Lidovky.cz

Pro děti je důležité být v přírodě a umět spolupracovat

František Tichý, ředitel a zakladatel gymnázia Přírodní škola foto: eduin.cz

„Nějaká proměna současné školy je žádoucí. Rozšířil bych sportovní a umělecké aktivity, školy v přírodě a výlety, aspoň na den. A také jsem pro projektové dny. Tam je však třeba dávat pozor, jaké je reálné provedení, někdy to totiž může být dost zoufalé,“ říká v rozhovoru ředitel a zakladatel gymnázia Přírodní škola František Tichý.
  11:15

Když mu bylo 24 let, založil gymnázium Přírodní škola, které vede dodnes. Je po padesátce možná služebně nejstarším ředitelem v Česku, i když nosí spíš pohorky než kravatu. Jeho vize školy má hluboké kořeny, vedou k legendárním projektům Dona Boska, Eduarda Štorcha, Přemysla Pittra nebo Antona Makarenka.

Tyto osobnosti dle Františka Tichého, ředitele tohoto gymnázia, spojuje fakt, že „vložily do práce s dětmi celý život“. A to je i jeho případ. V rozhovoru říká: „Zažívám pravidelně, že děti se na výpravu těší, a první den jsou otrávené z toho, že musí nést bágl, ale po pár dnech už šťastně lítají venku. Jako bychom měli nějaký závoj na duši a ten musí spadnout. Teze, že ,děti si samy řeknou, co potřebují‘, je nesmysl. Vedení je třeba.“

LIDOVÉ NOVINY: V čem je Přírodní škola „edice 2020“ jiná než gymnázium, které jste založil skoro před 30 lety? Začalo to jako projekt tehdejší nespoutané doby?

O vzdělávání jsem přemýšlel už za totality jako vedoucí pionýrského oddílu, po revoluci jsme obnovovali skaut. Přírodní škola vycházela do velké míry z těchto volnočasových aktivit a z pedagogických vizí načtených v knihách. Základní struktura, principy, zůstávají stejné po celou dobu existence školy. Jsme to pořád my.

TICHÝ: Školy se zakládaly snadněji. Kdyby to bylo tak složité jako teď, pak do toho asi nejdu. Ale není to tak, že by idea a koncept školy byly zakotvené v devadesátkách. O vzdělávání jsem přemýšlel už za totality jako vedoucí pionýrského oddílu, po revoluci jsme obnovovali skaut. Přírodní škola vycházela do velké míry z těchto volnočasových aktivit a z pedagogických vizí načtených v knihách. Základní struktura, principy, zůstávají stejné po celou dobu existence školy. Jsme to pořád my.

LIDOVÉ NOVINY: Co nemůže chybět, aby to ještě byla Přírodní škola?

TICHÝ: Jsme poměrně malá parta lidí, to je zásadní. Dnes máme asi sto dětí, začínali jsme na čtyřiceti. Umožňuje nám to být flexibilní a flexibilita je zásadní kvalita pro přežití. Dokud v říjnu nezavřeli školy, chodila celá škola do Stromovky a učilo se tam. Tak to jedině šlo, jít všichni. A pak schopnost improvizace, ta nás taky provází od začátku. I když nemůžu říct, že bych si to přál a že by to bylo v DNA školy. Jsem docela plánovač a popasovat se s nejistotou byla pro mne od začátku výzva. Osud tomu ale zřejmě tak chce.

LIDOVÉ NOVINY: Ježdění s dětmi na expedice do přírody také zůstává v jádru vaší identity?

TICHÝ: Ano. A dnes to je ještě aktuálnější. V době, kdy jsme začínali, se pořádaly i několikatýdenní školy v přírodě, k tomu dost školních výletů, starší žáci jezdili na brigády; i mimo školu byly děti mnohem víc venku. Zatímco dostat děti ven dnes je těžká a zároveň nanejvýš potřebná věc. Stejně jako práce v týmech, na kterou u nás klademe důraz.

Jsme poměrně malá parta lidí, to je zásadní. Dnes máme asi sto dětí, začínali jsme na čtyřiceti. Umožňuje nám to být flexibilní a flexibilita je zásadní kvalita pro přežití. Dokud v říjnu nezavřeli školy, chodila celá škola do Stromovky a učilo se tam. Tak to jedině šlo, jít všichni. A pak schopnost improvizace, ta nás taky provází od začátku.

V tomhle ohledu je sice školství úplně někde jinde než v devadesátkách, jsme na tom celkově o dost líp, ale rezervy tu jsou. A dalším hlavním znakem Přírodní školy je rada kapitánů. Rozhodování, co a jak budeme dělat, je do velké míry na dětech. Ovšem co si rozhodnou, musí si také udělat, nemůžou si to jen naporoučet.

LIDOVÉ NOVINY: Žijete sám, vlastní děti nemáte. Šlo by práci, kterou děláte, zvládat, kdybyste měl rodinu?

TICHÝ: Pracuji deset dvanáct hodin denně, tak spíš těžko. Ale i proto, že naše gymnázium je na pomezí mezi školou a výchovnou skupinou, až komunitou. Téměř polovina našich aktivit se odehrává mimo výuku, projekty, výjezdy, dobrovolnická činnost. To má určitého ducha a člověk se tomu musí věnovat naplno. Korczak, Makarenko, Pitter nebo Štorch žili sami nebo rodinu měli až v později, Don Bosco byl katolický kněz. Někdy je práce poslání, jemuž se musí věnovat celý život. Ale bez rodiny je to někdy těžké.

LIDOVÉ NOVINY: V čem?

TICHÝ: V takto pojaté škole si vytváříte blízké vztahy, jinak by to nefungovalo. Mladí lidé do školy přicházejí a pak jdou dál, a já jsem tu a všechny odchody prožívám. Někdy to vypadá, že mi nic nezůstává. Krize přicházejí, ale bez nich by zase člověk neocenil i radost, kterou zažívá. Z toho, že děti jsou ve škole spokojené, rodiče si nás cení…

LIDOVÉ NOVINY: Proč k vám rodiny dávají děti? Co je hlavní lákadlo?

Dalším hlavním znakem Přírodní školy je rada kapitánů. Rozhodování, co a jak budeme dělat, je do velké míry na dětech. Ovšem co si rozhodnou, musí si také udělat, nemůžou si to jen naporoučet.

TICHÝ: Asi kvůli hodnotám, je pro ně důležitý nejen vzdělávací, ale i výchovný aspekt školy. Smysluplné aktivity, které děti rozvíjejí, a vlídná, přátelská atmosféra.

LIDOVÉ NOVINY: Expedice a bádání nejsou důvodem?

TICHÝ: To má k sobě vztah. Rodiče, kteří chtějí, aby jejich dítě bylo osobnost a aby to podpořila škola, mají většinou rádi i to, že pořádáme expedice, kde se o sebe děti do velké míry musejí postarat samy.

LIDOVÉ NOVINY: Hodnoty, na které ve vaší škole kladete důraz, máte nějak zformulované?

TICHÝ: Zajímavé je, že jsme si je definovali až zpětně, na základě toho, jak jsme už léta fungovali. Empatie, sebepřekonání, odolnost, týmovost, vztah k přírodě, pomoc ostatním. To jsme si ale nevycucali z prstu, vycházeli jsme ze zkušeností pedagogických velikánů, které jsem před chvílí zmínil.

Téměř polovina našich aktivit se odehrává mimo výuku, projekty, výjezdy, dobrovolnická činnost. To má určitého ducha a člověk se tomu musí věnovat naplno. Korczak, Makarenko, Pitter nebo Štorch žili sami nebo rodinu měli až v později, Don Bosco byl katolický kněz. Někdy je práce poslání, jemuž se musí věnovat celý život. Ale bez rodiny je to někdy těžké.

Jsem duchem vědec, lákala mě paleontologie a astronomie, mám k věcem exaktní přístup. Pokud má pedagogika být vědou, musí vycházet z toho, co se osvědčilo, ukázalo jako funkční. Vzdělávací systémy už zmiňovaného Dona Boska, Janosze Korczaka, Antona Makarenka či Eduarda Štorcha vznikly v různých zemích a nezávisle na sobě, ale byly si podobné způsobem práce s dětmi a měly všechny dobré výsledky.

LIDOVÉ NOVINY: Tradiční škola je rozšířenější než vámi zmiňované experimenty. Co byste řekl někomu, kdo ji hájí před alternativními směry?

TICHÝ: To, že tento model „běžné“ školy vznikl v době, kdy byla úplně jiná situace. Děti toho dřív hodně okoukaly doma, topilo se v kamnech, pomáhaly rodičům, staraly se o domácí zvířata, měly přirozený kontakt s přírodou. A i když žily ve městě, měly spoustu práce, kterou jim rodiče ukládali, musely se starat o sourozence, věci se učily empiricky a nápodobou. Na druhou stranu jejich budoucnost byla předvídatelnější. Dnes žijeme ve světě, který je do velké míry umělý, rodina se zmenšila a často i úplně rozpadla.

Děti mnohdy nevědí ani to, jak se dělá chleba, natož složitější věci. Základ učení v praxi, který dětem dřív poskytovala rodina, dnes chybí. A škola na to musí nějak reagovat. Nemyslím, že bychom měli zrušit běžné školy a nahnat děti do lesa. Ale nějaká proměna současné školy je žádoucí. Rozšířil bych sportovní a umělecké aktivity, školy v přírodě a výlety, aspoň na den. I v prosinci lze udělat hezký výlet. A taky jsem pro projektové dny. Tam je ale třeba dávat pozor, jaké je reálné provedení, někdy to může být dost zoufalé.

LIDOVÉ NOVINY: Antona Makarenka si mnoho lidí spojuje s komunistickou propagandou…

Mladí lidé do školy přicházejí a pak jdou dál, a já jsem tu a všechny odchody prožívám. Někdy to vypadá, že mi nic nezůstává. Krize přicházejí, ale bez nich by zase člověk neocenil i radost, kterou zažívá. Z toho, že děti jsou ve škole spokojené, rodiče si nás cení…

TICHÝ: Za totality byl Makarenko dáván za vzor komunistické výchovy, přitom měl velký spor s Leninovou družkou Naděždou Krupskou a nikdy nebyl komunistou. Byl stejně jako ti ostatní nezařaditelnou, výjimečnou a nezávislou osobností s mimořádným citem pro děti a jejich potřeby. Byli opravdoví. Vložili do toho život. Židovský vychovatel z Varšavy Korczak například provázel své svěřence až do poslední chvíle, šli spolu do plynu.

LIDOVÉ NOVINY: Makarenko, Korczak i Štorch napsali skvělé knihy…

TICHÝ: To ukazuje na bohatost jejich osobností. Využívali síly umění pro výchovné účely. Je smutné, jak dnešní doba umění podceňuje, což je vidět i na tom, s jakou lehkostí zavíráme divadla a knihkupectví. Něco to říká o duši národa, nebo spíš o duši establishmentu.

LIDOVÉ NOVINY: Vy také píšete...

TICHÝ: Ve dvou svých knihách jsem popsal Přírodní školu, ty další jsou pro mládež a tematizují život v terezínském ghettu – jezdíme tam s dětmi na výpravy, dělat projekty a hodně toho už víme. Poslední kniha, Labyrint nedokončených setkání, vyšla letos a má i linku současnou. Je věnovaná památce Filipa Havlíčka, což je vnuk nedávno zesnulé Marie Rút Křížkové, literární historičky a pedagožky, se kterou jsem se dobře znal.

Dnes žijeme ve světě, který je do velké míry umělý, rodina se zmenšila a často i úplně rozpadla. Děti mnohdy nevědí ani to, jak se dělá chleba, natož složitější věci. Základ učení v praxi, který dětem dřív poskytovala rodina, dnes chybí. A škola na to musí nějak reagovat.

Filip spáchal v roce 2014 – to mu ještě nebylo 15 let – sebevraždu kvůli své homosexualitě. I jeho příběh ukazuje, že dnešní doba, byť vypadá oproti té válečné jako velmi poklidná až idylická, vytváří na mladé lidi obrovské tlaky. Kulisy jsou jiné, utrpení může být stejně intenzivní.

LIDOVÉ NOVINY: V té poslední knize vystupují i postavy dětí, které žijí v dětském domově.

TICHÝ: Jako škola jezdíme do jednoho dětského domova pomáhat. Vycházím z reálných příběhů dětí a dospělých, které jsme tam potkali. Jednou jsme tam uspořádali setkání s pamětníkem Terezína. Na ty děti, které se často utápějí v sebelítosti, jeho svědectví velmi zapůsobilo. Bylo to silné. Díky tomu získaly odstup, viděly, že někdo, kdo prožil takové hrůzy, si zachoval nadhled a umí se smát. Že i ony můžou.

LIDOVÉ NOVINY: Korczak, Makarenko, Don Bosco se starali o děti s problémy, často to byli sirotci. Vy jste v jedné ze svých knih napsal, že jste si plánoval něco podobného, spíš komunitu pro malé výtržníky než gymnázium pro děti z dobrých rodin.

TICHÝ: V pionýrském oddíle, který jsem vedl ještě jako kluk, byly všechny možné děti, nebyl výběrový a to mě bavilo. Museli jste najít cestu ke každému. Po revoluci ale někoho z mladých lidí kolem mě napadlo, že bychom mohli založit školu, která by nás těšila, a když jsme ji založili, sedli jsme si do rozjetého vlaku.

Je smutné, jak dnešní doba umění podceňuje, což je vidět i na tom, s jakou lehkostí zavíráme divadla a knihkupectví. Něco to říká o duši národa, nebo spíš o duši establishmentu.

Neměl jsem ani čas přemýšlet, že bych šel dělat někam jinam, něco jiného. Na ředitele dětského domova už dnes taky musíte mít úplně jiné vzdělání. Makarenko ovšem na konci své Pedagogické poémy říká, že nejtěžší je vychovávat normální děti. Něco na tom je. U těch problematických je vše jasnější a někdy stačí pro dobrý výsledek málo. Nemám pocit, že s gymnazisty by to byl lehký úkol.

LIDOVÉ NOVINY: V čem je složitost?

TICHÝ: Dnešní děti jsou chytré, ale přitom do velké míry dezorientované, citlivé a přesycené podněty. Určitě nás potřebují. Zároveň s nimi ale jako škola chodíme do dětských domovů nebo do vyloučených lokalit a snažíme se tam navázat vztahy, pomáhat, vystoupit z naší sociální bubliny.

LIDOVÉ NOVINY: Moderní pedagogika tvrdí, že puberťáci velmi ocení, pokud mohou dělat něco rukama a jít ven. Opravdu se vaše mládež spontánně hrne do přírody, do nepohodlí?

TICHÝ: Hodně záleží na tom, co dítě zažívá odmala. A existuje taky něco jako pubertální vzdor. I puberťák aktivních rodičů se může dočasně stát lenochem povalujícím se na gauči a čučícím do mobilu. A třetí věc je, že do nepohodlí se nechce nikomu, překonat se musí každý. Dnes se tomu říká vyjít z komfortní zóny. Ale když se to povede, začnou se vyplavovat endorfiny a všichni jsou spokojení, i ti, kdo nejvíc remcali.

Dnešní děti jsou chytré, ale přitom do velké míry dezorientované, citlivé a přesycené podněty. Určitě nás potřebují. Zároveň s nimi ale jako škola chodíme do dětských domovů nebo do vyloučených lokalit a snažíme se tam navázat vztahy, pomáhat, vystoupit z naší sociální bubliny.

Zažívám pravidelně, že děti se na výpravu těší, a první den jsou otrávené z toho, že musí nést bágl, ale po pár dnech už šťastně lítají venku. Jako bychom měli nějaký závoj na duši a ten musí spadnout. Myslím si, že teze „děti si samy řeknou, co potřebují“, je nesmysl.Vedení je třeba.

LIDOVÉ NOVINY: Je zajímavé to slyšet od někoho, kdo je pověstný tím, že značně zahrnuje žáky do rozhodování.

TICHÝ: To ano, zapojit je do rozhodování, co budeme dělat, a to radikálně, je správné. Nechat zcela volný průběh tomu, co chtějí – ne. Lidská nátura často vede k pohodlnosti, odolnost a vytrvalost si pěstujeme. A ze zkušenosti mohu říct, že v kolektivu jsou často aktivní ti, co chtějí pro sebe pohodlí. Nejvíc jsou slyšet ti, co nechtějí nic moc dělat, můžou být jen dva tři, ale mají potenciál rozložit morálku celé třídy.

LIDOVÉ NOVINY: Hodně druhostupňových učitelů si láme s podobnými situacemi hlavu. Jakou pro ně máte radu?

TICHÝ: Především je třeba říct, že participace dětí na chodu školy by se neměla omezit na studentskou radu nebo školní parlament. Z toho se pak mohou stát odbory, kde si budou žáci nekonstruktivně ventilovat, co jim vadí, nebo to bude úplně formální. Když se řekne A, musí se říct i B. Neboli: Chcete změnu? Co pro ni uděláte a kdo si to vezme na starost? Ti, kteří si chtějí věci jen ulehčit, se většinou nepřihlásí. Ale dostali možnost, a to je důležité.

František Tichý

  • Vystudoval pražskou přírodovědeckou fakultu.
  • Od 16 let pracoval s dětmi a mládeží v rámci oddílu nebo jako vedoucí letních táborů.
  • V roce 1993 s přáteli založil nestátní Gymnázium Přírodní škola, kde působí dodnes.
  • Je autorem oceňovaných knih pro mládež Princ se žlutou hvězdou a Transport za věčnost. Své pedagogické zkušenosti shrnul v knize Výchova jako dobrodružství.
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.