Pokračování první části vzpomínek Oty Ulče Příběh skromného velikána Josefa Škvoreckého se naplnil.
V březnu 1988 se v New Yorku uskutečnil happening Celebration of Czech Culture na podporu nakladatelství Škvoreckých. O velký úspěch večera se zasloužil nikoli výbor, vlivná organizace, ale Barbara Bristolová, jíž se říkalo Bobbie, redaktorka nakladatelství Alfred A. Knopf.
V předchozím roce se několik z nás sešlo a dumalo, co by se mohlo podniknout, a Bobbie přišla s tímto nápadem. Pochválili jsme jí jej, ale současně v mysli odložili jako nerealistický, neproveditelný. Podařilo se jí však zainteresovat média a také její zásluhou se na události podílely PEN klub a Helsinki Watch Committee.
Jako pesimista jsem předpokládal, že se nás v sále bude krčit pět a půl, s oním pocitem viny za ty, kteří se nedostavili. Jenže už půl hodiny před začátkem se do sálu téměř nikdo neprotlačil. Dostavili se zájemci od Washingtonu až po Boston a dodatečně jsem se dozvěděl, že někdo přiletěl až z Kalifornie. Návštěvníky, naplňující a pak přeplňující sál jak v přízemí, tak na balkonu, vítalo neúnavné jazzové sexteto Laco Décziho – dva Bratislavané, dva Američané a dva Portorikánci.
Happening
Výtečná organizátorka Bobbie večer zahájila a představila americkou legendu – Mr. Theatre – Josepha Pappa, který získal třikrát Pulitzerovu cenu, aby se ujal otěží jako Master of Ceremonies. On se nejvíc zasloužil nejen o inscenace Shakespeara, ale Václava Havla. V roce 1968 uvedl jeho Memorandum a právě připravoval novou Havlovu hru.
Papp se rozpovídal o počátcích ‘68 Publishers, jak se Josefu Škvoreckému do něj nechtělo, jak se paní Zdena nebála, jak a kolik ti dva udělali pro českou literaturu. „V Torontu vychází víc hodnotných českých knih než v Praze,“ informovaly vlivné noviny International Herald Tribune.
Program vypadal takto:
- Spisovatelka Jane Smileyová přečetla ukázku z knihy Zdeny Škvorecké.
- Paul Wilson, překladatel a česky mluvící Kanaďan, někdejší spolutvůrce Plastic People of the Universe, z ČSSR pak šupem vypovězený, četl Hrabala.
- Američan Galway Kinnell se pustil do poezie Jaroslava Seiferta.
- Legendární postava – dramatik Arthur Miller – přečetl ukázku z Havlovy knihy Dopisy Olze. V sále kostelní ticho, jen Millerův raspy – drsný, štěrkovitý hlas seznamoval posluchače s realitami reálsocialismu.
- Po přestávce Paul Wilson přečetl ukázku z knihy Pera a perutě Ivy Pekárkové, nového literárního objevu, mladé, z klece čerstvě upláchnuvší dívky.
- Největší potlesk sklidil Josef Škvorecký četbou z Podivuhodného případu genetického žáka Macháněho ze třetí třídy základní školy, což se v druhém díle dalo poruštit na Machanin a ve třetím pobritštit na MacHane. Téma se dotýkalo rasových ošidností, a proto jsem dost trnul. Dopadlo to však dobře, výborně.
- Poslední na programu byl Kurt Vonnegut. Četl z Kunderovy Knihy smíchu a zapomnění a sám se nemohl udržet smíchy.
- Na závěr k mikrofonu se vrátil Papp. Nečetl, ale rozpovídal se o své návštěvě Československa, o zážitcích s Havlem. Na ruzyňském letišti Papp zažil trochu totality na sobě, byl totiž prošacován a důkladně prohlížen. Marné však bylo pídění po rukopisu Havlovy nové hry. Ta už v té době dva týdny dlela na Pappově stole v New Yorku.
Dychtivost Ivany Trumpové
Na tuto „oslavu české kultury“ se tehdy dostavilo asi tisíc zájemců. V téže době normalizační Tvorba referovala o úspěchu zájezdu kulturní delegace do Paříže, kde měla oslavovat kulturu ČSSR. Přišlo čtyřikrát víc návštěvníků, než se očekávalo – téměř 70 a bylo napěchováno k prasknutí.
Z pozvaných osobností českého původu se na happening v New Yorku nedostavila ani jedna. Však byl teprve březen 1988. Kdyby se takový happening konal po sametovém listopadu a prezident Havel se vedl za ruku s Kanaďanem Škvoreckým, jeviště by se jistě hemžilo osobnostmi mediálně zářícími v převleku českých patriotů.
Jako antikomunisté jsme se do komunistických normalizátorů příliš nestrefovali, nehřímali. Soustřeďovali jsme se víc na hlouposti a směšnosti nemilovaného režimu.V roce 1990 se Václav Havel v New Yorku ubytoval ve dvanáctém poschodí hotelu Plaza ve správě Ivany Trumpové a ve vlastnictví jejího tehdejšího manžela Donalda Trumpa. Paní Ivana se dostavila k prezidentovi Havlovi na snídani „dychtivá si s ním vyměnit názory, umožnit školení manažerů českých hotelů, sbírat peníze pro mrzáčky v osvobozené vlasti, dozvědět se, jak všemožně by mohla pomoci“, uvedl 1. října 1990 deník The New York Times. Tato její dychtivosti byla dřív nepostřehnutelná.
Časopis Západ
Dvouměsíčník Západ vycházel od května 1979 do zimy 1993. V redakční radě bylo několik univerzitních učitelů – Škvorecký, já, lékař, vědec a někdejší děkan lékařské fakulty v Ghaně Stanislav Reiniš a Václav Táborský, dřív filmař dokumentarista v Praze. Šéfredaktorem se stal Miloš Šuchma, zaměstnanec kanadského federálního ministerstva a zdatný organizátor, jemuž jsme rádi svěřili administrativu. Někteří z nás přispívali do každého čísla, Škvorecký psával také pod jménem Vladimíra Burke. Z ostatních známějších autorů jsme publikovali například Jana Drábka, Otu Filipa, Karla Hvížďalu, Ivana Medka, Ivana Svitáka či Vladimíra Škutinu. Získali jsme tři tisíce abonentů ve víc než 30 státech světa.
Časopis měl minimálně 32 stran a na rozdíl od většiny exilových periodik jsme se vyhýbali polemikám a žabomyším válkám. Nesnažili jsme se o přehledy událostí z domoviny, co se asi šustlo na zasedání politbyra. Jako antikomunisté jsme se do komunistických normalizátorů příliš nestrefovali, nehřímali. Soustřeďovali jsme se víc na hlouposti a směšnosti nemilovaného režimu. Mezi rubrikami Svět, ČSSR, Exil, Umění, Literatura byla prominentní Humor, třeba otištěním básně Ivana Skály Má Sibiř.
Hodně prostoru jsme věnovali i rubrice Interview. Publikovali jsme rozhovory například s Jiřím Voskovcem, průmyslníkem Tomášem Baťou, Otto von Habsburgem, herečkou Lídou Baarovou, muzikantem Rudolfem Firkušným, zpěvákem Karlem Krylem, režisérem Emilem Radokem, spisovatelem Bohumilem Hrabal či s Václavem Havlem. Po listopadu 1989 jsme v nich pokračovali, například s Ludvíkem Vaculíkem.
Každý druhý měsíc se konala schůze redakční rady – většinou v Torontu. Občas u Šuchmy v Ottawě a také v Binghamtonu. Při té příležitosti se třeba uspořádal večer pro zájemce o náš časopis – s přednáškou, popovídáním, promítáním filmu, nikoli však se zpěvy či dokonce tanci. Tento náš Západ občas do zadrátované vlasti úspěšně dorazil, ale mimo nepočetné společenství disidentů v hlavním městě dál nepronikl.
Sametový kotrmelec
Po listopadovém sametovém kotrmelci jsme se ocitli ve stavu, na nějž by se snad hodila diagnóza „euforická dezorientace“.Annus mirabilis, kolaps totalitních režimů, jeden za druhým. Zanikli tím i vítězové, po vzoru misionářů natolik úspěšní, že jejich další užitečná existence pozbyla smyslu.
Nakladatelství 68 Publishers splnilo svůj úkol, proč tedy dál vydávat knihy v Torontu, když se teď úkolu ujme Praha? Tento rozumný krok udělat definitivní tečku se však nepodařil v případě časopisu Západ. Škvorecký doporučoval jeho vydávání ukončit, ale přehlasovali jsme ho, protože jsme pošetile očekávali, že se na osvobozeném domácím trhu uchytí.
Udeřila však realita a následovala jedna Jobova rána za druhou. V posledním čísle 6 z roku 1993 na papíře horší kvality i typografické úrovně se objevil článek: Mají exulantské časopisy dnes co říci? Na otázku jsme konečně odpověděli negativně. Nastal trpký, leč nikoli ojedinělý paradox. Časopis, který mínil přispět k pádu komunismu, zásluhou tohoto výsledku rovněž padl. Historie časopisu Západ, od vzniku do zániku, by snad mohla zaujmout nějakého studenta, který se rozhlíží po vhodném diplomovém tématu.
Přesun na Florida a návrat do Toronta
Josef a Zdena Škvorečtí při první návštěvě rodných lánů zavítali do Prahy a Náchodu. Projevili velký zájem o filmové zpracování Tankového praporu, ještě nějakou dobu po listopadu však v Torontu pokračovali ve vydávání knih v nakladatelství ’68 Publishers.
Zimní nepohodě unikali několikaměsíčním přesunem na Floridu. Pravidelně jsme je tam navštěvovali – nejprve v St. Petersburgu, poté ve Venice, tamějších Benátkách, v prostorách pronajatých od tamější české rodiny Balounů. Chodil jsem s Josefem k mořskému břehu a řešili mnoho bolehlavů tohoto světa. Velmi se zajímal o záležitosti, v nichž jsem se jako politolog, profesor takových pavěd, víc vyznal.
Pak však Florida z několika důvodů skončila. Nejvážnějším zřejmě byly komplikace se zdravotním pojištěním, v němž se kanadské a americké podmínky značně lišily. Josefa čím dál víc zrazovalo tělo, jeho brilantní mysl však nijak neochabovala. Nikomu jsem se s touto syrovou realitou nesvěřoval a na časté otázky o jeho zdravotním stavu jsem odpovídal všeobecně.
Naposledy jsem byl v Torontu před několika měsíci. Se Zdenou jsem telefonoval každý týden včetně toho posledního, kdy Josef dodýchal.