Přestanou už USA konečně dělat světového četníka?

Barack Obama vnímá realitu 21. století lépe než republikáni, nicméně si není příliš jistý, jak se v tomto měnícím se světě chovat.

Barack Obama zatím nepředstavil skutečnou vizi nastiňující nové místo USA v měnícím se světě. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Barack Obama zatím nepředstavil skutečnou vizi nastiňující nové místo USA v měnícím se světě. | foto: © ReutersČeská pozice
Barack Obama zatím nepředstavil skutečnou vizi nastiňující nové místo USA v měnícím se světě.

Týdeník The Economist pojmenoval přesně podstatu problému, když ještě před volbami prohlásil, že by si USA zasloužily lepšího prezidenta, Mitt Romney by jím ovšem nebyl. Tento postřeh skvěle vystihuje zklamání pociťované po prvních čtyřech letech působení Baracka Obamy, stejně jako fakt, že se za něj nenabízí žádná alternativa. Jiní, například ruský list Vedomosti, zhodnotili situaci tak, že znovuzvolení Obamy bylo logické, ale méně efektní než jeho vítězství nad Johnem McCainem před čtyřmi lety.

Pravdou je, že očekávání bylo i před čtyřmi roky přehnané, nicméně „amok“ v podání George W. Bushe pochopitelným způsobem vystupňoval jak ve světě, tak v USA naděje vkládané do případných změn až do nereálných výšin. Styl a „výloha“ se bezpochyby změnily, USA vyvolávají příjemnější dojem, nelze však mluvit o průlomu či skutečné inovaci. A co je pro nás nejdůležitější, ekonomika je jen v nepatrně lepší kondici než před čtyřmi lety a můžeme pouze doufat, že podobně jako v roce 2008 opět nevzroste takřka bezmezný konzumní apetit Američanů, jejich zadluženost nepřeroste zemi přes hlavu a americké finanční trhy se nestanou světovým Golemem.

Zahraniční politika Bushe mladšího byla fiasko. Zdálo se, že Obama si je toho nejen dobře vědom, ale i připraven provést zásadní změny. V tom se ovšem svět mýlil.

Ti, kdo od Obamy očekávají změny, mohou nyní doufat, že mu v druhém volebním období nebude svazovat ruce tlak spojený s potřebou znovuzvolení, a tato volnost mu poskytne příležitost k odvážnějším rozhodnutím vedoucím k průlomovým změnám. Špatnou zprávou pro Obamu je, že republikánům se podařilo udržet si většinu ve Sněmovně reprezentantů a budou se snažit zkřížit demokratickému prezidentovi plány bojovněji než kdykoli dříve. Nemluvě o tom, že oblast možností staronového vládce Bílého domu omezují i další faktory a velmi silné lobbistické skupiny.

Washington se už nešklebí, ale usmívá

Nejdůležitější otázkou však zůstává, zda je Obama vůbec schopný něčeho víc, než předvedl v uplynulých čtyřech letech. Přestože se nad tím během kampaně zamyslela také spousta Američanů, Obamovi pomohl kromě demografických činitelů, které se změnily ve prospěch demokratů, rovněž prostý fakt, že většina obyvatel USA během těchto čtyř let nezapomněla na předchozích osm. To bylo ještě příznačnější pro světové mínění, které stálo jednoznačně za Barackem Obamou.

Už proto, že se Obama ve vztahu ke svému předchůdci i nynějšímu vyzyvateli jevil jako vnímavější k procesům odehrávajícím se v současném světě, navíc mohl v uplynulé čtyřletce pocítit na vlastní kůži, že k revolučním změnám dospěla situace nejen v americké vnitřní, ale i zahraniční politice. Zahraniční politika Bushe mladšího představovala naprosté fiasko. Zdálo se, že Obama si je toho nejen dobře vědom, ale i připraven provést zásadní změny. V tom se ovšem svět mýlil. Agresivitu neokonzervativců vystřídal jemnější liberální intervencionalismus. Washington je však nadále připraven vystupovat proti svým domnělým či skutečným protivníkům silou. Jen se už přitom nešklebí, ale mile usmívá.

Rétorika doznala podstatných změn a Bílý dům již nejedná jednostranně a absolutně bez ohledu na mínění mezinárodního společenství. Obama udržuje alespoň dojem spolupráce a hledá k intervenci spojence. Nejvýraznějším rozdílem však je, že se nežene dopředu, postavení v čele ponechává druhým a působí spíše ze zázemí. Podstata se však v zásadě nezměnila. Svržení režimu Saddáma Husajna se v arabském světě netěšilo ani zdaleka totožné velké podpoře jako odstranění Muammara Kaddáfího, po vojenské intervenci ve jménu demokracie ovšem zůstal v Libyi stejně jako Iráku jen obrovský chaos.

„Měkčí“ liberální intervenční politika přivádí americkou zahraniční politiku svou nerozhodností často do stejně nepříjemné situace jako agresivní zákroky

Navíc tato „měkčí“ liberální intervenční politika přivádí americkou zahraniční politiku svou nerozhodností často do stejně nepříjemné situace jako agresivní zásahy. Dobře to bylo vidět v počátcích takzvaného arabského jara, kdy Washington váhal mezi demokratickými změnami a podporou despotických režimů, které v této oblasti několik desetiletí sloužily americkým zájmům. Později se sice stratégové Bílého domu vzpamatovali, nicméně oživení myšlenky označované jako „nový světový neřád“, která se pojí ke jménu Zbigniewa Brzezinského, svět také nemůže příliš uklidnit.

Brzezinski míní, že USA se nemůžou dál snažit o zachování a posílení svého globálního vliv na základě vojenské síly a vazalského systému. Místo toho by si měla „tygra“ spíše ochočit a postavit se do čela mohutného muslimského obrození s využitím nových rebelů ve prospěch zájmů Washingtonu. Otázkou však je, zda si Bílý dům vůbec dokáže získat přízeň islámu a povede-li cesta skrze chaos třetího světa k posílení americké dominance a k úspěchu, nebo právě naopak k jejímu úpadku.

Vícepólové uspořádání pro 21. století

Obama vnímá mezinárodní realitu 21. století bezpochyby lépe než republikáni, nicméně si není příliš jistý, jak se v tomto novém, měnícím se světě chovat. To je sice ještě pořád lepší než přístup Mitta Romneyho, jenž se nedokáže odtrhnout od čtvrt století starých metod hlásajících americkou hegemonii, jak však vyšlo najevo i během kampaně, ani jeden z kandidátů v podstatě nebyl schopný předstoupit se skutečnou vizí nastiňující nové místo USA v měnícím se světě.

Zatímco celý svět je na prahu zásadní přeměny, Obama i Romney používali spíše navyklé představy a metody. Průlom v této oblasti nelze příliš očekávat ani v následujících čtyřech letech, neboť jak rovněž ukázala kampaň, volby se tím vyhrát nedají a energie prezidenta navíc padne na vyostřující se vnitropolitické boje a hospodářské problémy. Právě na to poukazuje i nejnovější analýza společnosti Stratfor, dle níž bude Obamovo druhé funkční období pro svět, který očekává opravdový průlom a skutečnou, nikoli jen řečnickou obnovu, znamenat s velkou pravděpodobností zklamání.

Někteří analytici ani nevylučují, že toto zklamání může nastat už velice brzy. Zvolením Obamy sice Američané v zahraniční politice odmítli také směr reprezentovaný „jestřáby“, nicméně hned několik věcí poukazuje na to, že demokratický prezident může být v následujících čtyřech letech v zahraniční politice bojovnější, než se čekalo.

Posun k vícepólovému uspořádání fungujícímu nadále pod určitou americkou kontrolou lépe odpovídá realitě 21. století

V demokratických luzích spolu v současnosti soutěží dva zahraničněpolitické modely, a o tom, kudy se americká diplomacie nakonec vydá, může mnohé napovědět už samotná osoba dalšího ministra zahraničí. Jmenování senátora Johna Kerryho by zaručovalo pokračování v dosavadním umírněném kurzu, zatímco případná volba velvyslankyně při OSN Susan Riceové, reprezentantky finanční aristokracie hlásající roli USA jako morálního vůdce, jež se po vypuknutí takzvaného arabského jara postavily v OSN za okamžitou intervenci a která požaduje účinnější izolaci Íránu, se u těch, kdo touží po nové americké zahraniční politice, s nadšením nejspíš nesetká.

Byť jen malé posunutí akcentu totiž může znamenat, že v otázce zásahu v Sýrii, případného oddálení stažení vojsk z Afghánistánu nebo posílení přítomnosti ve střední Asii zaujme Washington více konfrontační stanovisko než dosud, a může mu být těsno ve vojenském sevření mezi Ruskem a Čínou.

Světu by však hned ze dvou důvodů prospělo spíše posílení umírněné linie. Za prvé by to znamenalo omezení vojenské angažovanosti, jakési „role četníka“ USA, což by díky snížení výdajů prospělo i rozpočtu. Navíc by to všechno logicky též znamenalo, že bezpečnost klíčových regionů světa by USA zajišťovaly společně s místními spojenci, což by představovalo posun k vícepólovému uspořádání fungujícímu nadále pod určitou americkou kontrolou, které lépe odpovídá realitě 21. století.

Sotva lze totiž očekávat, že by se USA, které produkují čtvrtinu celkového světového HDP, stáhly z mezinárodní scény. Situace ovšem dospěla alespoň k částečnému rozdělení autokratické role. Obama se již evidentně naučil, že válka je i pro světovou velmoc jen zřídkakdy nevyhnutelným řešením. Bude však mít dostatek odhodlání – a co je přinejmenším stejně důležité – i energie k vytvoření skutečných mocenských poměrů americké dominance?

Počet příspěvků: 4, poslední 8.12.2012 12:56 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.