Princip německého kopilota: Ukážu těm lidem, co jsem zač!

Začněme kontextem, protože je nezbytný – pohledy na německého kopilota Andrease Lubitze, ale například i na Anderse Breivika, střelce z Uherského Brodu a další z něj vyplynou, říká v rozhovoru Radkin Honzák. A pokračuje: „Zastavme se u toho, jak si představují společnost ti, kteří se jí věnují ze sociofilozofického hlediska. Představují si ji zhruba tak, že někde v jejím středu se nachází to, čemu se říká rozum epochy. Ve středověku jím bylo náboženství, teď to je racionalismus a konzum.“

Radkin Honzák, ambulantní psychiatr v Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) a v Remedisu.

A dodává: „Někde v tom středu bychom našli dnešního občana Kondelíka, nebo jak se dnes jmenuje. A na periferii společnosti, na jejím nejzazším okruží, je nerozum epochy – na počátku 20. století se tu pohyboval Einstein, prostitutky, zločinci, blázni. Společnost má na regulaci těchto výkyvů různé páky. Na kriminálníky třeba vězení.“

ČESKÁ POZICE: Jak společnost pozná, že ten, kdo se objeví mimo rámec rozumu epochy, je Einstein, nebo blázen?

HONZÁK: Einstein i blázen – a všichni lidé na periferii – se chovají podivně. První kvazidiagnózu dělá jejich laické okolí. To řekne: „Jsi mimo.“ Pak teprve přichází to, o čem mluvíte, čili jestli takový člověk patří ke géniům, bláznům, světcům nebo kriminálníkům.

A aby se to zjistilo, pošlou ho do nějakého specializovaného zařízení, které udělá analýzu druhého stupně. Michel Foucault (francouzský postmoderní filozof – pozn. red.) říká, že toto zařízení mu přiřkne „nálepku druhého stupně“.

ČESKÁ POZICE: Vy o tom mluvíte, jako kdyby diagnóza, zda jste, nebo nejste cvok, byla otázkou nějaké společenské dohody, nikoli objektivního stavu organismu…

HONZÁK: Vždyť ona je otázkou určité dohody! Není to jen o stavu organismu, ale také o konsenzu. Za mého dětství třeba homosexuálové byli kriminálníci, když mi bylo nějakých 40 let, byli nemocní, ale teď už nejsou a lékaře nezajímají.

ČESKÁ POZICE: Foucault v Dějinách šílenství píše, že blázni byli v dávné minulosti součástí společnosti, že se nikam nezavírali.

HONZÁK: Ano, protože jde o to, co budete v dané chvíli považovat za kategorii psychiatrické diagnózy. A jde o peníze, o nic jiného. Poslední DSM-5, manuál diagnostickostatistických nemocí, který byl zveřejněn asi před rokem, má už mezi nemocemi třeba to, že pokud budete nad smrtí svého blízkého truchlit déle než 14 dní, pak takový stav může být označen za depresi a léčen. Nebo zpovykaný fracek je najednou diagnostikovaný jako dětský neklid – nemoc. Za chvíli bude promořenost společnosti nemocemi 150procentní.

ČESKÁ POZICE: Čím si vysvětlujete tento posun?

HONZÁK: Hamižností farmaceutických firem. Na každou nemoc jedna pilulka, čím více nemocí, tím více pilulek. Jak prosté.

ČESKÁ POZICE: Je tu farmaceutická lobby…

HONZÁK: Chcete se zeptat, proč se na ně nechají nachytat psychiatři?

ČESKÁ POZICE: Proč?

HONZÁK: Protože jsou zaplacení.

ČESKÁ POZICE: Kdyby tu nebyl onen rozum epochy, který jde farmaceutickým firmám naproti, pak by mohly lobbovat od rána do večera…

HONZÁK: To je pravda, pěkně se doplňují. Rozum naší epochy nám totiž poskytuje jednu věc, útěchu: už nejsme hříšní, zato máme choroby. Když budete mít nějaký hřích, jste povinen s tím něco dělat: uvědomit si, že jste se jej dopustil, že je to špatně, a v rámci sociálních vztahů přispět k nápravě toho, co jste udělal špatně. Když je ale příčinou vašeho stavu nemoc, pak je to přece úplně jiné, nebo ne?

ČESKÁ POZICE: Za nemoc člověk nemůže, byla mu dána zvenčí, není proč pykat...

HONZÁK: Jste omilostněn! Přijmete-li roli „nemocného“, což vymyslel Talcott Parsons (americký sociolog – pozn. red.) a což stále platí, pak se ta role odehraje zhruba takto: neřešíme, jestli si člověk prochlastal játra sám, nebo mu je napadla nějaká viróza; děláme tlustou čáru a o příčině nemluvíme. Jakmile má špatná játra, je nemocný a my se o něho staráme. Je odbřemeněn od řady povinností.

Co mu chybí na výdělku, se mu zčásti kompenzuje, společnost se o něho postará regulačními mechanismy, kterým se říká zdravotní péče. Hříšník se tluče v prsa a říká: „Já bídný hříšník, jak se mám napravit?“ Nemocný kontruje: „Co chcete od nemocného? Koukejte mě léčit!“ Jde o zpohodlnění, přičemž postmoderní uvažování zrelativizovalo odpovědnost každého jedince.

ČESKÁ POZICE: Je to skvělé alibi.

HONZÁK: A „nemocí“ přibývá.

ČESKÁ POZICE: Asi přibývá stavů nazývaných nemocemi.

HONZÁK: Bohužel je to tak. Dnes jsme podle farmaceutické lobby nemocní všichni.

ČESKÁ POZICE: Údajně je nemoc už přejídání.

HONZÁK: Binge eating. Když se dvanáctkrát za tři měsíce najíte trochu přes míru, jste nemocný, nikoli neukázněný. A tomu se musí udělat přítrž! Nemoc je stav začínající spadat do regulace finančního trhu.

ČESKÁ POZICE: Kolik lidí ve společnosti trpí opravdovou depresí, nikoli „depkou“?

HONZÁK: Ari Kiev, velmi chytrý muž, v padesátých letech mapoval melancholie, těžké deprese, které spočítal na nějakých 5,5 procenta ve světové populaci. My dnes říkáme, že máme asi 15procentní prevalenci, tedy že zhruba každý šestý o depresi někdy v životě zakopne. Ari Kiev ale zkoumal jen klinické, těžké případy, to je něco jiného než oněch 15 procent – máte těžkou depresi (tu kievovskou melancholii), středně těžkou a lehkou depresi. Až součet všech typů depresí je těch 15 procent.

ČESKÁ POZICE: Ta čísla se v průběhu dějin zvyšují, nebo snižují?

HONZÁK: Jsou stejná od nepaměti. O depresích a mániích jsou zmínky staré jako samo písmo. Nezjevily se ani s naší civilizací, ani s 20. stoletím. K těmto depresím se dnes ale nabaluje kde co – i dvoutýdenní truchlení; to už je novum, se kterým přišly farmaceutické lobby.

ČESKÁ POZICE: A co vztah mezi depresí a sebevraždou?

HONZÁK: To, že někdo páchá sebevraždu, není věcí deprese. Deset procent lidí s depresemi sice skončí sebevraždou, ale sebevražda nemusí být projevem deprese jako klinické jednotky. Sebevražda dokonaná nebo nezdařená – nemyslím pouhé demonstrace, ale skutečné pokusy – je jiným vyprávěním. O tom, že se člověk dostal do kouta a nevidí jiné řešení.

ČESKÁ POZICE: Sebevražda ale nemusí být jen individuální…

HONZÁK: To je pravda, zejména lidé v těžkých depresích, postaru v melancholiích, považují život na zemi za natolik nesnesitelnou věc, že jej neopouštějí sami. Termín pro to zní: rozšířená sebevražda – takový člověk s sebou bere své nejbližší.

ČESKÁ POZICE: Je důležité, že musí jít o jeho nejbližší?

HONZÁK: Veledůležité! On jim chce pomoci v jejich pozemských strastech.

ČESKÁ POZICE: Nemá sklon zabít se sebou náhodné lidi?

HONZÁK: Vůbec, proč by pomáhal se smrtí někomu, koho nezná? Ze všech podivuhodných diagnóz, a to není maličkost, existuje jedna, jež je v debatě o německém kopilotovi zajímavá, a to psychopata dle Hareova teoretického rámce.

Kanadský psychiatr Robert Hare přišel s 20položkovou stupnicí, a kdo na ní získá 40 bodů, je psychopatem bez míry a hranic. Tito lidé mají prokazatelnou odchylku v mozku – nemají pocit strachu. Objektivně se to dá zjistit, třeba podle toho, že pot ze strachu páchne jinak než z fyzické námahy; má jiné chemické složení.

ČESKÁ POZICE: Řekne-li někdo psychopatovi, že ho zastřelí, a bude na něho mířit, psychopat se nebude bát?

HONZÁK: Ne. A bude s vámi mnohem klidněji, tudíž mnohem efektivněji bojovat. Je roboticky naprosto dokonalý stroj. Díky absenci strachu má šanci dělat absolutně všechno naprosto přesně, protože se mu nechvějí ruce.

ČESKÁ POZICE: Může mít psychopat, který nemá strach, morální hodnoty?

HONZÁK: Představte si zvukaře a jeho pult. Páku se strachem má psychopat totálně vypnutou, ale pak je tam agresivita, sexuální choutky a také morální zábrany. A lze říci, že díky dobrému dětství, navzdory genetickému vkladu, nemusí mít psychopat tendenci překračovat morální hranice. Když mu rodiče nastaví hranice vlídně, nikoli fackami a podobně, protože on se facek nebojí, nemá přece strach a má také sníženou afektivní komponentu bolesti, může se leccos povést. Z takového člověka totiž hypoteticky může vyrůst jak geniální zločinec, tak geniální politik nebo svatý Pavel.

To není výmysl, hodní psychopati existují. Zkoumal je Kevin Dutton (britský psycholog – pozn. red.) a mluvil o nich v tom smyslu, že mají dobré nastavení ostatních vlastností. V této souvislosti vytahuje třeba Armstronga, který přistál na Měsíci. Popisuje ho jako muže bez nervů a strachu, jako někoho, kdo byl do Apolla vybrán, protože měl za sebou devět extrémně kolizních situací, ve kterých uspěl. Věděli, že pokud má někdo zvládnout strach, pak on.

ČESKÁ POZICE: Kolik je „zlých“ a „dobrých“ psychopatů?

HONZÁK: Něco okolo jednoho procenta – když sečtete Armstrongy se sériovými vrahy.

ČESKÁ POZICE: Mají nějakou funkci ve společnosti?

HONZÁK: Vlastně jsou buď predátory, nebo parazity. V každém případě jsou sebestřední, nesoucítí, byť soucit skvěle zahrají. Mimochodem, víte, kteří američtí prezidenti získali nejvíc bodů na Hareově stupnici, podle níž se poznají psychopati?

ČESKÁ POZICE: Kteří?

HONZÁK: Kennedy, druhý byl Clinton. A tak je nepopisuji já, ale ti, kteří je adorují.

ČESKÁ POZICE: Na základě vašeho popisu depresivního sebevraha je nemožné, aby jím byl německý kopilot z Germanwings, navzdory tomu o něm české noviny píší jako o „depresivním sebevrahovi“. Spekulují o všemožném – třeba že měl smutek z rozchodu s přítelkyní…

HONZÁK: Také jsem si toho všiml. Teď ale musím říct a zdůraznit, že si myslím, aniž bych německého kopilota vyšetřoval, že byl v podstatě psychopatem. A nemusíme mluvit jen o něm, ale i o Breivikovi, střelci z Uherského Brodu a o všech podobných. Můžete jejich frustraci sice něčím přikrmit, třeba tím rozchodem s přítelkyní, ale princip se nemění.

ČESKÁ POZICE: U německého kopilota je tedy třeba slovo sebevražda vynechat?

HONZÁK: Nejde o sebevraždu, ale herostratovský kousek. Všichni mu říkali: „Nechoď tam s těma sirkama!“ Ale on šel a Artemidin chrám podpálil. A i když pak na něho vyhlásili damnatio memoriae (poté, co ho zabili), zapomenut nebyl. Herostrates byl velkolepý.

V psychiatrii ale máme i alkibiadismus – termín pro lidi, kteří se drží takzvaně při zdi, prostořece jsou připosraní. Alkibiadés záviděl Sokratovi, že se o něm mluví, zatímco o něm nikoli, a proto šel a usekl svému psovi ocas – chtěl, aby se i o něm mluvilo. Princip, který žene lidi z nedávných mediálních případů, tkví právě v tom: ukážu těm lidem, co jsem zač! A takový člověk jde a zlikviduje několik lidí.

ČESKÁ POZICE: Německý kopilot byl psychopat…

HONZÁK: Zdůrazňuji: asi byl psychopat, nevyšetřoval jsem ho. Je ale těžké hledat diagnostický klíč k německému kopilotovi, protože letecké společnosti všechny takové případy tají. Nevěřím ale tomu, že šlo o sebevraha s depresí, že by roztrhal neschopenku, zasedl do letadla a zamordoval 150 lidí. To neodpovídá psychiatrické praxi.

ČESKÁ POZICE: Proč o tom ale v sebevražedném duchu noviny píší?

HONZÁK: Protože ze všeho chceme udělat nemoc: žádný hřích, všechno je nemoc.

ČESKÁ POZICE: Proč neděláme stejně zkratkovité závěry, že depresivními sebevražedkyněmi jsou i takzvané černé vdovy? A proč depresivní sebevrahy z lidí, kteří navedli letadla na Dvojčata?

HONZÁK: Protože jsou ti „druzí“, „oni“.

ČESKÁ POZICE: Kdyby německý kopilot nebyl německý, ale třeba arabský, asi by v novinách o depresi a sebevraždě nebylo ani vidu.

HONZÁK: Ale vždyť přece oba víme, co by se stalo: šlo by o newyorská Dvojčata, o druhé 11. září a kdesi cosi… Joshua Greene (profesor psychologie na Harvardově univerzitě – pozn. red.) říká: Kdyby sem jednou za deset tisíc let přiletěla kosmická loď, pak šest jejích záznamů bude naprosto nudných – méně než deset milionů exemplářů, sběrači a lovci, jen taktak přežívají. A posedmé tu najednou bude sedm miliard lidí, atomové zbraně, kosmický výzkum, globální komunikace… A hlavně: stejné geny!

Podle Greena jsme my, Homo sapiens, za 70 tisíc let zvládli tak nějak vztah já–ty, nějak, a ne zrovna slavně, vztah já–my, ale nezvládli vztah my–oni. Bohužel. Dřív půl roku zabralo cestování, než jste potkal úplně jinou civilizaci, dnes sednete do letadla a jste tam za pár hodin. Potkáváme se s těmi druhými všude.

ČESKÁ POZICE: Proč nás setkávání spíše nesbližuje?

HONZÁK: A proč by nás mělo sbližovat? Vždyť jsme přece vybavení instinkty, které nám říkají „nevěřte nikomu na světě širém…“, jak napsal Svatopluk Čech. Máme v sobě instinktivně xenofobii. Máme morálku skupiny, hordy. Nám stačí my a oni s cikány, a ani to nedokážeme zvládnout. Navíc žijeme v tom zparchantělém konzumu, v němž už nemluvíme o žádných zásadách.

ČESKÁ POZICE: Často je slyšet, že vražd a násilností přibývá, protože se hroutí hodnoty a vše je dovoleno, neboť postmodernismus vše rozkládá. A vysvětlení je jiné než vaše: žádní psychopati, ale lidé bez morálky, kteří nevědí, že se vraždit nemá. Kdyby existovala, nevraždili by. Jak to vidíte?

HONZÁK: Pochopitelně že naše přebujelá ega do sebe narážejí v podstatě více a bolestivěji než ve společnosti s platnými pravidly, ale běžní lidé k vraždě jako k řešení svých problémů většinou nesahají. Klasické „domácí vraždění“ tu bylo odjakživa a je zhruba na stejné úrovni. Ty velkolepé kousky vyžadují svéráznou náturu.

ČESKÁ POZICE: Říkal jste, že je-li výchova vlídná, nikoli facky, pak psychopat může získat morální zábrany. Lze říct, že u Breivika selhala matka, se kterou žil? Že předání „hodnot“ neproběhlo, jak mělo?

HONZÁK: Neřekl bych „selhala“, ideální výchova typu rousseauovského Emila neexistuje. Pokud dítě není vysloveně problémové, nepoznáte, co v něm doutná, a rozhodně nejste s to dopočíst, tím méně ovlivnit všechny působící vlivy.

ČESKÁ POZICE: Proč většinu lidí nenapadne jít do hospody a střílet? Protože jim rodina předala morální zábrany?

HONZÁK: Nebuďme takoví deterministé! I když nějaký ten determinismus tu je: zničené dětství je zoufalost, tragédie pro další život. Jenže ani sebelepší dětství člověku neposkytne pevný základ, nikdy nemůžete říct, že nikdy neselžete; a ani žádný psychiatr nemůže říct, že neselžete. Já sám o sobě nevím, kdy selžu, kdy mi rupne v bedně.

ČESKÁ POZICE: Proč jste tedy dosud neselhal vy sám, přestože vás nic pevně nechrání? Denně přece zažíváte tisíce situací…

HONZÁK: Jednoduchá odpověď: protože jsem se ještě nedostal do situace těch, kteří selhali. Představte si jeden případ – řeč je o dvou nepovedených sebevrazích (opravdové pokusy); dva kluci, píšou se sedmdesátá léta, měli dlouhé vlasy. Oběma jejich otcové marně říkali, že budou mít průsery, a ať si ty vlasy nechají ostříhat. Když neměli úspěch, ostříhali jim je násilím. Následek? Oba kluci si šli pro smrt; jeden přežil jenom proto, že nevěděl, kde má srdce a netrefil ho… Řekl byste, že šlo jen o blbé vlasy. Ti kluci to ale nezvládli; vy byste to třeba zvládl, třeba ne.

ČESKÁ POZICE: Není neuctivé k pozůstalým, mluví-li se o německém kopilotovi jako o někom, kdo byl v depresích, měl problémy s přítelkyní, tedy jako o někom, kdo je spíše chudákem – nemocným?

HONZÁK: Ještě jsem četl další variantu – že ten kopilot měl snad mít oční nález či co, a to by znamenalo konec létání… Ale na druhou stranu: ti pozůstalí jsou teď hlavně naštvaní – aniž bych se jim divil!

ČESKÁ POZICE: Z toho, co jste řekl o depresích, vyplývá, že byste neměl problém s depresivním pilotem. Mohl tedy podle vás svou práci vykonávat?

HONZÁK: Není v tom problém. Ale piloti mají nastavená dost přísná pravidla, co musejí vidět, slyšet, jaký musejí mít krevní tlak a tak podobně. Je to prestižní povolání, což mimochodem znamená, že se do něho budou hnát ve větší míře ti psychopati.

ČESKÁ POZICE: To není příliš radostné.

HONZÁK: Na druhou stranu jsou i psychopati typu Armstronga; a ten přistál i na Měsíci.

ČESKÁ POZICE: Možná je lepší přistát na ruzyňském letišti…

HONZÁK: Dobře, ale položme si obecnou otázku: Co všechno má smysl regulovat? Nejsou strašné všechny ty regulace? Kdo má mít papíry na hlavu a kde všude. A mějte při té úvaze na paměti všechny ty šílence, kteří od nepaměti seděli a stále sedí na vladařských trůnech. Pak ta regulace vysvitne v trochu v jiném světle.

ČESKÁ POZICE: Přibývá podle vás lidí, jako je německý kopilot nebo střelec v Uherském Brodě?

HONZÁK: To já nevím. Ale spíš bych řekl, i na základě své praxe, že je to obraz, že je to jen víc vidět. Nic víc. Když Kramerius vydával noviny, tak než se sem dostaly zprávy o Turcích…Čili je tu rychlost informací. Ale je tu ještě něco: naše morbidní záliba v echt špatných zprávách. Kdo si koupí Lidové noviny, když na jejich první stránce bude příběh o dobře vychovaném dítěti, které se živí poctivou prací, jež spočívá v pomoci lidem? Takové noviny si nekoupí nikdo.

ČESKÁ POZICE: Reakce lidí na tyto takřka každotýdenní zprávy ale je: to se dříve nestávalo!

HONZÁK: Ale stávalo. Proč si myslíte, že se Devět křížů jmenuje Devět křížů? Tam byl během krátkého okamžiku zamordovaný celý ženichův svatební průvod…

ČESKÁ POZICE: Co si myslíte o postmodernismu, jenž podle vás relativizuje odpovědnost jedince?

HONZÁK: Postmodernismus rozmazává hranice, přestávají u něj existovat. My v psychiatrii pojem hranice máme také a umění stanovit hranice je velký kumšt. Otázka stanovení hranice je přitom otázkou o možnosti dohody o čemkoli. Postmodernismus hranice neumí. Nacházíme se na takzvaném slippery slope, kluzkém svahu, a jedeme…

ČESKÁ POZICE: Co může udělat kluzký svah méně kluzkým?

HONZÁK: Rozumím vám, chcete se dobrat alespoň něčeho optimistického na závěr, že? Jednu věc bych měl – učení se morálce. Jenže do toho nemá nikdo příliš velkou chuť.