Primátor chce v Praze nový koncertní sál. Takové zbožné přání.

Plány Bohuslava Svobody na stavbu nového kulturního centra nabývají konkrétních obrysů. Nikdo ale neřeší, kolik bude stát a kdo to zaplatí.

Marie Reslová 13.12.2012
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © konceptuální kresba, ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Primátor Bohuslav Svoboda (ODS) by rád viděl v Praze novou multifunkční koncertní síň. V expertní komisi pro její výstavbu na pražském magistrátu zasedají společně s politiky a úředníky architekti Zdeněk Lukeš a Miroslav Masák nebo dirigenti Libor Pešek a Jakub Hrůša. Nechybějí ani členové Spolku pro výstavbu nového koncertního sálu v Praze: dirigent Jiří Bělohlávek, architekt Josef Pleskot nebo ředitel Pražského jara Roman Bělor. Samé nezpochybnitelné autority, které je třeba brát vážně.

Myšlenka, o níž jednají, není úplně nová. Hudebníci a architekti, kteří ji prosazují, tvrdí, že prakticky sto let – od otevření Obecního domu a jeho Smetanovy síně – nevznikl v Praze moderní koncertní sál, který by splňoval technické, funkční i estetické požadavky současných produkcí vážné hudby. Zmíněný Spolek vznikl v únoru 2010. Už v dubnu téhož roku Rada hlavního města Prahy s jeho zástupci uzavřela „Memorandum o spolupráci a vzájemné podpoře při vzniku nového koncertního sálu, který by měl být jádrem nového moderního kulturního a společenského centra v hlavním městě Praze“. V té době také byla ustavena expertní komise či koordinační výbor, který měl stavbu připravit.

Členové expertní komise se od února stačili sejít šestkrát, což svědčí o poměrně intenzivních přípravách projektuJeště za primátora Pavla Béma se sešel dvakrát: jednou na jaře při svém vzniku, podruhé v září 2010, těsně před komunálními volbami. Nedospělo se o moc dál než k deklaraci dobrého úmyslu. Primátor Svoboda záměr vlastně „zdědil“ a z hibernace jej probudil letos v únoru. Od té doby se členové doplněné expertní komise stačili sejít šestkrát, což svědčí o poměrně intenzivních přípravách.

Zatím mají konkrétní představu o parametrech sálů. Ideální kapacitu toho největšího stanovili na 1800 až 2000 míst, menšího na 400 a nejmenšího na 250 osob. Komise také vytypovala pozemky, kde by mohla koncertní budova stát: Washingtonovu ulici, Štvanici, nádraží Holešovice – Bubny, Vítězné náměstí a Špejchar. Nejvýše byla na listopadovém jednání zasedajícími hodnocena Štvanice.

Soběstačný a celoročně využitelný?

Hlavním uživatelem budovy by se měla stát Česká filharmonie a jejím správcem město Praha. Spektrum koncertů a orchestrů, které by v ní vystupovaly, by ale mělo být širší a využití pestřejší. Uvažuje se i o výstavních prostorech, své místo by tam mělo mít doplňkové vzdělávání. Primátor si představuje, že to bude prostor „ekonomicky soběstačný a celoročně využitelný“.

Z PR oddělení filharmonie ale ČESKÁ POZICE obdržela toto sdělení: „Česká filharmonie se neúčastní rozhovorů o možnosti výstavby nového sálu. Členem komise magistrátu pro výstavbu nového sálu je Jiří Bělohlávek coby hudební profesionál, nikoliv jako zástupce České filharmonie. Pokud by měla ČF možnost nového sálu využívat za přijatelných podmínek, které by měla vyjednat mezi sebou Praha (iniciátor výstavby) a stát (zřizovatel ČF), určitě by uvítala možnost uvádět v novém sále programy s mimořádně velkým obsazením orchestru, které jsou náročné na kapacitu účinkujících i zvuku.“

Ale o primátorových představách lze dost pochybovat. Pro finanční soběstačnost takového koncertního a kulturního centra neexistuje precedens. Rozhodně jím není Kongresové centrum Praha a. s., které je zadlužené, a z poslední výroční zprávy uveřejněné v obchodním rejstříku (za rok 2010) vyplývá, že i ztrátové.

Ve ztrátě byl v posledních letech i Obecní dům a. s., jehož polohu, reprezentativnost a vizuální atraktivitu by stěží mohla moderní budova dostihnout. Je samozřejmě možné, že se novému vedení Obecního domu časem podaří dostat společnost na úroveň vyrovnaného rozpočtu, ale v nějaké zisky se nikdo neodvažuje ani doufat. Posuzovat finanční soběstačnost provozu Rudolfina lze stěží, protože využívání budovy spadá do hospodaření příspěvkové organizace Česká filharmonie, kterou ministerstvo kultury dotuje 80 miliony korun.

Praha má tak bohatou kulturní nabídku divadel a koncertů, že její navýšení o zhruba 2500 míst a stovky akcí by bylo nejspíš pro návštěvnost tradičně zavedených koncertních prostor devastující

A celoroční využitelnost? Praha má tak bohatou kulturní nabídku divadel a koncertů, že její navýšení o zhruba 2500 míst by bylo nejspíš pro návštěvnost tradičně zavedených koncertních prostor devastující. Tedy v případě, že by byl program nové koncertní síně dostatečně atraktivní. Pokud ne, zela by prázdnotou ona.

Podívejme se, jak je na tom hlavním městem Prahou vlastněné Kongresové centrum, kterému by komplex nových koncertních sálů a jejich zázemí vytvořil konkurenci. Z výroční zprávy za rok 2010 vyplývá, že obsazenost jeho prostor činí 62 procent a tržby byly oproti předpokládanému rozpočtu o 42 milionů nižší.

Česká filharmonie by v nové budově, pokud by ji chtěla užívat, musela – na rozdíl od Rudolfina – platit nájem, což by znamenalo nutnost navýšení dotací z ministerské pokladny. Ale proč by to ministerstvo kultury dělalo, když podle loňské výroční zprávy České filharmonie je průměrná návštěvnost jejích koncertů 76 procent. To spíš naznačuje, že v kapacitě sálů, v nichž hraje, ještě rezervy jsou. A velmi podobné to je v případě koncertního programu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK ve Smetanově síni Obecního domu.

Opodstatněné argumenty?

Argumenty hudebníků a architektů pro stavbu nové budovy se zdají být opodstatněné jen na první ohled. V Rudolfinu jim kromě menší kapacity (1100 míst) vadí malé pódium, kam se větší orchestr stěží směstná. Ve Smetanově síni Obecního domu (1200 míst) zase akustika a chybějící elevace, v Kongresovém centru akustika a vůbec kvalita sálu. Ale je to pravda?

Na stránkách Kongresového centra najdeme tuto informaci: „Největším sálem v budově je Kongresový sál s maximální kapacitou 2764 míst. Díky vynikající akustice se řadí mezi třináct nejlepších koncertních sálů světa. Sál zasahuje z prvního do čtvrtého patra. Na jeho úpravách se podílela skupina českých i zahraničních odborníků v oboru akustiky. Rozměry mobilní koncertní mušle umožňují koncerty až 100členných orchestrů.“

Sál byl rekonstruován a akusticky upraven firmou Soning ani ne před deseti lety. V roce 2011 se v něm konalo 91 akcí, zhruba polovina z nich byly koncerty a jiné kulturní události. Letos jich bylo 79 a méně než polovina z nich byly kulturní produkce. Kapacitu sálu lze variabilně upravit i na 1775 nebo 1370 míst. Výstavbou nového koncertního centra by zcela jistě Praha vytvořila konkurenci sama sobě.  

Spočítal vůbec někdo odpovědně, jak velké koncertní publikum Praha vlastně má nebo kolik je mezi těmito lidmi potenciálních návštěvníků nového kulturního centra? Tahle čísla zatím mezi zveřejněnými argumenty scházejí.

Kdo to zaplatí?

Typické také je, že na tu hlavní otázku, kolik bude kulturní centrum stát a kdo to všechno zaplatí, komise odpověď ještě nehledala a ani prý tyto ambice nemá. Podle primátora Bohuslava Svobody je to předčasné. „Jsme přesvědčeni o tom, že se forma financování určitě najde,“ řekl v rozhovoru pro ČTK. Dovede si představit kombinaci soukromého kapitálu s veřejnou sbírkou nebo projekt PPP, na němž by se podílel soukromý a veřejný sektor.

Na tu hlavní otázku, kolik bude kulturní centrum stát a kdo to všechno zaplatí, komise odpověď ještě nehledala a ani ty ambice prý nemá

Praha sice má pověst múzického města, které si potrpí na klasickou hudbu, ale že by její obyvatelé s nadšením přispívali na novou koncertní síň, kterou by spolufinancoval nějaký silný soukromý investor? To je až legrační představa. Naposledy se lidé takhle skládali na kulturní svatostánek počátkem devadesátých let – na rekonstrukci Töpferova Divadla na Fidlovačce. Tehdy se nasbíralo asi sedm milionů.

Dnes jsme o dost nedůvěřivější, ne-li cyničtější. Vzedmutí altruismu se očekávat nedá. Absence moderního prostoru pro koncerty vážné hudby většinu Pražanů opravdu netíží. A i ti kultury milovní si řeknou: je tu přece Rudolfinum a Smetanova síň. Jaký smysl má investovat do nového koncertního prostoru, když financování samotných orchestrů je tak mizerné, že často stěží zaplatí své hráče?

Jak by fungoval PPP projekt, se dopředu moc odhadnout nedá. S jistotou lze říct jediné: případný soukromý investor by se asi nespokojil jen s prestiží, kterou by mu taková stavba přinesla, a chtěl by vložené peníze alespoň získat zpět, nejlépe s nějakým ziskem. Jeho cíl by se nejspíš s kulturním posláním multifunkčního centra docela míjel. Praha uvažuje, že by do projektu vložila pozemek. Jak by se ale potom podílela na provozu? Jako menšinový akcionář?

Myslí to Svoboda vážně?  

Ze strany bývalého primátora Pavla Béma byly úvahy o stavbě nového kulturního centra typickou předvolební rétorikou. Systematické kroky toho současného dělají dojem, že to myslí vážně. Zjevně by rád po sobě zanechal, když ne hotovou stavbu, aspoň její co nejkonkrétnější vizi. Komise krok za krokem upřesňuje představu o parametrech budovy i místě, kde by měla stát. Mluví se o mezinárodní architektonické soutěži. Nic proti tomu.

Na začátku každého velkého díla stojí více či méně idealistická vize

Příprava a rozhodování o takové stavbě určitě není záležitost pro jedno volební období a na začátku každého velkého díla stojí více či méně idealistická vize. Ale ani její vznik není zadarmo. Praha velmi dlouho nepostavila moderní, architektonicky zajímavou veřejnou stavbu. Jenže po zkušenostech s Kaplického knihovnou vzbuzuje primátorovo nadšení pro koncertní centrum poměrně skeptické představy. A lehkost, s níž přiznává, že rozhodnutí, zda a kdy se začne stavět, bude na jeho nástupci, má při současných potížích pražského rozpočtu hodně alibistickou příchuť.

Radní pro kulturu Václav Novotný, rovněž člen expertní komise, vidí smělé plány střízlivě. Připouští i nejistotu, zda by po otevření takového sálu nebyla kapacita pražských koncertních prostor předimenzovaná. Ale o smysluplnosti primátorova úsilí jeho stavbu definovat je přesvědčen. Cílem z jeho pohledu je „zafixovat v pražském územním plánu místo na nějaký kulturní stánek“. Je fakt, že pozemků poblíž centra, které jsou k takovému účelu vhodné, mnoho není. A tak rozhodně neuškodí, když možné využití jednoho z nich bude tímto způsobem ochráněno.