Pro ruský plyn je Čína existenční záchranou

Gigantický kontrakt Kremlu s Pekingem na dovoz ruské suroviny není ze strany Ruska plodem uraženosti. Budou se Číňané učit azbuku, nebo Rusové čínské znaky? Odpověď není jednoznačná. Rusko si ale zjevně začíná uvědomovat, že jeho současná plynárenská politika nemá budoucnost. Píše Vratislav Ludvík.

Si Ťin-pching se vítá s Vladimirem Putinem | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Si Ťin-pching se vítá s Vladimirem Putinem | foto: ČTK
Si Ťin-pching se vítá s Vladimirem Putinem

Vyvrcholením návštěvy ruského prezidenta Vladimira Putina v Pekingu 20. a 21. května se stal nepochybně podpis dlouhodobého kontraktu mezi Gazpromem a Čínou na dovoz ruského plynu. Smlouva byla podepsána na 30 let – stejně jako s evropskými importéry. To, co se zřejmě liší, je cena. Evropa platí „v průměru“ 380 dolarů za tisíc metrů krychlových plynu, zatímco nabídka Číně je – dle dostupných informací – na úrovni 350 dolarů. Roční objem dodávek by měl dosahovat asi třetiny množství dodávaného Evropské unii.

Přidejme několik dalších faktických údajů. Čínská roční spotřeba plynu činí zhruba 150 miliard metrů krychlových – zhruba třetinu spotřeby v EU. Vlastní těžbou kryje asi 118 miliard metrů krychlových, zbytek dováží z Turkmenistánu. Čínské „klasické“ zásoby plynu jsou odhadovány na 3,1 bilionu metrů krychlových, což stačí – při stejné úrovni těžby – přibližně na 25 let.

Je však třeba mít na paměti, že Čína disponuje největšími světovými zásobami břidlicového plynu. Kontrakty na průzkum byly podepsány před třemi lety a zahájení těžby ve větším rozsahu lze očekávat do roku 2020. To tedy byla výchozí situace před podpisem smlouvy s Gazpromem.

Žádné překvapení

Jak tento gigantický nový kontrakt zapadá do celkového kontextu světové plynárenské politiky? V prvé řadě – není to žádné překvapení. Vzpomeňme (nejenom) Putinovy výroky v době „plynové krize“, kdy EU dala Gazpromu poprvé najevo možnost, že se v budoucnu bez ruského plynu obejde. „Jestli Evropa nechce další plyn od nás, máme možnost obrátit se na jiné odběratele!“ (volně parafrázováno). Trvalo deset let, než Čína přikývla na dovozní kontrakt. Rozsah dodávek nemůže nahradit prodej plynu importérům z členských zemí EU.

Pozoruhodná je i otázka udané ceny plynu. Proč jsem dal průměrnou cenu plynu pro Evropu do uvozovek? On ten „průměr“ přesně odpovídá starému „statistickému“ žertu: mám-li celé kuře a ty nic, máme oba v průměru každý půlku kuřete. Pokud použijeme termín „volatilita cen“, potom v případě ruského zemního plynu pro Evropu je mimořádně vysoká. Platí přitom přímá úměrnost – čím vyšší závislost na ruském plynu, tím vyšší jeho cena.

A tak – zatímco třeba my platíme tolik, co dnes Gazprom požaduje po Ukrajině – němečtí či francouzští importéři platí většinou méně než onen „průměr“. Nehledejme v tom ekonomickou spravedlnost nebo logiku. Odpověď je v politických učebnicích – Machiavellim počínaje.

Nestandardní obchodní případ

Informace o kontraktu však ve mně vyvolává zvláštní otázku: Budou se Číňané učit azbuku, nebo Rusové čínské znaky? Odpověď není natolik jednoznačná jako v dobách, kdy jsme se povinně ruštinu učili my. Nebo jinak: Nakolik je tento kontrakt pro Rusko existenční záležitostí? O tom, že to není standardní obchodní případ, svědčí i mimořádné úsilí a mimořádně dlouhá doba, po níž bylo vynakládáno.

Pro srovnání: první jednání o exportu ruského plynu do Evropy (tehdy „západní“) začala na sklonku druhé poloviny šedesátých let, přičemž kontrakty byly podepsány během tří let, a roku 1970 byla zahájena výstavba tranzitních plynovodů, následně uvedených do provozu v roce 1973. Jak dlouho budou budovány plynovodní systémy propojující ruská těžební pole s čínskými odběrateli? To vše při prodejních cenách plynu nižších, než jsou „evropské“.

Mýlil by se ale každý, kdo by přístup Rusů k exportu plynu do Číny připodobňoval k „našim furiantům“. Čínský kontrakt není plodem uraženosti, ale existenční záchrany. Je totiž zřejmé, že Evropa postupně ztrácí důvěru v bezpečnost dodávek ruského plynu. Používání ruské „plynové pistole“ není nic nového. Překvapivé je snad jenom v té nezakryté podobě, jakou použil Gazprom/Kreml vůči vzpurné Ukrajině.

Tož se Rusku v Evropě podařilo vylekat i ty činitele, kteří byli dosud přesvědčeni o naprosté bezpečnosti dodávek ruského plynu, neboť „o peníze jde vždy až v první řadě“, že? Ilustrativní je v této souvislosti i poměrně zásadní změna názoru na ruský plyn u evropského komisaře pro energetiku Günthera Oettingera (zejména pak jeho pohled na výstavbu ruského plynovodu South Stream).

Přibližná predikce

Je z těchto údajů možné vytvořit nějakou, alespoň přibližnou predikci dalšího vývoje evropského plynárenství v dalších desetiletích? Pokusím se:

  • Evropská spotřeba plynu v následujících desetiletích poroste. Tento růst však bude spíše relativní (růst podílu plynu na primárních energetických zdrojích) než absolutní. Dodatečná potřeba nových zdrojů plynu proto bude velice omezená.
  • Výstavba ruského plynovodu South Stream neznamená zvýšení exportu ruského plynu, ale pouhé přesměrování toku ze současných tras přepravy přes Ukrajinu, Slovensko a Českou republiku (možná i Polsko) jinam.
  • Dovoz plynu z Ruska do Evropy během následujících deseti let neporoste, spíše poklesne (odhaduji) ze současných asi 120 miliard metrů krychlových plynu ročně na 70 miliard metrů krychlových. Příčinou bude nynější bouřlivý rozvoj výstavby evropských terminálů pro příjem kapalného plynu dováženého jak z USA, tak od dalších producentů, a to při relativní stagnaci absolutní výše celkové evropské spotřeby zemního plynu.
  • Závislost ruské ekonomiky na vývozu plynu do Číny poroste, což bude mít negativní vliv na jeho cenu.
  • Až Evropská komise dokončí liberalizaci trhu se zemním plynem (zákaz dlouhodobých kontraktů na import a přepravu plynu), bude ruský plyn vystaven volné konkurenci ostatních producentů; bude-li příliš drahý (jako je dnes), na trhu neobstojí a vytlačí jej jiní producenti.

Rusko si zjevně začíná uvědomovat, že jeho současná plynárenská politika nemá budoucnost. K nějaké změně však nemá ani chuť (ztratilo by další cetky ze svého velmocenského hávu), ani možnost. (Uvidíme, jak dopadne arbitráž mezi Gazpromem a Ukrajinou. Gazprom zatím u žádné arbitráže v EU svůj postoj neobhájil.)

Pacifikace Gazpromu

Jaký má vůbec Rusko globální prostor pro další export plynu? Do Evropy již vyváží, s Čínou podepsalo kontrakt – a co dál? Sny o otevření ložiska Štokman, výstavbě zkapalňovací stanice a exportu plynu do USA vzaly za své ve chvíli, kdy Spojené státy americké začaly komerčně těžit zemní plyn z břidlice.

Jaké jsou další možnosti? Japonsko? Do něho je dovážen jak americký, tak australský kapalný plyn za ceny, které by byly pro ruského exportéra nepřijatelné. Afrika? V ní sice do budoucna existuje rozvojový potenciál, ale kontinent má dost vlastních zásob plynu. Jižní Amerika? Příliš daleko, navíc rozvinutá vlastní produkce plynu. Kde tedy bude Rusko schopné svůj plyn tržně uplatnit, když Evropa pod vlivem „křupanského“ obchodního jednání Gazpromu vůči Ukrajině pozvolna ztrácí o ruský plyn zájem?

Vypadá to, že ruské plynárenství nečeká zářná budoucnost. Což má ovšem bezprostřední konsekvence pro výši příjmů do státního rozpočtu – a jen ta ruská armáda co stojí peněz! Opět se tím pozvolna naplňuje zkušenost některých arabských producentů ropy: kdo nemyslí na zadní kolečka a utrácí všechny příjmy, které z prodeje ropy získal, dostává se po vyschnutí naftových studní do velmi nezáviděníhodného postavení. On ostatně někdy stačí strmější pád ceny ropy, a ani OPEC nepomůže.

Mám-li hovořit za Evropu, pak jsem pro co nejrychlejší pacifikaci Gazpromu (či, chcete-li, Kremlu) v oblasti prodeje plynu Evropě, Ukrajinu nevyjímaje. Je naprosto nezbytné odstranit „mocenský“ aspekt dodávek ruského plynu. Gazprom (či přesněji Gazexport) je totiž jediný, který se vymyká z platných evropských pravidel liberálního energetického trhu s plynem a volného přístupu k přepravním kapacitám plynovodů. Je nejvyšší čas s touto výjimkou skončit.

Počet příspěvků: 19, poslední 7.6.2014 02:16 Zobrazuji posledních 19 příspěvků.