Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Případ Rachida aneb Když tajemství mocných už nejsou tabu ani ve Francii

  9:02

Francie prošla revolucí, aniž by si to uvědomila. Dříve nedotknutelné soukromí francouzským lidem zvolené osobnosti je totiž passé.

Ještě jako ministryně spravedlnosti si elegantní Rachida Datiová zašla v březnu 2009 na slavnostní večeři do Elysejského paláce. foto: © ReutersČeská pozice

Francouzi v těchto dnech se zájmem sledují, jak dopadne kauza nedávné ministryně spravedlnosti Rachidy Datiové, která se soudí o otcovství své čtyřleté dcery Zohry s milionářem a podnikatelem Dominiquem Desseignem. Před zraky veřejnosti se propírají intimní věci: kdy tento vztah začal, jak dlouho spolu vydrželi, kdy bylo dítě počato a komu je víc podobné.

V tomto směru Francie prošla revolucí, aniž by si to uvědomila. Ještě před několika lety by totiž něco takového bylo nemožné. Svět politiků a jejich soukromí striktně oddělovala neprůchodná hranice. V případě potřeby ji navíc chránil zákon. Lépe řečeno, média mohla kritizovat a psát o jakýchkoliv negativních či pozitivních aspektech politikovy práce jako všude jinde v demokratickém světě. Kategorické stop však pro ně začínalo u dveří privátních apartmánů, zámků, vil či klubů, kde se jako všude jinde na světě přesto děly věci.

Všeobecně akceptovaný konsensus „tady nerušit“ souvisel s tradicí, mravy i machistickým uspořádáním francouzské společnosti. Revoluce s dobytím Bastily v tom zásadní předěl nepřinesla, změnila pouze formu. Majestát moci zůstal výsadou navenek svázanou přísným protokolem. Intimita salonu proto nadále nabízela bezpečný prostor k volnosti, oddychu, k různým kapricům.

Není náhodou, že s koncem pracovního dne se francouzské salony dodnes zavírají před okolním světem pevnými okenicemi. Symbol, setrvačnost, síla zvyku? Říkejme tomu, jak chceme. Ale i z tohoto důvodu zůstala moc v republice oslavující rovnost, bratrství a svobodu pro všechny pretendenty tak přitažlivá. Oproti jiným zemím s jinými tradicemi měli francouzští prezidenti i ministři v soukromí vždy ničím nerušený klid. I po smrti.

Velcí záletníci a de Gaulle

Například v roce 1899, když v Elysejském paláci vydechl naposled prezident Félix Faure. Oficiální komuniké uvádělo, že „náhle a nečekaně zemřel ve své kanceláři následkem stresu a přepracování“. I vrabci na pařížských střechách si přitom štěbetali, že starý sukničkář vypustil duši ve stříbrném salónku paláce (salon d’Argent), kde mu jedna z milenek právě prováděla vzrušující masáž. Přesto, nebo možná právě proto, se u jeho smrtelného lože vystřídalo na 150 tisíc dojatých spoluobčanů.

Svět politiků a jejich soukromí striktně oddělovala neprůchodná hranice. V případě potřeby ji navíc chránil zákon.

Francouzi měli své velké svůdníky vždy v oblibě. Patří to k jejich kultuře, která v sobě nese ducha libertinství. Neboli volných mravů a shovívavosti, jež by jinde, jak uvidíme, neprošly nebo budily pohoršení. Ostatně v pávech se viděla aristokracie, republika si za svůj symbol zvolila sice trochu zemitého, ale neméně zdatného kohouta. Obě podoby jednoho dodnes spojuje ve vědomí národa nesmírně populární postava panovníka Jindřicha IV. Navarrského (1553–1610). „Favoritek svého srdce“, jak v milostné korespondenci tituloval své efemérní lásky, měl tolik, že s pověstí a přezdívkou „Grand galant“, velký záletník, pronikl i do školních učebnic a o jeho rýmovaných psaníčkách služkám i šlechtičnám se píší disertační práce. „V duchu líbám vaše nožky milé, bych ukrátil vleklost panovnické chvíle.“

Naopak prezident žijící ctnostným způsobem v této zemi není úplně košer. Generál de Gaulle svými činy a názory Francouze vášnivě rozděloval během celé své politické kariéry, v osobním životě však přísný a asketický voják nepotřeboval nikoho jiného než svou milovanou ženu Yvonne. „Mimo válku, Alžírsko a politiku není o čem psát,“ povzdychl si kdysi historik Max Gallo, když srovnával život Winstona Churchilla poznamenaný rovněž politickým heroismem, ale i whiskou, doutníky a opileckými skandály, a generála, který ve volném čase rád trhával květiny pro Yvonne.

K de Gaullovu odkazu se vždy hlásil i 22. prezident republiky Jacques Chirac. Dlužno říct jen k tomu politickému. V soukromí se Chirac zařadil vedle velkých svůdníků, což v roce 2001 v knižním rozhovoru hrdě potvrdila i jeho žena Bernadetta. „Jacques míval u žen pravidelně úžasný úspěch. Hezký a veselý chlap, který umí balamutit, zkrátka přitahuje. On ale věděl, kdy skončit, vždy se dokázal vrátit k tomu, co mně kdysi řekl můj otec: ,Vy jste jeho pevná a trvalá základna.‘“ V rodině Bernadette Chodron de Courcel si od roku 1867, kdy je Napoleon III. povýšil do baronského stavu, vykali.

Král je nahý

Chirac byl ale posledním francouzským prezidentem, za jehož vlády se zmíněné „non coment“ ještě beze zbytku dodržovalo. Hranice mezi veřejným a soukromým životem politika se však začala rozmělňovat již za jeho předchůdce Françoise Mitterranda, jenž navzdory svému socialistickému přesvědčení v tomto směru pevně zastával monarchistickou tradici. Králové měli své milenky a kurtizány, o nichž lid věděl a skládal na ně rozpustilé říkanky: „Madame Pompadour má ji velkou jako dvůr.“ Před jeho zraky se však panovníci oficiálně objevovali po boku svých právoplatných žen. Bohu i národu tím bylo dáno, co jejich jest, královna pak odjela na svůj zámeček a mocnář se vrátil ke své favoritce.

Chirac byl posledním francouzským prezidentem, za jehož vlády se „non coment“ ještě beze zbytku dodržovalo

Mitterranda takto oficiálně doprovázela při státních cestách a oslavách jeho manželka Daniella, matka jejich synů Jean-Christopha a Gilberta. Ve skutečnosti však prezident žil s kustodkou muzea Orsay, Anne Pingeotovou. Když v roce 1994 spoluobčanům odhalil existenci tohoto vztahu v podobě své nemanželské 20leté dcery Mazarine, Francouzům dvojí život hlavy státu nevadil. Prokázali to i o dva roky později při Mitterrandově pohřbu. Tehdy naopak nechápali rozpaky anglosaských médií, jak komentovat společnou tryznu manželky i milenky nad rakví manžela a milence. Popudily je však jiné věci.

Například informace, že prezident dceru vychovával na účet státní pokladny. Její školné, prázdniny i kapesné hradily elysejské zvláštní fondy, přesněji řečeno, daňoví poplatníci. Druhou kaňkou byl dlouholetý nezákonný odposlech telefonních rozhovorů Mitterrandových spolupracovníků, blízkých politiků i známých žurnalistů, které prezident v dobách Mazarininy „ilegality“ nařídil. Nepomohlo mu, že chtěl prý jen vědět, co se ví o existenci jeho levobočka. Při zjišťování a ověřování těchto faktů tenkrát francouzská média poprvé prolomila nepsané tabu. Král byl náhle nahý a o prezidentově soukromí, tedy rovněž o jeho dlouho utajované vážné nemoci, psal i seriozní tisk.

Sarkozy a DSK definitivně zlomili tabu

Tabu by možná pokračovalo i po Chirakovi, kdyby se 23. francouzským prezidentem nestal Nicolas Sarkozy. „V jeho případě nešlo o to, jak pokračovat v nedotknutelnosti soukromí politiků, ale spíš o to, jak být v médiích co nejvíce přítomen i za cenu naprostého prolomení tohoto nepsaného pravidla,“ píše v deníku Le Monde novinář a spisovatel François de Closets.

Co to znamenalo v realitě? Nejprve jako ministr vnitra nechal Sarkozy pod záminkou podezření z průmyslové špionáže sledovat byznysmena Richarda Attiase, milence jeho druhé ženy Cecílie. Zprávy o tom přinášel tisk, například týdeník Le Canard enchaîné, aniž by je ministr dementoval.Libertinství je ve Francii vnímáno jako pokrokovější světový názor než anglosaský puritanismus a konzervativní lpění na manželské věrnosti

Manželství se nakonec stejně rozpadlo pár týdnů poté, co Sarkozy usedl v Elysejském paláci. Konsternovaným Francouzům tak doslova v přímém přenosu nabídl první díl svého osobního seriálu s názvem rozvod. Následovalo zasnoubení s Carlou Bruniovou, svatba a líbánky za asistence televizních kamer a fotoaparátů v Egyptě, happy end v podobě narození společného potomka. Jak na obdobné informace nebyli Francouzi zvyklí, ukázal strmý pád popularity prezidenta, kterému nezabránila ani oblíbená Carla.

Opravdovou sexuální aféru s vyšetřováním a pádem politika ale Francie poprvé zažila až v případě někdejšího socialistického ministra a šéfa Mezinárodního měnového fondu Dominique Strausse-Kahna na jaře 2011. V newyorském hotelu Sofitel tento politik znásilnil, anebo naletěl vypočítavé pokojské, což odnesl nejen okamžitým zatčením, vyšetřovací vazbou a vynucenou demisí ze své prestižní funkce, ale i naprostým zpochybněním svých ambicí stát se francouzským prezidentem. Navzdory tomu se ve Francii zvedla vlna nevole a solidarity se známým svůdníkem, neboť jeho spoluobčané nedokázali pochopit, že ne každý vnímá obdobné prohřešky mocných v duchu libertinství.

Světově proslulý moralista a filozof Bernard-Henri Lévy v době, kdy ještě vůbec nebylo jasné, zda DSK pokojskou opravdu neznásilnil, v týdeníku Le Point napsal: „Dost bylo mediální špíny a nedůstojného zacházení s velkým mužem.“ Francouze především šokovala syrová otevřenost amerických médií, jež o případu informovala a nebrala v úvahu zvyky a zákony společenství salonu.

Poněvadž libertinství je ve Francii vnímáno jako pokrokovější světový názor než anglosaský puritanismus a konzervativní lpění na manželské věrnosti, dostali Američané za kulturní a civilizační nedostatečnost nejen od Lévyho co proto. Ostatně z tohoto hlediska před lety pramenil i francouzský údiv nad tím, proč Američani dělají takovou aféru z toho, že jedna stážistka prováděla v Bílém domě vzrušující masáže jejich prezidentovi.

Výjimka Datiová a odkrytý Hollande

Vraťme se ale do současnosti. Středem zájmu médií i veřejnosti je kvůli svému soukromí tentokrát žena politička. To je ve Francii novinka. V Mitterrandových, Sarkozyho i Strauss-Kahnových aférách stály ženy milenky či nevěrnice v pozadí, vše se točilo okolo mužů. Nejde také o klasickou manželskou nevěru jako u zmíněných politiků a jejich osobních afér. Rachida Datiová, někdejší ministryně spravedlnosti ve vládě prezidenta Sarkozyho a dnes europoslankyně a starostka sedmého pařížského obvodu, je svobodnou matkou. Otcem, kterého vybrala pro svou dceru, by měl být dlouholetý vdovec Dominique Desseigne.

Jedno je ve Francii jisté. Ta tam je doba, kdy soukromá tajemství salonu mocných byla mediálně zapovězená.

Jenže tento ředitel společnosti Barriere vlastnící 37 kasin, 15 luxusních hotelů a 130 špičkových restaurací, a jeden z nejbohatších Francouzů otcovství popírá. Desseigne se s ministryní sice skutečně zapletl v listopadu 2007, ale románek prý trval pouhé tři měsíce. Milionářovi advokáti proto tvrdí, že v dubnu 2008, kdy vzhledem ke svému narození musela být Zohra zplozená, už s ambiciózní političkou neměl nic společného. Současně však Desseigne odmítá podstoupit biologické testy nutné k určení, či k vyloučení otcovství. Právě proto se špinavé prádlo pere před zraky veřejnosti, neboť bývalá ministryně se rozhodla spravedlnosti docílit prostřednictvím tribunálu ve Versailles. Ten by měl o případu rozhodnout začátkem prosince.

Ať už soud vynese jakýkoliv verdikt, jedno je ve Francii jisté. Ta tam je doba, kdy soukromá tajemství salonu mocných byla mediálně zapovězená a podobná témata veřejnosti suplovaly pouze osobnosti ze světa showbyznysu. Svědčí o tom i kniha Entre deux feux (Mezi dvěma ohni) o privátním životě nového prezidenta Françoise Hollanda. Vyšla záhy po jeho zvolení a Francouzům mimo jiné popisuje, jak uchazeč o prezidentský úřad zahýbal své družce a matce jejich čtyř společných dětí Ségolene Royalové, aby ji v roce 2007 opustil a začal žít s novinářkou z bulváru Paris Match Valérií Trierweilerovou.

Stát se to před deseti lety za Chiraka, Elysejský palác by okamžitě zahájil soudní stíhání za nactiutrhačství a nedodržení zákona o ochraně soukromí francouzským lidem zvolené osobnosti. Jenže časy se změnily, a nic se nedělo. V tomto směru se bývalému prezidentu Sarkozymu skutečně podařilo Francii proměnit, aniž by něco takového měl ve svém volebním programu.

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...