Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Pro lidi začalo být přirozené nepodepsat se pod to, co napsali

  10:28
Nejvýznamnější slovinský spisovatel Drago Jančar navštívil v květnu Prahu. Přestože ho rozhovory o politice unavují, byl ochotný bavit se o demokracii a kapitalismu nebo také o tom, co dnes, po vynálezu internetu, znamená autor.

Jugonostalgie. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Ze slovinské kulturně-společenské oblasti je v České republice známější filozof Slavoj Žižek, Neue Slowenische Kunst (NSK), umělecké uskupení založené v době, kdy Slovinsko bylo ještě součástí federativní Jugoslávie (1984), a hudební „křídlo“ tohoto uskupení – Laibach.

Žižka i lidi, kteří tvořili či tvoří součást zmíněných uskupení, mainstreamová média často označují za „kontroverzní“. Není se čemu divit, vždyť například NSK i Laibach používaly a dosud používají symboly nacismu (a jiných militantních ideologií) tak, že divák leckdy nedokáže rozlišit, zda nacismus svými uměleckými projekty oslavují, nebo zesměšňují.

A kromě nich je v Česku znám ještě Drago Jančar, muž považovaný za nejvýznamnějšího slovinského spisovatele všech dob. Před lety jsem od něho četl historický román Galejník – příběh Johana Ota, který zažil snad všechny strasti, které mohl v 17. století zažít. Byl obviněn ze spolčení s ďáblem a mučen, protloukal se jako bezdomovec, byl na galejích nebo se dosti důvěrně seznámil s morem. Je to dobrý román – lakonický, krutý a temný příběh muže vydaného napospas represivním institucím, navzdory tomu všemu však až podivuhodně nadějeplný.

Proto když jsem se dozvěděl, že Jančar přijede na letošní knižní veletrh Svět knihy, domluvil jsem si s ním rozhovor. Při přípravě na něj mě překvapila anglická verze Wikipedie – jeden z Jančarových textů tu anonymní autor označoval, podobně jako bývá označována hudební skupina Laibach a spol., za „kontroverzní“. Možná že se toto slovo poněkud nadužívá, což potvrzuje i rozhovor s Jančarem.

Drago Jančar, slovinský prozaik, dramatik a esejista.

ČESKÁPOZICE: V minulosti jste prohlásil, že východoevropské země snily před rokem 1989 o demokracii, ale že se jim dostalo pouze kapitalismu. Mohl byste tuto svou myšlenku rozvést?

Snil jsem o demokracii. Jugoslávie sice byla o něco svobodnější než jiné východoevropské socialistické státy, ale nebyla svobodná, byla diktaturou, a tak jsme snili. Sen ale skončil a já a mnozí jiní jsme se probudili v kapitalismu.

JANČAR: Začneme tedy náš rozhovor politikou?

ČESKÁPOZICE: Chtěl jsem jí začít.

JANČAR: Dobrá, ale byl bych rád, abychom se dostali i k literatuře.

ČESKÁPOZICE: Máte už dost rozhovorů o politice?

JANČAR: Ptá se mě na ni úplně každý.

ČESKÁPOZICE: Kdy to začalo?

JANČAR: Na to si pamatuji docela přesně i po mnoha letech, které od té doby uplynuly. Začalo to na Frankfurtském knižním veletrhu v roce 1991.

ČESKÁPOZICE: Co se tam přihodilo?

JANČAR: Tehdy právě vyšel německý překlad mého historického románu Galejník a já tam byl při té příležitosti pozván. Jenže byla zvláštní doba, rok 1991, a tak kolem mě a několika mých krajanů – Jugoslávců – všichni popocházeli a donekonečna se nás ptali výhradně na to, co se v té Jugoslávii děje.

ČESKÁPOZICE: A vy jste přitom chtěl mluvit o svém románu a o literatuře.

Snil jsem o tom, že budu moci mluvit a žít svobodně v otevřené kulturní zemi. Jenže po nějakých pěti, šesti letech se mé sny rozplynuly. Nemůžete snít věčně, jednou vás realita dožene.

JANČAR: Ano, chtěl jsem vyprávět příběh Galejníka.

ČESKÁPOZICE: Zeptal se vás někdo na smutnou historii vašeho románového hrdiny?

JANČAR: Vůbec nikdo. Neměl jsem šanci o něm nikomu vyprávět. Byl jsem „jen“ JančarJugoslávec, Jančar-spisovatel nikoho nezajímal. Bylo to nesnesitelné. Vzpomínám si, že poslední den frankfurtského veletrhu jsem šel vést poslední rozhovor pro rozhlas. Bylo šest hodin večer a já věděl, že mám poslední šanci něco říct o své knize, a pokud o ní neřeknu nic ani teď, pak už nikdy. Proto jsem byl neodbytný.

Rozhovor se mnou tenkrát vedla nějaká redaktorka a já jí hned po seznámení řekl: Milá paní, mám připravenu jednu velmi pěknou odpověď ohledně svého románu Galejník. Je to přece hezká kniha – a také s hezkou obálkou. Mohu o ní něco vašim posluchačům povědět? Mohla byste se mne na ni alespoň jednou jedinkrát zeptat?

ČESKÁPOZICE: Jak zareagovala?

JANČAR: Byla na mne hodná. Knihu sice nečetla, ale zeptala se přesně, jak jsem ji prosil, a já odpověděl přesně, jak jsem si naplánoval. Byl jsem skoro šťastný, jenže tím to bohužel neskončilo – redaktorka mi poděkovala a posluchačům hned v další větě oznámila, že jako Slovinec nyní určitě budu moc rád vyprávět o Jugoslávii a o tom, co se v ní děje. Bylo to strašné…

ČESKÁPOZICE: Jste smutný z takových rozhovorů?

Celá staletí byl autor, tedy právě ta osoba, o níž jste mluvil, důležitý, ale dnes, po vynálezu internetu, už to tolik neplatí. Revoluce – a chce se mi říci, že jediná opravdová revoluce, které jsme dnes svědky, a jež svými chapadly sahá do všech sfér včetně politiky – spočívá v tom, že autor ztratil vážnost.

JANČAR: Nejsem z nich smutný, to jsem nechtěl říct, vždyť se o politice bavíme neustále. Kdo by se o ni nezajímal?

ČESKÁPOZICE: Takže teď se mohu vrátit ke své první otázce?

JANČAR: Ano, samozřejmě, vraťme se k otázce o snění o demokracii a probuzení v kapitalismu. Snil jsem o demokracii. To je pravda. Jsem z generace, která o ní mohla jistý čas jen snít. Jugoslávie sice byla o něco svobodnější než jiné východoevropské socialistické státy, ale nebyla svobodná, byla diktaturou, a tak jsme snili. Sen ale skončil a já a mnozí jiní jsme se probudili v kapitalismu.

ČESKÁPOZICE: Myslel jsem si, že kapitalismus a demokracie jdou ruku v ruce…

JANČAR: Jistěže jdou ruku v ruce, to nechci rozporovat, jenže já – a nejen já, ale i mnozí Východoevropané – jsem nesnil o tom, že několik lidí shrábne všechny peníze a spolu s nimi veškerou moc, zatímco jiní zůstanou nadále bezmocní. Nesnil jsem například o burze. Proč bych měl snít o něčem takovém, jako je burza? O takových věcech se nesní. Snil jsem o tom, že budu moci mluvit a žít svobodně v otevřené kulturní zemi. Jenže po nějakých pěti, šesti letech se mé sny rozplynuly. Nemůžete snít věčně, jednou vás realita dožene.

ČESKÁPOZICE: Mnozí by vám odpověděli, že se váš sen splnil, že Východoevropané dnes žijí v demokracii, dokonce v radikální demokracii – každý dnes může být autorem. Každý má díky internetu hlas a může vyjádřit svůj názor na cokoli.

JANČAR: Já tu změnu vidím, ale považuji ji za problém, nikoli za naplnění svého snu.

ČESKÁPOZICE: Jak to?

JANČAR: Celá staletí byl autor, tedy právě ta osoba, o níž jste mluvil, důležitý, ale dnes, po vynálezu internetu, už to tolik neplatí. Revoluce – a chce se mi říci, že jediná opravdová revoluce, které jsme dnes svědky, a jež svými chapadly sahá do všech sfér včetně politiky – spočívá v tom, že autor ztratil vážnost.

Jsem asi ze starých časů. Myslím, že je přirozené nést za to, co napíšu, odpovědnost; to ale bez podpisu nelze. Kdyby se lidé podepisovali pod to, co píší, pak by polovina těch největších blbostí – dnes se říká „obsahu“ – okamžitě z internetu zmizela.

ČESKÁPOZICE: Kvůli internetu?

JANČAR: Ano, do značné míry kvůli němu. Internet, o jehož mnoha přednostech nechci polemizovat, protože jsou zřejmé, s sebou současně přinesl dva velké a vzájemně propojené problémy. Prvním je anonymita. Lidé začali považovat za přirozené něco napsat, aniž by se pod to podepsali. Jsem asi ze starých časů. Myslím, že je přirozené nést za to, co napíšu, odpovědnost; to ale bez podpisu nelze. Kdyby se lidé podepisovali pod to, co píší, pak by polovina těch největších blbostí okamžitě z internetu zmizela.

Druhým problémem, který s tím prvním úzce souvisí, je rozklad vertikály, hierarchie. Anonymní názor je v principu nekonečněkrát méně hodnotný než podepsaný, byť by byl i hloupý. Internet však všechny názory – podepsané i nepodepsané – nivelizuje, smazává rozdíly, které mezi nimi jsou, a ze všeho vytváří podivuhodnou směs.

ČESKÁPOZICE: Není ale přesně toto demokracie?

JANČAR: Možná, že ano, ale v tom případě je třeba, abychom o takové demokracii neuvažovali jako o něčem, co je dobré. Toto něco je třeba naopak korigovat.

ČESKÁPOZICE: Zákazy?

Anonymní názor je v principu nekonečněkrát méně hodnotný než podepsaný, byť by byl i hloupý. Internet však všechny názory – podepsané i nepodepsané – nivelizuje, smazává rozdíly, které mezi nimi jsou, a ze všeho vytváří podivuhodnou směs.

JANČAR: Určitě nemluvím o cenzuře ani o tom, že bychom měli něco zakazovat. Jen popisuji, co vidím. Nemám řešení.

ČESKÁPOZICE: Zastavme se u Wikipedie. Její anglická verze – v sekci Veřejný intelektuál – o vás říká, že jste autorem eseje Xenos a xenofobie, který je označen za „kontroverzní“…

JANČAR: Vůbec nevím, o čem ten esej byl! Něco takového jsem před lety napsal, to si nejasně vybavuji, ale je to už hodně dávno.

ČESKÁPOZICE: Celou sekci „veřejný intelektuál“ ve vašem případě tvoří tři krátké odstavce. Toto je jeden z nich…

JANČAR: Budiž, ale mě trápí něco jiného. Je ten, koho ty odstavce popisují, ten, koho bych označil zájmenem „já“?

ČESKÁPOZICE: Těžko říct. Pro čtenáře anglické Wikipedie jste nicméně napsal třeba i tento „kontroverzní“ esej.

JANČAR: Je to zvláštní. Já si opravdu nepamatuji, o čem ten esej byl, i když si na to teď snažím vzpomenout. Odmítal jsem v něm xenofobii a mluvil o směsi xenofobie a xenofilie, ale už si nevybavuji kontext, ve kterém jsem o tom psal. Nebylo to však nic zásadního.

ČESKÁPOZICE: Tento anonymní autor vás však právě tímto esejem charakterizuje.

Čtenářů ubývá, ale stále jsou, a věřím, že stále bude existovat elitní společenská vrstva, která číst nepřestane a kterou neuspokojí internetové „wikiodpovědi“, protože bude chtít proniknout hlouběji do věcí, dostatečně hluboko na to, aby četla autory, tedy lidi, kteří se podepisují. A věřím i v to, že právě tito lidé budou v budoucnu rozhodovat o vývoji společnosti. Ale možná jsem příliš optimistický…

JANČAR: Je to ten nový typ demokracie, o kterém jsme mluvili. Velmi radikální typ demokracie.

ČESKÁPOZICE: Kdo je za těchto podmínek „autorem“?

JANČAR: Odpovím vám na něco trochu jiného, na otázku, kdo je za těchto podmínek čtenářem. Ubývá jich, ale stále jsou, a věřím, že stále bude existovat elitní společenská vrstva, která číst nepřestane a kterou neuspokojí internetové „wikiodpovědi“, protože bude chtít proniknout hlouběji do věcí, dostatečně hluboko na to, aby četla autory, tedy lidi, kteří se podepisují. A věřím i v to, že právě tito lidé budou v budoucnu rozhodovat o vývoji společnosti. Ale možná jsem příliš optimistický…

ČESKÁPOZICE: Proč myslíte?

JANČAR: Mám syna a ten, když byl hodně mladý, byl náruživým čtenářem. Ale teď, když je o něco starší, byť je dosud hodně mladý, je mu 17 let, je pro něho autoritou raper Kanye West. Přitom vyrůstal v rodině, ve které byli autoritami – a nezapomínejme, že slovo autorita má mnoho společného se slovem autor – filozofové a spisovatelé, lidé jako je Čechov, nebo třeba Hašek a Kundera, když už spolu hovoříme v České republice. Pro mého syna je ale nejvýznamnější postavou americký raper. Budiž.

Myslí si, že je chytrý, že je zajímavý provokatér, i když teď o svém obdivu pochybuje, protože od Westa musí vydržet trochu politické nekorektnosti, neboť se jeho idol oddal Donaldu Trumpovi. Ale uvidíme. Věřím, že si po dosažení jisté úrovně vzdělání v jistém věku přečte knihu, která ho zasáhne, hluboce ovlivní, a stane se jiným člověkem. Teď je ale složité přimět ho ke čtení čehokoli.

ČESKÁPOZICE: Rozumím vašemu zoufání ze svého syna, ale nevznikala vždy nedorozumění mezi rodiči a dětmi?

Vzpomeňme Rusko a ruskou literaturu 19. století. Tehdy spisovatelé opravdu změnili společnost. Co bylo tehdy Rusko? Pár aristokratů, zatímco zbytek obyvatel žil ve strašlivých podmínkách. V té době přišli se svými příběhy o ubohých lidských osudech například Turgeněv, Tolstoj nebo Čechov a situace se začala pod tlakem této malé elitní menšiny měnit.

JANČAR: To asi ano, ale myslím si i to, že po každé vzpouře následuje návrat.

ČESKÁPOZICE: Nepřisuzujete spisovatelům příliš velký význam? I u nás jsme dlouhá léta žili s představou spisovatele jako svědomí národa.

JANČAR: To nebylo jenom u vás, to je evropská tradice. Mohl byste totéž říct o Francii nebo i o Rusku. Vzpomeňme právě Rusko a ruskou literaturu 19. století. Tehdy spisovatelé opravdu změnili společnost. Co bylo tehdy Rusko? Pár aristokratů, zatímco zbytek obyvatel žil ve strašlivých podmínkách. V té době přišli se svými příběhy o ubohých lidských osudech například Turgeněv, Tolstoj nebo Čechov a situace se začala pod tlakem této malé elitní menšiny měnit.

ČESKÁPOZICE: To ale mluvíte o době Viktora Huga.

JANČAR: Platí to stále – mohlo by platit… Platí to ve Francii, Německu i na východě Evropy, byť tam méně než dřív.

ČESKÁPOZICE: Proč méně?

JANČAR: Protože jsme nedávno museli spolykat kapitalismus jako něco nejen nevyhnutelného, ale i dobrého, a proto se i spisovatelé motají v kruhu.

ČESKÁPOZICE: A kapitalismus je špatný?

Stále věřím, že lze dosáhnout, aby kapitalismus nebyl divokým kapitalismem – aby byl spoután sociálním státem a demokracií

JANČAR: Kapitalismus je nevyhnutelný.

ČESKÁPOZICE: Není alternativa?

JANČAR: Bojím se, že není, ale stále věřím, že lze dosáhnout, aby kapitalismus nebyl divokým kapitalismem – aby byl spoután sociálním státem a demokracií.

ČESKÁPOZICE: Sociální stát je ale dnes tvrdě kritizován.

JANČAR: To je pravda. Problém je přitom ještě hlubší a horší časy teprve přijdou – mnozí příslušníci mladší generace, kteří se teprve začínají prosazovat, totiž věří, že měřítkem jejich „prosazení se“ ve společnosti jsou peníze a úspěch, nikoli něco natolik neurčitého, jako jsou myšlenky. Jsou nesmírně schopní a dobře se orientují v nových komunikačních technologiích, o tom nepochybuji, ale podle mne jim chybí empatie.

Je jim jedno, že životní podmínky jiných lidí – jejich spoluobčanů – jsou tristní, někdy až natolik, že nemají šanci uplatnit potenciál, který v nich dřímá. Nemám žádné magické řešení, nejsem sociolog ani filozof, ale uvědomte si, že i v mém malinkém Slovinsku se lidé, kteří dříve tvořili střední třídu a žili normální zajištěné životy beze strachu, začínají v současnosti sociálně propadat. Úpadek střední třídy je ale katastrofou, protože právě ona byla třídou vzdělanců.

ČESKÁPOZICE: V tom, co říkáte, je dost nostalgie…

Mnozí příslušníci mladší generace, kteří se teprve začínají prosazovat, totiž věří, že měřítkem jejich „prosazení se“ ve společnosti jsou peníze a úspěch, nikoli něco natolik neurčitého, jako jsou myšlenky. Jsou nesmírně schopní a dobře se orientují v nových komunikačních technologiích, o tom nepochybuji, ale podle mne jim chybí empatie.

JANČAR: Vím, že teď mohu znít jako nějaký stařešina, ale uvědomte si, že až tak starý nejsem. Svět se teď mění velice rychle a nelze jej v tomto jeho rozběhu dobře uchopit, popsat, takže dělám, co umím, i za cenu starých pojmů, často již nevhodných. Budiž mi ale přičteno k dobru, že žádnými jinými pojmy nedisponujeme.

ČESKÁPOZICE: A cítíte nostalgii?

JANČAR: Cítím nostalgii po jistém typu mezilidské solidarity vůči utlačujícímu politickému systému, který nás v minulosti obklopoval. To ano, a tento svůj pocit bych mohl vyjádřit slovem nostalgie. Vzpomínám si například na politické vtipy, které jsme si každodenně vyprávěli a smáli se jim; ty se už dnes nevyprávějí, a vlastně ani nejsou, takže vyprávět není co. Rozhodně však necítím nostalgii po bývalé diktatuře – Jugoslávie sice opravdu byla, jak jsem už řekl, nejmírnější diktaturou mezi socialistickými zeměmi, ale byla diktaturou.

A cítím ještě jednu nostalgii – ryze kulturní po pestré, multietnické Jugoslávii. Ani ta už dnes není. Ale díky tomu, že v minulosti existovala, mám přátele v Bosně a třeba i v Bělehradě. Mé knihy se tenkrát prodávaly v Záhřebu, Bělehradě, všude – to není pro spisovatele tak špatné. Pamatuji si, že například má divadelní hra, kterou jsem po Chopinově skladbě nazval Veliky briljantni valček(Veliký brilantní valčík – pozn. red.), se na konci osmdesátých let hrála ve dvanácti jugoslávských divadlech – celé Slovinsko teď nemá víc než dvanáct divadel.

I v mém malinkém Slovinsku se lidé, kteří dříve tvořili střední třídu a žili normální zajištěné životy beze strachu, začínají v současnosti sociálně propadat. Úpadek střední třídy je ale katastrofou, protože právě ona byla třídou vzdělanců.

Ano, cítím jugonostalgii, jak se dnes často tomuto pocitu říká – vždyť jsem v zemi, která se tak jmenovala, žil tolik let. A překvapivě ji necítím jen já a moji generační vrstevníci, ale i mladí lidé, kteří Jugoslávii nezažili nebo jen jako malé děti.

Po válcev případě Slovinska desetidenní – u nás na začátku devadesátých let zavládlo neproniknutelné intelektuální mlčení o bývalých „spolunárodech“, což však bylo po nějaké době prolomeno, a mladí Slovinci objevili, že mají se svými generačními druhy ze Srbska nebo Makedonie dost společného; balkánský „jih“ je navíc začal lákat mnohem víc než studená a nudná středoevropská krajina Alp, která je obklopuje.

ČESKÁPOZICE: Byl jste na přelomu osmdesátých a devadesátých let pro nezávislé Slovinsko?

JANČAR: Byl jsem pro konfederativní Jugoslávii, ale tehdy to pro mne nebyla priorita. Jak jsem řekl, snil jsem jedině o demokracii, a kdyby Jugoslávie kráčela k ní, nikdy bych o samostatnosti Slovinska neuvažoval, natož abych něco takového podporoval. Jenže směrem k demokracii to v Jugoslávii nešlo ani náhodou. Naši komunisté totiž byli v jistém, nikoli úplně bezvýznamném aspektu ještě rigidnější než vaši pozdně socialističtí komunisté.

ČESKÁPOZICE: Proč?

Svět se teď mění velice rychle a nelze jej v tomto jeho rozběhu dobře uchopit, popsat, takže dělám, co umím, i za cenu starých pojmů, často již nevhodných. Budiž mi ale přičteno k dobru, že žádnými jinými pojmy nedisponujeme

JANČAR: Protože naši komunisté uskutečnili skutečnou revoluci, zatímco vaše komunistická revoluce vlastně nebyla revolucí v pravém smyslu. Byla zčásti převratem, zčásti byla úspěšná i proto, že ti, kteří ji uskutečňovali, měli v zádech Rusy. V Jugoslávii to bylo jiné, opravdovější, lidovější, tuzemské. A v důsledku této původní revoluční „čistoty“ naši komunisté upřímně věřili, že hájí velkou ideu socialismu. A věřili tomu mnohdy dokonce ještě v době, kdy už padla Berlínská zeď. Jako by stále žili ve čtyřicátých letech.

Byly tu však i jiné problémy – armáda, která plnila funkci ochránce jugoslávské integrity se všemi těmi do minulosti zahleděnými generály, kteří nechtěli ustoupit ani o milimetr, a byl tu Slobodan Miloševič, bývalý komunista, který vystupoval stále agresivněji, srbštěji, například vůči Albáncům. A najednou se stalo něco nečekaného: komunistická mentalita se změnila v nacionalistickou.

ČESKÁPOZICE: I první prezident demokratického Slovinska Milan Kučan byl původně vrcholným slovinským komunistou.

JANČAR: To je pravda, ale Kučan byl otevřenější než Miloševič. Rychle pochopil, že není jiné cesty než k demokracii. A když spustil Miloševič to, co nakonec spustil, pochopil každý, že není jiné cesty, než odejít a hájit nezávislost Slovinska. Jeden můj přítel, filozof, říká, že Slovinci by z Jugoslávie nikdy neodešli, kdyby je Miloševič nekopl s prominutím do prdele, a tím je postavil na nohy (smích). Je to sice jen vtip, ale je v něm dost pravdy.

Cítím nostalgii po jistém typu mezilidské solidarity vůči utlačujícímu politickému systému, který nás v minulosti obklopoval. A cítím ještě jednu nostalgii – ryze kulturní po pestré, multietnické Jugoslávii. Ani ta už dnes není. Ale díky tomu, že v minulosti existovala, mám přátele v Bosně a třeba i v Bělehradě.

Musíte si totiž uvědomit, že pro Slovince byla Jugoslávie v podstatě dobrým řešením. Byli jsme z jedné strany vždy ohrožováni Němci a z druhé Italy – nezapomínejme například na to, že před a během druhé světové války zažila nemalá část Slovinska italský fašismus a že se tato zkušenost mohla jen obtížně vytratit z kolektivního vědomí Slovinců.

ČESKÁPOZICE: Bavíme se vlastně už docela dlouho o Jugoslávii, přičemž v podstatě nemluvíme příliš jinak, než jak s vámi debatovali na zmiňovaném Frankfurtském knižním veletrhu v roce 1991…

JANČAR: To mi připomíná, že mi teď v České republice jeden román vyšel (smích). Jmenuje se Dnes v noci jsem ji viděl.

ČESKÁPOZICE: Jsem jako ta redaktorka německého rozhlasu, protože jsem tuto vaši knihu nečetl. O čem je?

JANČAR: Je to příběh jedné ženy a jejího přežívání nebo spíše jejího nepřežití druhé světové války, okupace. Ona sama se však v románu neobjevuje, její příběh vyprávějí z vlastní perspektivy a v první osobě jiní lidé – pět jiných lidí, kteří se ocitli v různých fázích jejího života v její blízkosti.

ČESKÁPOZICE: Je to román o paměti…

Pro Slovince byla Jugoslávie v podstatě dobrým řešením. Byli jsme z jedné strany vždy ohrožováni Němci a z druhé Italy – nezapomínejme například na to, že před a během druhé světové války zažila nemalá část Slovinska italský fašismus a že se tato zkušenost mohla jen obtížně vytratit z kolektivního vědomí Slovinců.

JANČAR: Ano, kniha je na způsob Rašómona. Kousek po kousku je v ní odhalována pravda.

ČESKÁPOZICE: Vy myslíte, že se lze pomocí vyprávění příběhů dobrat pravdy?

JANČAR: Ano. Námětem mého románu byl jeden skutečný příběh, osud jedné ženy, jejž jsem znal. A i když jsem si 80 procent děje v knize vymyslel – jsem koneckonců spisovatel, nikoli autor odborných knih –, zůstává příběh ve svém jádru věrný historickým událostem. Hlavní hrdinka existovala a zabili ji partyzáni, protože si mysleli, že je německou kolaborantkou. Ona jí však nebyla.

ČESKÁPOZICE: Proč jste si zvolil právě takové téma?

JANČAR: Protože mě šokoval její osud, je to smutný příběh. Byla to nevinná, mimořádně atraktivní a trochu extravagantní žena, a jestli ji něco ani trochu nezajímalo, pak politika, navzdory tomu se stala její obětí.

ČESKÁPOZICE: Zní to trochu jako novodobá starořecká tragédie situovaná do druhé světové války…

JANČAR: Je to tak. Ta žena chtěla jen žít, nechtěla bojovat jako všichni okolo ní. Chtěla „pouze“ žít – žít jako žila předtím. Ale nešlo to. Někdy „pouze“ žít není možné.

Drago Jančar (70)

  • Slovinský prozaik, dramatik a esejista.
  • Narodil se v Mariboru v rodině slovinských partyzánů.
  • Vystudoval práva, následně byl obviněn za „protikomunistické projevy“ a odsouzen k jednomu roku vězení; z trestu si odseděl tři měsíce.
  • Jeho knihy byly přeloženy do více než deseti jazyků.
  • Mnoho jeho románů vyšly i v češtině, například Profesor Arnož a ti jeho (1986), Galejník (1990), Kateřina, páv a jezuita (2003) nebo Dnes v noci jsem ji viděl (2018).
  • Jedním z jeho klíčových témat je vztah jednotlivce a represivních institucí (například vězení či galeje).
  • V České republice pobýval v květnu jako host knižního veletrhu Svět knihy.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!