Z ministerstva vnitra zazněl v pátek oficiální verdikt, který už předem ohlásil dobře informovaný zdroj agentury Mediafax: do přímé prezidentské volby nebudou vpuštěni Jana Bobošíková, Tomio Okamura a Vladimír Dlouhý. Ani jeden z nich totiž nesplnil podmínku padesáti tisíc platných podpisů na petičních arších.
Sousloví „nebyli vpuštěni“ ale čtěme prozatímně – ministerstvo vnitra totiž již připustilo, že při způsobu odečítání neplatných hlasů mohlo postupovat chybně. Procenta neplatných hlasů z obou kontrolovaných vzorků totiž sečetlo, dle některých právních názorů je však mělo zprůměrovat (například Jana Bobošíková by pak se svým počtem chybových hlasů podmínku padesáti tisíc hlasů splnila). Čeká nás zřejmě ještě plno zmatků a finální slovo připadne soudu. (Zajímavý názor matematika na „míru chybovosti“ v kontrolovaných vzorcích naleznete na konci článku.)
Způsob volby posiluje autoritu
Chaos a silné výroky provázející první přímou volbu prezidenta přitom zanesly prachem zapomnění významnější problém. Česká republika, dosud de facto parlamentní demokracie, se stane hybridem ještě větším, než byla dosud. Už dnes totiž může prezident využívat nejasných formulací v Ústavě k tomu, aby se stal výrazně mocnějším aktérem politického dění, než by se mohlo na první pohled zdát.
Prezident zvolený lidmi v přímé volbě, v níž získá nadpoloviční většinu všech voličů, se bude pohybovat ve stejných zákonných mantinelech jako prezidenti dosavadní, jejichž autorita ovšem vycházela pouze ze společného hlasování obou komor parlamentu. Pravomoci prezidenta se totiž se změnou způsobu volby nezmění (přímo v Ústavě se neodrazí).
Jenže prezident, ověnčený obrovskou legitimitou vyvěrající z přímé volby, bude přirozeně ve zcela jiném postavení než prezident, který byl zvolen dosti netransparentními parlamentními hlasováními, při nichž se 281 poslanců a senátorů vzájemně špehovalo, aby se nenašel zrádce, který by se domluvil s protistranou (jak to známe z obou voleb Václava Klause). Budoucí prezident může mít pocit, že jeho legitimita „vládnout“ oproti minulosti několikanásobně vzrostla.
Příklad Fischer
Představme si hypoteticky následující: kandidát na prezidenta Jan Fischer nyní v kampani prohlašuje, že nebude jmenovat jakoukoli vládu, která by byla závislá na podpoře KSČM. Odhlédněme nyní od toho, co si o tomto „předsevzetí“ kdo myslí (včetně Ústavy). Jan Fischer volby teoreticky vyhraje s přesvědčivou podporou například dvou třetin hlasů. Vyhraje je na základě své kampaně, svého programu, jehož jedním z bodů byl právě závazný slib, že nebude jmenovat vládu s komunisty.
Po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2014 nastane situace, že například sociální demokracie přizve KSČM do vlády. Pak bude prezident Fischer konfrontován se svým slibem, který dal a díky němuž získal dvoutřetinovou podporu voličů. Jeho legitimita takovou vláda nejmenovat bude o poznání silnější (má v zádech reálnou podporu reálných lidí), než kdyby se k takovému kroku odhodlal prezident volený nepřímo. Při současném znění Ústavy, které se přímou volbou prezidenta nemění, se samozřejmě hypotetický prezident Fischer bude pohybovat za hranou (nebo minimálně na hraně) litery zákona, nicméně způsobem volby se z něj stane reálný politický hráč.
Reálný dopad pragmatického rozhodnutí
Jinými slovy lze očekávat, že ohýbání a využívání současné, místy volně psané Ústavy se s přímou volbou prezidenta logicky bude množit. Oba poslední prezidenti, Václav Havel a Václav Klaus, ukázali, že jejich nástupce bude mít na co navazovat. Způsob volby novému prezidentovi k tomu ale dodává ještě něco navíc: velmi silný morální argument, kterého bude moci použít a kterého současně bude moci zneužívat.
Systém parlamentní demokracie je v Česku vnitřně nabouráván už samotným zněním Ústavy. A prezidentský vliv bude posilován nepřímo, podprahově.Systém parlamentní demokracie je v České republice vnitřně nabouráván už samotným zněním ústavní listiny – například v zahraničněpolitické oblasti má prezident silné pravomoci, silný vliv mu propůjčuje i jeho podíl na obsazování soudců Ústavního soudu nebo členů bankovní rady ČNB. A prezidentský vliv bude posilován i v jiných oblastech, byť to bude vliv nepřímý, podprahový.
Skoro se zdá, že na počátku se politické strany rozhodly udělat gesto vůči občanům. Vzniklo cosi na způsob společenské smlouvy, v níž se praví: My (politické strany) vám (občanům) dáme hračku v podobě přímé prezidentské volby. Budeme se tvářit, že se jedná o významný prvek posilující demokracii, za to ovšem budeme chtít u vás (voličů) posílit svou popularitu.
Jenže pravda je taková, že reálně se z hlediska kompetencí nestane vůbec nic, pouze zde vzniká obrovský prostor pro silného a autoritativního prezidenta, který může pokračovat v tradici svých předchůdců a hlouběji ji rozvíjet. Politickým stranám se tak může jejich původně pragmatické rozhodnutí rychle vymknout z ruky.
Vypouštíme Džina z lahve?
Aniž by to tak zřejmě politické strany plánovaly, přímá prezidentská volba vyvíjí velký tlak, aby se postavení prezidenta v Ústavě zpřesnilo, a to ve smyslu posílení pravomocí. Těžko může být totiž dalším krokem po ohlášení přímé volby jeho ústavní okleštění. Žili bychom v absurdním světě, kdyby se poté, co si občané poprvé v novodobých dějinách zvolí prezidenta sami, sešly politické strany a „zpřesňovaly“ Ústavu tak, že by takového prezidenta oslabily.
První přímá prezidentská volba v České republice má proto hlubší smysl než jen povrchní fraškovitost, jež ji doposud doprovází. Politické strany vypustily z láhve Džina, o němž neměly tušení, a ten jim už nyní začíná přerůstat přes hlavu. Teď se všechny začínají bát, protože nevědí, co přijde. Eventualit je totiž mnoho a ani u jedné se nezdá, že by pro existující politické strany skončila vítězstvím.
Míra chybovosti? Prý astronomická!
Na téma míry chybovosti v kontrolovaných vzorcích podpisů na petičních arších prezidentských kandidátů poslalo zajímavý názor sdružení KohoVolit.eu, respektive jeho matematici. Dle nich proces ověřování podpisů „téměř jistě neproběhl tak, jak ministerstvo popisuje a zákon ukládá“. Ze zprávy sdružení citujeme:
Ministerstvo vnitra kontrolovalo pravost podpisů ve dvou náhodně vybraných vzorcích po 8500 podpisech. V pátek zveřejnilo dvě čísla: Podíl neplatných podpisů v prvním a ve druhém vzorku. Podle zákonů pravděpodobnosti by obě čísla měla být zhruba stejně velká. Čím větší rozdíl v obou číslech, tím menší pravděpodobnost, že oba vzorky byly vybrány skutečně náhodně a byly kontrolovány za stejných podmínek.
„U Jany Bobošíková je šance, že oba vzorky byly vybrány a následně vyhodnoceny úplně stejně, astronomicky malá, je to přesně 1:1 238 892 476. To je stejné, jako kdybyste 30krát za sebou hodili mincí a pokaždé padl orel,“ komentuje zjištění Michal Škop, matematik ze sdružení KohoVolit.eu. „U Tomia Okamury odpovídá šance patnácti totožným hodům mincí a u Vladimíra Dlouhého osmi hodům mincí. U ostatních kandidátů se proces zdá být v pořádku, ač i u Jana Fischera a Zuzany Roithové je to ,na hraně‘.“
„Buď jsou čísla, která v pátek oznámilo ministerstvo vnitra, chybná, nebo oba vzorky nebyly vybrány náhodně a následně všechny podpisy hodnoceny za stejných podmínek, jak požaduje zákon. Matematické rovnice hovoří jasně,“ dodal Michal Škop.