První májová trefa prezidenta Miloše Zemana vypálená po poledni 5. května na pražské Vinohradské třídě se mu příliš nevyvedla. Před budovou Českého rozhlasu na pietním aktu u příležitosti 68. výročí Květnového povstání českého lidu prohlásil:
„Hlubinnou příčinou (povstání) bylo narůstající ponížení českého národa a ztráta důstojnosti vyvolaná tím, že lidé se nemohli svobodně vyjadřovat, že nemohli svobodně volit, že byli manipulováni.“
Stejná situace se opakovala i za komunistické éry, kdy prý lidé „byli bezduchými loutkami v rukách tehdejších totalitních režimů“. Dovolujeme si nesouhlasit!
„Bezduchými loutkami“ byli jen někteří. Mnozí naopak skončili v kriminálech, koncentrácích a na popravištích mimo jiné právě proto, že měli duše nepoddajné a být jen loutkami odmítli. Platí to ostatně o samotném Miloši Zemanovi, který se dostal do konfliktu s tehdy, pravda již povadlým, nicméně totalitním režimem koncem šedesátých let a pak znovu několik měsíců před listopadem 1989.
Ještě komplikovanější je to s „hlubinnou příčinou“ Květnového povstání 1945. Zajisté ji lze spatřovat v „narůstajícím ponížení českého národa“ a ve „ztrátě důstojnosti“ vyvolané také tím, že se lidé obklopení sítí gestapa, jeho donašečů a také – na to nezapomínejme! – domácími kolaboranty „nemohli svobodně vyjadřovat“.
Těžko ale uvěřit tomu, že by v atmosféře heydrichiády, zatýkání, nekonečných poprav, prostě nacistického okupačního teroru vadilo lidem právě to, „že nemohli svobodně volit, že byli manipulováni“. Natolik bytostně demokratickým národem jsme zase nebyli!
Nepřesná paralela
Historická zkratka, ze své podstaty nutně nepřesná, umožnila prezidentu Zemanovi zkonstruovat paralelu se žhavou současností. Nynější režim je podle něho demokratický, ale dnes ztrácejí důstojnost ti, kteří přišli o práci, a nemohou se hájit ani poctivě pracující, za jejichž zády vyrůstají bez práce zbohatlíci. „Mluvím o hněvu, mluvím o nenávisti, mluvím o vzteku, který u našeho národa nebo alespoň u jeho podstatné části může být vyvolán právě novými formami ponižování lidské důstojnosti,“ prohlásil prezident.
Paralela mezi nacistickou a komunistickou totalitou a současností je natolik „přitažená za vlasy“, že s ní Zeman neuspěje ani u všech levicových voličů
Je hezké, ba záslužné, že se nejvyšší ústavní činitel bere za ty, o něž Nečasova vláda nejeví intenzívní zájem a nedokáže jim účinně pomoci. Pánové na pravici, ke kulturní substanci střední Evropy patří ty nejzákladnější základy sociálního státu už od Bismarcka!
Paralela mezi nacistickou okupační a komunistickou totalitou na jedné straně a naší současností je však natolik „přitažená za vlasy“, že s ní nebude mít Miloš Zeman úspěch ani u všech levicových voličů, jímž byla jeho „povstalecká“ promluva zejména určena.
Vypadl prezident z partesu?
Druhá prezidentova májová trefa byla zdařilejší. Mohla to být dokonce trefa pozoruhodná, pokud by se v závěru svého prvního prezidentského vystoupení před Poslaneckou sněmovnou v úterý 7. května „nenavezl“ do ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Zvyklost je taková, že k prezidentovu projevu se ve sněmovně nevede diskuse, čili Schwarzenberg neměl možnost na prezidentovu kritiku reagovat. Část poslanců TOP 09 a Starostů na protest opustila jednací sál.
Pokud by měl dialog mezi prezidentem a Poslaneckou sněmovnou, případně vládou, pokračovat v těchto rustikálních intencích, asi by příliš nepokročil. Možná ale pan prezident, nažhavený po dobrém obědě s vedením sněmovny, závěrem svého 50minutového vystoupení jenom trochu „vypadl z partesu“. Vezměme to ale po pořádku.
Prezident Zeman ve sněmovně prohlásil, že ač byl do funkce zvolen přímo, nejenže se nedomáhá rozšíření kompetencí, ale dvou z nich se už vzdal
Prezident Zeman po úvodních zdvořilostech ve sněmovně prohlásil, že ač byl do funkce zvolen přímo, nejenže se nedomáhá rozšíření svých kompetencí, ale dvou z nich, práva vyhlašovat amnestii a udělovat milost, se už naopak vzdal. Také by podle něho nebylo vhodné usilovat o navrácení toho, co zde existovalo – o navrácení zákonodárné iniciativy prezidenta republiky.
Na vysvětlenou – v porevolučních letech 1990 až 1992 jí disponoval federální prezident Václav Havel, ale Ústava České republiky platná od 1. ledna 1993 už prezidentovi zákonodárnou iniciativu nesvěřila a vrátit mu ji se od té doby nikdo vážně nepokusil. „K čemu by prezidentovi, byť přímo zvolenému, tato iniciativa byla, jestliže by na svoji stranu a pro své argumenty nedokázal získat většinu poslanců a většinu senátorů,“ poznamenal realisticky prezident Zeman.
Využívání kompetencí
Polistopadové revoluční časy, kdy prezident dokonce svolal proti parlamentu demonstraci, jsou samozřejmě ty tam. „Na druhé straně budu plně využívat kompetencí, které mně Ústava České republiky dává, a to je mimo jiné pravidelná účast prezidenta republiky na zasedání vlády a pokud možno pravidelná, nebo alespoň častá účast prezidenta republiky na zasedání obou komor,“ trochu postrašil v úterý Miloš Zeman.
Dodejme, že článek 64 Ústavy ČR lakonicky konstatuje, že prezident republiky „má právo účastnit se schůzí“ obou komor Parlamentu (schůzí, ne zasedání, to trvá nepřetržitě od ustavení sněmovny po volbách), případně „má právo“ účastnit se schůzí vlády. O pravidelné účasti Ústava ČR nehovoří, ale jistě by byla možná, což by v případě vlády bylo v podstatě jednou týdně.
Byla by ale taková jednání kabinetu efektivní? Nestal by se z nich spíše diskusní klub? Navíc je otázkou, zda by měl mít takto prezident možnost zasahovat do legislativního procesu ještě předtím, než již schválený zákon dostane z Parlamentu ČR k podpisu.
Ve sněmovně a v Senátu bude prezident občas přítomen, ale znervózňovat zákonodárce svým osobním dohledem snad přece jen nemá za lubemJeštěže prezident ujistil poslance, že se nemíní účastnit projednávání takzvaných technických norem, jež tvoří až čtyři pětiny projednávaných zákonů. Čili ve sněmovně a v Senátu bude jistě prezident občas přítomen, třeba bude v „dolní komoře“ každoročně předkládat svou „zprávu o stavu republiky“, ale znervózňovat zákonodárce svým osobním dohledem snad přece jen nemá za lubem.
Přátelský a trvalý dialog
Miloš Zeman tvrdí, že si přeje „přátelský a trvalý dialog mezi Poslaneckou sněmovnou a prezidentem republiky“. Slovo „dialog“ se v české politice používalo naposledy před 20 lety. Dialog vystřídala silová mocenská hra a hájení zájmů až za hrob, čehož byl účasten i tehdejší předseda ČSSD a také premiér Zeman. Pokud to prezident Zeman myslí dnes s renesancí dialogu mezi ním a Parlamentem, vládou, profesními skupinami, ministerstvy atd. vážně, zaslouží si pochvalu a naši podporu.
Ostatně krize české politiky a nedůvěra občanů k ní doznaly už takových rozměrů, že obnovení alespoň elementárního dialogu bude brzy zcela nezbytné. Nebude to ale vzhledem k silné prezidentově osobnosti spíše hra na dialog, v níž se bude Zeman neustále tlačit na forbínu?
V rámci projektu dialogu má prezident Zeman tři politické priority, jež chce určitým způsobem prosazovatV rámci projektu dialogu čili „vzájemné diskuse“ má prezident Zeman tři politické priority, jež chce určitým způsobem prosazovat. Jsou víceméně známé, ale je dobře, že zazněly z parlamentní půdy. Představy o metodách jejich prosazování jsou ale někdy až nebezpečně novátorské.
Rozkrádání české společnosti
První Zemanovou prioritou je korupce a obecné rozkrádání ať už soukromého nebo státního majetku, protože představují zásadní problém naší doby. Druhým problémem je rostoucí nezaměstnanost a třetím vzrůstající nedůvěra k ústavním institucím.
„Prezident je podle Ústavy součástí výkonné moci a může tedy říci, co pokládá z těch problémů… v naší společnosti za nejzávažnější, ale především, co navrhuje k odstranění nebo alespoň ke zmírnění těchto projevů,“ snažil se vysvětlit sněmovně své ofenzivní počínání Zeman. Řešit tyto a další problémy je totiž ústavně kompetentní především vláda, jíž chce prezident vlastně lézt trochu „do zelí“. Zdůvodnil to mazaně: ona i já jsme součástí téže ústavní moci výkonné. Úskalí spočívá v tom, že zatímco vláda je teď „jako moucha“, prezident Zeman v rozpuku a při síle.
Za příklad „pokračujícího rozkrádání české společnosti“ si vzal Zeman ve sněmovně „nesmyslnou a šílenou podporu“ obnovitelných zdrojů energieZa příklad „pokračujícího rozkrádání české společnosti“ si vzal Zeman ve sněmovně „nesmyslnou a šílenou podporu“ obnovitelných zdrojů energie, na níž „solární baroni“, jak jim říká premiér Petr Nečas, vydělali na úkor podniků a občanů na 200 miliard korun. Podle prezidenta nelze vzletně hovořit o podpoře konkurenceschopnosti českého průmyslu a zároveň nesmyslnou dotační politikou tuto konkurenceschopnost snižovat. Proto nabízí svůj „skromný vklad do řešení této problematiky“.
Prezidentův tým
„Využil jsem svých pravomocí, setkal jsem se postupně s ředitelem Bezpečnostní informační služby, nejvyšším státním zástupcem, prezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu, prezidentkou Energetického regulačního úřadu a včera (6. května – pozn. red.) i s panem ministrem vnitra, abych jim navrhl vytvoření společného týmu, který by se tímto největším tunelem v českých ekonomických dějinách seriózně zabýval.“
Tento tým může být podle prezidenta mnohem účinnějším, nebo přinejmenším doplňujícím nástrojem parlamentní vyšetřovací komise, na niž se nejspíše ve sněmovně dohodne opozice s koalicí. V této souvislosti se však vnucuje několik otázek. Například:
- Bude hlavou tohoto týmu prezident republiky, a když ano, z jakého titulu?
- O čem takový tým bude rozhodovat?
- Jaké budou jeho pravomoci, když například ministr vnitra neřídí policii a nemůže úkolovat její složky?
- Jaká role připadne nejvyššímu státnímu zástupci, který do „živých“ případů nesmí vstupovat, neřku-li „organizovat“ nějakou akci „čisté ruce II“?
- A co soudy, které nemohou nebýt mimo tento „tým“ a nepřipadá v úvahu, aby je kdokoli politicky dirigoval?
Dokud prezident Zeman neseznámí veřejnost s podrobnostmi (a to kvůli zmínce o BIS asi ani nebude moci učinit), je to jen hezký námět do diskuse, a nikoli cesta k řešení problému samotného.
Podinvestovaná Česká republika
Druhou Zemanovou prioritou je boj proti nezaměstnanosti. Česká ekonomika je podle něho hluboce podinvestovaná. Preferuje spotřebu ať už vládní, nebo domácností na úkor investic. Pro ty ale Poslanecká sněmovna nebude hlasovat, neboť investice nikomu nezískají voliče.
„Právě proto to je to, čemu Helmut Kohl říkal Chefsache, je to prezidentské téma, protože přímo zvolený prezident se nemusí ohlížet na mínění parlamentních stran a může preferovat investice i tehdy, když ví, že by bylo daleko snadnější rozdávat nalevo i napravo volební dárečky ať už v podobě snížení daní napravo, nebo v podobě zvýšení sociálních dávek nalevo,“ míní prezident Zeman.
S kým ale prezident „investice do lidí a do betonu“, jež mají podle něho největší multiplikační efekt, prosadí? Mimochodem dožaduje se téhož, oč se snažila v letech 1998 až 2002 jeho „oposmluvní“ vláda, omezovaná tehdy v rozletu občanskými demokraty, a v následujících čtyřech letech další tři trojkoalice v čele s ČSSD. Prezident Zeman nejspíš sází na vítězství levice v příštích volbách, která by mu asi vyšla vstříc, ale na druhé straně bude mít chuť dát svým příznivcům nějaký ten „dáreček“. Ale co do té doby, s touto vládou?
S kým prezident „investice do lidí a do betonu“, jež mají podle něho největší multiplikační efekt, prosadí?„Při projednávání zákona o státním rozpočtu, což je zákon, který neprochází Senátem, před vámi několikrát budu vystupovat a budu se vás snažit přesvědčit, abyste výnos získaný jak případným zvýšením daní, tak rozumnými úsporami na výdajové stránce státního rozpočtu věnovali právě tímto směrem ve prospěch budoucího rozvoje České republiky, byť vám to nepřinese žádné nové hlasy,“ anoncoval prezident Zeman poslancům svoje prý častá vystoupení ve sněmovně, až bude koncem roku projednávat ještě Kalouskův, ale už státní rozpočet i pro příští vládu.
Nikdo neví, jak na tom koncem roku bude současná vládní koalice, ale těsně před začátkem předvolební kampaně už ji bude jen máloco pojit dohromady. Prezident Zeman proto možná se svým přemlouváním poslanců uspěje.
Nový volební zákon
Třetí a poslední Zemanovou prioritou (prý kdo jich má deset, nemá žádnou, a kdo nemá žádnou, není politik) je prosazení nového volebního zákona. S ní ovšem neuspěje a po volbách jakbysmet! Zeman patří k politikům (a politologům!), kteří vidí cestu k větší politické stabilitě a vládám s pevnými většinami ve sněmovně ve změně volebního zákona. Zemanova představa je následující:
- snížit kandidátům preferenční procenta z pěti na tři procenta;
- zvýšit počet volebních krajů ze 14 na 35
- zavést takzvané panašování.
Podle Zemana jsou všechny parlamentní strany bez výjimky personálně vyprázdněné. Proto je třeba, aby bezejmenné osoby, jež nikdo nezná, nahradily na kandidátkách skutečné osobnosti. Aby dnes kandidát poskočil z nevolitelného místa na kandidátce do jejího čela, musí obdržet alespoň pět procent z celkového počtu hlasů odevzdaných pro kandidátku dané strany. Původně to bývalo deset a pak sedm procent preferenčních hlasů, čili dost na to, aby se do sněmovny dostali především jen ti lidé, které si tam přála vedení politických stran.
Podle Zemana jsou všechny parlamentní strany bez výjimky personálně vyprázdněné
Tříprocentní hranice preferenčních hlasů by však způsobila, že poslanců, jimž zajišťují málem nekonečnou recyklaci stranické sekretariáty, by opět výrazně ubylo ve prospěch „nových tváří“.
Voliči by měli fyzicky znát kandidáty
Podobný cíl má podle Zemana sledovat i zvýšení počtu volebních krajů ze 14 na 35. Jeden „volební kraj“ (terminus technicus) by se prakticky rovnal zhruba dvěma bývalým okresům. „Když dnes máte ve volebních krajích tisíc kandidátů, po 50 z 20 stran, tak znáte 10, možná 20. A politické strany dělají z voličů idioty, protože je nutí, aby volili lidi, které v životě fyzicky neviděli a o jejichž historii nic nevědí“, prohlásil Zeman.
Otázkou je, zda by počet kandidátů nebyl i v 2,5krát menším „volebním kraji“, než je ten dnešní, stále příliš vysoký, aby občané všechny kandidáty skutečně fyzicky znali. Navíc je tu potíž, kterou si uvědomuje i Zeman. Ústavní soud v roce 2001 smetl „oposmluvní“ novelu volebního zákona, jež počítala právě s 35 „volebními kraji“.
„Politické strany dělají z voličů idioty, protože je nutí, aby volili lidi, které v životě fyzicky neviděli a o jejichž historii nic nevědí“, prohlásil Zeman
Ústavní soud by prý ale mohl nyní takovou změnu přijmout (s kýmpak to asi prezident Zeman konzultoval?), pokud by se tentokrát použil jiný než takzvaný upravený D’Hondtův volební dělitel. (Pro fajnšmekry: namísto 1 měl být 1,42, což mělo rovným dílem zvýhodnit obě „velké“ strany ČSSD a ODS, a naopak oslabit KDU-ČSL a další „malé“ strany, aby se té Zemanově a Klausově „nepletly pod nohama“.) Chytré, že ano!
Panašování
A konečně jde o Zemanovo oblíbené panašování, neboli možnost pro voliče podobně jako v obecních volbách „namíchat“ si „svoje“ složení Poslanecké sněmovny z kandidátů různých stran a hnutí. Aby ale takový systém fungoval, musela by zmizet pětiprocentní klauzule blokující stranám s nižším volebním ziskem vstup do sněmovny. Panašováním by totiž při 35 „volebních krajích“ neprolezli do sněmovny kandidáti malých či regionálních stran, protože dotyčná strana by v celostátním měřítku získala méně než pět procent odevzdaných hlasů.
Panašováním by také nejspíše vznikla politicky velmi roztříštěná sněmovna, v níž by se pevná vládní většina dávala dohromady jen velmi obtížně, a ještě obtížněji by se pak udržovala, poněvadž vlády by mohly mít podobu mnohačetných koalic, v konfliktních chvílích závislých na loajalitě dvou tří poslanců. To by k politické stabilitě přispělo jen stěží.
Není pochyb, že s naším volebním systémem je třeba něco provést. Změny by ale měly být bezpečné, čili postupné v jednotlivých krocích. To první, co by měla taková změna odstranit, je nerovnost krajů. Ve volebně „slabém“ Karlovarském a Libereckém musí menší strana obdržet pro zisk jednoho mandátu až dvojnásobek hlasů než velká strana.
Nejspravedlivější by z tohoto hlediska bylo učinit z celé České republiky i pro volby do sněmovny (podobně, jako do Evropského parlamentu) jeden „volební kraj“, zrušit pětiprocentní vstupní klauzuli, a tím zavést přísně proporční systém. Pro občany by byl srozumitelný, poněvadž ať strana velká nebo malá, na jeden mandát by všechny potřebovaly stejný počet hlasů – na Karlovarsku stejně jako ve středních Čechách.
Trvalý tlak a prohlubování kontaktů
Při současné hluboké nedůvěře veřejnosti k politikům a ústavním institucím je nanejvýš pravděpodobné, že v každém pokusu o změnu volebního zákona, i v té Zemanově verzi, uvidí občané jen další podfuk „těch nahoře“, kteří na „ty dole“ zase chtějí nějak vyzrát. Jakkoli Zemanova „volební reforma“ narazí na odpor politických stran, protože by je zbavila privilegií, s uskutečňováním protikorupční a proinvestiční politiky může mít alespoň částečný úspěch.
Zemanova „volební reforma“ narazí na odpor politických stran, protože by je zbavila privilegií
Současná politická garnitura je unavená, zatímco prezident Zeman je svěží a připraven k ofenzivní hře „po celé ploše politického hřiště“. Bude pokračovat v jemném, ale trvalém tlaku na vládu, jejíž ministry si zve ke konzultacím, na Poslaneckou sněmovnu (už se setkal a také o svých třech prioritách debatoval s předsedy všech poslaneckých klubů) a na Senát (v červnu mu předloží návrhy na čtyři další ústavní soudce).
A také bude dál pěstovat a prohlubovat kontakty s odbory (šéf konfederace je členem jeho externího poradního týmu), s lékaři, agrární komorou, prostě se všemi, z nichž si může vybudovat „vlivové agentury“ a z mnohých jistě spojence. Jako by rád ukázal i svému váženému předchůdci na Hradě: Také si jdu za svým, jako jsi šel ty, ale šikovněji, a víc toho dokážu. Nezdá se vám?
Nezvládnutý spor se Schwarzenbergem
Miloš Zeman je zkušený politik, leč evidentně nezvládá spor s Karlem Schwarzenbergem. A naopak to platí zrovna tak! Zatímco ministra průmyslu a obchodu Martina Kubu, ministryni práce a sociálních věcí Ludmilu Müllerovou a premiéra Nečase ve sněmovně jemňoučce pohladil, ministru financí Miroslavu Kalouskovi se připomněl jen jednou malou jízlivostí a ostatní členy vlády nechal na pokoji, bez servítků zkritizoval pouze ministra zahraničí.
Prezident Miloš Zeman bez servítků zkritizoval pouze ministra zahraničí Karla Schwarzenberga
Formálně hlavně kvůli malému zájmu Černínského paláce o ekonomickou diplomacii, fakticky z niterních osobních důvodů. Těžko říci, co z toho Karel Schwarzenberg slyšel, neboť složen na desce stolku před sebou, činil dojem, že spí. Vedle něho sedící Miroslav Kalousek nicméně předsedu své strany neuvedl do stavu bdělého (což od kolegů dostává za úkol), takže kdo ví, zda kníže spánek pouze nepředstíral či ho Kalousek nenechal klimbat úmyslně.
Schwarzenbergovo proslulé „když se říkají blbosti, tak spím“, navádí k interpretaci, zda Schwarzenbergova etuda nebyla jeho a Kalouskovým komentářem Zemanova sněmovního projevu. Ať tak či onak, praktickým důsledkem bude zřejmě to, že z prestižních důvodů nebude už nyní moci Schwarzenberg ve sporu s Hradem ustoupit byť i jen o píď, a tam či onde nebude proto mít Česká republika ještě rok žádného a zplnomocněného velvyslance.
