Čas od času, a někdy bohužel i častěji, mívají židé, křesťané a muslimové určité trable. Někdy je mají tito vyznavači „abrahamovských“ náboženství mezi sebou, jindy s jinak věřícími nebo nevěřícími. Velmi specifické problémy pak mívají tato společenství uvnitř sebe samých. Typově jsou však tyto problémy stejné. Náboženství není jejich příčinou, ale příliš často se stává jejich akcelerátorem, něco na způsob džina vypuštěného z láhve. O těchto a podobných problémech píše Jan Schneider.
Ve všech náboženských komunitách se vyskytují hlavy téměř hermeticky uzavřené, kterým různé konfesně zabarvené střety a klinče jen zpětně potvrzují jejich vidění světa. Ve všech náboženských komunitách jsou ale též hlavy na výsost otevřené, kterým různé nesváry naopak nedají spát.
A tak se stalo loni v Paříži, že se – již počtvrté! – sešlo několik desítek islámských duchovních a rabínů, aby dali hlavy dohromady, protože je trápí stav světa. Konferenci pořádala Velká pařížská mešita a Evropský židovský kongres (EJC), jehož viceprezident Tomáš Kraus byl události účasten. Podle jeho slov měla konference v islámském světě jen minimální mediální odezvu. Paradoxem je, že nebýt Krausova článku v židovském věstníku, byla by například v češtině odezva také nulová. Dobré zprávy prostě netáhnou.
Obecně lze říct, že umírněných duchovních není málo, ale aktivně vystupuje jen nemnoho z nich. Často je totiž brzdí i obava, jak by jejich komunita přijala aktivitu vstřícnou k jinému náboženství.
Zmatek v inteligentních myslích
Důležité je mít na paměti, že se tyto vznešené snahy odehrávají na pozadí větších či menších, ale všudypřítomných konfliktů. Jako by nebyly tragické samy o sobě, jsou o ně sváděny ještě politické šarvátky – kdo si je „přivlastní“ a mediálně otočí jejich vyznění (o smyslu se často nedá mluvit) ve svůj chvilkový politický prospěch. Například v Izraeli se říká, že veřejnou debatu na libovolné téma s velkou pravděpodobností vyhraje ten, komu se prvnímu podaří do ní zavést téma holocaustu.
Umírněné duchovní brzdí i obava, jak by jejich komunita přijala aktivitu vstřícnou k jinému náboženstvíPak se snad ani nelze divit zmatku v druhdy inteligentních myslích, zejména v politickém smyslu. Viceprezident EJC a Světového židovského kongresu (WJC) Tomáš Kraus to ilustruje zkušeností, kterou osobně udělal před několika roky, když s předsedou EJC Moshe Kantorem navštívili jistého vysoce postaveného europolitika. Vyjádřili mu obavy o bezpečnost židovských komunit v západní Evropě v souvislosti s množícími se násilnými útoky na ni, zejména ve Francii.
A tento vzdělaný a jinak normální, slušný politik jim na to řekl: „No tak, přátelé, udělejte si pořádek na Blízkém východě, a ono to přestane.“ Kantor s Krausem mu oponovali, že to takhle přece nestojí, že za ním přišli jako Evropané, kteří opravdu mohou velmi těžko ovlivnit dění na Blízkém východě. Onomu politikovi se náhle rozbřesklo, zarazil se, a pak se už jenom omlouval.
Společná východiska
Východisko židovsko-muslimských rozhovorů je jasné. Na rozdíl od různých válečných štváčů a ideologů se totiž většina účastníků oné pařížské konference shodla, že konflikty současného světa nemají náboženský základ. Smutnou skutečností však zůstává, že jsou nábožensky interpretovány a různě překroucené „náboženské“ výroky v jejich kontextu omílány ke zvyšování vzájemné nenávisti svárlivých stran.
Podle jednoho z pořadatelů pařížské konference, amerického rabína Marka Schneiera, nejde o konflikt mezi islámem a judaismem, ale mezi těmi, kdo věří v toleranci a porozumění, a těmi, kdo chtějí ničit životy. Z jeho řeči vyplývá, že debata na konferenci byla otevřená a kritická.
Konflikty současného světa nemají náboženský základ„Když byli napadáni muslimové v USA, byl jsem to já, kdo pomohl zorganizovat protestní pochod, a šel jsem v první řadě. Evropští židé se postavili na stranu muslimů, když se začaly zakazovat stavby minaretů. Když jsou nyní v Evropě napadáni Židé, kde jste vy? Proč se neozýváte?“ otázal se Schneier s výčitkou svých islámských kolegů.
I podle Stephana Kramera, výkonného tajemníka Ústřední rady Židů v Německu, by měli imámové mnohem razantněji vystupovat proti projevům antisemitismu. „Na druhou stranu,“ dodal Kramer, „nezavírejme oči před existencí antiislamismu mezi Židy. Viděli jsme to například nedávno v Izraeli, když byl jeden Palestinec zbit židovskými mladíky. Tento incident jsme veřejně důrazně odsoudili.“
Slova nestačí
„Židé a muslimové sdílejí stejné hodnoty a stejná protivenství, jsme často napadáni stejnými lidmi – antisemity a rasisty. Nesmíme se s tím ale smířit, musíme upozornit evropské politiky, že od nich očekáváme ochranu, stejně jako všichni ostatní Evropané a občané demokratické společnosti,“ prohlásil Senaid Koblica, předseda Islámské rady v Norsku původem z Bosny.
Rektor pařížské mešity Dalil Boubaker zdůraznil, že korán „hluboce respektuje všechna abrahamovská náboženství“, což je podle něho dostatečný důvod, aby proti rasismu a xenofobii v Evropě začali bojovat společně. Rabín Daniel Mayer cituje v této souvislosti některé pasáže koránu:
„Však syny Izraele jsme zachránili před trestem zahanbujícím faraonovým, a byl on mezi přestupníky zpupný. A vyvolili jsme je nad ostatní lidstvo vědomě.“ (súra 44, 29-31)
„A dali jsme kdysi již synům Izraele Písmo, moudrost i proroctví a uštědřili jsme jim jídel výtečných hojnost a nad lidstvem veškerým jsme je vyznamenali.“ (súra 45, 15-16)
„A chtěl je faraón ze země vypudit, avšak utopili jsme jej i ty, kdož byli s ním, všechny a řekli jsme poté synům Izraele: ‚Obývejte tuto zem, a až přijde čas slíbený, hodiny poslední, v houfu vás přivedeme!‘“ (súra 17. 106/104)
Slova nestačí. Na úvod jsou vhodná, ale démanty jsou dobré skutkyK ilustraci starobylosti těchto vzájemných vznešených snah stojí za to ocitovat jeden z nejkrásnějších midrašů (poučných, zvěstných příběhů) o učenci jménem Šimeon ben Šetach. Ten jednou koupil od Araba osla. Cestou domů si všiml, že zvíře má na krku provázek s pouzdérkem. V něm byl drahý kámen. Vrátil se na trh a drahokam vrátil Arabovi: „Koupil jsem osla, ne démant.“ Arab na to odvětil: „Požehnán budiž Bůh Šimeona ben Šetach.“
Ano, slova nestačí. Na úvod jsou velmi vhodná, ale těmi démanty jsou dobré skutky.
Příklady dobrých skutků
Je proto důležité uvést několik reálných příkladů, o nichž se povědomost jinak těžko dostává na veřejnost. Jsou to příklady, které jsou vlastně svým pozitivním vyzněním pro mnohé nepříjemné, protože jim berou možnost se lacině vymlouvat, „že se nic nedá dělat“. Známe to ostatně dobře z normalizačních dob u nás.
- V 17 severoamerických městech naplnili muslimové a židé před svátkem Díkůvzdání jedno z přikázání, které mají obě náboženství společné, a poskytli jídlo hladovým lidem a bezdomovcům. Iniciátorem každoročně opakované akce je Nadace pro etnické porozumění (FFEU), která pořádá programy zaměřené na vzájemnou komunikaci, smíření a spolupráci.
- Fiyaz Mughal z Velké Británie napsal knihu o Židech, které v průběhu šoa zachránili muslimové.
- Rabín Michel Serfaty a Šeherezáda Zerouala provádějí projekt židovsko-muslimského přátelství, který se odehrává na lokální úrovni ve francouzských městech, kde se obě komunity navzájem navštěvují a poznávají.
- Deset významných muslimských představitelů z USA, Indonésie, Bosny, Jordánska, Saúdské Arábie, Turecka a Indie letos v květnu navštívilo Osvětim a Dachau. Poté vydali prohlášení, že nesou svědectví strašné tragédie a popírání holocaustu je pro ně nepřijatelné.
- A o tom, že v Hesensku získala místní organizace až „hereticky umírněného“ muslimského hnutí Ahmadíja status veřejné korporace, napsala ČESKÁ POZICE první.
Rituální porážka zvířat
Nakonec to může být společný zájem, který muslimy a židy přivede k mnohem většímu porozumění. V Evropě se v poslední době vehementně diskutuje na všemožných politických úrovních, kam až může jít náboženská svoboda a zda má přednost před svobodami ostatními.
Rituální porážka zvířat, ať již jde o ritus židovský (kašrut), nebo muslimský (halal), je nedílnou součástí náboženských předpisůZačalo to pokusem směrnicí Evropské unie zakázat rituální porážky. Zde se opět dotýkáme našeho leitmotivu, jímž je blízkost obou náboženských komunit. Rituální porážka zvířat, ať již jde o ritus židovský (kašrut), nebo muslimský (halal), je v obou z nich nedílnou součástí náboženských předpisů. Podle zveřejněného výzkumu je přitom dobře provedená rituální porážka ke zvířatům šetrnější než porážka evropsky „tradiční“, konvenující aktivistickým „ochranářům“.
Maso z nestresovaných zvířat, které je „košer“ či „halal“, je pak samozřejmě kvalitnější, o tom není sporu. Kdyby se však podařilo prosadit onu směrnici EU, mohli by se pak jít muslimové i židé jít leda tak napást. (O tom, že překrucování semitských náboženských tradic souvisí se zřejmým nedostatkem radostného sexu, jsme na ČESKÉ POZICI psali již dříve.)
Zákaz obřízky
Nyní diskuse pokračuje okolo zákazu obřízky. Jde opět o téma spojující muslimské a židovské komunity. Problém způsobila jedna hysterická německá muslimka, která nejprve přiměla svého syna k obřízce, když se však zákrok ne zcela povedl, ztropila skandál. Toho se chytili jacísi aktivisté a na zemské úrovni odstartovali proti rituální obřízce kampaň.
Naštěstí na spolkové úrovni zasáhla kancléřka Angela Merkelová, která se dokonce zasadila o novelizaci německého právního řádu, v němž je zakotvena rituální obřízka – za přísných zákonem daných podmínek – jako výraz svobody náboženského vyznání.
Podobnou právní úpravu zanedlouho přijali i v Rakousku. Novelizovali tam příslušným způsobem reagujícím na nastalé změny v moderním světě původní rakousko-uherský Judengesetz („židovský zákon“), který upravoval všechny občanské odlišnosti související s vyznáním. (Odvozeně od této skutečnosti vznikl námět prozkoumat, zda Československo tento zákon nepřejalo při svém vzniku do svého právního řádu – pak by jej stačilo příslušným způsobem novelizovat a byli bychom v tomto ohledu na evropské špici, a právem.)
Dvousečná kritika
Některé snahy kritiků obřízky a rituální porážky jsou roztomile dvousečné. V Německu bylo uzákoněno, že u obřízky musí asistovat lékař. Budiž, každý host je na obřízce vítán, nota bene doktor. Nic proti tomu, čím více hostů, tím více slávy. Ano, pokračovali oni kritici zachmuřeně, stejná asistence by měla být u té rituální porážky, když tedy má být povolena. Třeba formou vnitřního kamerového systému, aby bylo možné v každém okamžiku se přesvědčit, že ona košerovaná zvířata opravdu netrpí.
Některé snahy kritiků obřízky a rituální porážky jsou roztomile dvousečnéReálnou součástí sporu o rituální porážku jsou totiž oprávněné protesty ochránců zvířat v případech rituálních porážek, při nichž nejsou dodrženy předpisy, takže zvíře skutečně trpí. To však lze odstranit nikoliv zákazem rituálních porážek, ale důsledným dodržováním jejich pravidel.
Žádný problém, naopak, výborný nápad, pravili proto šocheti (řezníci) a mašgiachové (rituální dohlížitelé), obzvlášť když budou podobné kamerové okruhy instalovány i na ostatních jatkách, aby bylo možno se v každém okamžiku přesvědčit, že porážená zvířata netrpí. A najednou nastalo ticho a o kamerových systémech se už nemluvilo.
Správný signál z mešit a synagog
Jak to bude nakonec vypadat, se uvidí. Ke vzájemnému porozumění totiž může vést nejen tlak okolí, ale i společná tragédie. Ve stejný den, kdy skončila ona pařížská konference, se v sídle francouzského Olympijského výboru konala tryzna za izraelské sportovce zavražděné na olympiádě v Mnichově před 40 lety. Zúčastnila se jí i matka jednoho z muslimských vojáků, kterého zastřelil islámský fanatik – před tím, než vykonal svůj hrůzný čin před židovskou školou v Toulouse.
K porozumění židů a muslimů může vést nejen tlak okolí, ale i společná tragédie„Když je v Evropě ohrožena náboženská svoboda a právo praktikovat svou víru, musíme se proti tomu postavit společně. Útok na jednoho z nás je útokem na nás všechny. Máme právo i povinnost vyslat z našich synagog a z našich mešit ten správný signál,“ prohlásil předseda EJC Moshe Kantor.
Bude to jen hlas volajícího na poušti?