Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Primárním cílem je zlepšit zdraví pacienta, nikoli spokojený zdravotník

  5:04

Poskytovatelé zdravotní péče musejí být odměňováni na základě její kvality a užitečnosti, nikoli množství a technické náročnosti.

Česká republika ani zdaleka není jedinou zemí, která se snaží řešit neutěšený stav svého zdravotnictví. foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Česká republika ani zdaleka není jedinou zemí, která se snaží řešit neutěšený stav svého zdravotnictví. Namísto partikularit reformy českého zdravotnictví se proto budu věnovat obecnější otázce: Jaké jsou hlavní problémy, které brání hladkému chodu systémů poskytování a financování zdravotní péče? Na co je třeba se v reformním úsilí zaměřit a jakých chyb se vyvarovat?

Specifické problémy

Každý ve světě používaný model poskytování a financování zdravotní péče má specifika, a proto se logicky liší i jejich neduhy. Například v USA je evergreenem diskuse o reformě zdravotnictví problematika zdravotního pojištění. Až donedávna tam totiž platilo, že přibližně 40 milionů obyvatel USA vůbec nemělo zdravotní pojištění.

V rozvojovém světě je pochopitelně hlavním nedostatkem nedostupnost péče. Navzdory odlišnostem jednotlivých zdravotnických systémů však lze najít problémy, které jsou většině z nich společné.

V ekonomicky vyspělé části naší civilizace jsou společným problémem rostoucí náklady systému. Ty však samy o sobě problémem být nemusejí. Pokud za víc peněz dostáváme vyšší hodnotu ve formě lepší a účinnější péče, je vše v pořádku. Je však pravděpodobné, že s rostoucími výdaji ve zdravotnictví přichází lepší (kvalitnější) péče?

Neefektivní systém

Služby zdravotnického odvětví, respektive způsob, jímž jsou dnes tradičně poskytované, jsou z hlediska ekonoma minimálně v jednom ohledu speciální. Ukážu to na příkladu.

Dnešní nastavení zdravotnického systému k neefektivitě a plýtvání vybízí. To platí obecně a neomezuje se pouze na Českou republiku.

Představte si, že máte zájem o nákup nějaké standardní služby. Řekněme, že musíte navštívit autoservis kvůli opravě vozu a jste připraveni za ni zaplatit. Asi byste to však neučinili, kdyby vám mechanik řekl: „Auto sice pořád nejede, ale vyměnil jsem součástku X a provedl několik dalších zbytečných úkonů. Moje činnost sice k ničemu nevedla, ale stejně chci zaplatit.“ Cílem návštěvy autoservisu a službou, o kterou jste měli zájem, byla oprava vozu. Nejste proto ochotní zaplatit za libovolnou službu, která vůz neopravila.

Tato jednoduchá logika ve zdravotnictví bohužel příliš neplatí. Asi se shodneme, že cílem zdravotnictví, respektive zdravotní péče, je zlepšit zdraví klienta. (Primárním cílem zdravotnictví však rozhodně není „spokojený zdravotník“, jak občas v České republice zaznívá od představitelů lékařů.) Zvláštnost zdravotnictví spočívá v tom, že ačkoli jeho funkcí – tím, za co bychom měli platit – je zlepšení zdravotního stavu, poskytovatel služby je placen za něco jiného, za poskytování zdravotní péče. Vrátím-li se k našemu příkladu s autoservisem, ve zdravotnictví platíme, aniž by se nám dostalo, či nedostalo užitečné služby. Není těžké si domyslet, jak neefektivní takový systém musí být.

Tím se vracíme k otázce, zda za naše peníze dostáváme ve zdravotnictví odpovídající hodnotu. Pravděpodobně nikoli, určitě můžeme při dané úrovni výdajů dostat víc. Dnešní nastavení systému totiž k neefektivitě a plýtvání přímo vybízí. To platí obecně a neomezuje se pouze na ČR.

Motivační mechanismy

I průměrný student ekonomie si dříve, nebo později uvědomí, že úspěch každého ekonomického systému stojí a padá na správně nastavené motivaci jeho prvků. Jsou-li motivační mechanismy nastavené špatně, výsledek nebude dobrý.

Přesně toho jsme svědky ve zdravotnictví, protože poskytovatelé mají ekonomický zájem poskytovat služby bez ohledu na jejich užitečnost. Jak zlepšit výkonnost zdravotnického systému? Jak zajistit, aby vzácné zdroje, které do zdravotnictví plynou, přinášely nejvyšší možnou hodnotu?

Především je třeba vhodně modifikovat motivační mechanismy poskytovatelů. Každý je hodnocen na základě kvality své práce. Proč by tomu tak nemohlo být i v případě lékařů? Poskytovatelé musejí být odměňováni na základě kvality a užitečnosti, nikoli dle množství a technické náročnosti zdravotní péče. Dobrá péče musí poskytovateli generovat vyšší příjem než špatná. Stanovit univerzálně kvalitu zdravotní péče je však z mnoha důvodů neřešitelné.

Alternativní cesta

Musíme se proto vydat alternativní cestou a stanovit kritéria a parametry péče, o nichž si myslíme, že by je měla „kvalitní“ péče v dané oblasti splňovat. I to je však dost složité. Navíc některé dimenze kvality jsou jednoznačně mimo vliv poskytovatele. A trestat ho za věci, které nemohl ovlivnit, by bylo samozřejmě chybou. Řečeno jinak, stanovit parametry „kvalitní“ péče je třeba pečlivě a s přihlédnutím ke specifikům dané oblasti medicíny.

Poskytovatelé zdravotní péče mají ekonomický zájem poskytovat služby bez ohledu na jejich užitečnost

Jedna kritéria mohou být uplatňovaná na činnost praktického lékaře, jiná zase například na specialistu či nemocniční zařízení. Navzdory tomu jsem optimistou. A věřím, že odborníci z řad lékařů by neměli mít problém tyto parametry pro jednotlivé odbornosti vhodným způsobem definovat.

Příkladem potenciálně velmi užitečné péče, která dnes není v řadě zemí odpovídajícím způsobem honorovaná a tedy poskytovaná, mohou být některé preventivní služby. Je pravidelně měřena hladina krevního cukru u pacientů s diabetem? Jsou děti včas očkované? Podstupují ženy mamografické vyšetření? Je monitorován zdravotní stav chronicky nemocných pacientů?

Kvalitu rutinní kontroly určitých parametrů zdravotního stavu rizikových skupin není těžké „měřit“, navíc ji často může zastat pomocný lékařský personál. A pokud se shodneme, že jde o užitečnou péči, měl by být poskytovatel splňující parametry kvality bonifikován. Zhruba tímto způsobem by mohla být relativně jednoduše zohledněna kvalita zdravotní péče praktických lékařů. A současně by nastala příjmová diferenciace mezi dobrým a špatným poskytovatelem. Obojí je žádoucí.

Související článek: Co je třeba změnit v českém zdravotnictví a proč?