Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Přirozená dobrota člověka jako politický kýč

  1:33

Lidé, kteří věří, že lze vytvořit „nového“ člověka revolucí, selhávají, jakmile se z „bezmocných“ kritiků stanou těmi, kdo se chopí moci.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Na webu Occupy Wall Street (OWS) se můžeme po stručné definici občanského hnutí dočíst až k závěrečnému pozdravu „Solidarity Forever!“ (Solidarita navždy). Ten je zřejmým odkazem na stejnojmennou slavnou americkou odborářskou hymnu Ralpha Chaplina z roku 1915. V ní zaznívá přesně to, co motivuje dnešní demonstranty:

„Jsme to my, kdo zorali prérie, vybudovali jsme města, kde oni obchodují,
vyhloubili jsme doly a postavili dílny, položili nekonečné míle železničních tratí
… vzali nám nesčetné miliony, které se nikdy nepokusili sami vydělat,
ale bez našeho mozku se nemůže pohnout jediné kolo.
Můžeme zlomit jejich povýšenou moc a vzít si svou svobodu…
V našich rukou je větší síla než jejich nahromaděné zlato…“

Hrozny hněvu

Slavný román Hrozny hněvu amerického spisovatele Johna Steinbecka z roku 1939 měl v některých svých nejvyhrocenějších částech v této hymně předchůdce. Najdeme v něm totiž obsahově v zásadě identické dělení na „my“ a „oni“, jen s tím rozdílem, že je v závěru razantně zpochybněno.

V románu Johna Steinbecka Hrozny hněvu najdeme dělení na „my“ a „oni“

Špatné počasí způsobí nízké sklizně a farmáři se musejí zadlužit u banky. Nejsou však schopní splácet úvěry, a proto jejich půdu získají banky, čímž se stanou nájemci. Banka – Steinbeck ji vždy píše s velkým B – chce po čase zhodnotit svůj majetek, chová se přece racionálně a zcela v souladu s kapitalistickým řádem, a proto půdu, rozparcelovanou dosud na drobné usedlosti, spojí do velkých celků. Farmáři jsou většinou vyhnáni, protože kvůli zaváděné mechanizaci už není jejich pracovní síla potřebná – musejí opustit svůj domov.

Poté, co přijede pracovník najatý bankou, aby zboural dům jedné rodiny, ta se rozhodne bránit. Vždyť přece její předci zvelebili pustinu a připravili ji k osevu. Ukáže se však, že ten, kdo jim přijel vzít střechu nad hlavou, není nějaký neznámý člověk, ale syn jiného místního starousedlíka. A ten bránícímu se farmáři odpoví, že není tím vším vinen, proto si nezaslouží být zastřelen. Musel totiž tuto práci vzít, aby dostal tři dolary denně, a tím uživil svou hladovějící rodinu.

Teze Slavoje Žižeka

Dnešní slovní obraty Occupy Wall Street jsou v principu totožné:

  • „My“ jsme ti dobří, „oni“ jsou parazity.
  • „Nás“ je drtivá většina, „jich“ je pouze jedno procento.
  • Pokud si „my“ budeme moci vládnout, „oni“ budou ve vězení, nebo v hanbě postávat v koutě.

V konkrétní rovině kupříkladu „oni“ (nenasytní bankéři) zapříčinili finanční krizi, „my“ neseme následky.

Vlastní definice Occupy Wall Street do tohoto kontextu zapadá:

„OWS (Occupy Wall Street) bojuje proti destruktivní moci velkých bank a nadnárodních korporací nad demokratickým procesem, a proti roli Wall Streetu při vzniku ekonomického kolapsu, který zapříčinil největší recesi generace.“

„Zlí“ jsou finanční magnáti, „zlí“ jsou bankéři, „naše“ generace, která to nezpůsobila, nese pouze následky recese, recesi nezpůsobila.

Duchovní vůdce hnutí OWS považovaný za jeho guru, slovinský filosof Slavoj Žižek, v souvislosti s pádem americké energetické společnosti Enron v roce 2002 vybudoval vztah mocných („těch, kteří hazardují“) s bezmocnými („těmi, kteří nesou rizika“) v knize Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška aneb Proč musela utopie liberalismu zemřít dvakrát podobně:

„Tisíce zaměstnanců, kteří přišli o zaměstnání a úspory, byli zajisté vystaveni riziku, ale měli jen málo reálných šancí věci ovlivnit – jim se riziko jevilo jako slepý osud. Naproti tomu ti, kteří měli určité povědomí o rizicích, jakož i možnost do situace zasahovat (jmenovitě vrcholoví manažeři), svá rizika minimalizovali, když těsně před bankrotem své podíly a opce zpeněžili.“

A Žižek logicky dovozuje, že žijeme ve světě, v němž pouze někteří rozhodují, zatímco většina ostatních nese rizika.

Dualita idealistů

To je základní prvek onoho rozhořčení (indignados), které se tu a tam vzedme v západním světě. „My“ se nepodílíme na moci, politický systém není demokratický, protože to nejsme „my“, kteří v něm rozhodují. „My“ jsme jen stádo bezmocných, které podléhá moci nadnárodních koncernů. To už ale nejsme „my“. Jednoduchý dualismus ale nikam nevede. Neexistuje – až na čestné výjimky – nikdo, kdo by stál mimo moc, mimo strukturu ovládajících. Stejně jako za takzvané normalizace neplatila dualita padouši (příslušníci Státní bezpečnosti a komunisté) versus andělé (zbytek společnosti) – problém je výrazně složitější –, ani za hypoteční krize neplatí dualita bankéři versus jejich oběti a plátci jejich hazardních bublin.

Tato dualita je dualitou idealistů, kteří tu byli a vždy budou, přičemž jejich víra je založená na předpokladu absolutní nevinnosti a dobrotě většiny lidí – nebo alespoň na možnosti z většiny „dobré“ lidi udělat. Za bankéři – parazity – se totiž skrývá mnoho dalších lidí – pracovníci bank nabízejících úvěry a mediálních agentur, novináři, kteří psali o výhodnosti hypoték, developerské firmy, a koneckonců i „prostí“ lidé, kteří úvěry uzavírali, mají svá bankovní konta právě u těchto „parazitů“ a zjišťující, kde by své úspory nejlépe zhodnotili.

Řečeno jinak, jde o systém, do nějž je zapojen méně, nebo více takřka kdokoli, kdo se absolutně nevymaní z této primární mocenské polis a nevstoupí do paralelní. Nebo je snad možné třeba (protestujícího) studenta státní vysoké školy vnímat jako podmaněného? Vždyť se na univerzitě připravuje na pracovní kariéru, v níž jako odborník bude chtít být třeba vedoucím pracovníkem. Tato nezakotvenost je zřejmě i jednou z příčin neúspěchu hnutí OWS.

Konec humanistického mýtu komunismu

Stejný idealismus a aktivismus za lepší zítřky, jako je v hymně Ralpha Chaplina, za nímž se však skrývá demokratická a vysoce humanistická tradice amerického odborového a lidsko-právního hnutí, lze odhalit i v dnešní, už ryze kýčovité české debatě o nenáviděných kmotrech a zkorumpovaných politicích na jedné straně a přirozeně dobrém podmaněném a obětovaném lidu na druhé. Dle myslitele Václava Bělohradského vzniká nebezpečná „antipolitická“ diskuse, protože zpochybňuje základ politiky, která může vynést k moci populisty, jejichž programem je rozvíjení tohoto kýče – lidí, jako je Tomio Okamura.

Někdo hazarduje, ale zodpovědnost nenese. Jiný sice nehazarduje, ale nese zodpovědnost za rizika hazardujících.Jejich programem není politika, ale léčba zkorumpované politiky – „stačí vymýtit korupci a v české kotlině nastane ráj“. Vyprazdňují ideová témata na úkor sloganů, jako je „vyřízneme zhoubný nádor korupce“ či „osekáme hydře hlavy“. Tito ozdravovatelé však neléčí politiku, ale odstraňují ji jako nepodstatnou a nahrazují technikou správy věcí veřejných.

Slavoj Žižek má v lecčems pravdu. Nerovnost v rozprostření rizik skutečně existuje. Někdo hazarduje, ale zodpovědnost nenese. Jiný sice nehazarduje, ale nese zodpovědnost za rizika hazardujících. Nikým nezvolená moc nadnárodních koncernů, která ničí demokratické procesy, opravdu existuje. Žižek a jemu podobní intelektuálové jsou v občanské společnosti třeba. Jejich hlas musí být slyšet, protože obohacuje a upozorňuje na reálné problémy. (Stejně jako byl Marxův hlas třeba pro kapitalistický svět 19. století, a nejen jeho.)

Lidé věřící v dobrotu člověka, nebo v to, že lze vytvořit „nového“ člověka revolucí, ovšem selhávají, jakmile se z „bezmocných“ kritiků stanou těmi, kdo se chopí moci. Radikálně totiž ztroskotal velký humanistický mýtus komunismu. V bývalých zemích východního bloku se proměnil v totalitní byrokratické diktatury.

Invalidní sourozenci

Egon Bondy, s nímž se – alespoň v určité fázi jeho myšlení a života – shoduje řada levicových kritiků liberálně-demokratického režimu, dospěl pod tlakem reálného socialismu k defétistické představě o naší civilizaci, k níž patří nejen to, čemu říkáme Západ, ale i Východ. V knize Bratři Ramazovi z roku 1985 označuje Západ nepěkným pojmem „Bouloňský lesík“, zatímco Východ považuje za zjevnou byrokratickou totalitarizující mašinérii. Východisko pak spatřuje v úsilí o status invalidního důchodce a v nezájmu o realizaci společenských ideálů.

V antiutopistickém románu Invalidní sourozenci z roku 1974 Bondy pak jednoznačně zpochybňuje kýč „dobré utlačované bezprávné většiny“, která se chce svobodně realizovat a participovat na moci:

„Jenomže lidi rezignovali na tuto svobodu sami se řídit… Rezignovali na ni zřejmě proto, že jim to je tak pohodlnější. V socialismu nikdo, dokonce ani invalidní důchodci, nežije v bídě, nemá strach o zaměstnání, má nemocenské pojištění …, a přitom nemusí na nic myslet a nemusí se o nic starat…“

A Bondy poukazuje i na změněnou roli radikálně revolučních intelektuálů – hlasatelů ideje všestranné realizace člověka a pravé svobody –, jakmile se liberálně-demokratický režim změní v jimi hlásaný mýtus:

„Intelektuálové už nemají automatické výsadní postavení v rámci vládnoucí garnitury a nemají už ani šaškovsko-mučednicko-mesiášskou úlohu. Nemají nic, nikdo je nechce.“

Například ze svobody či humanity se stávají záležitosti revoluční strany a stranické byrokracie, která intelektuály rychle odstraní. Egon Bondy, excentrická postava československého undergroundu a intelektuál par excellence, tím poskytuje zpětné zrcadlo nejen sobě, ale i dnešním zvěstovatelům víry v přirozenou dobrotu člověka. Jak však ostatně říkával: Lidé po nějaké době opět zatouží uskutečnit ten velký sen, přestože už jednou selhal, a důvodem nebude nic menšího než hluboké zklamání z praxe liberálních a tržních systémů.

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...