Ceska Pozice

Přes Libyi za evropským snem

V Libyi až statisíce migrantů z jiných částí Afriky a Blízkého východu čekají, aby odsud mohli pokračovat ve vysněné cestě do Evropy.

Za evropským snem. Uprchlíci na beznadějně přeplněném plavidle míří ze... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Za evropským snem. Uprchlíci na beznadějně přeplněném plavidle míří ze... | foto: Reuters
Za evropským snem. Uprchlíci na beznadějně přeplněném plavidle míří ze...

Rodinu mám v jedné vesnici u Káhiry. Všichni čekají, až se mi podaří dostat do Evropy, a pak se tam vydají za mnou,“ řekl mi před lety tehdy 24letý Egypťan Muhammad, který v libyjské metropoli prodával laciné boty a doufal, že si tak našetří požadované tři tisíce dolarů pro pašeráky, kteří ho převezou přes Středozemní moře.

S Muhammadem jsem mluvil v době, kdy byl v Libyi ještě u moci plukovník Muammar Kaddáfí. Dnes už je tedy Egypťan nejspíš kdesi na Západě – a na severu Afriky dost možná čekají na svoji příležitost jeho příbuzní, přesně jak plánoval.

Nejen přestupní stanice

Na proudu lidí přes Libyi příliš nezměnil fakt, že po svržení Kaddáfího a jeho zavraždění Západem podporovanými povstalci země upadla do naprostého chaosu. Jedním z dějství občanské války byly hlavně na počátku četné útoky na černé Afričany. Argument útočníků zněl, že někteří z těchto cizinců loajálně sloužili Kaddáfího bezpečnostnímu aparátu, terčem násilí ale byli i obyčejní uprchlíci a zahraniční dělníci. Přesto se však proud migrantů zásadně neztenčil – spíše právě naopak.

Na proudu lidí přes Libyi příliš nezměnil fakt, že po svržení Kaddáfího a jeho zavraždění Západem podporovanými povstalci země upadla do naprostého chaosu

Například v roce 2007 libyjské úřady uváděly, že v šestimilionové zemi žije legálně 600 tisíc cizinců, přičemž další statisíce se v zemi zdržují ilegálně – v obou případech často právě v rámci čekání na plavbu do Evropy. A přestože desetitisíce cizinců Libyi kvůli válce opustily, další zůstali, nebo i přijíždějí. „Mám informace, že by v zemi mohlo být více než půl milionu těchto lidí,“ řekl v dubnu zvláštní zmocněnec OSN pro Libyi Bernardino León.

Vedoucí mise vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) v Libyi Sámir Haddádín minulý pátek na dotaz Lidových novin odmítl byť jen odhadnout, kolik z nich se může chystat k ilegální plavbě do Evropy. „Jakékoli vydávání oficiálních prohlášení v tomto duchu by bylo velmi nezodpovědné i nebezpečné – už proto, že zdaleka ne všichni cizinci zdržující se v Libyi chtějí do Evropy odejít,“ upozornil humanitární pracovník.

Muammarovi přátelé

Samotná Libye přitom nikdy nebyla pro uprchlíky nebo ekonomické migranty bezproblémovou zemí. Tripolis se dodnes nepřipojil k mezinárodní úmluvě o uprchlících z roku 1951, takže ani za Kaddáfího neměla Libye zákonný rámec, jak postupovat v případě lidí prokazatelně hledajících útočiště například před ozbrojenými konflikty. I když hlavně v době takzvaného arabského jara byl Kaddáfího režim mnoha západními médii líčen v nejčernějších barvách, v podmínkách Afriky šlo – na rozdíl od dnešní situace – o prosperující zemi a jeden tamní vládní činitel v té době prohlásil, že kdyby Tripolis na mezinárodní úmluvy přistoupil a otevřel se žadatelům o azyl, lidé ze subsaharské Afriky by se prý do Libye „hrnuli jako kobylky“.

Za Kaddáfího také mezinárodní lidskoprávní organizace kritizovaly způsob, jakým se země – a to v koordinaci se západními vládami – s problematikou migrantů vypořádávala. Kaddáfí tak s finančním a logistickým přispěním Evropské unie zadržoval a vracel desítky tisíc migrantů do zemí jejich původu, často v rozporu s mezinárodními standardy. „EU se ve spolupráci s Tripolisem snaží zabránit, aby se tito lidé dostali do Evropy, namísto aby usilovala o to, aby se jim v Libyi dostalo patřičné ochrany,“ upozorňoval tehdy expert Human Rights Watch (HRW) na problematiku uprchlíků Bill Freelick.

Pragmatická spolupráce ve věci boje proti migraci byla jen jednou z rovin nového partnerství mezi západními činiteli a někdejším „vyvrhelem“ mezinárodního společenství

Pragmatická spolupráce ve věci boje proti migraci přitom byla jen jednou z rovin nového partnerství mezi západními činiteli a někdejším „vyvrhelem“ mezinárodního společenství. V roce 1999 totiž Kaddáfí vydal skotskému soudu dvojici Libyjců podezřelých z teroristického útoku na americký boeing u Lockerbie v prosinci 1988, poté vyplatil odškodné pozůstalým a zřekl se zbraní hromadného ničení. Tím v roce 2004 padly mezinárodní sankce, do země se za mnohamiliardovými kontrakty začaly stahovat západní ropné společnosti a utužovaly se i vztahy mezi Kaddáfím a předními západními činiteli.

Existuje například silné podezření, že Kaddáfí přispěl 50 miliony eur na prezidentskou kampaň Nicolase Sarkozyho. Letos se zase dostala do britského tisku kopie dopisu, ručně nadepsaného „Dear Muammar“, v němž tehdejší britský premiér Tony Blair vyjadřoval lítost nad tím, že britský soud zmařil vydání jistého libyjského opozičního činitele do Tripolisu. V Británii už delší dobu vyvolává pobouření i soudní procesy skutečnost, že Londýn s represivním režimem takto spolupracoval, ačkoli bylo obecně známé, jak Libye s Kaddáfího odpůrci nakládá. „Best wishes yours ever, Tony,“ zakončil Blair svůj omluvný dopis sepsaný v dubnu 2007.

Ani tyto záležitosti neunikly kritice lidskoprávních organizací. „Západ se vždy kriticky zajímal hlavně o libyjskou podporu teroristů a zbraně hromadného ničení, a na druhé straně ho lákala ropa, jíž Libye disponuje,“ řekl mi tehdy Fred Abrahams z HRW. „Takže když Kaddáfí změnil politiku v prvních dvou bodech, viditelně polevil i západní tlak na dodržování lidských práv. Zejména Evropanům vidina blízké libyjské ropy tak říkajíc zavřela ústa.“

Relativita tragédií

Dnes však mají možnosti v Libyi ztížené Západ i mezinárodní organizace. A to nejen kvůli bezpečnosti, když jsou v zemi zavírány diplomatické mise – ostatně i Sámir Haddádín minulý pátek mluvil s LN ze sousedního Tuniska.

EU v rámci své kontroverzní Agendy pro migraci navrhuje i politickou stabilizaci Libye, aby opět bylo možné lidské vlny brzdit už v této zemi

V Libyi si od loňska konkurují dvě vlády – jedna z Tripolisu, podporovaná Katarem a Tureckem a ideově spřízněná s Muslimským bratrstvem, a druhá z Tobrúku, kterou uznává Západ a Saúdská Arábie, jež zase v regionu podporuje islamisty salafistického střihu. EU proto v rámci své kontroverzní Agendy pro migraci, která počítá i s přerozdělováním cizinců mezi členskými státy unie, navrhuje i politickou stabilizaci Libye, aby opět bylo možné lidské vlny brzdit už v této zemi.

„Nechce se mi odhadovat, do jaké míry je současná migrační krize větší než ty předchozí. Sestavovat žebříčky podobných událostí nebo živelních katastrof je podle mě zavádějící i eticky ošemetné,“ řekl Haddádín z UNHCR. „My musíme postupovat pragmaticky v každém takovém případě, teď například spolupracujeme i s libyjskými pobřežními hlídkami, aby se situace co nejdříve vyřešila. Chápu, že média zajímá, která tragédie je největší, kde zahynulo nejvíce lidí. Ale třeba pro rodiče, s nimiž se převrátí loď ve Středozemním moři, je největší tragédií to, když se jim utopí dítě,“ dodal činitel OSN.

Břetislav Tureček
zpět na článek


© 2019 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.