Lidovky.cz

Proč by Lagardeová neměla být šéfkou Mezinárodního měnového fondu

Evropa

  4:40

Francouzská ministryně financí Christine Lagardeová reprezentuje jako málokdo jiný nezodpovědný přístup k řešení problémů eurozóny.

O šéfovi Mezinárodního měnového fondu se rozhodne mezi současným guvernérem mexické centrální banky Agustínem Carstensem a nejvážnější kandidátkou, francouzskou ministryní Christine Lagardeovou. Na užší seznam se nedostali guvernér izraelské centrální banky Stanley Fischer (vlevo dole), bývalý turecký ministr financí Kemal Derviş (vpravo dole) a bývalý jihoafrický ministr financi Trevor Manuel (vpravo nahoře). foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Po sexuálním skandálu, který donutil rezignovat šéfa Mezinárodního měnového fondu (MMF) Dominiquea Strauss-Kahna, řídí dočasně tuto instituci jeho zástupce John Lipsky. A vrcholní politici hledají nástupce. Kdo by jím měl být a proč?

Zbyli dva kandidáti

Kandidátů na šéfa MMF se v nedávné době objevilo několik. Již v okamžiku, kdy začalo být jasné, že Strauss-Kahn se chce ucházet o post francouzského prezidenta, začala média jako jeho možného nástupce uvádět bývalého tureckého ministra financí Kemala Dervişe. O místo měl v plánu se dle všeho ucházet i jiný bývalý ministr financi, Trevor Manuel z Jihoafrické republiky. Relativně silným kandidátem se jeví současný guvernér mexické centrální banky Agustín Carstens. Ten má za sebou veleúspěšnou kariéru centrálního bankéře a člena nejvyšší exekutivy MMF.

Nejsou to pouze země, jako je Řecko, Portugalsko či Irsko, které potřebují pomoc. Eurozóna jako celek v dnešní podobě fungovat nemůže a nebude.Zavedenou praxí při obsazování pozic v Mezinárodním měnovém fondu a Světové bance (SB) však je, že šéfem MMF je zvolen Evropan a SB na oplátku Američan. Tento status quo se daří držet díky rozdělení sil při „volbě“ šéfa MMF. Evropa drží těsně nad 30 a USA mají téměř 17 procent hlasů. Především z tohoto důvodu je za nejvážnější kandidátku na opuštěné křeslo šéfa MMF považovaná současná francouzská ministryně financí Christine Lagardeová.

K mému velkému potěšení před několika dny a po dlouhém váhání oficiálně kandidaturu potvrdil guvernér izraelské centrální banky a bývalý profesor ekonomie na Massachusettském technologickém institutu (MIT) Stanley Fischer (67). V noci z pondělí na úterý ho však bohužel vedení MMF z dalšího boje vyřadilo – výkonná rada odmítla změnit stanovený věkový limit 65 let –, na užší seznam se nedostali ani Manuel a Trevis. Proč si myslím, že by byl Fischer, případně Carstens, lepším šéfem MMF než favorizovaná Lagardeová?

Nenaplněný předpoklad

Pokud se bude diskuse o šéfovi MMF zabývat jinými aspekty než čistě politickými, může mít Lagardeová jako kandidátka Evropské unie nepříjemný problém. Eurozóna se zmítá v dluhové krizi a Lagardeová by v rámci MMF pochopitelně hájila především její zájmy. Tím se ostatně netají a není na tom asi ani nic špatného. Nejsou to však pouze země, jako je Řecko, Portugalsko či Irsko, které potřebují pomoc. Eurozóna jako celek totiž v dnešní podobě fungovat nemůže a nebude. Jak se paní Lagardeová staví k jejím problémům?

Příčinou krize Evropské měnové unie (EMU) nejsou externí faktory a šoky, ale špatně konstruované základy projektu eurozóny. Jedním ze základních předpokladů a pilířů EMU bylo, že úroveň produktivity jejích členských zemí se bude postupně sbližovat. Laicky řečeno, ekonomická výkonnost Řecka a Španělska měla automaticky postupně dohánět třeba tu německou.

Relativně brzy však bylo všem jasné, že tento předpoklad zůstane nenaplněn. Růst produktivity se odehrával na severu Evropy, především v Německu. Oproti tomu jednotkové náklady práce, které zohledňují kombinovaný čistý efekt reálného růstu mzdových nákladů a nárůstu produktivity, rostly na jihu Evropy. Řečeno jinak, rozdíl mezi produktivitou periferie a jádra EMU se zvyšoval. Nikomu proto příliš nevadilo, že jih eurozóny trvale dosahoval vysokých deficitů na běžném účtu platební bilance.

Dvě možnosti

Představa byla jednoduchá a v podstatě správná. Země s deficity budou růst financovat půjčkami od států s přebytky. Přitom nevyřčenou podmínkou bylo, že vypůjčené zdroje budou použité k financování investic, které prostřednictvím ekonomického růstu umožní udržet úroveň veřejného dluhu vůči hrubému domácímu produktu na přijatelné úrovni. Ani to se však nestalo.

Stane-li se Lagardeová šéfkou MMF, pravděpodobně bude pokračovat v půjčkách zemím, jako je Řecko, a příčinu problému nebude ochotná řešitNežádoucí vývoj na jihu Evropy navíc zhoršila úvěrová politika německých a francouzských bank. Ty v souladu s politiky a za nečinného přihlížení regulátora hodnotily riziko spojené s jižní Evropou jako nízké a dle toho jednaly. Množství úvěrů soukromé a veřejné sféře na periferii EMU se bezprecedentně zvyšovalo. Eurozóna nefunguje dle původního plánu.

Pokud nevěříme na zázraky, jako je dvouciferný růst na Peloponéském poloostrově, má eurozóna v podstatě dvě možnosti. Buď vyšší míru integrace a pravidelný fiskální transfer méně výkonným a zodpovědným, nebo víceúrovňové členství, v němž každý nemá přístup k úvěrům Evropské centrální banky. To je však politické rozhodnutí.

Neřešená příčina

Vraťme se však ke Christine Lagardeové. Nechme stranou, že nemá odpovídající ekonomické vzdělání – je právničkou. Horší jsou její postoje k situaci v eurozóně. Zdá se totiž, že dle paní Lagardeové eurozóna žádný větší problém nemá. Lagardeová není přímo zodpovědná za nepovedené pilíře eurozóny, protože v čele francouzského resortu financí je teprve od roku 2007. V každém případě však jako málokdo jiný reprezentuje nezodpovědný přístup k řešení aktuálních problémů EMU.

Již na začátku finanční krize v roce 2007 odmítala hovořit o tom, že je v rámci eurozóny něco špatně. Dnes je zapřisáhlou odpůrkyní jakékoli restrukturalizace řeckého dluhu, o které je naopak třeba minimálně vážně uvažovat. Francie i Lagardeová vytrvale a dlouhodobě odmítají jakékoli systémové řešení problémů EMU. A byla to právě Francie v čele s Lagardeovou, kdo zabránil zvýšení kapitálových požadavků pro bankovní subjekty v rámci pravidel Basel III. V důsledku toho restrukturalizace dluhu jakékoli evropské země dnes de facto představuje mnohem vyšší riziko pro stabilitu globální ekonomiky, než by bylo nutné.

Jaký je tedy důvod věřit tomu, že Lagardeová z pozice šéfky MMF přispěje k řešení evropské dluhové krize a potenciálně jiných turbulencí globální ekonomiky? Upřímně řečeno, po dosavadních zkušenostech mě bohužel žádný nenapadá. Stane-li se Christine Lagardeová šéfkou MMF, pravděpodobně bude pokračovat v nekonečném poskytování stále nových půjček zemím, jako je Řecko, a příčinu problému nebude ochotná řešit.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.