás to bezprostředně netýká?
HRŮŠA: Já opravdu nejsem znalec detailů této kauzy a všech těch jednání a věcí, tak bych se k tomu nerad vyjadřoval dopodrobna. Jedna věc je ale jistá: Skutečně si myslím, že to, za co bojuje mnoho lidí v divadelním prostředí, tedy za vyšší ohodnocení umělců, je prostě oprávněné – svatá pravda. Je to nestydatá realita, v níž hudebníci hrají nebo zpívají. Je faktem, že veškeré koncepce, sebechytřejší, pokud aspoň částečně tuto situaci nenapraví do nějakého rozumnějšího světla, nemají moc šancí na úspěch.
ČESKÁ POZICE: I u České filharmonie se bavíme o průměrných platech zaměstnanců kolem 22 tisíc měsíčně nebo jen o něco vyšších...
HRŮŠA: A když se dozvíte plat třeba sólisty opery Národního divadla, který je ještě menší, než vy říkáte, tak je opravdu člověku stydno. Vyžadovat potom absolutní dokonalost v přístupu k práci a ve výkonech a ve výsledcích je velice nefér. Ale na druhou stranu jsou všechny tyto věci součástí širokých kulturně-politických úvah – kolik institucí je vlastně náš stát schopen uživit a udržet...
Ale záměrně jsem v tomto zdrženlivý, protože když o tom člověk začne přemýšlet tak nějak moc bujaře a velkoryse, uvědomí si, že umělecká práce se děje v každodenní realitě a i když koncept může být sebekrásnější, nedojde-li k určitému napravení daných základních faktů, je to vždycky jen nejasný běh na velmi krátkou trať.
„Je to nestydatá realita, v níž čeští hudebníci hrají nebo zpívají.“
ČESKÁ POZICE: Nastoupí Jiří Bělohlávek k České filharmonii, nezvýší-li se platy hráčů, tak jak požaduje?
HRŮŠA: On je celou svou bytostí odhodlán a nadšen tou možností do České filharmonie nastoupit. Ale pokud by nebyla splněna ta základní podmínka, o níž jste psali, totiž že má dojít k navýšení platů, troufám si tvrdit, že nenastoupí. (Ministr Miroslav Kalousek nakonec podepsal požadované navýšení mzdových limitů pro Českou filharmonii - nikoli však pro Národní divadlo, díky čemuž by se platy hudebníků měly zvýšit až o 11 tisíc korun. Rozhovor s Jakubem Hrůšou jsme vedli ještě před tímto rozhodnutím ministerstva financí – poznámka redakce.)
Do kuloárních věcí nevidím, ale všechny významné instituce potřebují aspoň minimální pomoc, dotaci a impulz. Řekl bych, že to je věc nezbytná, morálně nutná, zejména tehdy, když se v naší zemi poplácáváme po ramenou, jaké máme skvělé a tradiční kulturní stánky, ale přitom nemají zásadní ekonomickou podporu.
Plat umělce takto významného orchestru nebo sólisty Národního divadla by měl být samozřejmě vysoko nad průměrným platem. To je pro mě alfa a omega, ať už to bude konkrétně tolik či tolik peněz. Jde také o jejich postavení ve společnosti – jsou to lidé, kteří toho mnoho umějí, mnoho si odřekli, a jsou-li jejich povahy v něčem diskutabilní, tak je to často i proto, že je tak utváří jejich situace ekonomická. Spousta lidí by zkrátka žila o něco málo jinak, kdyby měli větší podporu. A není to jenom otázka peněz, to vám řekne samozřejmě každý, je to komplexní otázka. Nicméně ekonomické hledisko je naprosto zásadní.
Nikam se netlačím, z nabídek si vybírám
ČESKÁ POZICE: Kvůli tomu, že vám od září 2013 nevyšlo angažmá v Kodani, jste musel své plány změnit.
HRŮŠA: V zásadě jsme v ten čas nebyli ještě s Pražskou komorní filharmonií, jejímž jsem šéfdirigentem, dohodnutí, jak budeme dál postupovat, ale „kolaps“ mých kodaňských plánů přišel právě v době, kdy jsme o tom jednali. Mně se nechtělo v žádném případě orchestr opouštět za situace, kdy nebude jasná jeho budoucnost. Takže jsme se i při Kodani bavili o nějaké přechodné, překlenovací době, jež by měla vést k předání vedení filharmonie někomu novému. A teď přišly tyto události, takže jsme se dohodli, že prodloužíme vzájemnou spolupráci. Stále sice není ještě vše vyjasněno, ale můžu snad říct, že zůstanu s PKF déle.
ČESKÁ POZICE: Jako šéfdirigent...
HRŮŠA: Ano, jako šéfdirigent budu pokračovat i po roce 2013. Nebude to vysloveně dlouhá etapa, ale takové adekvátní období, jež pomůže dokončit práci, kterou jsme si společně vytyčili, a doba, jež přirozeně a bez stresu poslouží k hledání mého nástupce. Takže je to prodloužení velice harmonické spolupráce.
ČESKÁ POZICE: Přesvědčovala vás agentura IMG, která vás zastupuje, abyste zůstal v Kodani?
HRŮŠA: Já mám ohromného agenta, je to člověk, s nímž si velice rozumím. Má brilantní kritické myšlení a přitom velikou empatii vůči mně. Když to řeknu zjednodušeně, tak cokoli já si přeju a chci, nebo naopak nepřeju, to on vždycky respektuje nebo se pokouší realizovat, ale nikdy mi k tomu nezapomene poskytnout nezávislý názor. Dá se říct, že v okamžiku, kdy v případě Dánska seznal jako já, že převážily ty tendence, které ukazovaly, že nebude možné úspěšně realizovat většinu z toho, co jsem chtěl, v tom jinak velice osobním rozhodnutí mě podpořil.
Fantastické na našem kontaktu je, že mně nikdy nic nenutí ani nezakazuje na ekonomické bázi. To je velká výhoda (vedle některých nevýhod) velkých agentur, že jsou natolik dobře situované, že se nepotřebují tolik ohlížet po jednotlivých ziscích svých umělců, a spíše budují jejich dlouhodobou perspektivu a profil, což je ideální.
ČESKÁ POZICE: A teď vám hledá nové stálé angažmá?
HRŮŠA: Samozřejmě není špatné investovat čas a energii do míst, kde je známo, že se uvažuje o novém šéfdirigentovi. Ale instituce, jež za něco stojí, uvažují o svých budoucích spolupracovnících neustále, po mnoho let. A u takových institucí mě potenciálně zajímá blízká spolupráce. Takže vlastně vůbec nejde o aktivní hledání nějakého „místa“, ale o pravidelné kontakty s těmi správnými tělesy. To jsou orchestry, jež nemají potřebu hledat tím náhlým způsobem, že teď z ničeho nic „musíme někoho najít“, spíš si dlouhodobě vytipovávají osobnosti, které mají rádi a respektují je a s nimiž si rozumí nebo v nich vidí perspektivu. A ti se postupně s tím orchestrem v pravidelné, oboustranně chtěné spolupráci sžívají. A postupem času se třeba ukáže, že to má vést k trvalému uměleckému svazku.
„Nemám o nabídky nouzi, naopak je to vlastně neustálý střet úvah co vzít a nevzít.“
V Kodani to bylo příliš rychlé a výjimečné, taková láska na první pohled. Nikdy se mi ze strany orchestru a ansámblu zpěváků takového ocenění nedostalo. Na druhou stranu to byl svazek, který neprošel žádnou zkušební dobou, a i když nejsem pověrčivý, dá se říct, že pak v té velké krizi pro svou nerozvinutost neměl šanci. Protože krize přišla příliš brzo na to, abych i já mohl poukázat na nějaké výsledky své práce a opřít se o společné dosavadní výdobytky.
Nemám o nabídky nouzi, naopak je to vlastně neustálý střet úvah co vzít a nevzít. Od té doby, co se to stalo s tou Kodaní, přišlo už několik nabídek na šéfovskou pozici, ale i právě proto, jak jsem byl nucen zachovat se v případě Dánska, to ve mně zatím vzbudilo vždy velkou opatrnost a obezřetnost.
ČESKÁ POZICE: Kam hodláte svou kariéru směřovat? K Americe, Evropě?
HRŮŠA: Uvidíme. Mně osobně je spíš bližší evropská scéna. Ale možná je to tím, že v Americe jsem (zatím) spolupracoval s orchestry o něco menšího významu – v porovnání s těmi v Evropě. A také mentalita v USA je jiná. Je třeba říct, že šéfovské místo v americkém orchestru znamená opravdu osobní propojení s tamní komunitou. Očekává se, že se tam dirigent přestěhuje a stane se součástí místní společnosti. Tohle se musí důkladně zvažovat, než se takový krok udělá. V Asii, Japonsku se cítím skoro jako doma, koncertuju tam několikrát do roka. Je to vzdálená kultura, ale po profesní stránce je to spolupráce extrémně příjemná. Nechávám vše otevřené...
ČESKÁ POZICE: Budete upřednostňovat operu, nebo symfonické orchestry?
HRŮŠA: Já nejsem typ operního dirigenta doprovazeče, to tedy opravdu ne, ale v Kodani byla šance dělat operní repertoár mně blízký. Nejen českou hudbu (Janáčka či Dvořáka), ale také takový ten trochu symfoničtější operní repertoár. To na vaši otázku trochu odpovídá. Víte, ono je velký rozdíl dělat na jedné straně Rossiniho, Donizettiho, Belliniho, nebo na druhé Strausse, Wagnera, Musorgského či Debussyho. Co se týče té opery druhého typu, tak ta je mi velice blízká. A obecně hrozně rád spolupracuji s pěveckým aparátem. I na koncertech jsem vždycky rád dělal kantáty, oratoria, to mě opravdu láká. V Kodani jsem se ovšem ze dne na den ocitl ve speciální situaci.
Rozhoduju se teď spíš z pozice koncertního dirigenta, který obohacuje svou dráhu pravidelnými operními zkušenostmi. Ideální mi připadá dělit svou práci tak na dvě třetiny koncertní a třetinu operní. Mít stabilní zázemí v koncertní činnosti s tím, že v logických intervalech a ve správných titulech člověk získá i divadelní zkušenost, která je nedocenitelná a kterou mám navíc moc rád.
„Nejde jen o to, jestli to či ono ,mohu‘ dělat, ale co také umím přinést, nakolik jsem důvěryhodný v té věci.“
ČESKÁ POZICE: Je to jako u operních pěvců, že i dirigent musí volit ty správné tituly?
HRŮŠA: To je dobrá otázka. Není to tak vyhraněné, já bych samozřejmě dokázal dirigovat Rossiniho nebo Verdiho, a jistě i dobře, ale výběr je spíš otázkou preference, vkusu. Zatímco u pěvců je to vysloveně otázka fyzická, fyziologická. Ti když zpívají nevhodnou skladbu, škodí si. Já bych si nijak neuškodil, ale je to pro mě spíš otázka sebereflexe a umění se rozhodnout, v čem mohu ostatním přispět, v čem ostatní oslovit a dobře je vést. Protože nejde jen o to, jestli to či ono „mohu“ dělat, ale co také umím přinést, nakolik jsem důvěryhodný v té věci. Jsou univerzální dirigenti, kteří odmávají vše „od Bacha až po Vlacha“, ale to mně nikdy nebylo blízké. Na druhou stranu však ani specializace - že bych dělal jen malou výseč. Jsou tací, kteří dirigují jenom Wagnera. Tak to také ne! Jde o rozumnou úvahu, v čem mohu přispět.
ČESKÁ POZICE: Budete jednou šéfdirigentem České filharmonie?
HRŮŠA: To opravdu nemám tušení a takovou otázkou se teď ani nemám potřebu zabývat. Nejsem obecně zastáncem takové té determinovanosti – říct si: „Toto konkrétní chci a teď za tím jdu.“ Já si rád kladu cíle abstraktnější, obecnější. Ne že by člověk neměl mít konkrétní cíle, ale myslím si, že by měly být trochu bohatší, než aby se týkaly určitých měst a institucí a orchestrů. Česká filharmonie je v životě každého českého dirigenta pochopitelně zcela speciální případ – jako naše první orchestrální scéna a historická ikona. Ale tak, jak jste to vyslovil, nad ní nepřemýšlím. Že mi na ní kulturně záleží, je ovšem věc jiná.
Jakub Hrůša (30)
Absolvent Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze (2004), žák Jiřího Bělohlávka, Radomila Elišky a Leoše Svárovského. V roce 2005 byl stážistou na Universität der Künste v Berlíně. Už během studií spolupracoval s profesionálními orchestry, v letech 2002 až 2005 byl asistentem šéfdirigentů České filharmonie Vladimira Ashkenazyho a Zdeňka Mácala. Od sezóny 2005/6 působil Hrůša jako šéfdirigent Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín a pracoval u Orchestre Philharmonique de Radio France. Postupně začal hostovat u řady symfonických i operních ansámblů především v Evropě a v Asii, zejména pak v Japonsku. V současnosti je ředitelem hudebního projektu Glyndebourne on Tour a hlavním hostujícím dirigentem Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra. V roce 2013 mu končí pětiletý šéfdirigentský kontrakt u Pražské komorní filharmonie, který by měl prodloužit.
