V lednu jsem psal o přelomovém názoru generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie Pedra Cruze Villalóna v kauze uchovávání provozních a lokalizačních údajů. Odhadoval jsem, že Soudnímu dvoru EU nezbude než stanovisko generálního advokáta akceptovat a Data Retention směrnici zrušit. Nebyl jsem si však jistý, najdou-li soudci odvahu, navíc v záležitosti natolik silně zpolitizované, ve které se argumentuje nutností boje proti terorismu.
Soudní dvůr EU si sice dal několik měsíců načas, ale před týdnem prohlásil směrnici za neplatnou. Prakticky vzápětí se objevily zprávy, že v některých zemích telekomunikační operátoři okamžitě přestávají údaje uchovávat. Bude tomu tak i u nás?
Rozhodnutí Soudního dvora EU paradoxně v praxi neznamená tolik, jak by se mohlo na první pohled zdát – alespoň ne dnes či v horizontu nejbližších dnů, týdnů a zřejmě i měsíců. Povinnost operátorů uchovávat údaje o nás po dobu šesti měsíců a na vyžádání je poskytnout policii a dalším orgánům je i v našem právním řádu založena na nyní již neplatné Data Retention směrnici.
Soudnímu dvoru EU také vadí neomezený přístup národních úřadů k uchovávaným datům
Bezprostředně však tato povinnost vychází z českého zákona o elektronických komunikacích. Ten sice směrnici do našeho právního řádu zavádí, ale nezávisí na ní, a proto může přežít i její konec, jako je tomu nyní. Navíc obecně (dosud) platí, že český zákon může zrušit pouze český Parlament nebo český Ústavní soud. Čím Soudní dvůr EU argumentuje?
Stručné rozhodnutí
Poté, co jsem si loni v prosinci přečetl velmi kvalitně připravenou analýzu generálního advokáta Villalóna, jsem očekával, že se Soudní dvůr EU bude držet nasazené laťky. Není tomu tak. Jeho rozhodnutí je stručné a vedle obsáhlých citací právních předpisů v něm zbylo jen málo místa na argumenty generálního advokáta, a navíc s nimi ani nepolemizuje.
Soudní dvůr EU jednoznačně říká, že směrnice je neplatná. Pro svůj závěr pak uvádí několik důvodů, jež se však značně podobají těm generálního advokáta Villalóna, byť nejsou stejně podrobně rozebrané. Patří mezi ně zejména šíře narušení soukromí, jež dle směrnice nastává – zahrnuje veškeré provozní údaje pevné a mobilní telefonické sítě i internetu u celé evropské populace, přičemž všechny kategorie údajů bez rozlišení se uchovávají stejně dlouhou dobu.
Pokud Data Retention směrnice odporuje Listině základních práv EU, nebude této normě odporovat i český zákon o elektronických komunikacích?
Soudnímu dvoru EU také vadí neomezený přístup národních úřadů k uchovávaným datům – včetně toho, že směrnice nepožaduje, aby požadavky na poskytnutí údajů předem přezkoumal nezávislý soud. V neposlední řadě považuje za nedostatečné požadavky směrnice na bezpečnost uchovávaných údajů – podle směrnice je také například možné údaje uchovávat i mimo území Evropské unie.
A co Česká republika…
Co můžeme nyní očekávat v České republice? Na první pohled by asi bylo logické, kdyby z obdobných důvodů byla zrušena i příslušná česká právní norma. Kdo však její zrušení, či úpravu navrhne – ministerstvo vnitra, ministerstvo průmyslu a obchodu, Úřad pro ochranu osobních údajů, či Český telekomunikační úřad?
Poslední jmenovaný úřad by k tomu měl asi nejblíže. Podle mých neoficiálních informací však v současnosti žádný ze jmenovaných úřadů neuvažuje ani o tom, že by na toto téma zahájil veřejnou diskusi, natož aby se odvážil iniciovat změnu zákona.
Pokud podle Soudního dvora EU Data Retention směrnice odporuje Listině základních práv EU, nebude této normě (minimálně v některých bodech) odporovat i český zákon o elektronických komunikacích? Budou ministerstva a úřady vyčkávat, až a jestli vůbec bude na evropské úrovni přijata nová úprava? Přijde snad s návrhem na zrušení, či úpravu některý poslanec? Nebo bude rychlejší Ústavní soud? Uvidíme…