V Torontu zemřel 3. ledna v 87 letech jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů po roce 1945 Josef Škvorecký. Mezi jeho nejznámější díla patří Zbabělci (1948–1949, v Československu vydáno v roce 1958), Tankový prapor (1954, vydáno v Torontu v roce 1971 a v roce 1990 v Praze), Legenda Emöke (1963), Lvíče (1969). V exilu od roku 1969 publikoval například román Mirákl (1972), Prima sezona (1975), Příběh inženýra lidských duší (1977), Velká povídka o Americe (1980) či Scherzo capriccioso: Veselý sen o Dvořákovi (1984). Po roce 1989 pak třeba román Nevěsta z Texasu (1992) nebo Obyčejné životy (2004). Byl také esejista, překladatel a exilový nakladatel. Podle jeho próz či námětů vznikly i scénáře k filmům – například Farářův konec, Zločin v šantánu, Flirt se slečnou Stříbrnou či Tankový prapor.
Josef Škvorecký se narodil v roce 1924 v Náchodě, kde prožil dětství, a atmosféra tohoto města ovlivnila i některá jeho literární díla. Po druhé světové válce nastoupil v roce 1946 na Karlovu univerzitu, na níž v roce 1949 dokončil obor angličtina, filozofie. V roce 1951 získal doktorát a poté odešel na dvouletou vojenskou službu. Po jejím ukončení pracoval jako redaktor, nejprve ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění (SNKLU, později Odeon) a poté od roku 1956 v dvouměsíčníku Světová literatura. Po politickém skandálu kvůli vydání jeho prvního románu Zbabělci musel toto místo v roce 1958 opustit, ale mohl se vrátit do SNKLU jako redaktor jeho angloamerického oddělení.
V roce 1969 odjel do USA, kde přednášel na Cornellově univerzitě, a poté absolvoval stipendijní pobyt na Univerzitě v Berkeley. Následně se spolu svou manželkou Zdenou Salivarovou, s níž se oženil v roce 1958, rozhodl zůstat v exilu a usadili se v Torontu. V letech 1969 až 1990 vyučoval na Torontské univerzitě. V roce 1971 spolu se svou manželkou založil exilové nakladatelství ‘68 Publishers. V roce 1980 mu Oklahomská univerzita udělila Neustadtskou mezinárodní cenu za literaturu. Roku 1990 byl společně se Zdenou Salivarovou poctěn Řádem Bílého lva za zásluhy o českou literaturu ve světě.
Blízkým přítelem Josefa a Zdeny Škvoreckých a jejich spolupracovníkem v exilu byl i Ota Ulč, emigrant z roku 1959, spisovatel a publicista a dnes emeritní profesor politických věd na Státní univerzitě New York v Binghamtonu. ČESKÁ POZICE ho požádala, aby napsal nekrolog Josefa Škvoreckého. Ulčovy vzpomínky na exilovou spolupráci s manželi Škvoreckými jsme rozdělili do dvou částí. Druhou publikujeme v neděli.
Na jaře 1969 ke mně dojíždějící student z městečka Ithaca, kde sídlí významná Cornellova univerzita, přijel s informací, že na jejich campusu zrovna sídlí Josef Škvorecký se svou manželkou Zdenou a zda bych neměl zájem se s nimi seznámit. Ithaca je od Binghamtonu, kde žiji, na americké poměry v téměř intimní blízkosti – asi jako z Prahy do Rokycan. A při první příležitosti jsem se svou manželkou na Cornellovu univerzitu dorazil. Podle Škvoreckého jsem byl prvním českým exulantem, s nímž se potkal.
Od začátku jsme si náramně rozuměli, do Toronta jsem pravidelně dojížděl k redakčním schůzkám exilového dvouměsíčníku Západ, Škvorečtí jezdili k nám, potkávali jsme se na Floridě, strávili spolu několik Vánoc, nejeden Silvestr, zrodila se mnohaletá tradice s telefonováním, korespondováním, klábosením a kamaráděním. Mistr Josef je nejen kmotrem mého potomka, ale i mého českého literárního počínání. Navrhl mi, že se Zdenou vydají mou knihu The Judge in a Communist State (Soudce v komunistickém státě), když ji přeložím do češtiny. A při té příležitosti mě ponoukl, abych začal psát také ve své mateřštině.
Četná ocenění
Manželé Josef a Zdena Škvorečtí se po emigraci usídlili v torontské čtvrti Cabbage Town – Zelné město. Ještě předtím než začala být po proměně, takzvané gentrification, považovaná za prestižní. V chráněném objektu, památce z roku 1890 v zemi s nedlouhou minulostí, na jejíchž dveřích bez jména je mosazné klepátko a stranou sdělení, na kterém se vyjímá slovo Heritage. A věru památné tam bylo i sídlící manželské duo.
Výčet jejich výkonů a zásluh je značný: Josef, 21 románů s překlady do mnoha jazyků včetně japonštiny a čínštiny; ještě početnější jiné žánry, kratší novely, sbírky esejů, televizní a filmové scénáře. Šest doktorátů honoris causa, čestný občan několika měst, český prezident Václav Havel oběma manželům udělil Řád Bílého lva v roce 1990, kanadský premiér Stephen Harper je podobně poctil v roce 2008.
Josef Škvorecký posbíral mnohá ocenění za nejlepší knihu nejednoho roku. V roce 1980 se stal laureátem Neustadt International Price for Literature, prestižnější už je jen Nobelova cena za literaturu. Na ni ho nominoval anglický spisovatel Graham Greene, leč při uvážení kritérií uplatňovaných rozhodujícím výborem v minulých letech, nepřekvapuje, že byl pominut – stejně jako nominující katolík Greene. (Zasedají tam prý velkou většinou protestanti, kteří katolíkům – a zejména antikomunistům – nepřejí.)
Pokus o nemožné
Josef a Zdena byli nejen spisovatelé, ale i nakladatelé. V době totalitního temna se z exilu pokoušeli o téměř nemožné. Snažili se udržovat nad vodou českou literaturu, v domácím prostředí škrcenou, topenou. Za to si zaslouží medaile velikosti posvícenských koláčů. Co to stálo času, energie a peněz.
Doma mám kompletní produkci nakladatelství ‘68 Publishers: 226 titulů – beletrie, literatura faktu, dokumenty i trocha poezie. Autoři nejen exiloví (mně vydali knih sedm) ale i ti, co v kleci vytrvali. Karel Pecka, bývalý dlouholetý politický vězeň, byl první, kdo riskoval své práce vydat v exilu pod vlastním jménem.
Byl jsem u zrodu jejich původního rozhodnutí. Tuze se tehdy dumalo, zda do počínání tak náročného, riskantního, se vůbec pustit. Začínalo se na koleně, v malém činžovním bytě. Na poštu nakladatelé vlékli pytle s produktem, připomínajíce bytové zloděje z humoristických malovánek. Pro Zdenu optimistku byla sklenice z poloviny spíš plná, kdežto skeptičtější manžel měl sklony k opačnému hodnocení.
Truhla plná rukopisů
Manžel Josef, živící oba profesorováním, byl zapřažen jako ony pověstné přadleny z padesátých let, obskakující mnoho stavů najednou. Doma měli prostornou masivní truhlu napěchovanou došlými rukopisy. Nejeden autor nevyžádaného díla se domáhal vydání do tří měsíců, aby se to stihlo do Vánoc. Knihu pořádně vázanou, a ne nějaký obyčejný paperback. Nevyhovění se považovalo za osobní urážku, nehoráznou potupu neuznaného talentu. A když oni takhle, už si od nich ani jednu knihu nekoupím, aby viděli, dobře jim tak.
Manžel Josef, živící oba profesorováním, byl zapřažen jako ony pověstné přadleny z padesátých let, obskakující mnoho stavů najednouKdo měl rukopisy číst, hodnotit, posuzovat, doporučovat? No přece lektoři, od toho jsou placení – taková byla fáma. Představa paláce pokud možno z mramoru a se štábem luxusně honorovaného personálu. Ve skutečnosti to však byl podnik na dělaný koleně a udržovaný bez dotací na cezené nudli finančního přežití. Až úspěšný prodej jedné knihy umožnil zrod další.
Neplacenou lektorskou funkci zastával profesorující manžel s občasnou pomocí několika dobráků. Mistr Josef se potýkal s obsahem oné truhly, s rukopisy nezřídka mamutího, tisícistránkového rozsahu. Navíc odpovídal v průměru na sto dopisů měsíčně. „Ty bejt ženská, to bys měl tu nejhanebnější reputaci,“ říkal jsem mu stále znovu. Měl totiž obrovskou potíž říct „ne“. Pak však ztrácel čas odpovídáním na požadavky všelijakých individuí, přesvědčených, že je povinností nakladatelství opatřovat například zaměstnání či shánět adresy ve světě roztroušených kamarádů.
Objevovaly se však i všelijaké jiné komplikace – například často stávkující kanadští pošťáci, čili potenciální existenční katastrofa před dveřmi. Jak dodat předplatitelům nedodatelnou knihu? Nezbylo než obtížně dojíždět do amerického Buffala k náhradní záchranné poštovní adrese.
Problémy s financováním
V Rudém právu jsme se dočítali o ideodiverzních centrálách disponujících žoky peněz, ale v kapitalistické realitě ne a ne je najít. Exilové nakladatelství udržovala nad vodou přízeň čtenářů neintelektuálních, doktoráty neověnčených. Nejeden z nových přistěhovalců za knihu vydal dolary z prvního platu.
Naopak, vzdělanci včetně profesorů slovanských literatur, čili těch, pro něž takové knihy měly být obživou, projevovali pramalý zájem. A tytéž nekupující, nepodporující slovutnosti pak dodali rukopis, žánr neprodatelný a s nevyhnutelným výsledkem a reakcí. Dílo bylo odmítnuto, přičemž jeho autor nedokázal pochopit, že jedna taková investice by mohla nakladatelství zahubit. Hned však mělo o jednoho nepřítele víc.
Proto nás napadlo založit American Friends of the Sixty-Eight Publishers, neboli Američtí přátelé exilového nakladatelství Josefa a Zdeny Škvoreckých. Na takové konto by naši finančně úspěšní krajané mohli věnovat finanční částku, kterou by si následně odečetli z daní – běžná zdejší praxe. Proč to dávat berňáku, když to můžu dát na mně sympatický účel.
Skepse doprovázela tento pokus uplatnit teorii v praxi. Měli jsme nepovzbudivou zkušenost s naší čtenářskou obcí. Spoléhat totiž na našince-zbohatlíka by znamenalo uspíšit náš existenční zánik. Vím, o čem mluvím. V této organizaci přátel nakladatelství jsem byl pokladníkem.
Martina Navrátilová a Ivan Lendl
Navzdory tomu jsme se o to pokusili. Martina Navrátilová, jejíž memoáry Josef Škvorecký přeložil podle originálu amerického „zástupného“ spisovatele (ghost writer) a za které si na rozdíl od jiných autorů vyžádala honorář, oznámila, že podporuje jen tenis. Jiří Gibián, profesor na Cornellově univerzitě a předseda naší, peníze shánějící organizace napsal Ivaně Trumpové obsáhlý dopis, v němž vysvětlil účel iniciativy. Po čase obdržel anglicky psanou odpověď od sekretářky této naší vlastenky. Předstírala v ní, že požadavek nepochopila a že privátní projekty nějakých profesorů nepodporuje.
Sympatičtěji se projevil Ivan Lendl. Nedal nám sice rovněž ani krejcar, ale aspoň se nevydával za patriotického mecenáše. Když však přijel do Toronta, knihy si, hodně knih, incognito kupoval, zahalen do kožešinového límce zimníku.
Notný význam nakladatelství ‘68 Publishers však potvrdil Husákův režim. Rozhodl se totiž potrestat oba pachatele zbavením občanství Československé socialistické republiky.
Pracovitý autor
Když Josef Škvorecký psal knihu Nevěsta z Texasu o době za americké občanské války, časopis specializující se na onu historickou dobu si nechal posílat na mou binghamtonskou adresu a já výtisky do Toronta přivážel. Bedlivé pátrání po správných zdrojích si vyžádala i práce na knize Scherzo capriccioso: Veselý sen o Dvořákovi, jež se v anglickém překladu objevila pod titulem Dvorak in Love, o životě a počínání našeho hudebního velikána na americkém kontinentě.
Pilný autor Škvorecký měl také plno práce jako pedagog ve svém univerzitním prostředí
Bez archivů se však Škvorecký obešel při psaní dvou mohutných opusů zabývajících se tehdejší dobou v rodné zemi, nejprve Miráklu a po něm Příběhu inženýra lidských duší. Oběma se dostalo příznivého ohlasu jak od literární kritiky, tak od čtenářské exilové obce, jež měla možnost se s díly seznámit i v tuctu cizojazyčných vydání.
Pilný autor Škvorecký měl také plno práce jako pedagog ve svém univerzitním prostředí. Několikrát jsem tam za ním byl a nepřehlédl oprávněný respekt jeho kolegů k takovému mistru pera. Josef však svou pověst nezneužíval, což v akademickém prostředí není častým zvykem. Studentům se pečlivě věnoval, aniž by mu kariéra pedagoga příliš přirostla k srdci.
V letech 1973 až 1990 rozhlasová stanice Voice of America každý měsíc vysílala jeho literární rozbory, informace o knihách, v Biafře ducha nedosažitelných – celkově 210 takových užitečných pořadů. (Nedokážu pomlčet o reakci jedné příbuzné osoby, normalizátory vypuštěné k návštěvě Toronta. Ta Škvoreckému sdělila pocity přivezené z Náchoda, s výčitkou, proč že tyhle pořady dělá, když nemusí. Jistěže nemusel, ale přesto tak činil, za užitečné je věru považoval.)
Škvorecký též absolvoval několik dlouhodobých stáží na univerzitách ve státě Illinois, Massachusetts, Britské Kolumbii, ba i ve vzdálené Austrálii v hlavním městě Canberra.
Přečtěte si rovněž pokračování vzpomínek Oty Ulče, v němž píše o happeningu v New Yorku v roce 1988 na podporu nakladatelství ‘68 Publishers, spolupráci na časopise Západ a době po listopadu 1989.
