Čtrnáctideníku Ateliér hrozí zánik. Pokud ministerstvo kultury nenavýší dotaci časopisu, který téměř 25 let informuje o dění ve výtvarném umění, je prý aktuální číslo definitivně poslední. Přiznejme si rovnou, že drtivé většině Čechů je to úplně jedno. Kvůli těm, kteří ještě chodí na výstavy a čtou, je ale zajímavé se na situaci, v níž se periodikum ocitlo, podívat pořádně. Najdeme tam v krystalické podobě vleklé problémy, stereotypy a iluze spojené s financováním kulturních časopisů a české kultury vůbec. A – možná překvapivě – zjistíme, že ne vždy za všechno může ministerstvo kultury.
Podle údajů na na své webové stránce má Ateliér, jenž vznikl na konci osmdesátých let, náklad 2300 kusů, něco přes tisíc předplatitelů a 6900 čtenářů. Ročně přijde vydávání Ateliéru na nějakých pět milionů korun. Tři z nich si až dosud dokázal vydělat prodejem a reklamou, zhruba dva dostával formou grantu od ministerstva kultury. To je na české poměry velmi slušná soběstačnost. Od roku 1990, celých 22 let, je šéfredaktorkou Ateliéru historička umění Blanka Jiráčková.
Při rozdělování letošních ministerských grantů dostal Ateliér podporu 560 tisíc korun místo požadovaných 2,916 milionu
Při rozdělování letošních ministerských grantů dostal Ateliér z několika důvodů, jimž se budeme věnovat, podporu 560 tisíc místo požadovaných 2,916 milionu korun. Šetří se všude, a proto méně peněz získal letos i od inzerentů. Redakce pracovala v maximálně úsporném režimu, přestěhovala se do levnějších prostor a neplatila externistům žádné honoráře, navzdory tomu jí chybí do konce roku 1,3 milionu korun. Aktuální číslo Ateliéru tedy může být opravdu poslední, protože ani výhled na rok příští není radostnější. Peněz na grantovou podporu má být v rozpočtu ministerstva zase o 30 procent méně než v tom minulém.
V roli prosebníků
Šéfredaktorka Jiráčková požádala letos v červenci ministerstvo kultury o navýšení grantu. Pro svou žádost měla precedens. Šéfka resortu Alena Hanáková totiž na jaře přidala po osobní intervenci divadelníků Milana Uhdeho a Břetislava Rychlíka ze „své“ rezervy 750 tisíc jinému kulturnímu časopisu – Divadelním novinám. Tento čtrnáctideník reflektující především divadelní premiéry a události se ocitl v podobné situaci jako Ateliér. Místo požadovaných 2,7 milionu mu grantová komise letos na jaře přiřkla jen 1,25 milionu korun.
Paní šéfredaktorka se u ministerských úředníků opakovaně zajímala, zda bude její žádosti vyhověno. Z reakcí vyvodila, kdy rozhodnutí padne, a spustila preventivní kampaň, v níž oslovila veřejnost. Vydala tiskovou zprávu s oznámením, že bez navýšení dotace ke konkrétnímu datu Ateliér definitivně skončí.
Není jasné, zda se o žádosti vůbec jednalo, ale ministerská mluvčí minulý týden veřejně Ateliéru sdělila, že nemá s ničím počítat. V pátek 19. října se proto na Maltézském náměstí před ministerstvem kultury bude podle oznámení Ateliéru na jeho podporu konat happening „Destrukce“, jehož se mají zúčastnit například výtvarníci Kurt Gebauer nebo Jiří David, skupina Podebal a další.
Metodu veřejného tlaku zvolila paní Jiráčková už podruhé. Poprvé požádala výtvarnou obec o pomoc v únoru, když zjistila, že si Ateliér po prvním kole hodnocení grantové komise nestojí v bodování dobře. A napsala grantové komisi Otevřený dopis. V něm shrnula práci Ateliéru a jeho význam pro reflexi výtvarného umění v Česku a připojila k tomu účelu vydaná dobrozdání mnoha tvůrců.
Podobně se v té době zachoval i šéfredaktor Divadelních novin Jan Kolář, který na ministerstvo kultury před zahájením grantového řízení napsal dopis opatřený podpisy desítek divadelníků, v němž zdůraznil zásluhy redakce a nepostradatelnost Divadelních novin pro českou divadelní kulturu. Přitom se ohradil proti některým členům grantové komise a poukazoval na jejich podjatost a úmysl Divadelní noviny poškodit. Také Blanka Jiráčková nyní zdůvodňuje nižší počet bodů pro svůj časopis „neobjektivním“ složením grantové komise.
Nic nesmí zaniknout
Jan Kolář vykonává funkci šéfredaktora Divadelních novin stejně dlouho jako šéfka Ateliéru. Zachovat 22 let při životě kulturní periodikum znamená ohromnou spoustu práce, nervů a prošení o peníze. V důsledku toho i vypjatý a do jisté míry zaslepený rodičovský vztah toho, kdo časopis vypiplal. A rodič, jak známo, své dítě považuje za nejlepší ze všech.
Po tolika letech existence pod stejným vedením se časopis může ocitnout v nezáživném stereotypu, ať už jde o rubriky, způsob reflexe či grafickou úpravu
Po tolika letech existence pod stejným vedením se ovšem časopis může – a většinou i ocitá – v nezáživném stereotypu, ať už jde o rubriky, způsob reflexe či grafickou úpravu. Umělecká či kulturní obec, jíž je určen, je poměrně malá, a i mezi ní a časopisem vznikla za tu dobu silná pouta. Na existenci periodika je také do jisté míry závislá. Psalo se v něm o práci mnoha tvůrců, jiní do něj sami přispívali. Jsou tu osobní vazby. Ateliér i Divadelní noviny jsou jediné časopisy svého druhu, které systematicky sledují a reflektují dění v regionech, v menších galeriích či divadlech. A je tu obava, že když zaniknou, nebude nic.
Svízelná finanční situace navíc nutí časopisy získávat peníze za reklamu od subjektů, o nichž referují, což je zase svým způsobem zavazuje a může i ovlivňovat jejich nezávislost a ostrost kritických soudů. Nedostatek peněz na honoráře má vliv na chuť autorů s periodikem spolupracovat i na úroveň textů.
Ostatně v dopise, kterým se Sdružení výtvarných kritiků přimlouvá u ministryně o mimořádnou dotaci pro časopis Ateliér, je to formulováno jasně: „Členové komise rozhodující o příspěvku pro Ateliér nepochybně reflektovali kolísavou úroveň kritických textů, ale neuvědomili si, že redakce, která již léta bojuje s katastrofálním nedostatkem peněz, nemá možnost přísného výběru textů a vytvoření kvalitního štábu kmenových autorů, a chce-li pokrývat celou uměleckou scénu (...) musí často vzít za vděk i méně kvalitním či jednostranným názorem méně zkušeného autora. Přes své nedostatky je Ateliér jediným periodikem, zaznamenává reakce na všechny důležité výstavy českého umění doma i v zahraničí. (...) Tato funkce Ateliéru nemůže být nahrazena žádným periodikem, které má referát o umělecké aktivitě jen jako součást svého širokého kulturního zájmu.“
Jak pracuje grantová komise
Zatímco veřejné peníze na podporu kultury se v minulých dvou letech dramaticky snižovaly, počet projektů, které žádají o granty, stabilně roste. Drobit těch pár milionů, které jsou k dispozici, na menší a menší částky, aby se dostalo na všechny, nedává smysl. Nastává situace, kdy grantové komise rozhodují nejen o velikosti podpory, ale opravdu i o životě a smrti uměleckých projektů, divadelních souborů a také kulturních časopisů. S těmi to je obzvlášť komplikované. Nikde jinde než na ministerstvu kultury totiž na veřejné peníze nedosáhnou. Praha, která oproti ministerstvu vydává na živé umění násobně více peněz, totiž periodický tisk do svých grantových okruhů nezařadila.
Grantový systém, v němž se na ministerstvu kultury peníze rozdělují, je standardní. Grantová komise se pravidelně obměňuje, v prvním kole nad každým z projektů vede odbornou diskusi a pak je oboduje podle předem známých kritérií. Stanoví hranici pro udělení dotace. Ve druhém kole přiřadí k projektům podle počtu bodů a finančních možností, které v daném roce má, i konkrétní částky dotací. Návrh grantové komise formálně schvaluje ministerstvo, ale zpravidla její názor respektuje.
Každý z členů komise vyjadřuje svůj názor na projekt, který si podal grantovou žádost, individuálním bodovým hodnocením na škále 0 až 5. V průběhu hodnocení odcházejí za dveře ti, kteří by se mohli ocitnout ve střetu zájmu, a nebodují. Průměr bodování pak ovlivňuje výši částky, kterou žadatel obdrží. Je to ale pouze jedno z kritérií. Stejně zásadní je, kolik projektů je ve hře, i o kolik peněz ten který žádá a podobně. Divadelní noviny dostaly 2,07 bodu a 1,25 milionu korun, Ateliér 3,3 bodu a 560 tisíc korun. Každé periodikum ovšem hodnotila jiná komise a v jiném kontextu, protože spadají pod jiný obor.
Hledat v tomto procesu absolutní spravedlnost je takřka nemožné. Navzdory tomu rozhodování ministerské grantové komise má jen málo kritiků a veřejná kontrola existuje – výsledky bodování i částky jsou na ministerském webu zveřejňovány a v komisích jsou odborníci pestře zastoupeni. Komise nemohou vydávat verbální hodnocení projektů, a ani podmiňovat přidělení částky, například zásadní proměnou periodika.
Grantové komise rozhodují nejen o velikosti podpory, ale opravdu i o životě a smrti uměleckých projektů, divadelních souborů a také kulturních časopisů
ČESKÁ POZICE mluvila na téma Ateliér s šéfem grantové komise pro výtvarnou publikační činnost Tomášem Winterem. Ten uvedl, že komise při hodnocení periodika typu Ateliér zvažuje, zda reprezentuje aktuální pohled na výtvarné umění, přináší odborné recenze nebo zveřejňuje ve větší míře jen tiskové zprávy, patřičně informuje o kontextu či má-li jeho pohled na současné výtvarné umění váhu a autoritu... V jeho „čistě soukromém“, jak zdůraznil, názoru na časopis Ateliér zaznělo, že by neměl zaniknout, ale zreformovat se, zvážit periodicitu, rubriky, částečný přesun informací na webové stránky atd. Takřka totožné výhrady jsou už léta vznášeny na adresu Divadelních novin.
Záchranáři versus pravidla
Na kauze časopisu Ateliér se ukazuje nejen to, že veřejných peněz na kulturu opravdu ubývá, ale i to, že kulturní veřejnost někdy neumí přijmout pravidla hry. A často je ani nezná. Zpráva o možném zániku kulturního časopisu nebo nějaké jiné aktivity kvůli nedostatku financí ji vždy v nějakém pudu sebezáchovy zmobilizuje k protestům a vyjádření solidarity konkrétním lidem nebo projektu.
Ještě horší jsou vlivní přímluvci, kteří se, možná i s jistým pocitem sebeuspokojení, nechají vmanipulovat do role zachránců a domáhají se peněz na konkrétní věc politickou zkratkou, konexemi v Poslanecké sněmovně nebo na ministerstvu. Připadají si jako rytíři kultury, ale v podstatě škodí, protože obcházejí veřejnou kontrolu finančních toků do této oblasti. Kdyby ve prospěch projektu oslovovali soukromé firmy nebo sáhli do vlastní peněženky, to by dávalo smysl.
Domáhat se záchrany konkrétního projektu z veřejných zdrojů nesystémovým krokem prostě není dobré. Jak k tomu přijdou ti, kteří dělají dobře svou práci, pravidla respektují a nekřičí?
Necelou polovina procenta, kterou Česká republika dává z rozpočtu na kulturu, je ve srovnání s jinými evropskými státy opravdu málo. Je to od státu, který by měl i v komplikované současnosti pamatovat na své kulturní tradice a duchovní i estetický obzor svých občanů, především neprozíravé a hloupé. Nevyplatí se to. A stejně jako zanedbané investice do školství nemůže zůstat bez následků. Tam by měli protestující napřít své úsilí. Nebojovat každý sám za sebe, ale za všechny – za zvýšení, či spíš nesnížení prostředků na živou kulturu v rozpočtu na příští rok. Za zpřesnění a dodržování pravidel pro jejich rozdělování.
V tomto směru je třeba ocenit aktivitu například Asociace profesionálních divadel, jež v kampani Pomozte svému divadlu! upozorňuje, že současná vláda nedodržuje vlastní usnesení o podpoře regionálních divadel a že chybějí pravidla, která by zavazovala k systémové podpoře kultury i krajské rozpočty.
Spousta projektů si zvykla čerpat veřejné peníze a zaštiťovat se při tom svou nezbytností pro českou kulturu
Také šéfredaktorka Ateliéru udělala jednu přirozenou věc, která zaslouží velkou pochvalu. Oslovila s žádostí o mimořádnou finanční podporu čtenáře Ateliéru. Je to důležitější, než se na první pohled zdá. Spousta projektů si zvykla čerpat veřejné peníze a zaštiťovat se při tom svou nezbytností pro českou kulturu. Dobrý výsledek sbírky na podporu Ateliéru mezi těmi, kteří nechtějí o svůj časopis přijít a záleží jim na něm do té míry, že nepřipojují jen podpisy pod petice, ale třeba i stokorunové finanční částky, je argument, který má skutečně váhu.