Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Problém Evropské unie: Jak pokračovat se společnou měnou euro

  9:00
Diskuse o euru a jeho budoucnosti budou v příštích pěti letech živé. Nejasné směřování Evropské komise ohledně eura by mělo tvrdé dopady, proto bychom neměli zavírat oči před mračny nad ním.

Řecko a odchod z eurozóny. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Volby do Evropského parlamentu letos v květnu nevyřešily nejdůležitější otázku: Bude Evropská unie směřovat k větší integraci s cílem vytvořit federální stát, nebo nabere opačný směr ke společenství národních států, které získají víc autonomie? Evropané rozhodli, že se bude pět let vyčkávat a zřejmě pozvolna posunovat k federaci.

Tato nerozhodnost se může zdát výhodná, protože nenastanou větší změny, a stabilita potěší především podnikatele. Hlavní problémy však budou bobtnat – zejména společná měna euro. Přitom tento problém je třeba uchopit racionálně a bez předsudků. Otázkou není, zda pro euro, nebo proti němu. Ta má smysl pro Česko, ale jinak jde o druhotný problém. Navíc česká ekonomika není velká a je na EU závislá, takže rozpad nebo posílení společné měny bude mít dopad i na Českou republiku, přestože euro nepoužívá.

Opomíjení mentality

Euro není ekonomický, ale politický projekt, protože je společnou měnou národních států, nikoli regionů jednoho státu. Pokud by bylo měnou jako česká koruna, pak mají regiony přibližně stejnou ekonomiku, kterou drží například minimální mzda, zdanění práce či podobné ekonomické a právní struktury. Ekonomové však často opomíjejí mentalitu občanů, jejich vztah k práci, státu nebo morálce, přestože možná patří k nejdůležitějším faktorům v ekonomice i politice.

Ekonomové často opomíjejí mentalitu občanů, jejich vztah k práci, státu nebo morálce, přestože možná patří k nejdůležitějším faktorům v ekonomice i politice. Nejde pouze o to, aby regiony měly stejné zákony a ekonomické podmínky, ale aby se i přerozdělovalo bohatství mezi chudými a bohatými oblastmi například prostřednictvím platů státních zaměstnanců či investic do rozvoje chudých oblastí. V případě eura tento model nefunguje.

Nejde pouze o to, aby regiony měly stejné zákony a ekonomické podmínky, ale aby se i přerozdělovalo bohatství mezi chudými a bohatými oblastmi například prostřednictvím platů státních zaměstnanců či investic do rozvoje chudých oblastí. V případě eura tento model nefunguje. Unijní úředníci sice mají platy stejné, ale je jich v poměru ke všem pracujícím v EU málo.

Unie přerozděluje dost peněz a je štědrá k chudým regionům, tudíž i k České republice, která přispívá do rozpočtu méně, než z něj přijímá. Toto přerozdělování je však nedostatečné. V EU by mělo přerozdělovat mezi bohatými severskými státy a Německem a chudými jižními státy, po odchodu Velké Británie z EU však bude břemeno ležet na ekonomikách Francie a Itálie, jež nejsou v dobré kondici a mají vysoký státní dluh, který navzdory úsilí politiků a úsporám nedokážou snížit.

Tyto dva státy si v současnosti půjčují za historicky výhodných podmínek, což je jeden z rozhodujících faktorů pro setrvání v EU a zároveň silný nástroj k ukáznění těch, kdo by chtěli eurozónu opustit, například výnos zhruba dvě procenta z italských desetiletých dluhopisů znesnadňuje Itálii vystoupit z EU. Navíc investor půjčuje zemi, v níž státní dluh tvoří 130 procent HDP, přičemž velký růst italské ekonomiky nelze v podstatě očekávat. Spíše naopak, protože počet Italů klesá a italský průměr je 1,44 dítěte na ženu.

Otázka směnného kurzu

Nerovnováhu zahraničního obchodu zemí eurozóny řešil před přijetím eura směnný kurz, který nebyl důležitý pouze pro směnárníky a ty, kdo se chystali na dovolenou, ale také určoval, kolik a jaké zboží si daná ekonomika může dovolit dovézt a vyvézt. Německé automobily Mercedes a BMW jsou kvalitní, a proto je všichni chtějí. Dříve však byla marka vůči francouzskému franku nebo italské liře silná, což umožňovalo Renaultu nebo Fiatu vyrábět levná auta horší kvality pro domácí poptávku nízkopříjmových skupin.

Tato situace vytvářela rovnováhu na trhu. Ti, kdo měli peníze, si koupili auto v Německu za marky, a ti co je neměli, se spokojili s domácím automobilem. To však nebyl jediný efekt směnného kurzu. Pokud by si většina Francouzů mohla koupit německá auta, učinila by to za francouzské franky. Jelikož Němci si doma nemohli za francouzské franky nic koupit, franky se musely vrátit do Francie nákupem francouzského zboží, třeba vína.

Argumenty pro euro založené na tom, že lidé nebudou chodit do směnáren, a tím podporovat špatný byznys, však opomíjejí podstatu problému – jak se vyrovnat s nerovnováhou zahraničního obchodu a nekonkurenceschopností domácí nabídky, když neexistuje směnný kurz

Ideální je rovnováha vývozu a dovozu. Pokud dlouhodobě není, vede to k zadlužení jedné země vůči druhé. Pokud tento dluh začne být vysoký, vytvoří se mezi zeměmi napětí, jež sníží směnný kurz. Když měli Němci hodně francouzských franků, německá marka posílila, aby zabránila jejich kumulaci. Proto si mnohem méně Francouzů mohlo dovolit německá auta a raději si koupili levnější francouzská. Německý vývoz klesl, čímž se vyrovnal zahraniční obchod. Kvůli euru to však není možné.

Například Francouzi a Španělé nakoupí auta v Německu za eura, v důsledku čehož Němci nemusejí utrácet měnu dané země za nákup jejích výrobků. A jelikož dovážející země nemusejí kupovat zahraniční měnu, ale díky Evropské centrální bance jí mají neomezené množství, nastává velký přesun bohatství do vyrábějících zemí. Tím roste dluh dovážejících zemí a zároveň upadá jejich domácí trh, což je důsledek nemožnosti vytvořit směnný kurz pro národní ekonomiky.

Po letech používání eura tyto přesuny bohatství vytvářejí problémy, a proto většina postižených ekonomik usiluje o nápravu. Argumenty pro euro založené na tom, že lidé nebudou chodit do směnáren, a tím podporovat špatný byznys, však opomíjejí podstatu problému – jak se vyrovnat s nerovnováhou zahraničního obchodu a nekonkurenceschopností domácí nabídky, když neexistuje směnný kurz.

Německý tlak na dlužníky

Německý institut Centrum pro evropskou politiku zveřejnil studii, podle níž každého Francouze přišlo 20 let eurozóny na 55 996 a Itala dokonce na 73 605 eur. Vítězem je Německo, kde každý občan získal 23 116 eur, a Nizozemsko s 21 003 eury. Metodu kritizovali levicoví ekonomové, protože chce prosadit v Evropě ještě více liberalismu. Lze obtížně určit, jak by se vyvíjela Francie, kdyby euro neměla, nejspíš by nekopírovala vývoj v zemích bez eura.

Druhá kritika se zaměřila na čísla. A jelikož jde o ekonomické modely, liší se, a proto lze v rovině „kdyby“ obtížně zjistit přesnou částku. V každém případě tato čísla, hospodářský růst, zahraniční obchodní bilance a velikost státního dluhu ukazují, kam směřuje bohatství. Tuto skutečnost potvrzuje Target 2, systém umožňující platby mezi centrálními a soukromými bankami, který ukazuje zadlužení mezi evropskými státy – největším věřitelem je Německo, největšími dlužníky Itálie a Španělsko.

Německo sleduje nelibě nárůst dluhu, a proto tlačí na dlužníky, aby více omezovali státní výdaje nebo provedli liberální reformy, a na to, aby se stát a podniky co nejvíce přiblížily německému prostředí. Jinak řečeno, aby se Itálie stala Německem. To lze uskutečnit z hlediska čísel, nikoliv však reálně. Italskou mentalitu nelze změnit.

Na státní úrovni by bylo přerozděleno bohatství mezi regiony tím, že by stát vyrovnal dluh nebo věřitel jej odpustil. Na evropské úrovni se to neděje, respektive Němci zatím přesun bohatství odmítají. Německo sleduje nelibě nárůst dluhu, a proto tlačí na dlužníky, aby více omezovali státní výdaje nebo provedli liberální reformy, a na to, aby se stát a podniky co nejvíce přiblížily německému prostředí. Jinak řečeno, aby se Itálie stala Německem.

To lze uskutečnit z hlediska čísel, nikoliv však reálně. Italskou mentalitu nelze změnit. Target 2 nepředstavuje problém, dokud bude existovat euro. Problémem zůstává, že dovážející ekonomiky si ničí vlastní ekonomiku a výrobu kvůli závislosti na dovozu a neschopnosti vytvořit konkurenceschopné domácí podniky.

Německu by mělo problém, kdyby se například Itálie rozhodla opustit eurozónu, protože by se přihlásilo o dluh. Italové by na tento požadavek odpověděli kladně, ale s podmínkou, že by dluh splatili v lirách, což by ji značně oslabilo. Německo by nebylo spokojeno s platbou v devalvující měně, s čímž by se však účetně dokázalo vyrovnat třeba tak, že by jeho centrální banka vykázala velkou ztrátu.

Eurofederalizace a šetření

Euro je sice společnou měnou více států, jež však mají různě vyvinutou ekonomiku a ekonomickou strukturu. Evropská unie není jedním útvarem se solidaritou mezi regiony, proto je euro problémem spíše technickým než politickým. V podstatě existují tři řešení. Prvním je eurofederalizace, kterou prosazují lidé okolo francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, a předpokládala by vytvořit společný rozpočet pro EU, a tudíž přerozdělování bohatství mezi státy, jež se dnes odehrává na úrovni národních států.

Toto řešení, prosazované lidmi, kteří navrhovali společnou měnu, jež měla dovést ke společnému státu, bude obtížné prosadit, protože je nevýhodné pro stát, který drží nejvíc peněz, tedy Německo – muselo by odevzdat až osm procent HDP chudším státům. I kdyby se Němci rozhodli dobrovolně vzdát těchto peněz, jen stěží bez kompenzace. Chudý jih bez průmyslu by však Německo obtížně doháněl.

Němci by museli zaplatit sjednocení celé Evropy, proto je eurofederalizace pouze zbožné přání – ani Macron neví, kdo by toto sjednocení zaplatil. Odehrálo by se za cenu společných dluhopisů a ještě vyššího zadlužení. Pokud státy západní Evropy kromě Německa nejsou schopné snížit své dluhy, jen obtížně by to dokázaly na celoevropské úrovni.

Německo má ekonomické šrámy způsobené sjednocením a i po obrovských investicích východ země stále zaostává. Němci by museli zaplatit sjednocení celé Evropy, proto je eurofederalizace pouze zbožné přání – ani Macron neví, kdo by toto sjednocení zaplatil. Odehrálo by se za cenu společných dluhopisů a ještě vyššího zadlužení. Pokud státy západní Evropy kromě Německa nejsou schopné snížit své dluhy, jen obtížně by to dokázaly na celoevropské úrovni.

Druhé řešení spočívá v tom, že by všechny zadlužené státy začaly šetřit – razantně omezily výdaje, seškrtaly důchody a veřejné investice. Má však také slabiny. Řecko ukázalo, že snížení výdajů sice umožní vyrovnaný státní rozpočet, ale nepočítá se splátkami dluhů, a proto nepomůže zemi zásadně oddlužit. Řecký dluh se nadále pohybuje okolo 180 procent HDP. Ani toto řešení tedy není nejlepší, protože zahraniční země nařizuje zákony.

Řecko je relativně malá ekonomika, a kdyby stejná situace nastala v Itálii, výrazný pokles kupní síly Italů by způsobil problémy německým exportérů, protože by ztratili výhodný trh. Bez technologických vynálezů si lze obtížně představit zázračný hospodářský růst demograficky stagnující Evropy, a pokud nenastane, cesta k oddlužení a zbohatnutí chudých regionů bude dlouhá a může se zvrtnout do dlouhodobé stagnace jako v Japonsku. Navíc by se omezení státních výdajů projevilo ve volbách. Zvítězila by hnutí, která by brojila proti utahování opasků.

Rozpad eurozóny

Třetím řešením je rozpad eurozóny a přichází odspodu, tedy od lidí – tendence proti euru se projevily u Hnutí žlutých vest ve Francii nebo u Hnutí pěti hvězd a Ligy v Itálii. Je proto třeba se zamyslet, jaký by byl měnový vývoj. Italská a španělská měna by značně oslabily, protože by narostly náklady na obsluhu dluhu – nemohly by si půjčovat za výhodných podmínek. Na zaplacení dluhů by se použily úspory obyvatel a jejich důchody. Jedinou jejich útěchou by bylo, že z majetku, který by jim zůstal, by měli vyšší úroky, protože by se zvýšila cena peněz.

Rozpad eurozóny přichází odspodu, tedy od lidí – tendence proti euru se projevily u Hnutí žlutých vest ve Francii nebo u Hnutí pěti hvězd a Ligy v Itálii. Je proto třeba se zamyslet, jaký by byl měnový vývoj. Italská a španělská měna by značně oslabily, protože by narostly náklady na obsluhu dluhu – nemohly by si půjčovat za výhodných podmínek.

Předpoklad, že by německá marka posílila, však může být chybný, protože by nebyl splacen dluh Německu a protože v současnosti vyrábí mnohem více, než spotřebuje, aby uspokojilo export. Nadměrná výroba a investice do ní by brzdily jeho ekonomiku. Německé zboží by se hromadilo v Německu, protože by ho v Evropě nebylo komu prodávat – evropské země by byly v recesi. Otázkou je, jak by němečtí průmyslníci spláceli dluhy za investice do nadprodukce. Německá marka by po posílení mohla oslabit, protože by se zvýšila inflace.

Všechny tři scénáře ukazují, že diskuse o euru a jeho budoucnosti budou v příštích pěti letech živé. Předsedkyně Evropské komise Ursula von den Leyenová a šéfka Evropské centrální banky Christine Lagardeová se budou muset rozhodnout, po které z těchto tří cest se vydají. Nejasné směřování Evropské komise ohledně eura by mělo tvrdé dopady. Budoucnost přeje připraveným, proto bychom neměli zavírat oči před mračny, jež se nad eurem stahují, a předjímat vývoj.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...