Přesunuje se světové dění na Dálný východ? S pochybami do Nového roku!

Radikální změna geopolitického řádu bývá považovaná za důkaz úpadku Západu. A protože s ní nejsme ochotní příliš udělat, aspoň o ní mluvíme.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © montáž ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Těžko hledat lepší vyjádření převládajícího mínění o budoucnosti světové politiky než v úvodu komentáře Jana Schneidera. Jeho postřehy k situaci na Ukrajině – jako vždy neúprosně vybízející k hlubšímu zamyšlení – měly podtitulek „Světové dění míří na Dálný východ“.

V daném kontextu se toto tvrzení zpočátku jevilo poněkud paradoxní, jeho význam se však ozřejmil ke konci článku. Podtitulek však dobře vystihl, o čem jsou mnozí již delší dobu přesvědčení – žijeme za zásadní geopolitické změny, kdy budoucnost bude patřit Asii a její ústřední velmoci Číně. Možná mají pravdu, možná nikoli. Jak totiž praví aforismus: „Předpovídat je velmi těžké, a zejména to platí o budoucnosti.“

Argumenty, protiargumenty a tři významy

V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století žily především USA v obsesi z rychlého vzestupu Japonska, což dosvědčují stohy tehdejších knih vyzvedávajících japonský ekonomicko-společenský model. Ve stejné době takřka nikdo ani nepomyslel na možnost, že by mohla skončit studená válka, natož zcela zmizet jeden z jejích dvou pólů. V uvažování drtivé většiny pozorovatelů byl svět odsouzen k existenci se Sovětským svazem na věčné časy.

Nemá příliš smysl se přít, zda se předpovědi „asijského století“ naplní, či nenaplní. Argumenty podporující toto očekávání jsou známé:

  • rychlý hospodářský růst;
  • masivní investice;
  • akumulace bohatství;
  • vitální populační trendy;
  • a v neposlední řadě, ač se to zřídkakdy říká přímo, akční vládní rozhodování, které není spoutané neustálým vyvažováním dílčích zájmů nesčetných vlivových skupin.

Stejně zjevné jsou protiargumenty:

  • extenzivní hospodářský růst má své limity;
  • je vykoupen gigantickou cenou negativních externalit, jako je zdevastované životní prostředí;
  • doprovázejí jej očekávání obyvatel, jež bude těžké a možná dokonce nemožné naplnit;
  • a v konečném důsledku přispívá ke vzniku vlivových struktur, které znesnadňují rozhodování.

Očekávání geopolitické změny ale nesporně existují, a proto je třeba se ptát: Co to vlastně znamená, že „světové dění míří na Dálný východ“? Tato otázka má pochopitelně nekonečně mnoho významů. Tři z nich mi ovšem přijdou obzvlášť hodné pozornosti.

  • Zaprvé, otázka skrývá pobídku zamyslet se, jak bychom rozpoznali, že světové dění směřuje na Dálný východ.
  • Druhý význam obnáší otázku, jak by svět, jehož centrum se přesunuje, vypadal.
  • Třetí význam spočívá v obrácení pozornosti na to, co to znamená, že si vůbec takovou otázku klademe.
Blízký, nebo Dálný východ?

Stejně jako v podstatě každý rok od konce studené války i v roce 2013 dominovaly světovému politickému dění události nikoli na Dálném, ale na Blízkém východě. Ať už šlo o složitá jednání světových velmocí s Íránem o jeho sporném jaderném programu, stále urputnější konflikt v Sýrii, vojenský převrat v Egyptě, protesty v Turecku nebo nestabilitu v dalších zemích regionu, málokdy je zastínil vývoj v jiných oblastech. Občas se to povedlo Severní Koreji a v posledním měsíci roku chvilkově trojúhelníku Čína, Japonsko, Jižní Korea.

Události na Blízkém východě se mohou jevit zásadní, ale podstatné jsou změny v dlouhodobých strukturách, kde se vytváření bohatství ubírá na Dálný východ

Nic nenasvědčuje, že by rok 2014 vypadal příliš odlišně. Íránská otázka zdaleka není uzavřená, konec konfliktu v Sýrii je v nedohlednu a stabilitu na Blízkém východě neočekává prakticky nikdo. Z tohoto hlediska prohlášení o přesunu dění na Dálný východ přinejmenším překvapují. Staví před nás otázku, co vlastně umožňuje tuto změnu zaznamenat.

Prvotní roli nepochybně hraje rozlišení mezi krátkodobými a dlouhodobými trendy. Na povrchu se sice mohou zásadní jevit události na Blízkém východě, ale opravdu podstatné jsou změny v dlouhodobých strukturách, kde se vytváření bohatství (především ekonomického) ubírá na Dálný východ.

Příklad kriketu

Statisticky dobře zachytitelný je také růst výdajů na zbrojení, jenž často stojí na začátku úvah, že tento vývoj povede k asertivnějšímu jednání (zejména v případě Číny) při řešení sporných otázek. Ve spojení s předpokladem, že se světová politika odehrává stále podle stejných pravidel, kde rozhoduje moc, a přesvědčením, že velmoci vzestupují a upadají, jsou pozorovatelé v neustálé honbě za odhalením nastávající „velké změny“.

Jde však za takové situaci o rozpoznání změny, která nastává, nebo o vytváření její představy? Nechci tvrdit, že změna nenastává, ale pouze upozornit, že rozpoznat ji, je podstatně těžší, než se může na první pohled zdát. Dobře to lze ukázat na následujícím příkladu.

Jeden z nejlepších vynálezů, kterým Angličané přispěli světové civilizaci, je kriket. V dnešní době se často říká, že se těžiště této hry přesouvá na východ, především do Indie, kde se díky její obrovské popularitě skýtají nebývalé obchodní příležitosti, ale zároveň se mění i její charakter.
Pětidenní zápasy testující kromě umu a fyzických dovedností především charakterové ctnosti, jako je trpělivost, rozhodnost, rozvážnost, odhodlanost, či schopnost pomalu a postupně zlepšovat vlastní pozici, nahrazují tříhodinnové spektakulární přestřelky, které nabízejí okamžité uspokojení. Navzdory těmto změnám určuje již více než dvě stě let „zákony“ hry (laws of cricket) londýnský Marylebone Cricket Club.

Role válečného střetu

Přijměme ovšem jako východisko, že ve světové politice se přesun dění na Dálný východ skutečně odehrává. Jak by takový svět vypadal? Zásadní změny ve světovém rozložení sil se s výjimkou konce studené války prakticky nikdy neobešly bez rozsáhlých vojenských konfliktů. Nemuselo nutně jít o souboj současné dominantní mocnosti s jejím nástupcem – USA například bojovaly v obou světových válkách po boku Británie –, ale o konflikt, který umožnil přeskupení vlivu.

Pokud se má těžistě světového dění přesunout na Dálný východ, budou se tamní země muset vyhnout přímým střetům

Fascinace přesunem na Dálný východ je do jisté míry spojená s možností takového konfliktu a příležitostí uplatnit prosté modely mocenských střetů a rovnováhy moci. Ne nadarmo se často objevují paralely mezi Evropou 19. století a budoucností Asie. Přirovnání jsou to lákavá – politika v nich vypadá jako desková nebo počítačová hra –, ale také vyjadřují lenost přemýšlet.  Ve světě jaderných zbraní nenabízí vojenský konflikt velmocí možnost formulovat smysluplné politické cíle, jichž by se použitím zbraní dalo dosáhnout.

A existuje ještě jeden paradox. Žádný region se nikdy nestal dominantní, pokud se v něm odehrával masivní vojenský konflikt. Poslední dvě hegemonické země dosáhly vzestupu díky tomu, že se dobové konflikty nedotkly přímo jejich území. Ne nadarmo během svého vzestupu vytvořily izolacionistické doktríny – Britové „splendid isolation“ a Američané obyčejný izolacionismus.

Lze tedy říci, že pokud se má těžistě světového dění přesunout na Dálný východ, budou se tamní země muset vyhnout přímým střetům. Klíčovou otázkou je, zda jsou toho v podmínkách opojného sebevědomí a nevyřešených konfliktů z minulosti schopné.

Hodnota západních pochybností

Třetí význam otázky ohledně přesunu dění na Dálný východ spočívá v tom, co vypovídá o nás samých. Přetřásání této radikální změny je často považované za důkaz západního, nebo přinejmenším evropského úpadku. Se změnou samotnou nejsme schopní ani ochotní příliš udělat, proto o ní alespoň mluvíme.

V domněnce, že reálné dění je jinde, se Evropané utvrzují od počátku moderního věku

Pohodlně se přitom zapomíná, že v domněnce, že reálné dění je jinde (článek Jana Schneidera trefně mluví o tom, že „vlak jede jinudy“), se Evropané utvrzují od počátku moderního věku – proto se vydali kolonizovat svět, proto přemýšlejí a sní o možnostech, které se „tam“ naskýtají, a proto mají pocit, že nastupuje chvíle někoho jiného. Správa britského impéria za jeho největšího rozmachu v 19. století je historií neustálé krize a obav, že jeho budoucnost je ohrožena.

Pochybování je jedna ze základních hodnot západní civilizace. Žít s pochybami však není jednoduché, a proto se často tato hodnota ztrácí ze zřetele. Navzdory tomu hraje nezastupitelnou roli. Jednak totiž tříbí úsudek, protože nám umožňuje vnímat různé možnosti, jak konat, jednak nás vystavuje nutnosti mezi nimi volit. A také vytváří prostor k zamyšlení o dopadech našich činů na druhé. Proto s pochybami vzhůru do Nového roku!