Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Při rozhodování o základních právech často soupeří více pravd

Evropa

  9:57
„Česká republika nemá zásadní potíže se slučitelností domácího práva s právem Evropské unie. To však berou seriózně jen někteří čeští soudci. Ti zbylí si obvykle vystačí jen s vnitrostátním právem,“ říká v rozhovoru Jiří Malenovský, soudce Soudního dvora EU.

Jiří Malenovský, český soudce Soudního dvoru EU. foto:  Dan Materna, MAFRA

Jiří Malenovský, soudce Soudního dvora EU, v rozhovoru mimo jiné říká: „Jsem stoupencem toho, že i když existuje více možných přístupů, jen jeden z nich je skutečně správný a ty ostatní mají nevyhnutelně slabiny. Ne vždy musí ale být názor většiny oním jedině správným. V takovém případě považuji za vhodné, aby i další názory byly slyšet. I menšinový názor se může stát impulzem pro zákonodárce, aby právní úpravu změnil.“

LIDOVÉ NOVINY: Už dvanáct let jste soudcem Soudního dvora. Jak vzpomínáte na své začátky v roce 2004?

MALENOVSKÝ: Co se týče vstupu do mezinárodního kolektivu a života v zahraničí, to pro mě nové nebylo, protože v devadesátých letech jsem více než pět let byl českým velvyslancem u Rady Evropy ve Štrasburku. Specifikem jmenování nových soudců po rozšíření Evropské unie v roce 2004 ale bylo, že jsme byli jmenováni jen na takzvaný zbytkový mandát – já osobně na méně než dva a půl roku místo regulérních šesti. Proto jsem se tu nemohl nijak zabydlovat. Jen jsem si pronajal vybavený byt.

Co se týče vstupu do mezinárodního kolektivu a života v zahraničí, to pro mě nové nebylo, protože v devadesátých letech jsem více než pět let byl českým velvyslancem u Rady Evropy ve Štrasburku

Udělal jsem dobře, protože, přestože se Špidlova vláda v roce 2004 při mém jmenování usnesením zavázala, že mě po skončení silně zkráceného mandátu navrhne na celý další mandát, v mezidobí se změnil premiér a odpovědný koaliční ministr jeho vlády, který mimochodem pro ono usnesení rovněž hlasoval, chtěl za každou cenu místo mne prosadit svého čerstvě jmenovaného politického náměstka.

V některých chvílích to se mnou vypadalo už beznadějně. Byl jsem frustrovaný, že bych měl po své obrovské osobní i profesní investici odejít po tak krátkém čase a bez reálných výsledků ze soudu kvůli nenaplněným ambicím někoho jiného. Nakonec to ale dobře dopadlo a dotyčný náměstek si později našel uplatnění i v dalších vysokých politických postech, v nichž působí dosud.

LIDOVÉ NOVINY: Pořádně jste se tedy v Lucemburku zabydlel až po roce 2006?

MALENOVSKÝ: Ano, jakmile jste někam jmenován na šest let, to už je pracovní i životní perspektiva, se kterou se dá pracovat. Práce zde je určitě zajímavá, důležitá, velmi prestižní a dobře placená. Je to ale vykoupeno celkovou nejistotou. Periodicky o vás ve finále rozhodují politici, kteří vás většinou neznají a nikdy si nepřečtou váš rozsudek nebo vaši odbornou studii.

LIDOVÉ NOVINY: Na Soudní dvůr jste nastupoval jako soudce Ústavního soudu, jste také profesorem mezinárodního práva. Bylo složitější si zvyknout na české ústavní právo nebo na právo EU?

MALENOVSKÝ: Určitě na unijní právo. Na Ústavním soudu pro mne bylo nejtěžší si zvyknout na to, že už nejsem akademik, ale soudce. Čeští ústavní soudci se zabývají především individuálními ústavními stížnostmi. Rozhodování o rušení protiústavních zákonů představuje poměrně ojedinělou agendu.

Práce zde je určitě zajímavá, důležitá, velmi prestižní a dobře placená. Je to ale vykoupeno celkovou nejistotou. Periodicky o vás ve finále rozhodují politici, kteří vás většinou neznají a nikdy si nepřečtou váš rozsudek nebo vaši odbornou studii.

Zejména v uplynulých letech jí ještě ubylo, protože politici mají k Ústavnímu soudu často nedůvěru a nechtějí riskovat neúspěch. V soudní praxi je více než 90 procent ústavních stížností odmítáno, protože bývají zjevně neopodstatněné z hlediska ústavní argumentace. Nemyslím si ostatně, že by špičkoví právníci republiky měli trávit deset let života především odmítáním stížností, jimž chybí ústavní dimenze.

Naučit se rutině na Soudním dvoru bylo mnohem složitější. My jsme soudci odpovědní za fungování celého právního řádu EU, takže podle okolností musíme rozhodovat věci „od Šumavy k Tatrám“, počínaje daňovým právem, přes ústavní právo, a na druhé straně třeba i tradiční rodičovské věci. Neexistuje žádná formální specializace jednotlivých soudců. Musíme být zkrátka schopní rozhodovat vše. A na to musí být člověk zralý. Je k tomu třeba dlouhodobá zkušenost a věk.

LIDOVÉ NOVINY: Jaké atributy by měl mít soudce? Říkáte, že pro soudce je nejdůležitější nebojácnost a ochota rozhodnout, neschovávat se za názory jiných.

MALENOVSKÝ: Na tom trvám. Soudní řízení v Lucemburku stojí účastníky i členské státy velké peníze, to nikdo nedělá z plezíru. Pokud se na nás někdo obrátí, pak především očekává přesvědčivé rozhodnutí, které jeho problém vyřeší. Když mu soudce dá odpověď, která se snaží z problému vyklouznout, vůbec mu nepomůže!

Naučit se rutině na Soudním dvoru bylo mnohem složitější. My jsme soudci odpovědní za fungování celého právního řádu EU, takže podle okolností musíme rozhodovat věci „od Šumavy k Tatrám“.

Samozřejmě, že není jednoduché rozhodovat složité spory a někteří lidé jsou navíc přirozeně nerozhodní, a lidsky na funkci soudce vlastně nemají. Jistě, nějak to překlepou a soudcovskou kariérou se protlučou, ale stejně si musejí položit otázku, zda jejich práce má či měla smysl...

LIDOVÉ NOVINY: Je podle vás rozhodnost důležitější než odbornost soudce?

MALENOVSKÝ: Rozhodně. Odbornost by se v posledku neměla přeceňovat. Například na tomto soudu nikdo nemůže očekávat, že budeme všichni odborníky v rozsahu celého právního řádu EU. Nebudete nikdy tak zběhlí v určitém oboru jako profesoři v tomto oboru nebo zkušení praktici.

My, na Soudním dvoře, rozhodujeme především o předběžných otázkách položených soudy členských států EU. Takových žádostí přichází nyní kolem 500 ročně. Musíme proto především smysluplně vyložit určitou unijní právní normu s použitím všeobecně uznávaných interpretačních metod a v souladu s judikaturou Soudního dvora. Musíme ji vyložit přesvědčivě a zároveň být schopní díky nadhledu a životní zkušenosti předvídat, jaký dopad bude mít náš výklad na praxi.

LIDOVÉ NOVINY: Rozhodujete mimo jiné ve věci související s internetem a autorským právem, ale někdy je slyšet kritika, že to není úplně v souladu s doktrínou autorského práva. Rozumím tomu správně, že smyslem práce soudce není přepsat učebnici do rozsudku, ale rozhodnout?

MALENOVSKÝ: To je přesně ono. A nemůžu říci, že by některý z těch rozsudků byl v praxi nerealizovatelný.

LIDOVÉ NOVINY: Na Soudním dvoru soudci nemají možnost napsat odlišné stanovisko jako na řadě ústavních soudů nebo na Evropském soudu pro lidská práva. Neobjevuje se někdy frustrace, když soudce není schopný prosadit svůj názor mezi kolegy v senátu?

Není jednoduché rozhodovat složité spory a někteří lidé jsou navíc přirozeně nerozhodní, a lidsky na funkci soudce vlastně nemají. Jistě, nějak to překlepou a soudcovskou kariérou se protlučou, ale stejně si musejí položit otázku, zda jejich práce má či měla smysl...

MALENOVSKÝ: Určitě ano. Je přirozené, že když několik odborníků vykládá právní normu, jejímž základem je lidské slovo, promítá se do toho i jejich systémové myšlení, intelekt, právní kultura a životní zkušenosti. Někdy opravdu jeden tvrdí, že je věc modrá a druhý že je černá. (úsměv) A pokud jste v menšině, může se objevit frustrace, kterou nemáte jak ventilovat.

Jsou tu ale předsedové senátů, kteří by měli mít „diplomatické“ schopnosti a snažit se názory konstruktivně sladit. Je třeba vést poradu k rozumnému kompromisu, který zohlední i pozici menšiny. To vyžaduje hodinářsky přesné zásahy. Ne všichni na to mají, takže pak býváte frustrován častěji.

Nutno říci, že skutečným příkladem sjednocující osobnosti je současný předseda našeho soudu Koen Lenaerts, Belgičan, tedy občan jazykově rozděleného státu. Státu, který žije na každodenní diplomacii, těžkých vyjednáváních a hledání mostů mezi regiony a jazykovými společenstvími. Má to proto v krvi.

LIDOVÉ NOVINY: Pokud by byla odlišná stanoviska přípustná, slučovalo by se to s tím, že cílem Soudního dvora je jasná odpověď na položenou předběžnou otázku?

MALENOVSKÝ: To je obecnější problém, který se týká i ústavních soudů. Na vysoké úrovni rozhodování o základních právech nebo ústavních oprávněních spolu často soupeří „více pravd“. Jsem stoupencem toho, že i když existuje více možných přístupů, jen jeden z nich je skutečně správný a ty ostatní mají nevyhnutelně slabiny.

Je přirozené, že když několik odborníků vykládá právní normu, jejímž základem je lidské slovo, promítá se do toho i jejich systémové myšlení, intelekt, právní kultura a životní zkušenosti. Někdy opravdu jeden tvrdí, že je věc modrá a druhý že je černá

Ne vždy musí ale být názor většiny oním jedině správným. V takovém případě považuji za vhodné, aby i další názory byly slyšet. I menšinový názor se může stát impulzem pro zákonodárce, aby právní úpravu změnil.

LIDOVÉ NOVINY: S přístupem, že je jen jediný skutečně správný názor, to asi v rámci soudcovských kolektivů nemáte jednoduché...

MALENOVSKÝ: Samozřejmě, že je to složitější a souvisí to s tím, že člověk nesmí být „rozplizlý“, musí mít koherentní právní názor a za ten bojovat, což dělám. Jistě, někdy je obtížné se vyrovnat s nepříznivým výsledkem. Snažím se, aby neúspěchy byly řídké. A to se mi snad daří. (úsměv)

LIDOVÉ NOVINY: Fungování mezinárodního soudu ovlivňují jazykové schopnosti, národní právní kultura a osobní specializace soudců. Co z toho hraje největší roli?

MALENOVSKÝ: Právní kultura by neměla hrát rozhodující úlohu, protože předmětem našeho rozhodování je unijní právo, které má vlastní logiku a právní kulturu. Chvilku trvá, než se soudce přeorientuje z národní nebo mezinárodněprávní logiky na evropskou.

Co se týče odbornosti, ví-li se o určitém soudci, že je v určitém oboru odborníkem, a soud obdrží složitý případ z tohoto oboru, předseda soudu ho zpravidla určí soudcem zpravodajem coby záruku prvotního kvalifikovaného posouzení věci.

Člověk nesmí být „rozplizlý“, musí mít koherentní právní názor a za ten bojovat, což dělám. Jistě, někdy je obtížné se vyrovnat s nepříznivým výsledkem. Snažím se, aby neúspěchy byly řídké. A to se mi snad daří.

Opravdu zásadní roli ale hraje znalost francouzštiny, která je naším jediným pracovním jazykem. Dovolil bych si takový apel. Být soudcem Soudního dvora je nesmírně atraktivní a jistě je nemálo skvělých a ambiciózních právníků, pro které by ta funkce byla vrcholem kariéry, a kteří by si přáli, aby takový vrchol přišel pokud možno ihned.

Jenže si musejí uvědomit, že pokud perfektně neovládáte pracovní jazyk soudu, budete outsiderem. I když máte svůj kabinet plný francouzských právníků, na neveřejné poradě senátu sedí pouze soudci a musejí spolu komunikovat francouzsky. Co rozumíte, to rozumíte. Jak jste schopen oponovat jiným soudcům nebo je naopak přesvědčit, záleží prvotně na úrovni vaší francouzštiny.

Pokud si někdo myslí, že se aktivní právnickou francouzštinu lze dodatečně doučit či si lze vypomoci jinými jazyky, pak prostě nikoli. Nikdy jsem na vlastní poradě nezažil, že by někdo vyslovil anglickou větu. Soudce bez plynulé znalosti francouzštiny se musí cítit hrozně špatně, neboť nic fakticky neovlivní.

A domovský stát se přitom paradoxně nemusí dozvědět, zda jste vlivný soudce nebo ne. Dozví se pouze, v jaké věci jste byl soudcem zpravodajem, a co stojí v příslušném rozsudku. To samo o sobě ale nic neznamená, protože, pokud vás jako zpravodaje ostatní přehlasují, musíte návrh rozhodnutí napsat podle většinového názoru. „Váš“ stát tedy ve skutečnosti nemá možnost si vaši práci prokazatelně vyhodnotit. Ani to ostatně zvlášť nepotřebuje.

Rozsudky jsou vynášeny nezávisle na názorech jednotlivých soudců, a jaký je vliv „jeho“ soudce není pro daný stát až tak důležité už proto, že tento soudce není jeho zástupcem, ale nezávislou osobností

Rozsudky jsou totiž vynášeny nezávisle na názorech jednotlivých soudců, a jaký je vliv „jeho“ soudce není pro daný stát až tak důležité už proto, že tento soudce není jeho zástupcem, ale nezávislou osobností. Také proto, že soudci jako zpravodaji se nepřidělují věci týkající se „jeho“ státu.

Z toho všeho vyplývá, že členský stát, a tedy ani ČR, nemá dostatečně pádnou motivaci, aby vybral na tu funkci jen někoho, kdo má šanci se stát vlivným soudcem. Jde o problém všech členských států, a proto vznikl expertní výbor podle článku 255 Smlouvy o fungování Evropské unie, jenž zkoumá celkovou vhodnost kandidátů, které jednotlivé členské státy navrhly. A poměr kandidátů odmítnutých výborem je nemalý. Jinými slovy, k politickým či třeba k jazykově málo kvalifikovaným nominantům by se členský stát neměl uchylovat.

LIDOVÉ NOVINY: Soudcům pomáhají jejich asistenti, takzvaní referendáři. Jaká je jejich role na soudu?

MALENOVSKÝ: Jejich postavení je dvousečné. Kdo není původem frankofonní, příprava textu ve francouzštině mu trvá déle než v rodném jazyce. Proto jsou frankofonní referendáři obecně výkonnější. Referendáři jsou určitým mostem mezi jednotlivými soudci a uplatní se v písemné části porady soudců, kdy nám pomáhají s formulováním stanovisek, a my je řídíme.

Jsou soudci, kteří neumějí dokonale francouzsky, zejména z malých států, a tak se někdy stane, že referendáři intervenují do rozhodování soudců fakticky až příliš. Mohu mít pak dojem, že v některých otázkách nepolemizuji jen s jiným soudcem v senátu, ale i s jeho konkrétním referendářem.

Bohužel je i negativní stránka. Je žádoucí, aby všichni soudci byli při vedení referendářů dostatečně rozhodní a přitom dostatečně jazykově a odborně vybavení, aby případné ambice svých pomocníků „udrželi na uzdě“. Mezi referendáři bývají totiž samozřejmě i tací, kteří myslí vysoko, jsou bystří a mají o sobě vysoké mínění. Ale protože jsou obecně mladí, nezvládají někdy svou profesionální roli a mohou mít tendenci pasovat se sami do pozice „malého soudce“.

Jsou soudci, kteří neumějí dokonale francouzsky, zejména z malých států, a tak se někdy stane, že referendáři intervenují do rozhodování soudců fakticky až příliš. Mohu mít pak dojem, že v některých otázkách nepolemizuji jen s jiným soudcem v senátu, ale i s jeho konkrétním referendářem. Což zprůměrovaně bývá třicátník, nikým nevolený ani nezkoušený, jen vybraný svým vlastním soudcem. Přestože může mít na věc silný názor, není to partner ostatních soudců.

LIDOVÉ NOVINY: Vaším dlouholetým referendářem byl David Petrlík, ale nyní už máte v kabinetu jen Francouze?

MALENOVSKÝ: On se mi vydařil. Přišel ke mně mimo jiné s ročním pobytem ve Francii a francouzsky uměl velice dobře. Nemusel jsem po něm texty jazykově opravovat. Byl navíc úzce zaměřený na právo EU. Vyloženě zapadl, jeho působení bylo kvalitní, a proto mě mrzí, že ve své době nebyl navržen jako druhý český soudce do tribunálu.

Srovnatelných odborníků se v českém prostředí bohužel nedostává. I profesorka Pelikánová bude zřejmě brzy mít čistě francouzský kabinet. Dokonalá jazyková kvalifikace referendářů je zkrátka poznanou nutností.

LIDOVÉ NOVINY: A jaká je role generálních advokátů?

Generální advokát se více může soustředit na přidělené případy. Má jich totiž mnohem méně než soudce. Jde do hloubky a zpracovává kompletní přehled i hodnocení legislativy i judikatury v dané věci, čímž nám ulehčuje a zkvalitňuje rozhodování.

MALENOVSKÝ: Říká se, že suplují neexistující odlišná stanoviska soudců, na čemž je hodně pravdy. Jejich stanoviska jsou ovšem vyhlašována před samotným rozsudkem. Zajišťují stejně jako členové soudu pluralitu názorů v něm. Dávají svým názorem impuls k výměně názorů mezi soudci.

Generální advokát se více může soustředit na přidělené případy. Má jich totiž mnohem méně než soudce. Jde do hloubky a zpracovává kompletní přehled i hodnocení legislativy i judikatury v dané věci, čímž nám ulehčuje a zkvalitňuje rozhodování. Řízení se tím ale zároveň nejméně o dva měsíce prodlužuje, takže je třeba vážit, zda je stanovisko v dané věci třeba.

Dříve byla intervence generálního advokáta pravidlem, ale s nárůstem nápadu poměr klesl postupně na současnou třetinu všech případů. A je to tak správně, rutinní agenda Soudu se bez stanoviska generálního advokáta obejde.

LIDOVÉ NOVINY: Jaký je vztah českých soudů k Soudnímu dvoru? Předběžné otázky totiž posílají jen výjimečně. Berou jej jako partnera?

MALENOVSKÝ: Obecně řečeno, je Česká republika bezproblémovým členským státem. Nemáme zásadní potíže se slučitelností domácího práva s právem EU, na rozdíl třeba od současného Maďarska a Polska. Je proto logické, že počet otázek není velký, protože soudci se většinou nesetkávají s urgentními problémy, které by si jejich podání vynucovaly.

V podávání předběžných otázek z ČR jednoznačně dominuje Nejvyšší správní soud. Na rozdíl od Nejvyššího soudu, který je překvapivě dosud spíše pasivní.

Na druhou stranu je pravda, že otázek z České republiky by asi mělo být více. Právo EU berou totiž seriózně v úvahu jen někteří čeští soudci, zatímco uvnitř justičního systému jako celku je spíše nedoceněno nebo dokonce ignorováno. Soudci si často vystačí jen s vnitrostátním právem. Naši právníci také nemají v krvi řešení problémů pramenících ze soužití několika právních systémů jako ti z Belgie, Německa či Itálie, kde má stát federativní povahu. V podávání předběžných otázek z ČR jednoznačně dominuje Nejvyšší správní soud. Na rozdíl od Nejvyššího soudu, který je překvapivě dosud spíše pasivní.

LIDOVÉ NOVINY: Kdy by měl položit předběžnou otázku český Ústavní soud?

MALENOVSKÝ: Obrátila se na nás dosud jen menšina ústavních soudů v EU. Ten český svou opatrností jen vlastně potvrzuje pravidlo. Pro ústavní soudce jde o citlivou věc, protože na jedné straně unijní právo má přednost před vnitrostátním právem, ale oni jsou podřízeni jen národní ústavě. Obracejí se na nás především ústavní soudy z federativně uspořádaných států, nebo ze států s autonomními regiony – Rakousko, Německo, Belgie nebo Itálie.

LIDOVÉ NOVINY: Jaká je praxe kladení předběžných otázek? Ptají se soudy na opravdu problematické aspekty výkladu, nebo vám chodí i hlouposti?

Obracejí se na nás především ústavní soudy z federativně uspořádaných států, nebo ze států s autonomními regiony – Rakousko, Německo, Belgie nebo Itálie

MALENOVSKÝ: Je třeba si uvědomit, že když už soudce předběžnou otázku položí, sleduje tím někdy určitý záměr. Nemusí chtít jen vyložit evropské právo, ale třeba si i „vyřídit účty“ s nadřízeným soudem, proti kterému hodlá použít příznivý rozsudek našeho soudu obrazně jako „kladivo“. Je proto třeba vidět za samotné znění předložené otázky. Zdánlivá hloupost v její formulaci jí pak přestane být. V drtivé většině případů jsou položené otázky fundované i racionální.

LIDOVÉ NOVINY: Je příkladem takového sporu nesoulad mezi Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem v kauze slovenských důchodů?

MALENOVSKÝ: Ano, byl velmi viditelný, navíc na úrovni nejvyšších soudů členského státu, a proto to vzbudilo pozornost. Ale stává se to i jinde. Nejde o drama. Řeknu ještě jednu perličku. Někteří advokáti stran vidí v projednání předběžné otázky naším soudem jakýsi test, zda budou v následném řízení před předkládajícím národním soudem úspěšní. V případě rizika nepříznivé odpovědi se chtějí nakonec rozsudku Soudního dvora vyhnout. Vyčkávají proto, jak se řízení u nás vyvine.

Je třeba si uvědomit, že když už soudce předběžnou otázku položí, sleduje tím někdy určitý záměr. Nemusí chtít jen vyložit evropské právo, ale třeba si i „vyřídit účty“ s nadřízeným soudem.

Jako první je zveřejněno stanovisko generálního advokáta. Když pro ně vyznívá negativně, u vědomí toho, že statisticky až 90 procent stanovisek generálních advokátů je následně respektováno senátem, někdy vezmou svou žalobu u příslušného národního soudu zpět. A my v tom případě musíme zásadně zastavit řízení. Dokonce se stalo, že jsme takto museli zastavit řízení ve složité věci dávno poté, kdy jsme rozhodli, dva, tři dny před vyhlášením rozsudku. Připadáme si pak jako loutky manipulované jinými.

Třeba přitom dodat, že řízení před Soudním dvorem je zejména z jazykových důvodů hodně nákladné, neboť řada dokumentů se musí přeložit do jazyků všech členských států, a v uvedeném případě byly prostředky použity neúčelně. Abychom omezili uvedená rizika, musel být dokonce změněn náš jednací řád.

LIDOVÉ NOVINY: Je složité udržet krok s českou právní vědou v souběhu s vaší náročnou funkcí v Lucemburku?

MALENOVSKÝ: Je pravda, že to není jednoduché, člověk si tu připadá trochu jako Napoleon na Svaté Heleně (úsměv). Pokud je určitý akademik pohodlnější, po svém nástupu do soudcovské funkce se z vědecké diskuse prostě vytratí. Já ale pohodlný nejsem a zatím mám dost energie naplňovat svůj víkendový a prázdninový potenciál i akademickou prací.

Ve funkci unijního soudce nemáte nic jisté. Vždy jsem si pěstoval zázemí, do kterého bych se mohl vrátit. Těžce bych mohl litovat, kdybych nebyl v kterémkoli okamžiku připraven na návrat do České republiky.

Přednáším trvale v omezené míře na své domovské fakultě v Brně, vyučuji rovněž každoročně svůj kurz na právnické fakultě ve Štrasburku. Krok s naukou jsem neztratil. V intervalech aktualizuji svou učebnici mezinárodního práva veřejného a nejméně třikrát do roka publikuji, jak v českých časopisech, tak v zahraničních.

Ve funkci unijního soudce nemáte nic jisté. Vždy jsem si pěstoval zázemí, do kterého bych se mohl vrátit. Těžce bych mohl litovat, kdybych nebyl v kterémkoli okamžiku připraven na návrat do České republiky. Třeba říci, že brněnská fakulta má v tomto ohledu velké porozumění.

LIDOVÉ NOVINY: Už dvanáct let žijete v Lucembursku, jak je vnímáte jako zemi?

MALENOVSKÝ: Nazval bych to s nadsázkou „zlatou klecí“. Společenský život v Lucembursku v podstatě nevedu, není na to čas. Jde o ryze profesionální pobyt, takže kromě normální lidské komunikace s kolegy na soudu jen pracuji a v „bílých týdnech“ jezdím do České republiky. V mladším věku by zřejmě tento model byl hůře snesitelný, ale v mém věku už s tím nemám problémy.

Je třeba si uvědomit, že funkce na Soudním dvoru je časově velmi náročná. Představujeme sice nejvyšší soud EU, ale v praxi se chováme spíše jako prvostupňový soud, protože evropská justice „musí být v Evropě vidět“. Máme proto mnoho ústních jednání se stranami, každý soudce průměrně tři za týden. Každé z nich trvá půl dne, k tomu další tři půldny strávíme na poradách senátů a schůzích.

Pokud by soudce chtěl pracovat méně, musel by svou práci odbývat. Proto ani po dvanácti letech takřka neznám názvy ulic v Lucemburku a nemám čas, abych třeba zašel do divadla nebo na koncert.

Zbývají dva pracovní dny, během nichž musíte instruovat své spolupracovníky v kabinetu, diskutovat s nimi o případech a upravovat jejich výstupy. A zbývají víkendy. Během nich musím sám spisy důkladně prostudovat a promyslet řešení i postup. Stírá se tak rozdíl mezi pracovním týdnem a víkendem. Je to práce na sedm dní v týdnu.

Pokud by soudce chtěl pracovat méně, musel by svou práci odbývat. Proto ani po dvanácti letech takřka neznám názvy ulic v Lucemburku a nemám čas, abych třeba zašel do divadla nebo na koncert. Přicházívám domů k osmé hodině, bez energie. Navíc přibližně osmkrát za rok sedím za volantem na cestě do Brna. Každá cesta tam nebo zpět trvá celý den. Někdy je přitom třeba volit drastická řešení.

V zimním semestru mívám několik přednášek v Brně, vždy v pondělí od 8 do 12 hodin. Po takové přednášce, v jednu odpoledne sedám za volant a jedu zpět. Do Lucemburku dorazím v jedenáct večer a v úterý v devět hodin ráno obléknu talár na ústní jednání. Nechci ale, aby to bylo chápáno jako stěžování si. Takový život zvládám a líbí se mi.

LIDOVÉ NOVINY: Jak funguje česká enkláva na Soudním dvoru, scházíte se?

MALENOVSKÝ: Jistě, žádné animozity tu necítím. U profesorky Pelikánové jsem byl mnohokrát na večeři, ona u mě párkrát také. Michal Bobek je tu jen krátce, ale máme spolu také dobré vztahy.

LIDOVÉ NOVINY: Před třemi lety jste napsal do Právníka velmi kritický článek o české Ústavě a později jste si stěžoval, že neměl v odborné obci ohlas. Čím to bylo?

Opravdu mi vadí, že ani celé čtvrtstoletí po schválení Ústavy nebylo její působení dosud komplexně rozebráno. Odborná obec nemá zřejmě dostatečný zájem na strukturované výměně názorů na základní zákon našeho státu!

MALENOVSKÝ: Opravdu mi vadí, že ani celé čtvrtstoletí po schválení Ústavy nebylo její působení dosud komplexně rozebráno. Odborná obec nemá zřejmě dostatečný zájem na strukturované výměně názorů na základní zákon našeho státu!

Šokovalo mě, že kritický článek, jemuž určitě nechyběly argumenty, nikomu nestál za komentář či polemiku... Svědčí to o něčem nedobrém jak v politickém životě státu, tak v odborné obci, která si někdy navykla vést spíše paralelní monology, které jiné neruší a většinou ani moc nezajímají. Můj článek do tohoto klimatu prostě zapadl.

LIDOVÉ NOVINY: Co vám vadí na české ústavě?

MALENOVSKÝ: Rozdělení Československa bylo z hlediska evropských ústavních standardů anomálií. Nikdo se nezeptal občanů v referendu. Nedávno se například muselo referendum konat v Jižním Súdánu, aby mohl vyhlásit nezávislost. Západní Sahara se zatím neosamostatnila, protože tam neproběhlo referendum.

U nás se rozdělil stát, návrh nové Ústavy sepsalo bez kontaktu s veřejností několik právníků kdesi v Karlových Varech. Veřejná debata neproběhla a návrh byl překotně projednán v ČNR. Opozice neměla v podstatě žádný reálný vliv... A Ústava byla na světě. Bez ohledu na její obsah je tudíž legitimita naší Ústavy objektivně slabší. Už proto by se mělo o jejím dosavadním působení všestranně, neselektivně diskutovat.

Bez ohledu na její obsah je legitimita naší Ústavy objektivně slabší. Už proto by se mělo o jejím dosavadním působení všestranně, neselektivně diskutovat.

Abych ale byl konkrétní, problém vidím třeba v postavení prezidenta republiky. Víte, ono vše vychází z dob šílených zlomů ve francouzských dějinách počínaje závěrem 18. století, kdy se střídali konzulové, císaři, králové a prezidenti. Ústavou takzvané třetí republiky z roku 1875 se monarcha ve Francii prostě „překlopil“ v prezidenta.

Když se připravovala československá Ústava z roku 1920, postupovalo se podle této francouzské předlohy, protože jsme také „překlápěli“ císaře. Tak jsme s nadsázkou adoptovali československého monarchu, který dostal titul prezidenta republiky. A současná česká ústava si zvolila za svou ideovou předlohu vědomě československou ústavu z roku 1920...

Pak už jen vše závisí na tom, jak se svými ústavními pravomocemi prezident naloží. V zásadě se může chovat jako monarcha, jakkoli to neodpovídá našim ústavním demokratickým tradicím zavedeným v období první republiky. Pravomoci prezidenta republiky by se proto měly upřesnit. Také je například zoufalé, že stát s deseti miliony obyvatel má 14 krajů, které proto nejsou v evropském měřítku životaschopné. Třeba Francie se svými 65 milióny obyvatel bude mít brzy už jen 13 regiónů...

Jiří Malenovský (65)

  • Od roku 2004 je českým soudcem Soudního dvora Evropské unie v Lucemburku.
  • Od sedmdesátých let působí jako akademik v oboru mezinárodního práva veřejného na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Profesorem byl jmenován roku 2001.
  • Byl také soudcem Ústavního soudu ČSFR (1992) a Ústavního soudu ČR (2000–2004).

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...