Připravme se na planetu důchodců. Jinak bude zle.

Ve velké vězeňské místnosti sedí 47 vězňů a pracuje. Jeden pomalu lepí papírové krabice, druhý plete ponožky, další přišívá na šedé obálky stříbrnou mašli. Tvrdá práce, kterou má člověk spojenou s vězeňským režimem, to zrovna není. Tohle ale také nejsou ledajací vězni. Jejich průměrný věk je 74 let, tomu nejstaršímu je 88 roků. V místnosti tak nechybí ani léky na předpis, chodítka pro důchodce nebo krabice s plenami pro inkontinentní seniory.

Reportáž z části japonského vězení pro staré kriminálníky, kterou před takřka deseti lety otiskl list New York Times, byla citována v médiích po celém světě. Dnes by už asi příliš vzruchu nenadělala. Vězni v důchodovém věku se od té doby stali naprosto běžnou součástí japonských nápravných zařízení. Kriminalita starších ročníků v zemi s nejstarší populací na světě v posledních letech prudce vylétla. Za posledních deset let se zdvojnásobila, od roku 1995 vzrostla na šestinásobek. A loni poprvé v historii spáchali staří Japonci více trestných činů než teenageři.

Podle zprávy, kterou zveřejnila japonská vláda, se většinou jednalo o krádeže v obchodech. S tím, jak důchodců přibývá a zhoršuje se jejich ekonomická situace, musí si na živobytí přilepšovat jiným způsobem. Ve věznicích tak vzniká nevídaná situace, kde je každému pátému zadrženému přes šedesát let. To je poměr dříve nemyslitelný. Kvůli vyšší míře kriminality mezi seniory se vězení v posledních letech mnohdy mění spíše v pečovatelské domy pro důchodce. Na stavbu výtahů a ramp pro imobilní vězně seniory musela japonská vláda vynaložit jen v letech 2010 – 2011 celkem 8,3 miliardy jenů (1,6 miliardy korun). Jak řekl britskému deníku Guardian hlavní strážce věznice Onomiči, seniory kriminálníky spojuje samota. Většinu z nich nepřijde za celou dobu jejich trestu nikdo navštívit, příbuzní jsou buď mrtví, nebo se stydí.

Japonsko si je už dlouho vědomo, že problémy se stárnutím populace se budou jen zhoršovat. Je přímo ukázkovým příkladem země, kterou už dnes zaplavila vlna stáří. Co by mělo být ostatně větším důkazem než to, že se v zemi prodává více plen pro inkontinentní důchodce než pro nemluvňata. A bude to jen horší, dnešní střední věk necelých 47 let se má do roku 2050 prodloužit na 53 let. Jinak řečeno, polovině Japonců bude v té době 53 a více let. Populace se tím pádem bude také zmenšovat. Jen Tokio by podle odhadů mělo mít na konci století ve srovnání s dneškem polovinu obyvatel. A kdyby se tempo stárnutí obyvatel nezpomalilo, v roce 2500 už v Japonsku nebude živé duše.

Jenže Japonsko možná jen ukazuje, co čeká nás všechny. Pokud jde o přibývající počet seniorů, je Evropa za zemí vycházejícího slunce v těsném závěsu, Česko nevyjímaje. V Číně, nejlidnatější zemi světa, se zase podle banky HSBC letos poprvé sníží počet lidí v pracovním věku. Nevyhnutelná demografická změna, která svět postihne v příštích dekádách, bude mít nepříjemný dopad na blahobyt nás všech. HSBC odhaduje, že celosvětový ekonomický růst bude v příštích deseti letech ročně o 0,6 procenta nižší, než tomu bylo v minulé dekádě. „Bez nových dětí, které by doplnily pracovní sílu a staly se budoucími konzumenty, se výhled ekonomiky zhoršuje,“ řekl ekonom banky James Pomeroy deníku Telegraph.

Jeden důchodce na čtyři pracující

Ve státech EU dnes připadnou na jednoho důchodce v průměru čtyři pracující. Do padesáti let už budou na jednoho seniora jen dva. Viceprezident Evropské centrální banky Vítor Constâncio tento vývoj popsal jako „kolektivní demografickou sebevraždu“.

Vlády vyberou méně na daních, a aby dokázaly uživit rostoucí armádu důchodců, budou se muset stále více zadlužovat. Nejde ale jen o to, že porostou výdaje na penze. Razantně se navýší i náklady na lékařskou péči. Podle analýzy OECD padne až polovina výdajů ve zdravotnictví na péči o lidi starší 65 let.

Zdravotní výdaje na jednoho seniora v tomto věku jsou až pětkrát vyšší v porovnání s tím, co stojí péče o člověka mladšího 65 let. Svět zkrátka čeká obrovská demografická revoluce. A jestli byznys začal na stárnutí populace přece jen trochu reagovat, o státech se to zatím příliš říct nedá.

O důchodcích skoro nic nevíme

Ekonom Daniel Münich z institutu CERGE-EI je v Česku členem důchodové komise. Sám je přitom překvapen, jak málo informací máme o českých důchodcích. „Politiky age management příliš nezajímá. Zaskočilo mě, jak málo se toho vůbec o stárnutí a starých lidech v Česku ví. Řada dat není dostupných. Řešili jsme třeba problém s podnikateli, kteří si platili jen minimální příspěvky na penzi a teď se začínají dostávat do důchodového věku. Nevíme, kolik jich je a zda vůbec budou nějaký důchod mít,“ říká Münich. A potvrzuje tak, že sice tušíme, jak velký problém stárnutí populace představuje, nikdo s tím ale stejně příliš nedělá. Stačí si vzpomenout na nedořešenou penzijní reformu.

Do budoucna bude podle Münicha jedinou možností, jak vydělat na důchody stále stárnoucí populace, zvýšení produktivity práce. Zatímco v roce 1990 připadlo na jednoho českého penzistu pět pracujících, v polovině tohoto století už budou jen dva. Česká ekonomika tak bude připomínat loď, na které postupně odpadávají veslaři. Nechceme-li, aby se zastavila, budou muset ti, co ještě drží veslo, pořádně přidat.

A když to nebude stačit, budeme muset buď získat veslaře nové, anebo ty staré držet u vesla déle. Jinak řečeno mohou stárnutí populace částečně vyvážit třeba mladí imigranti. Opravdu ale jen částečně. Aby dokázali imigranti stárnutí populace zvrátit, muselo by jich přijít obrovské množství.

Ukázkovým příkladem může být Německo, kam nyní směřuje většina uprchlíků přicházejících do Evropy. I kdyby podle německých statistiků přišlo do roku 2040 do země 8,5 milionu imigrantů, stále by počet lidí v pracovním věku do té doby klesl o pět milionů. Aby lidí v pracovním věku v Německu do té doby neubylo, muselo by do země každoročně imigrovat půl milionu mladých lidí. A to je pro velkou část německých občanů i politiků těžko představitelná myšlenka.

Je tu ještě jeden háček. I kdyby migranti do Německa i dalších zemí přicházeli v potřebně velkém počtu, jejich zapojení do ekonomiky bude přínosem, jen pokud budou dostatečně kvalifikovaní. Jinak totiž jejich nízká pracovní produktivita naopak sníží HDP na obyvatele.

Na důchod si počkáme

Druhou možností, jak rozšířit skupinu pracujících lidí, je držet staré veslaře déle u vesla – odložit jim čas odchodu do penze. Jakkoli to zní logicky a jednoduše, ve 20. století se tato možnost využívala minimálně. Ekonomové z Harvard University David Bloom, David Canning a Günther Fink analyzovali, jak se v letech 1965–2005 změnil věk odchodu do důchodu ve 43 vesměs bohatých zemích. A dospěli k překvapivému závěru: ačkoli průměrný věk dožití se u mužů zvýšil za tu dobu o devět let, odchod do důchodu se v průměru oddálil jen o šest měsíců. Jako by si státy ani lidé nechtěli připustit, že léta života navíc budou také něco stát.

Tento přístup se změnil až po roce 2000, kdy si všichni uvědomili, že lidé prostě budou muset pracovat déle. Jinak je celý penzijní systém neudržitelný. Zadlužené evropské vlády proto v posledních letech zvedají věk odchodu do důchodu a v zemích, jako je Itálie, Španělsko nebo Nizozemsko, se hranice odchodu do penze dokonce odvozuje od průměrného věku dožití.

Neúnosnost situace si pod tlakem vnějších okolností uvědomili i lidé. Finanční krize jim mnohdy vyluxovala úspory, a tak musí chtě nechtě pracovat i v pokročilém věku. Dobře to dokládají čísla ze Spojených států – zatímco v roce 2000 pracovalo jen 13 procent Američanů starších 65 let, nyní jich je v pracovním procesu asi pětina. Ještě prudší je nárůst počtu prošedivělých zaměstnanců v Německu. Aktuálně má práci takřka polovina Němců starších šedesáti let, před deseti lety to byla jen čtvrtina.

I Češi budou bezpochyby pracovat v budoucnosti v čím dál tím pokročilejším věku. Má to svou logiku. Čím jsme zdravější, tím déle vydržíme při síle a můžeme déle pracovat. Za pár let budou sedmdesátníci ve stejné kondici jako lidé, kterým je dnes kolem padesáti. Jak ale Münich upozorňuje, česká pracovní síla se ztenčuje nejen kvůli stárnutí populace, ale i kvůli tomu, že lidé příliš dlouho studují a pracovat začínají pozdě. „Čím dříve začnou lidé vydělávat, tím lépe,“ říká.

Milujte se a množte se

Pak je tu samozřejmě třetí cesta, jak stárnutí populace a úbytek pracovní síly z dlouhodobého hlediska zvrátit. Je zapotřebí, aby se rodilo více dětí. Vlády mnoha zemí proto v posledních letech postrkují své občany k tomu, aby měli větší rodiny.

Ve Finsku například stát každému novorozenci pošle jako dar velký balík oblečení a plínek. Samotná bedna, ve které jsou věci uloženy, se pak dá použít jako dětská postýlka. Ve spoustě zemí fungují pro mladé rodiny s dětmi daňové úlevy nebo přímo hotovostní pobídky, které je mají povzbudit k plození dětí. A i v Číně si politici uvědomili, jaké demografické riziko zemi hrozí, a zrušili politiku jednoho dítěte. Do roku 2050 by díky tomu měla pracovní síla v zemi narůst o 30 milionů lidí a ekonomický růst se zvýšit o půl procentního bodu. Jenže to vše se projeví až za jednu generaci.

V nejbližší době se tak zřejmě ekonomika může vypořádat se stárnutím populace jen jedním způsobem. Tím, že se zvýší produktivita. Jenže jak toho docílit, když v pracovním procesu bude stále více seniorů? Řada studií a ostatně i vlastní nepříjemné zkušenosti lidí ukazují, že s přibývajícím počtem let se fyzické i mentální schopnosti snižují.

Trojice kanadských akademiků v nedávné analýze například naznačuje, že mozková činnost lidí je ve „vrcholné formě“, když jim je okolo 24 let. S postupujícím věkem už jen uvadá. To se zdají dokládat i statistiky produktivity práce z různých zemí. Třeba v Japonsku růst produktivity prudce zpomalil v 90. letech, tedy přesně v té době, kdy v zemi začalo ubývat lidí v pracovním věku. Podobnou zkušeností prochází i stárnoucí Německo.

Budoucnost je stříbrná, nikoli černá

Situace ale není zdaleka tak hrozivá, jak by se na první pohled zdálo. Stárnutí populace nemusí být pro ekonomiku tragédií, pakliže budou lidé v důchodovém věku vzdělaní. Mnoho studií ukazuje, že kvalitní vzdělání jde ruku v ruce s vyšší produktivitou.

To je dobrá zpráva pro západní země s vyspělým školstvím. Třeba Čína z toho ale radost mít nemůže. Takřka polovina její pracovní síly ve věku 50–64 let ani nedokončila základní školu. Až tito nekvalifikovaní lidé zestárnou, jejich produktivita se bezpochyby sníží.

Dosažené vzdělání a jeho kvalita budou ovlivňovat ekonomiku stárnoucích zemí ještě v jednom směru. Čím vzdělanější bude stárnoucí populace, tím pravděpodobnější je, že během pracovního života dokázali tito lidé více vydělat a také více ušetřit. A tím pádem nebudou natolik závislí na státní penzi. Že jsou senioři čím dál bohatší, dokládají třeba údaje ze Spojených států. Ještě v roce 2000 se důchodci ve věku 60–74 let podíleli na celkových příjmech amerických mužů 7,3 procenta. Předloni to bylo již 12,7 procenta.

Příčina tak velkého nárůstu bohatství této věkové skupiny je prostá – dobře vzdělaní členové generace baby boomers překročili hranici 60 let života. Nemusíme ale chodit tak daleko – ačkoli to tak mnohdy na první pohled nevypadá, i čeští senioři jsou na tom z hlediska příjmů lépe než ostatní věkové skupiny. Podle statistik ČSÚ mají domácnosti lidí starších šedesáti let podstatně vyšší příjmy než například třicátníci.

Vyhlídky tak vlastně nejsou zas tak zlé. Ekonomický růst sice kvůli stárnutí populace zřejmě zpomalí, ale díky delšímu zapojení seniorů do pracovního procesu může jít jen o jemné přibrždění. Vzdělaní, dobře vydělávající senioři budou déle platit daně, takže státní rozpočty nemusí být tak napjaté, jak se dnes obáváme. „Stříbrná“ planeta tak nakonec nemusí být tak špatné místo k životu.