„Prezidentské“ výhledy do světa aneb Miloš Zeman jako bezpečnostní riziko

Další z debat prezidentských kandidátů, které zaznamenáváme, se soustředila výlučně na českou zahraniční politiku včetně jejích bezpečnostních aspektů. Uspořádal ji Prague Security Studies Institute ve spolupráci s Fakultou sociálních věd Karlovy univerzity. Zúčastnili se jí Jan Fischer, Přemysl Sobotka, Táňa Fischerová, Karel Schwarzenberg, Miloš Zeman a Jiří Dienstbier.

Shrnujeme ve zkratce nejdůležitější názory a postoje kandidátů v jednotlivých aspektech zahraniční politiky, navíc je třeba se pozastavit nad jedním neopominutelným závěrem, který zaslouží komentář.

Zahraničně bezpečnostní koncepce

Co se týče formulování zahraniční politiky, shodli se všichni kandidáti na jejím zakotvení v EU a v NATO. Aby odstranili současnou zahraničněpolitickou a bezpečnostní kakofonii, hodlali by národní priority v této oblasti prodiskutovat v rámci exekutivy.

• Dienstbier by prozíravě přizval i opozici.
• Fischer s Fischerovou by do této debaty angažovali ještě i veřejnost (možná proto, aby měli co dělat i ve druhém funkčním období).
• Sobotka by jako prezident zastával zájmy republiky v zahraniční i domácí politice (což vyznělo jako polemický štulec pod čísi žebra). Nosil by za tím účelem nejprve dres České republiky, potom dres instituce, potom jméno a vespod politický názor (co když mu však je „košile bližší než kabát“?).
• Schwarzenberg by chtěl být stejně aktivní jako v NATO a v EU i ve vznikající samostatné evropské bezpečnostní struktuře.
• Zeman by se především staral o přilákání investic z transevropských programů.
• Dienstbier by chtěl prioritně dobré vztahy se sousedy.

Výhledy středoevropské spolupráce

• Fischer preferuje spolupráci v oblasti energetiky, její bezpečnosti a liberalizace cen.
• Sobotka by hovořil se všemi o všem, a to v různých formátech rozhovorů, a výslovně – co se týče výhledů středoevropské spolupráce (!) – by neopomenul Spojené státy americké.
• Fischerové leží na srdci zejména rozvoj regionů, protože to, co jde zdola, má vždy větší sílu než to, co se dojednává shora.
• Schwarzenberg konstatoval dobré vztahy se všemi sousedy, s Německem poprvé v historii dokonce výborné, s Rakouskem se zlepšující i přes „potíž“ s Temelínem.
• Zeman by rozšířil Visegrádskou čtyřku o Slovinsko, aby pak mohla ve spolupráci s Beneluxem vytvořit blokační minoritu vůči dominanci velkých zemí v EU.
• Dienstbier by více využíval společnou historickou zkušenost k formulování budoucích stanovisek. Zajímají ho zkušenosti sousedů se zvládáním současné krize, konkrétně nízká nezaměstnanost mladých v Rakousku.

Integrace do Evropské unie

• Fischer zastává flexibilní integraci do EU, což v případě bankovní unie znamená z naší strany nevetovat, ale nepřipojovat se.
• Podle Sobotky opouští Evropská unie základní svobody, více se přiklání k regulacím a ještě si navyšuje rozpočet. Sobotka však neklesá na mysli: „Pokud budou jednotlivé země unie ekonomicky a politicky silné, bude silná i EU, a v tom okamžiku budeme všichni spokojeni.“
• Fischerová je pro silnou EU v podmínkách rovnosti. Jde zejména o odstranění daňových rájů přímo v unii.
• Podle Schwarzenberga je možné pochopit Evropskou unii pouze jako dlouhodobě probíhající proces, nikoli jako státní strukturu.
• Zeman je zastáncem evropské federace, nikoli superstátu.
• Dienstbier míní, že evropská federace znamená přijmout politickou, hospodářskou, fiskální a bankovní unii.

Pomoc Evropské unie krachujícím státům eurozóny považují kandidáti v zásadě za možnou (až na Zemana, který by je nechal zkrachovat), neboť EU je založena na principu solidarity. Nicméně zdůrazňují vlastní odpovědnost oněch států a vyžadují od nich v dalším jednání zejména solidnost.

Energetická bezpečnost

• Fischer považuje energetickou bezpečnost za globální problém. Jádro dle jeho mínění patří do českého energetického mixu.
• Sobotka je jednoznačně pro jádro a pro diverzifikaci energetických zdrojů. Břidlicový plyn považuje pro Českou republiku za dost kontroverzní téma a dodává enigmaticky: „Zelená energie – odmítám démonizaci tohoto zdroje. Už dnes se objevují v EU informace o tom, že dokonce to není nejlepší cesta a blackout z větrných elektráren v Německu – bohužel – nás může zasáhnout.“
• Fischerová je dlouhodobě proti jaderné energetice: je drahá, tudíž přitahuje korupci, která ji ještě prodraží, nota bene u nás. Přístavba jaderné elektrárny by byla dokončená za 15 až 20 let, kdy už „svět bude jinde“. Podporuje obnovitelné zdroje energie – a zejména šetření energiemi.
• Schwarzenberg je pro naprostou diverzifikaci dodávek energie; nejlépe, kdyby Evropa byla sítěmi protkána nejen z východu na západ, ale i ze severu na jih a obráceně. V příštích 20 letech se závislosti na jaderné energetice nezbavíme. Předseda TOP 09 je však proti dogmatické privatizaci: stát by měl mít ve strategických instalacích většinu.
• Zeman jednoznačně podporuje jádro a je proti „solárnímu šílenství“. Energetickou závislost Evropy na ruském plynu vyvažuje ruskou snahou být spolehlivým dodavatelem, jehož kredibilitu poškozují výpadky způsobené Ukrajinou.
• Dienstbier je skeptický ohledně návratnosti investic do nových jaderných instalací, dnenší by nechal dožít a soustředil by se na menší zdroje a „chytré“ technologie, tedy na regionální spolupráci v oblasti inteligentních přenosových soustav.

Vztah USA ke střední Evropě

• Pro Fischera je kultivace transatlantických vztahů úhelným kamenem české i evropské zahraniční politiky.
• Pro Sobotku jsou vztahy ČR a USA absolutně dominantní. Spojené státy americké mají v České republice toho nejlepšího přítele.
• Fischerová považuje vzájemné vztahy za dobré a vyvážené.
• Schwarzenberg soudí, že přesun amerických zahraničních priorit do pacifické oblasti je fakt, s nímž se musíme vyrovnat, nicméně náš bilaterální vztah s USA považuje za výborný.
• Zeman má za to, že menší zájem USA o Evropu je způsoben její stagnací, jejíž příčinou je předimenzovaná společná zemědělská politika.
• Dienstbier považuje odklon USA od Evropy do Asie za racionální, motivovaný ekonomicky, zatímco srdcem zůstávají USA díky společným kořenům stále s Evropou. Nicméně nějaké specifické vztahy České republiky s USA jsou zbytečnou iluzí.

Prezident coby vrchní velitel ozbrojených sil

• Fischer, Sobotka i Dienstbier považují specializovanou armádu za danost, kterou je třeba kompenzovat spoluprací na principu sdílených vojenských kapacit v rámci EU.
• Fischerová míní, že klíčovou schopností armády je pomáhat při přírodních katastrofách a při humanitárních misích. Postrádá dlouhodobou armádní koncepci.
• Schwarzenberg považuje starost o vlastní bezpečnost za povinnost každého státu, přestože rozpočtové škrty omezují všeobecnou použitelnost armády.
• Zeman akceptuje roli armády při přírodních katastrofách. Je proti omezování zahraničních misí, za hlavní bezpečnostní hrozbu považuje terorismus.

Posílení konkurenceschopnosti

• Podle Dienstbiera může prezident pomoci ekonomické diplomacii, ačkoli to nepatří mezi jeho základní úkoly.
• Zeman soudí, že prezident by měl plánovat své zahraniční cesty s podnikateli pragmaticky, méně do turisticky atraktivních destinací. Kariérní diplomaty na ambasádách by nahradil ekonomickými experty na příslušný region.
• Schwarzenberg má v tomto ohledu roli prezidenta (ale i státu) za okrajovou, hlavní váha spočívá na firmách samotných. Považuje za pokrok, že se na ambasádách ekonomickými záležitostmi zabývá nyní již celé osazenstvo, nikoli jeden specialista jako dříve.
• Fischerová považuje prezidentskou funkci za politickou. Podnikatele by do letadla na zahraniční cesty nebrala, protože prolínání politiky s ekonomikou hodnotí jako škodlivý proces.
• Sobotka má za to, že prezident by měl podnikatelům „otevírat dveře“ do zahraničí a dbát na kvalitní obsazování velvyslaneckých postů.
• Fischer považuje za jedinou cestu ke konkurenceschopnosti kvalitní vzdělávací systém. Ve vztahu prezidenta a podnikatelů preferuje švédský vzor. A to v tom, že by si prezident vybíral za cíle svých cest země podle přání podnikatelů.

Lidská práva a byznys

Kandidáti se shodli, že lidská práva považují za významnou součást naší zahraniční politiky. Zdůraznili, že nesmí být prosazována konfrontačně z bezpečného tepla domova, ale inteligentně, aby nekolidovala s ekonomickými zájmy republiky v zahraničí. Sobotka dokonce výslovně zdůraznil složitost „vývozu demokracie“ do zemí, kde není zavedena.

Z tohoto kultivovaného diskurzu vypadl Miloš Zeman se svým militantním přesvědčením, že proti íránské hrozbě by se mělo bojovat jiným způsobem než jen budováním radaru v Brdech. Tím potvrdil své předcházející výroky o podpoře vojenského útoku proti Íránu.

Zde je nutné se zastavit a připojit komentář.

Bezpečnostní riziko

Na základě jakých informací buduje „důchodce z Vysočiny“ své přesvědčení, které může zanedlouho silně ovlivňovat českou zahraniční politiku? V této souvislosti totiž varovně vyvstává jedenáct let stará vzpomínka, jak si tehdejší premiér Miloš Zeman na své návštěvě Spojených států amerických zahrál na mluvčího Rádia Jerevan a opakovaně americké státníky informoval o takzvané pražské stopě.

V „pražskou stopu“ dnes už na celém světě věří snad jen George W. Bush a Miloš Zeman

Podle ní se terorista Mohammed Atta prý sešel v Praze s Al Aním, iráckým zpravodajcem v diplomatické funkci, neboť Al-Kájda údajně spolupracovala s iráckým muchabarátem při plánování útoku na Radio Svobodná Evropa v Praze. Následně se zjistilo, že se Atta s Al Aním nesetkali, tudíž o ničem spolu nemluvili, neboť Atta v inkriminovanou dobu ani nebyl v Praze. V „pražskou stopu“ dnes už na celém světě věří snad jen George W. Bush a Miloš Zeman.

A protože zpravodajské služby Zemanovi neposkytují munici k podobným extravagancím, chová k nim Zeman značný despekt, jak dal výslovně najevo zcela nedávno.Despekt tak velký, že je srovnatelný snad jen s despektem, který chová zpravodajská komunita vůči Zemanovi. Stav je to zřejmě již nevratný, negativně by předznamenal výkon prezidentské funkce, a v kritických situacích by mohl mít těžko představitelné důsledky.

U Zemana totiž hrozí, že bude bez ohledu na zpravodajské informace pokračovat ve svém islamofobním tažení, čímž může poškozovat nejen jméno, ale i zájmy republiky. Těžko asi totiž projde hroší kůží jeho svatého přesvědčení informace, kterou zřejmě se skrytým sarkasmem pustila Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA). Íránské jaderné nebezpečí je podle ní založeno především na počítačových hrátkách íránských vědců, kteří modelují výbuch bomby třikrát větší, než byla ta hirošimská. Experti soudí, že to je na pokusný výbuch příliš mnoho, na skutečnou bombu zase příliš málo.

Pro bližší představu, o jakou jde „hrozbu“, se stačí podívat na srovnání účinků hirošimské bomby se současnými. (Velikost účinku oné íránskými vědci modelované bomby by byla třikrát větší, než jsou na diagramu ty blešky vlevo.) A to při vyhodnocení „íránského jaderného nebezpečí“ zcela opomíjíme otázku kvantitativní, jak početným arzenálem již disponují současné jaderné státy.

Proto je zřejmé, že ač má Miloš Zeman jiné nesporné přednosti, zahraniční politika a schopnost nepředpojatého vidění světa mezi ně nepatří. Nelze se proto ubránit dojmu, že prezident Zeman by sám o sobě mohl být pro republiku bezpečnostním rizikem.

Otázkou pak zůstává Klausova podpora Zemanově kandidatuře. Není-li to nakonec složitá Klausova kombinace, abychom na něho – po Zemanově zvolení – alespoň v oblasti zahraniční politiky vzpomínali, a to se slzou v oku?