Polemika historiků, zda „lidická žena“ Alžběta Doležalová udala 2. června 1942 na četnické stanici v Buštěhradě svou nájemnici Štěpánku Mikešovou, že zatajuje židovský původ, má pro dnešní dobu stejně epochální význam jako spor o rukopisy pro 19. století. Lidice jsou zřejmě posledním českým národním mýtem, příběhem, v němž Češi zosobňují jen nevinné oběti zla v podobě běsnícího nacistického režimu. Pokud ale byla Židovka Štěpánka Mikešová v předvečer lidické tragédie udána svou českou bytnou – a archivní materiály tomu nasvědčují –, celá tato mytologická konstrukce se zhroutí.
Podívejme se nejprve, co je v kauze nesporné. Štěpánka Mikešová se narodila v roce 1906 v rodině obchodníka Mořice Löwingera ve Ždánicích u Kyjova. V prosinci 1938 vystoupila z židovské obce, v únoru 1939 pojala za manžela úředníka z ministerstva zemědělství Františka Mikeše a v březnu se společně přestěhovali do Lidic, kde vystřídali několik podnájmů. S manželem se ještě téhož roku rozvedli, ale zřejmě šlo o fiktivní rozvod, který měl předejít propuštění Františka Mikeše ze státních služeb v důsledku jeho svazku s Židovkou.
František Mikeš však již 22. března 1942 zemřel v kladenské nemocnici. Jeho vdova byla 2. června 1942 odpoledne v Lidicích zatčena českými četníky, kteří ji po sepsání jejího majetku a dalších úředních procedurách předali téhož dne po 10. hodině večer kladenskému gestapu. Následně byla Štěpánka Mikešová deportována do Osvětimi, kde byla 17. srpna 1942 zavražděna.
Záznam Evžena Ressla
Nesporné také je, že po osvobození v roce 1945 Štěpánku Mikešovou v Lidicích nikdo nepostrádal, ani nepřipomínal. Vypadla z dějin natolik dokonale, že její jméno nebylo do počátku tohoto roku zmíněno ani v lidickém památníku, jehož posláním je „péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce Lidice a utrpení jejích občanů“. Její příběh objevil a teprve v roce 2015 ve své knize Lidice: Zrození symbolu uveřejnil historik Vojtěch Kyncl. Jeho kniha neměla téměř žádný mediální ohlas.
Bouře vypukla teprve loni v červnu, kdy Kyncl v televizní reportáži Miroslava Petráčka V předvečer tragédie, vysílané v pořadu Reportéři ČT, zopakoval to, co již napsal ve své publikaci: Štěpánku Mikešovou udala její bytná Alžběta Doležalová, jedna z přeživších „lidických žen“. Kyncl svůj závěr opírá o úřední záznam, který učinil po válce, v prosinci 1945, nově jmenovaný velitel četnické stanice v Buštěhradě Evžen Ressl. Záznam byl určen pro Politické zpravodajství ministerstva vnitra, které vyšetřovalo vyhlazení Lidic.
Historik Vojtěch Kyncl svůj závěr opírá o úřední záznam, který učinil po válce, v prosinci 1945, nově jmenovaný velitel četnické stanice v Buštěhradě Evžen Ressl. Záznam byl určen pro Politické zpravodajství ministerstva vnitra, které vyšetřovalo vyhlazení Lidic. |
Existuje ve třech podepsaných strojopisných kopiích a o několik měsíců později jej Ressl vlastnoručně doplnil také do Památníku četnické stanice v Buštěhradě. Záznam obsahuje následující sdělení: „Dne 2./VI. 1942 odpoledne se dostavila na zdejší stanici Alžběta Doležalová, narozená 24./II. 1904, manželka hutníka Josefa Doležala z Lidic čp. 93, která oznamovala, že u nich bydlící Štěpánka Mikešová jest židovského vyznání a dle nařízení německých úřadů se jako židovka nehlásila. Poněvadž z policejních přihlášek nám bylo známo, že Mikešová jest římsko-katolického vyznání, odmítal jsem udání Doležalové jako pravdivé.
Když Doležalová na svém udání trvala a zákroku proti Mikešové se dožadovala, byl případ tehdejším velitelem stanice, vrch. strážm. Vojtěchem Babůrkem, telefonicky hlášen kladenskému gestapu, které nařídilo vyšetření případu, a je-li Mikešová skutečně Židovkou, ji zatknouti, dopraviti na gestapo a celý její majetek podrobně sepsati. V Lidicích jsem pak v přítomnosti strážm. Františka Caby a obecního starosty Františka Hejmy zjistil, že Štěpánka Mikešová (…) byla skutečně Židovka a byla pokřtěna 9. 2. 1939 v Solivaru u Prešova, když měla sňatek s jejím manželem, úředníkem presidia min. zemědělství v Praze Františkem Mikešem (…).
Poněvadž bylo zjištěno, že Mikešová jest skutečně Židovka, a také proto, že Doležalová hrozila udáním na gestapu v Kladně, byla Mikešová 2. 6. 1942 zatčena a pod čísl. zatč. 6/42 ze dne 2. 6. 1942 dodána kladenskému gestapu. Mikešová, které jsem sdělil příčinu, důvody zatčení sdělila mi, že Doležalová jest proto proti ní nepřátelsky zaujatá, že jí nechce zdarma šít, ač tak dříve činila, a toto jednání Mikešová omlouvala tím, že po úmrtí manžela dostala pouze menší odstupné, jiného příjmu nemá, proto nemůže nikomu ani majitelce domu zdarma šít a jest odkázána pouze na svůj příjem.
Při sepisování jejího majetku Mikešová nejdříve plakala žehrajíc na lidskou mstivost, pak se smála a nakonec zaujala výhružné postavení proti lidickým občanům. (…) Při eskortování z Lidic obrátila se Mikešová k Lidicím a hrozíc pěstí prohlašovala, že Lidičáci na ni nezapomenou. (…) I když nemusí míti Mikešová přímého účastenství na vyhlazení Lidic, přece jest možné, že svými výpověďmi mohla značně Lidickým ublížiti.“
Postih za křivou výpověď
Proti závěru Vojtěcha Kyncla, že se Alžběta Doležalová dopustila „udavačství v jeho nejodpornější podobě“, se vymezili zejména archivář Vojtěch Šustek, badatel Jaroslav Čvančara a historik Eduard Stehlík. V novinovém článku není možné probrat všechny jejich výtky ani Kynclovy protiargumenty. Obecně se dá říct, že se všichni kritici snaží znevěrohodnit Evžena Ressla, jehož zápis byl prý účelový a jeho autor odvracel od sebe vyšetřování za to, že Štěpánku Mikešovou zatýkal. Proti tomu ale stojí fakt, že Ressl získal hned po válce potvrzení o státní spolehlivosti, pokračoval v kariéře a žádnému vyšetřování nečelil.
Není také jasné, proč by měl Ressl z udavačství obvinit právě Alžbětu Doležalovou, když prokazatelně věděl, že se z koncentračního tábora vrátila, a mohla být s tímto obviněním konfrontována. Doležalová zemřela v prosinci 1946 a neexistuje žádný doklad, že by byla v této věci kdykoli vyslýchána, což se dá vysvětlit pouze tím, že se ministerstvo vnitra rozhodlo celý případ zamést pod koberec. Zatímco Vojtěch Kyncl staví na dokumentech, které interpretuje v dobovém kontextu, jeho kritici pracují pouze s domněnkami a hypotézami.
Pokud by si Ressl vymýšlel, hrozil by mu velmi vážný postih za křivou výpověď. Na základě podobných svědectví udělovaly v té době mimořádné lidové soudy běžně trest smrti, který hrozil každému, kdo udal někoho, kdo pak nepřežil výslechy či věznění. |
Zápis Evžena Ressla je ale hodnověrný pramen, který nelze domněnkami vyvrátit. Pokud by si Ressl vymýšlel, hrozil by mu velmi vážný postih za křivou výpověď. Na základě podobných svědectví udělovaly v té době mimořádné lidové soudy běžně trest smrti, který hrozil každému, kdo udal někoho, kdo pak nepřežil výslechy či věznění.
Spor o udavačství Alžběty Doležalové, který se do roku 2019 řešil převážně na stránkách marginálních kulturních periodik (ročenka Slánský obzor), se po odvysílání televizní reportáže stal předmětem politiky. Starostka Lidic Veronika Kellerová spolu s předsedkyní Oblastní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) v Lidicích Janou Bobošíkovou si na pořad stěžovaly u Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
Reportáž podle nich poškodila „spravedlivé vnímání německého válečného zločinu v historických souvislostech a pošlapala nevinné oběti válečné zvůle“. Když rada stížnost zamítla, začala „lidická lobby“ obesílat ústavní činitele s požadavkem na odvolání ředitelky Památníku Lidice Martiny Lehmannové, která v reportáži řekla, že by zavražděná Štěpánka Mikešová měla být v památníku připomenuta.
Etický přístup historika
Zde je namístě malá odbočka. To, co by se mohlo zdát jako jednotná fronta Lidických, je ve skutečnosti akce pouze malé části z nich. Když byla Jana Bobošíková v roce 2015 zvolena předsedkyní lidické organizace ČSBS, odešly z ní na protest poslední tři žijící „lidické ženy“. Již na podzim 2019 se v kuloárech mluvilo o tom, že tlak na ředitelku Památníku Lidice má vyústit v její nahrazení vojenským historikem Eduardem Stehlíkem, kterému nebyl prodloužen kontrakt v armádě.
Další vývoj tuto teorii potvrdil: Martina Lehmannová rezignovala na konci ledna 2020 na funkci, spolu s ní odešla i většina odborných pracovníků památníku a o měsíc později byl v konkurzu na její místo vybrán právě Eduard Stehlík. Ten patří mezi historiky, kteří odbornou činnost propojili s politikou. Je členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, kam ho nominovalo hnutí ANO, a udržuje úzké kontakty s politiky dalších stran – ODS a KDU-ČSL oznámily, že letos podpoří jeho kandidaturu do Senátu ve volebním obvodě Praha 9.
Etický přístup historika si Eduard Stehlík představuje tak, že nebude zveřejňovat informace, které by se mohly dotknout potomků aktérů událostí. Je evidentní, že takto utilitárně pojatá etika historické práce je v naprostém rozporu s vědeckým přístupem k minulosti a domyšlena do důsledků by znamenala, že nemůžeme o nikom publikovat nic negativního, protože každý má nějaké potomky či příbuzné, které bychom mohli zranit. |
Pro vedení Památníku Lidice má Stehlík na první pohled ty nejlepší předpoklady. Je spoluautorem současné expozice, o Lidicích napsal dvě popularizační knihy a s místními dle vlastních slov udržuje 20 let přátelské vztahy, jejichž projevem bylo i jmenování čestným občanem obce. V rozhovoru s Danielou Drtinovou na DVTV nový ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík nepřekvapivě odsoudil Vojtěcha Kyncla: „Došlo k fatálnímu selhání. (…) Historik nemůže vzít kus papíru, na kterém je něco napsáno, a protože to někdo napsal a orazítkoval, říkat, že je to pravda.“
Zároveň vyjádřil svou představu, jak má historik pracovat: „I kdyby ten dokument, který považujeme já a řada archivářů za nevěrohodný a účelový, byl pravdivý… Já se přiznám, že když jsem ho měl poprvé v ruce a než mi došly okolnosti jeho vzniku, říkal jsem si, že tohle proboha nemohu napsat, dokud bude Maruška Šupíková (dcera Alžběty Doležalové a jedno z tzv. lidických dětí – pozn. aut.) živa, protože bych ji zabil. Historik by měl mít určité brzdy, i v případě, že by šlo o pravdivou věc, přistupovat k tomu eticky.“
Etický přístup historika si tedy Eduard Stehlík představuje tak, že nebude zveřejňovat informace, které by se mohly dotknout potomků aktérů událostí. Je evidentní, že takto utilitárně pojatá etika historické práce je v naprostém rozporu s vědeckým přístupem k minulosti a domyšlena do důsledků by znamenala, že nemůžeme o nikom publikovat nic negativního, protože každý má nějaké potomky či příbuzné, které bychom mohli zranit.
Vytěsnit, co se nehodí
Ještě dále než Vojtěch Kyncl jde v interpretaci případu jiný odborník na dobu protektorátu, Stanislav Kokoška. Ten považuje za nejpravděpodobnější hypotézu, že Štěpánku Mikešovou „udala takzvaně celá vesnice“: „Zkrátka strach po vyhlášení druhého stanného práva a žena, ze které se tím pádem stal (nejspíš i kvůli individuálním povahovým vlastnostem) potenciální zdroj ohrožení. Samozřejmě že po válce se k tomu nikdo nechtěl znát, ale sázím na to, že se to tehdy řešilo v poněkud širším formátu, než je ten neustále propíraný: domácí nebo četník versus nepřihlášená žena židovského původu.“
Tato hypotéza by také vysvětlovala, proč se po válce nikdo z Lidických o ženě, která s nimi více než tři roky žila a byla zatčena jen týden před zkázou obce, ani slovem nezmínil. „Zveřejnění příběhu zasáhlo dvě budovaná klišé – komunistické a národovecké,“ píše Vojtěch Kyncl v dosud nepublikované studii, v níž odpovídá svým kritikům.
Lidičtí byli po válce nazýváni například Janem Masarykem „naši svatí“. V tomto duchu byl budován lidický památník i nová obec pro přeživší. Nezměrná tragédie, která místní postihla, a étos, jejž kolem Lidic vytvořila exilová Benešova vláda, daly vzniknout mýtu, z nějž bylo vytěsněno vše, co se do něj nehodilo. Třeba jedna židovská obyvatelka Lidic udaná svou bytnou. |
„Zatímco pro komunisty byly Lidice po válce symbolem úpadku prvorepublikového společenského řádu a zrady západních mocností, kterou ještě podpořili oba letci RAF, jimž byla dávána spoluvina na vyhlazení obce, národovci spatřují v Lidicích národnostně homogenní obec, kterou Němci vyhladili, neboť byla česká a měla zaplatit za český vzdor vůči německé třetí říši.“
Lidičtí byli po válce nazýváni například Janem Masarykem „naši svatí“. V tomto duchu byl budován lidický památník i nová obec pro přeživší. Nezměrná tragédie, která místní postihla, a étos, jejž kolem Lidic vytvořila exilová Benešova vláda, daly vzniknout mýtu, z nějž bylo vytěsněno vše, co se do něj nehodilo. Třeba jedna židovská obyvatelka Lidic udaná svou bytnou.
Vše nasvědčuje tomu, že tento mýtus Lidic se zhroutil a že budeme muset najít nějaký jiný způsob, jak kauzu integrovat do vyprávění o našich dějinách. Navíc bychom se měli zamyslet, zda by měl stát financovat památník, jenž je rukojmím lidí, kteří odmítají nezávislé vědecké bádání.
