Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Pro Peking je cesta šéfa Senátu Vystrčila na Tchaj-wan politická

  8:34
V současnosti se téměř 60 procent obyvatel Tchaj-wanu považuje za Tchajwance, nikoli za Číňany. Pekingu i Si Ťin-pchingovi se pak zdá, že zahraniční státní návštěvy tyto tendence povzbuzují.

Si Ťin-pching a Ma Jing-ťiou si na úvod setkání podali ruce. foto: Reuters

Šéf Senátu Miloš Vystrčil se rozhodl jet na Tchaj-wan. Ostrov, který komunistická Čína považuje za svou vzbouřeneckou provincii, za jejíž návštěvu hrozí tvrdou odvetou. Vystrčil se tak rázem stal pro některé hrdinou a pro jiné nezodpovědným dobrodruhem a nebezpečným provokatérem. Co nám cesta předsedy Senátu může přinést, co nám kvůli ní hrozí a proč je Tchaj-wan takovým neuralgickým bodem pro Čínu a kvadraturou kruhu nejen naší diplomacie? Na politické mapě světa těžko hledat podobně rozporuplné místo, jako je Tchaj-wan.

Fakticky nezávislý stát, který na rozdíl od dalších neuznaných pseudostátů bezprostředně nezávisí na nikom jiném, země, s níž většina států obchoduje, aniž by ji politicky uznávala, země, kterou další stát, pevninská komunistická Čína, považuje za svou nedílnou součást, navzdory tomu s ní uzavřela řadu de facto mezinárodních dohod. A aby toho nebylo málo, sami Tchajwanci jsou rozděleni, jsou-li Číňané a součást Číny, nebo ne, a mají-li vyhlásit formální samostatnost, nebo raději zbytečně neprovokovat. Není divu, že to pak vyvolává zmatek a otázky, jak k ostrovu přistupovat.

Dva památníky

K vysvětlení toho všeho je třeba výlet do historie. Začalo to už v roce 1945 či spíše v roce 1949, kdy na ostrov před postupujícími čínskými komunisty z pevniny uprchly zbytky nacionalistické čínské armády vedené Čankajškem, které s sebou odvezly i třeba část pokladů z pekingského Zakázaného města. Vůdce čínských komunistů Mao Ce-tung pak na pekingském náměstí Nebeského klidu vyhlásil Čínskou lidovou republiku, zatímco Čankajšek, šéf čínských nacionalistů na Tchaj-wanu, trval na tom, že je stále zástupcem celé Číny, která se jmenuje Čínská republika. Což je oficiální název Tchaj-wanu dodnes.

Čankajšek si skutečně myslel, že Tchaj-wan je jen jeho dočasným útočištěm a jednou znovu ovládne celou Čínu – jednotnou a nedělitelnou, včetně třeba Tibetu a Tchaj-wanu. Že Čankajškova armáda netoleruje žádné snahy o odtržení či autonomii, pocítili i obyvatelé Tchaj-wanu. Ten měl na konci války za sebou dlouhou historii, od pevninské Číny dost odlišnou. Své osady na něm měli Holanďané a Španělé, v 17. století se na něm uchytili odpůrci tehdejšího čínského císaře a vytvořili samostatné království, pak byl opět čínský, v roce 1895 ho ovládli Japonci.

Masakr deseti až třiceti tisíc lidí v roce 1947 svážených k popravám nákladními auty, známý také jako událost 228, je na ostrově dodnes živým tématem. V Tchaj-peji je dnes park a památník této události. Na dohled od pomníku události 228 dodnes stojí památník Čankajška a jeho armády, která povstání potlačovala. Zatímco k pomníku 228 chodí zastánci tchajwanské nezávislosti, u Čankajškova památníku se shromažďují Tchajwanci považující se za Číňany.

Na ostrově ale žili i domorodí obyvatelé, jež nestihla vyhubit či asimilovat ani jedna mocnost, a část z nich snila o nezávislosti či samosprávě. Po porážce Japonska ve druhé světové válce v roce 1945 byl ostrov předán Číně a místní elity se domnívaly, že ostrov dosáhne autonomie. Ale čínská nacionalistická armáda ji nehodlala připustit, a když ekonomické potíže vedly v roce 1947 k nepokojům a povstání, čínská armáda je brutálně potlačila. Navíc bylo v roce 1949 šest milionů místních obyvatel „naředěno“ příchodem Čankajškovy armády doprovázené zhruba dvěma miliony čínských civilistů.

Masakr deseti až třiceti tisíc lidí v roce 1947 svážených k popravám nákladními auty, známý také jako událost 228, je na ostrově dodnes živým tématem. V Tchaj-peji, hlavním městě ostrova, je dnes park a památník této události, části pozůstalých se vláda omluvila a vyplatila jim kompenzace. Na dohled od pomníku události 228 dodnes stojí památník Čankajška a jeho armády, která povstání potlačovala. Je připomínkou jeho myšlenky jednotné nekomunistické Číny a vlády tvrdé ruky.

Zatímco k pomníku 228 chodí zastánci tchajwanské nezávislosti, u Čankajškova památníku se shromažďují Tchajwanci považující se za Číňany. Když jsem byl před pár lety v Tchaj-peji, průvodci v památníku vychvalovali politiku Čankajškovy strany Kuomintang a zdůrazňovali, že všichni Tchajwanci jsou Číňané a jednou se sjednotí s Čínou.

Jen jedna Čína

Čankajšek po svém příchodu na Tchaj-wan vyhlásil mimořádný stav a vládl mu až do své smrti jako diktátor. Ostatně, učili ho tomu komunisté. Na mezinárodní scéně byl vnímán jako skutečný a jediný zástupce Číny, včetně toho, že ovládal čínské křeslo v Radě bezpečnosti OSN. Umožňovala mu to diplomatická podpora USA, o tu (včetně místa v OSN) ale ostrov přišel v sedmdesátých letech, kdy se začaly sbližovat s Pekingem, jenž se stal jejich spojencem proti Sovětskému svazu.

Začala diplomatická bitva, který stát uzná jako pravou Čínu komunistickou Čínskou lidovou republiku a který bude uznávat tchajwanskou Čínskou republiku. A Tchaj-wan ji prohrál na celé čáře. Zatímco komunistickou Čínu uznává skoro 180 zemí, s Tchaj-wanem jich udržuje diplomatické styky jen čtrnáct. Tchaj-wanu přitom u demokratických zemí nepomohlo ani to, že na rozdíl od pevninské komunistické čínské diktatury je od devadesátých let demokracií.

Soužití obou Čín přitom umožňuje konstatovaní, na kterém se obě země shodnou: existuje jen jedna Čína a nebude se veřejně mluvit, která to je. Peking přitom velmi podrážděně reaguje na jakékoli náznaky, že by někdo mohl uznávat Tchaj-wan jako Tchaj-wan. Vykládá si tak často – a celkem oprávněně – i návštěvy ať již aktivních, či vysloužilých politiků na ostrově.

Všichni raději udržují diplomatické styky se silnějším Pekingem, který mimochodem uzavřel s Tchaj-wanem několik smluv, například o letecké dopravě nebo o investicích a volném obchodu, čímž neformálně uznal jeho existenci. Soužití obou Čín přitom umožňuje konstatovaní, na kterém se obě země shodnou: existuje jen jedna Čína a nebude se veřejně mluvit, která to je. Peking přitom velmi podrážděně reaguje na jakékoli náznaky, že by někdo mohl uznávat Tchaj-wan jako Tchaj-wan. Vykládá si tak často – a celkem oprávněně – i návštěvy ať již aktivních, či vysloužilých politiků na ostrově.

Namátkou lze jmenovat třeba návštěva bývalého šéfa americké Sněmovny reprezentantů Paula Ryana, šéfa belgického Senátu Jacquese Brotchiho nebo starosty jihoafrické Pretorie Sollyho Msimangy. Peking se pak „zlobil“ a ekonomicky vyhrožoval, jenže je těžké zasáhnout silnou zemi, jako jsou USA, nebo vyvolat tlak v Belgii, proto slavil částečný úspěch jen v Jihoafrické republice.

„Peking vždy hrozí odvetou za návštěvu cizích politiků na Tchaj-wanu,“ vysvětluje odborník na tuto zemi Michael Cole z washingtonského Global Taiwan Institute. „Dělá to, protože ve většině případů jsou takové hrozby úspěšné a zahraniční vlády zruší návštěvy v obavách, že rozzlobí Čínu. Pro Čínu je přitom jednodušší používat takovou hrozbu proti menším zemím nebo zemím, jejichž ekonomika příliš závisí na Číně. Vhodně vybírá společnosti a odvětví ekonomiky spojené s Čínou a doufá, že tak vyvolá politický tlak (na politiky).“

Nevelký byznysový přínos

To samé lze čekat i okolo Vystrčilovy návštěvy na Tchaj-wanu. I když oficiálně jde o cestu s cílem podpory vzájemného obchodu s ostrovem, její byznysový přínos patrně nebude velký. Cesta sice může přitáhnout pozornost některých ostrovních podnikatelů k České republice, ale s Tchaj-wanem bez problémů obchodujeme i tak. Navíc tchajwanské firmy – včetně největšího tchajwanského investora v Česku, výrobce elektroniky Foxconn – často podnikají zároveň i v pevninské Číně a nechtějí být spojované s politikou. A cesta šéfa Senátu Vystrčila na Tchaj-wan politická je a Peking to tak bere.

Zatímco návštěva českých senátorů a poslanců stejně jako bývalého vicepremiéra Cyrila Svobody na Tchaj-wanu před dvěma lety prošla téměř bez povšimnutí, tentokrát Peking vyhrožoval už Vystrčilovu předchůdci v postu Jaroslavu Kuberovi. Ten také před svou smrtí letos v lednu plánoval návštěvu ostrova a čínská ambasáda mu sdělila, že jeho případná cesta bude mít na české firmy nepříznivý dopad. Co tedy Česku hrozí? Za prvé se Peking může pokusit znepříjemnit situaci českým dovozcům.

I když oficiálně je cílem Vystrčilovy cesty podpora vzájemného obchodu s ostrovem, její byznysový přínos patrně nebude velký. Cesta sice může přitáhnout pozornost některých ostrovních podnikatelů k České republice, ale s Tchaj-wanem bez problémů obchodujeme i tak. Navíc tchajwanské firmy – včetně největšího tchajwanského investora v Česku, výrobce elektroniky Foxconn – často podnikají zároveň i v pevninské Číně a nechtějí být spojované s politikou.

Česko loni z Číny dovezlo zboží za 648 miliard korun, zejména šlo o mobilní telefony, televize a obrazovky. Česká republika je ale členem Evropské unie, proto není problém dovézt cokoli přes jinou evropskou zemi. Importérům by dočasné nepříjemnosti s dovozem nestály zřejmě za to, aby věnovali peníze a úsilí na pročínský či antitchajwanský lobbing mezi českými politiky. Oproti tomu reálně může Česko postihnout omezení čínské turistiky. Loni přijelo do Česka 612 tisíc čínských turistů, kteří utráceli víc ti z jiných zemí.

Jenže čínští turisté letos zřejmě nepřijedou kvůli epidemii koronaviru, zástupci odvětví cestovního ruchu jsou nyní zaujati lobbování za státní pomoc a na řešení problémů s Číňany nemají čas. Jak nyní ukazuje například zkušenost Tchaj-wanu, proti kterému opakovaně Peking vyzkoušel „turistické embargo“, návštěvníky z Číny mohou rychle nahradit cestovatelé z jiných zemí. Pod větší tlak se ale mohou dostat čeští vývozci. Čína totiž dokáže znepříjemnit technickými, bezpečnostními či veterinárními kontrolami život dovozcům ze zemí, které nepovažuje za přátelské.

V českém případě je ale vývoz nevelký – 56 miliard korun –, což je méně než třeba do Švýcarska či Rumunska, na prvních místech jsou podle statistiky položky, jako je buničina a surové dřevo. Vývoz dřeva je pro nás sice důležitý, ale vzhledem k současné kůrovcové kalamitě jde jen o zlomek jeho produkce a výpadek exportů do Číny Česko neporazí. Na druhou stranu existují menší české firmy, které může výpadek spolupráce s Pekingem postihnout zle. Číňané už například pohrozili firmě F AIR, že přijde o pětiletou zakázku na výcvik čínských pilotů za více než 370 milionů korun ročně.

Otázka rozdělení země

Ani takové firmy však zřejmě nejsou schopné ovlivnit českou politiku. Nejpravděpodobnějším cílem hlavního čínského tlaku jsou proto dvě velké firmy s vazbou na Česko podnikající v Číně – Škoda Auto a úvěrová společnosti Home Credit, součást skupiny PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera. Škodovku Peking pravděpodobně vynechá, přece jen je považovaná v zemi spíše za německou firmu, když ji vlastní Volskwagen, navíc jde o společný podnik s čínskou státní společností, jež by vládním zásahem mohla být také poškozena. Home Credit by ale mohla vládní šikana či změna pravidel podnikání vážně poškodit.

Zároveň má tato společnost prostředky na ovlivňování české politiky i veřejného mínění a také zkušenosti s tím. Kellner má blízko k prezidentu Miloši Zemanovi a Home Credit platil PR agenturu, která vylepšovala v Česku mediální obraz komunistické Číny. Proč by se ale měl Peking o něco takového vůbec pokoušet? Vždyť stále trvá na politice jedné Číny, která v případě Tchaj-wanu prakticky znamená, že i ostrov považuje v současnosti za své území, a tudíž by neměl mít s návštěvou své provincie problém. Navíc politika jedné Číny je mantrou i většiny tchajwanských politiků.

Rozdělení země je v čínské kultuře historicky spojované s negativy, zmatky a krveproléváním a Číňané se bojí rozpadu své ještě historicky nedávno křehké říše, již vzhledem k rozdílnosti čínských „dialektů“ nespojoval ani jazyk. Peking se navzdory tomu bojí, že fikce o tchajwansko-čínské jednotě jednou skončí, k čemuž vydatně přispívá. Vyhlášení nezávislosti Tchaj-wanu dlouho nehrozilo, většina obyvatel se považovala za Číňany, jen oddělené od zbytku Číny.

Rozdělení země je totiž v čínské kultuře historicky spojované s negativy, zmatky a krveproléváním a Číňané se bojí rozpadu své ještě historicky nedávno křehké říše, již vzhledem k rozdílnosti čínských „dialektů“ nespojoval ani jazyk. Peking se navzdory tomu bojí, že fikce o tchajwansko-čínské jednotě jednou skončí, k čemuž vydatně přispívá. Vyhlášení nezávislosti Tchaj-wanu dlouho nehrozilo, většina obyvatel se považovala za Číňany, jen oddělené od zbytku Číny – jako Němci v západním a východním Německu.

V devadesátých letech 20. století se dokonce zdálo, že se čínský komunistický systém sbližuje s tchajwanským a že se obě země spojí podobně jako v případě Hongkongu formou „jedna země, dva systémy“, kdy Tchaj-wanu zůstane jeho právní systém, zatímco Peking se postará o obranu a vnější vztahy. Jenže mladší generace má stále menší chuť stát se součástí komunistické země, navíc Tchajwanci vidí, jak za generálního tajemníka komunistů Si Ťin-pchinga v Číně stále víc mizí už tak limitované osobní svobody a jak omezuje autonomii Hongkongu.

Výsledkem je, že se dnes téměř 60 procent obyvatel ostrova považuje za Tchajwance, nikoli za Číňany. V roce 1992 to bylo jen okolo 17 procent. Pekingu i Si Ťin-pchingovi se pak zdá, že zahraniční státní návštěvy tyto tendence povzbuzují. Navíc šéf čínských komunistů vidí v připojení Tchaj-wanu jedinou cestu, jak obnovit velikost Číny, a věří, že je k této historické misi povolán, jak uvedl Steve Tsang ze Školy orientálních a afrických studií v Londýně, citovaný deníkem The Financial Times.

Jeho propaganda přitom pro domácí publikum vytváří dojem, že Tchaj-wan je v podstatě bezmocný ostrov marně vzdorující Číně, velmoci, jejíž přání všichni respektují. A to mu oficiální návštěvy na ostrově narušují.

Autor: