Lidovky.cz

Živá paměť: Přežila Osvětim, teď o holocaustu vypráví

  13:34
Pamětníků holokaustu ubývá, těm nejmladším je 80 let. Ztrátu živé paměti nelze nahradit, upozorňuje historik Michal Frankl. Jednou z těch, kdo se své svědectví snaží předat, aby se tragická historie neopakovala, je Dagmar Lieblová.

O holokaustu Dagmar Lieblová přednáší na školách. foto:  Michal Šula, MAFRA

„Myslím si, že se na to nedá zapomenout, a že by se na to nemělo zapomínat,“ říká Dagmar Lieblová. Na první pohled působí jako drobná, křehká dáma. Svůj pohnutý životní příběh ale vypráví pevným hlasem. Jasným „ne“ také odpovídá na otázku, zda někdy uvažovala o tom, že si nechá odstranit vězeňské číslo, které jí koncem roku 1943 vytetovali na předloktí v koncentračním táboře v Osvětimi.

Paní Lieblová je spoluzakladatelkou Terezínské iniciativy, která se snaží o důstojné uchování památky obětí holocaustu a aktivní výchovu mladé generace k toleranci a proti rasismu, antisemitismu a xenofobii. V Praze se nedávno zúčastnila veřejné diskuze v prostorách výstavy Nucená práce. Němci, nuceně nasazení a válka v Královském letohrádku.

Zájem roste

Nucené práce, na něž bylo z téměř celé Evropy do Německa za druhé světové války zavlečeno přes 20 milionů mužů, žen a dětí, byly totiž i součástí jejího osudu. Tehdy patnáctiletá dívka z kutnohorské lékařské rodiny byla v létě roku 1944 přidělena na odklízecí práce v Hamburku. Otrocká dřina jí ale paradoxně zachránila život. Předtím byla společně se svými rodiči a sestrou uvězněna ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi-Březince. Válku jako jediná z nich – s těžce podlomeným zdravím – přežila.

„Pokaždé je to trochu jiné, v každé škole, u každé skupiny. Někdy si člověk podle dotazů vybaví něco, o čem ještě nemluvil,“ říká paní Lieblová

„Nejhorší bylo, když jsem musela odejít sama, opustit rodiče,“ vzpomíná dnes Dagmar Lieblová. Tato chvíle pro ni prý byla těžší než veškeré další útrapy, které za války zažila. Mluvit o bolestných rocích mládí pro ni prý časem není snadnější, i když už svůj příběh vyprávěla mnohokrát. „Neříkám, že to je lehké, ale asi mi to nedělá takové potíže jako jiným lidem,“ dodává. Své svědectví se snaží předat následujícím generacím zejména proto, aby se tragická historie již neopakovala.

Besedám a přednáškové činnosti na toto téma se věnuje už přes dvě desetiletí. Reakce mladých na její vyprávění se prý nemění. „V poslední době je zájem skoro větší,“ shrnuje Dagmar Lieblová. „Je to možná tím, že pamětníků ubývá. Pokud někdo píše knihy, diplomové práce nebo točí filmy, ještě se snaží využívat toho, pokud nějací pamětníci existují. Za chvilku nebudou, těm nejmladším je 80 let,“ dodává.

Její zkušenosti jsou důkazem, jak je důležité svědectví přímých svědků války, jak každá jejich vzpomínka přidává důležitý střípek do naší mozaiky vědomostí o tehdejších událostech: „Pokaždé je to trochu jiné, v každé škole, u každé skupiny. Někdy si člověk podle dotazů vybaví něco, o čem ještě nemluvil,“ říká paní Lieblová.

Na východě chybějí dokumenty

Historik Michal Frankl z pražského Židovského muzea vidí přínos pamětníků k zaznamenání dějin šoa hned v několika rovinách. Bezprostředně po válce hráli velkou roli ve vytváření prvních archivů: „V tomto kontextu se nasbíraly desetitisíce svědectví, jejichž autoři už dnes většinou nežijí a bez nichž by historiografie o holocaustu byla o mnoho chudší,“ uvedl Frankl pro ČESKOU POZICI.

„Příběh holocaustu není něco vyrytého do kamene“ a každá generace by si měla holocaust promyslet a procítit znovu

Historik zároveň zdůrazňuje, že vedle témat, která lze alespoň teoreticky popsat bez osobních svědectví, například na základě nacistických nebo jiných archivů, existuje i řada bílých míst, která mohou zaplnit jen sami pamětníci: „Pro mnoho míst na východě, například ve východním Polsku, úřední dokumenty neexistují nebo jich je velmi málo. Tam jsou svědectví pamětníků naprosto zásadní,“ shrnuje historik.

„Ztráta živé paměti je prostě ztráta, pro historiky i pro společnost obecně. Ve chvíli, kdy ti lidé odejdou, ji nelze ničím nahradit. Paměť holocaustu přechází z toho, čemu se říká komunikativní paměť, spíše do oblasti historie,“ uzavírá Frankl s tím, že mezeru, která nutně vznikne, se již nyní snaží zaplnit řada orálněhistorických projektů, v jejichž rámci jsou vzpomínky pamětníků zaznamenávány. „To, co ale odpadne, je možnost se konkrétního člověka na něco zeptat,“ říká Frankl.

Podle něj je to důležité zejména z toho důvodu, že „příběh holocaustu není něco vyrytého do kamene“ a každá generace by si měla holocaust promyslet a procítit znovu. A to je samozřejmě snazší, pokud mladí lidé dostanou možnost setkat se a pohovořit si s člověkem, který vše prožil na vlastní kůži.

Rodinná historie

Dagmar Lieblová se prý se svými zážitky z koncentračních táborů a nucených prací nikdy netajila. Bezprostředně po válce o nich ale moc nemluvila: „Nebylo to tak, že bych o tom hovořit nechtěla, ale že to ani nikoho nezajímalo,“ říká dnes. Za komunistického režimu prý diskuse o holocaustu „nebyly tak v módě“. „Něco se občas vědělo, ale oficiálně se o tom začalo mluvit až později,“ říká Lieblová. Jako první větší akci k tématu holocaustu si vybavuje konferenci o historii rodinného tábora v Terezíně v březnu roku 1989.

„Mladší dcera mi říkala: Víš, mami, já jsem si vždycky myslela, že to bylo ve všech rodinách takhle, a až časem jsem zjistila, že ne.“

Svůj válečný osud prý nikdy neskrývala ani před svými třemi dětmi. Sice si s nimi cíleně nesedla, aby jim vše vypověděla, ale její příběh znaly odmalička. O tehdejších zážitcích běžně hovořila se svojí dlouholetou přítelkyní, která s ní válečné útrapy sdílela, i s tchyní, která byla za války rovněž v Terezíně. Děti její příběh braly jako součást rodinné historie. „Bylo to tak nějak samozřejmé,“ říká Dagmar Lieblová. „Mladší dcera mi říkala: Víš, mami, já jsem si vždycky myslela, že to bylo ve všech rodinách takhle, a až časem jsem zjistila, že ne.“

Dagmar Lieblová se po válce déle než dva roky zotavovala v sanatoriu. Poté vystudovala český a německý jazyk na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na německou řeč a kulturu kvůli svým tragickým válečným zkušenostem nezanevřela. Dlouhá léta působila jako pedagožka a překladatelka. Její příběh letos vyšel i knižně. 

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.