Přichází nový světový řád – v době globální nejistoty

Ruský politický analytik Fjodor Lukjanov v rozhovoru mimo jiné říká: „My, Rusové, především musíme znovu objevit své evropanství v kulturním a psychologickém smyslu. Popírání evropských základních hodnot, které je často hloupé, totiž nikam nevede. Rusko je neoddělitelnou součástí Evropy, což nelze snadno změnit, a to ani zvenku, ani zevnitř. Skutečné dilema spočívá v tom, jak lze evropskou orientaci v kulturním smyslu sladit s otvíráním se Asii, které se zaměřuje především na hospodářství a v jistém ohledu i na politiku.“

ČESKÁ POZICE: Světový řád se mění v podmínkách po sobě následujících otřesů a nárůstu nejistoty. Na jedné straně je stabilita, kterou slibuje řád založený na americké dominanci, na druhé multipolární řád založený na mocenské rovnováze, jenž je však zatím nejistý. Nebo už dávno nejde pouze o tyto dvě proti sobě stojící alternativy?

Fjodor Lukjanov, předseda ruské Rady pro zahraniční a obrannou politiku.

LUKJANOV: Nejistota je dnes globální. Světový řád založený na hegemonii USA je již nějakou dobu v krizi. Na konci minulého století k ní měly blízko, ale život nakonec potvrdil, že jediný, a to ani natolik silný stát není schopný vládnout sám celému světu. Dokonce Charles Krauthammer, neokonzervativní washingtonský analytik a autor pojmu unipolárního světového řádu spojeného s globální hegemonií USA, již v roce 1990 prohlásil, že tato situace nebude trvat věčně, ale maximálně 25 až 30 let. A opravdu, po 20 letech se tento světový řád začal rozpadat.

ČESKÁ POZICE: Což znamenalo také konec globální stability...

LUKJANOV: Přesně tak, americké snahy k posílení unipolárního světa navíc tuto nejistotu jen zvyšují. To je dobře vidět na Blízkém východě, kde měl postup Washingtonu opačný dopad, než by si USA přály. Oblast se nachází v naprostém rozpadu a bude ještě chvíli trvat, než se systémy upevní a vznikne nová mocenská rovnováha, která může region znovu stabilizovat.

ČESKÁ POZICE: Která mocnost z této situace dokáže nejvíc vytěžit a posílit své pozice?

LUKJANOV: Obecně vzato ani jedna. Z nejistoty mají všichni strach, zároveň však může relativně posílit pozice států, které se těchto politických konfrontací bezprostředně neúčastní. Takovou mocností je například Čína, která se globální nejistoty obává více než kdokoliv jiný.

Je jí totiž naprosto jasné, v nakolik závislé pozici se nachází a jaká jsou úskalí jejího současného režimu, a proto se snaží vyhnout jakýmkoliv otřesům. Je velkou neznámou, zda se v daném případě dokáže i v budoucnu držet stranou od aktuálního konfliktu, anebo zariskuje a bude do něj vtažena.

ČESKÁ POZICE: Nakolik tato situace vyhovuje Rusku? Využilo například v souvislosti s Krymem ukrajinské krize, jak se mnozí domnívají, nebo bylo spíše donuceno jednat?

LUKJANOV: Rusko nemělo příliš na výběr, muselo jednat. Loňské události na Ukrajině ho nepříjemně překvapily, a proto se všemožně snažilo zmírnit jejich negativní dopady. Hodnotit, zda se k této situaci postavilo správně, by bylo zatím předčasné, ale i toho se dočkáme. Je však třeba si uvědomit, že Moskva musela na mocenskou změnu v Kyjevě reagovat.

ČESKÁ POZICE: Zkusme si představit, že by Kreml na kyjevský převrat nereagoval, anebo by nereagoval, jak reagoval. Jaká by dnes byla situace na Krymu?

LUKJANOV: Situace na Krymu by byla nejistá, i kdyby se nepřipojil k Rusku. Existovalo totiž vážné nebezpečí, že se nová vláda pokusí v tomto regionu, jenž vůči ní nebyl zrovna loajální, posílit své pozice. To znamenalo už z principu předpoklad zvýšení napětí.

Ještě důležitější však je, že vzhledem k tomu, co víme o zahraničních sílách za kyjevskými „revolucionáři“, nelze mít žádné pochybnosti, že by Kyjev vypověděl smlouvu o kotvení černomořské flotily platnou až do roku 2042. V takovém případě by museli ruští vojáci opustit Krym do roku 2017.

Ty by znamenalo jednak jednoznačnou strategickou porážku, jednak, a na to bych chtěl obzvlášť upozornit, by se černomořská flotila stala takovým symbolem, že by její vyhoštění ani ruská vládnoucí moc, ani ruská společnost nemohla nečinně přihlížet. Za této situace hrozila rusko-ukrajinská válka, která by měla tragičtější důsledky než ta současná.

ČESKÁ POZICE: Nemluvme pouze o ukrajinské krizi, která je pro nás z důvodu své blízkosti nejdůležitější, protože konflikty vznikající v regionech od Blízkého východu až po Tichomoří představují možná ještě větší výzvu.

LUKJANOV: To je pravda. Vezměme si jenom Blízký východ, o kterém už nemůžeme mluvit jako o konfliktu, neboť jde o řadu konfliktů. Celý region prochází transformací. Vše začalo takzvaným arabským jarem, které tuto oblast destabilizovalo. To už ovšem skončilo, dominový efekt se zastavil v Sýrii.

Za všeobecné nejistoty sílí islámský faktor, státy se rozpadají a je jen otázkou času, kdy tato zkáza zasáhne i natolik významné země v regionu, jako je Saúdská Arábie. Což bude další úroveň, neboť zatímco se Libye nachází na periferii této oblasti, Saudská Arábie v jejím centru.

Obzvláštní nebezpečí tohoto regionu spočívá v tom, že jako roztočený vír pohlcuje také oblasti mimo něj. Uvědomme si nebezpečí, jež představuje pro Evropu islamizace, všichni ti mladí lidé, kteří z ní vyrážejí bojovat v řadách Islámského státu a potom se do ní vracejí, nebo příliv uprchlíků, s nímž se právě potýká a kteří pocházejí z velké části právě z Blízkého východu.

Ve srovnání s tím se oblast východní Asie nejeví stejně děsivě, navzdory tomu je zdejší situace nebezpečnější. Nikdo si sice nepřeje válku, ale změny mocenských vztahů postupně zvyšují napětí. Na mořích okolo Číny se vyostřuje konfrontace, neboť Peking považuje rozšiřování vlastního vlivu za své zákonné právo, což USA pociťují jako oslabování své vedoucí pozice v této oblasti.

Tento konflikt je sice možné na nějakou dobu zmrazit, ale to není řešením. Washington nemůže dělat nic jiného než to, že v odpovědi na kroky Pekingu, které považuje za výzvu, demonstruje svou sílu. V důsledku toho roste napětí, a ani vzájemná hospodářská závislost nezaručuje vyhnutí se střetu.

ČESKÁ POZICE: Které z těchto střetů v různých regionech mohou mít největší vliv na vznik nového světového řádu?

LUKJANOV: To bohužel nelze jednoznačně říct, protože všechno souvisí se vším. Tyto konflikty se vzájemně ovlivňují, například čím větší je napětí na Blízkém východě, tím nervózněji na vše reaguje Čína. Faktem však zůstává, že zatímco Blízký východ je makroregionálním faktorem, východní Asie globálním.

ČESKÁ POZICE: Ukrajinská krize je „jen“ regionálním konfliktem, který se nestal katalyzátorem pro vznik nového světového řádu. Souhlasíte?

LUKJANOV: Pouze částečně, neboť nepochybně zvýšil pocit nevypočitatelnosti, což je nezanedbatelný faktor. Někteří Američané se například v souvislosti s tímto konfliktem neobávají ani tolik posílení vlivu Ruska jako spíše toho, že Moskva představuje pro Peking příklad. Proč by si Čína nemohla myslet, že to, co může Rusko, si může dovolit i ona, když je silnější? Tyto kruhy vidí mezi vývojem na Krymu a růstem sebevědomí Číny přímou souvislost.

Ukrajina je sama o sobě periferie, ale stala se součástí globálních procesů. Tato krize je ve skutečnosti pouze zvětšujícím se problémem nenaplněné Evropy. Například ještě před rokem mohl Brusel prohlašovat, že je Ukrajina vážným problémem, ale vezměme si třeba opačný příklad v podobě Moldavska.

Iluze vkládané do východní Evropy se postupně rozplývají. Moldavsko se svými množícími se problémy dnes ukazuje krizi rozšiřování Evropské unie. O tom například svědčí, že více než deset let mohl rumunský prezident vykřikovat, že nic jako moldavský stát neexistuje, ale s Bruselem to téměř nic neudělalo.

Krize evropské integrace také významně ovlivňuje budoucnost periferie, neboť zatímco ještě nedávno se od sjednocení kontinentu slibovalo řešení problémů, dnes se již o rozšiřování nemluví. Přitom se mezitím jasně ukázalo, že by to žádné problémy nevyřešilo. Naopak!

ČESKÁ POZICE: V globálním smyslu se stává periferií i samotná Evropa a tento trend pouze posiluje to, že se podle všech signálů otvírá transatlantickému volnému obchodu, což se nejeví jako úplná výhra.

LUKJANOV: V politickém smyslu je Evropa skutečně slabší než USA, ale neřekl bych, že na otevření svého trhu čeká v nečinnosti. Tvrdě jedná o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP), přičemž formování této dohody na ekonomických základech se velmi podobá tomu, co se odehrává mezi Ruskem a Čínou.

ČESKÁ POZICE: Společné může také být, že zatímco jako by jedním z hlavních cílů TTIP bylo vyvážení čínské dominance, spojenectví Moskvy a Pekingu jako by se formovalo proti Západu. Nebo snad nikoli?

LUKJANOV: Toto spojení je namířeno proti Západu jen formálně, ve skutečnosti však nikoli. Mnohem důležitější než vojenská a politická spolupráce je eurasijská stabilita založená na hospodářské spolupráci – propojení projektů Eurasijské hospodářské unie a Nové Hedvábné stezky.

ČESKÁ POZICE: Neoslabí projet Nové Hedvábné stezky Rusko?

LUKJANOV: Rusko není schopné s Čínou soutěžit. Proto Kreml uvažuje správně, když s čínskými představami nehodlá soupeřit, ale staví na nich a snaží se získat pozice. K tomu se mu naskýtá dobrá příležitost, neboť Čína má zájem investovat do infrastruktury západním směrem a může na ni poskytnout peníze.

Tato snaha se může protnout se skutečností, že Eurasijská hospodářská unie je slabá kvůli nedostatku kapitálu. Snahy Pekingu a Moskvy se proto mohou posilovat. Nová Hedvábná stezka tudíž nepředstavuje konkurenci, ale spíše příležitost.

ČESKÁ POZICE: Ruský obrat k východu však nemůže nahradit jeho vztahy s Evropou, které jsou momentálně v krizi. Rusko je bez Evropy slabé. Myslíte si, že obrat Moskvy k Asii je odpovědí na napjaté vztahy se Západem, nebo spíš výsledkem tlaku a trochy ukřivděnosti?

LUKJANOV: Obrat Ruska k východu byl nevyhnutelný, a lze dokonce říct, že spíše opožděný. Zároveň je politováníhodné, že nastává ve chvíli zhoršení vztahů se Západem. Také si je třeba uvědomit, že tomuto procesu nedominuje Rusko, ale Čína, a Číňané nemíří k nám, ale do Evropy.

My jsme pouze partnery a ochlazení rusko-evropských vztahů Pekingu vadí. Čína proto může tuto současnou napjatou situaci zklidnit. Eurasijská oblast je skutečně v pohybu, o čemž skutečnost – počínaje TTIP, které vedle dalších iniciativ vytváří nové podmínky ve světovém hospodářství, přes ukrajinskou krizi a otvírání se Pekingu Evropě až po oživení rusko-čínských vztahů.

ČESKÁ POZICE: Čilé dění v eurasijské oblasti za situace, kdy vzniká nový světový řád, nepřekvapuje už proto, že podle známé geopolitické poučky, kdo ovládá Eurasii, ovládá celý svět. A jak prohlásil Zbigniew Brzezinski, USA musejí zabránit tomu, aby v této velké oblasti vznikla velmoc nebo silné spojenectví. Nyní je celá tato oblast v pohybu, ale jak bude svět vypadat, řekněme za deset let, až nový řád nejen vznikne, ale i se možná upevní?

LUKJANOV: Doufejme, že bude klidnější a stabilnější. Před deseti lety, v roce 2005, byla spousta věcí vidět, jen bylo obtížné si představit, kam všechno povede. Stejně je tomu nyní.

ČESKÁ POZICE: Kde může najít místo v multipolárním světovém řádu Rusko?

LUKJANOV: Nyní je nejdůležitější, aby Rusko našlo samo sebe. Od rozpadu Sovětského svazu se totiž neustále potýká s tím, jak se má definovat, a tyto snahy nebyly dosud příliš úspěšné. Debata o budoucnosti – o tom, kým jsme – přitom začala už na konci Sovětského svazu, v období glasnosti, jenže v roce 1991 byla přerušena.

Je třeba v ní pokračovat, protože bez ní jen obtížně najdeme své místo ve světě. Toto hledání identity se odehrává a silně se odráží v současném vývoji. Všichni například mluví o tom, že Krym je jasným projevem ruských imperiálních ambic, podle mne však jde o pravý opak. Moskva se snaží stanovit hranice ruského světa, což je nebezpečné experimentování se sebeurčením. Není však expanzivní, naopak, jde o uzavírání do sebe.

ČESKÁ POZICE: Jaká představa sebe sama a budoucnosti by byla pro Rusko nejideálnější?

LUKJANOV: My, Rusové, především musíme znovu objevit své evropanství v kulturním a psychologickém smyslu. Popírání evropských základních hodnot, které je často hloupé, totiž nikam nevede. Rusko je neoddělitelnou součástí Evropy, což nelze snadno změnit, a to ani zvenku, ani zevnitř.

Skutečné dilema spočívá v tom, jak lze evropskou orientaci v kulturním smyslu sladit s otvíráním se Asii, které se zaměřuje především na hospodářství a v jistém ohledu i na politiku. To není jednoduchý úkol už proto, že Evropa byla mnoho století jedničkou ve světové politice, což však dnes neplatí. Ani dnes sice nemůžeme Evropu považovat za periferii, ale faktem je, že není ani centrem.

V Rusku, jehož tři čtvrtiny leží v Asii, si mnozí myslí, že obratem k východu se staneme někým jiným. Tak tomu však není. Nejdůležitějším dnešním úkolem je, abychom toto eurasijství pragmatizovali. V žádném případě nepotřebujeme oživovat od reality odtržené intelektuální myšlení úpadkového období. Potřebujeme aktivní, tvůrčí eurasijství, jež bude tuto obrovskou oblast považovat za příležitost a vycházet z toho, že Eurasie je novým centrem vývoje světového řádu.