Arthur McCollum, ředitel oddělení Dálný východ americké námořní zpravodajské služby, vypracoval k datu 7. října 1940 „Vyhodnocení situace v Pacifiku a doporučená US opatření“. Toto memorandum, obsahující osmibodový akční plán, předložil svým nadřízeným. Zdali se v této podobě dostalo až k tehdejšímu prezidentovi F. D. Rooseveltovi, je dodnes předmětem sporů. Nicméně faktem zůstává, že ústřední myšlenka memoranda, aktivně přimět Japonsko k učinění prvního nepřátelského kroku vůči USA, byla realizována. Přesně za 14 měsíců Japonci zaútočili na Pearl Harbor.
Současná americká kampaň proti Íránu vykazuje jisté analogické rysy s touto taktikou. USA se svými věrnými (plus s těmi, kterým se to momentálně hodí) podnikají kroky, které lze těžko vysvětlit jinak. Oficiálně jsou motivovány zabráněním vývoji íránské jaderné zbraně, aniž by však cokoliv podobného bylo kdy v minulosti prováděno proti jiným státům při jejich jaderných akvizicích. Když pomineme pět států samozvaného „jaderného klubu“, tedy USA, Rusko, Čínu, Francii a Velkou Británii, půjde řeč o Indii, Pákistánu, Jihoafrické republice, Izraeli a v poslední době o spektakulárně „zločinném státu“, Severní Koreji.
USA celému světu dokazují, že kdo nevlastní jaderný arzenál, nemůže se před nimi cítit bezpečný
Nadto americkou argumentaci zbrojními arzenály k útoku vyhlédnuté země, po válce v Iráku, už prostě není možno brát vážně. Naopak, nelze z toho učinit jiný, než velmi paradoxní závěr, že USA štengrují právě a jenom stát, který nedisponuje odstrašujícím jaderným potenciálem. Tím se kruh uzavírá: samy Spojené státy tak celému světu dokazují, že kdo nevlastní jaderný arzenál, nemůže se před nimi cítit bezpečný.
Osm McCollumových bodů
Podívejme se blíže na McCollumem navržená protijaponská opatření v roce 1940:
- Vyjednat s Velkou Británií možnost využití jejích pacifických základen, zejména v Singapuru.
- Vyjednat s Nizozemskem možnost využití příslušenství jeho základen a zásobovacích akvizicí v (dnešní) Indonésii.
- Všemožně podporovat Čankajškovu vládu v Číně.
- Vyslat útvar těžkých křižníků do oblasti Orientu, Filipín nebo Singapuru.
- Vyslat dva ponorkové oddíly do oblasti Orientu.
- Udržovat hlavní síly americké flotily v Pacifiku, poblíž Havajských ostrovů.
- Požadovat, aby Nizozemsko odmítlo garantovat japonské požadavky, zejména pokud jde o ropu.
- Uvalit kompletní americké embargo na americký obchod s Japonskem, v součinnosti s podobným embargem zavedeným Velkou Británií.
Tato opatření byla postupně více či méně realizována, včetně zmrazení vkladů ve spolupracujících bankách a zákazu používání Panamského průplavu. Tím bylo Japonsko nuceno hledat náhradní zdroje v jihovýchodní Asii, což ho vedlo k přímé konfrontaci s americkou pacifickou flotilou. Výsledek známe.
Kampaň a protihra
Nakolik je současný postup Spojených států podobný McCollumově scénáři? USA si již tak či onak „sjednaly“ možnost využívat vojenských základen v oblasti, která je pro Írán z obranného hlediska kritická. Podporují též kdekoho, kdo by mohl působit Íránu starosti, a to již nejméně třicet let. V přilehlých vodách jsou neustále přítomna americká vojenská plavidla a jejich přítomnost je manifestována stále okázaleji. Snaží se vytvořit co nejrozsáhlejší frontu států, které uvalí na Írán co nejtěžší embargo. Otázka zmrazení íránských vkladů je též na pořadu dne. McCollum by byl spokojen.
Podle soudných analýz Írán překvapivě jadernou zbraň v podstatě ani nepotřebuje
Jaké má Írán možnosti protihry? Velký prostor má především v lavírování kolem jaderného programu. Na rozdíl od hysterických komentářů (po trapném fiasku s Irákem museli politruci přidat na hlasitosti, argumentů nemaje) umanutě hudlajících na strunu jaderného zbrojení – podle soudných analýz Írán překvapivě jadernou zbraň v podstatě ani nepotřebuje. Je to karta, jíž se Írán poměrně snadno zbaví, a přitom se bude docela bavit, za jakou cenu to usmlouvá.
Co se ropy týče, celá Asie jistě přivítá větší objemy íránské ropy. Z Číny poputují vřelé děkovné pozdravy zejména do frustrovaného Řecka, Itálie a Španělska, které tento náhlý výpadek budou muset nějak pořešit.
Nelze však zapomenout na fakt, že zbraněmi harašící Západ myslí v zoufale starých souřadnicích. Je totiž krmen – jako v případě Iráku – především starými dojmy emigrantů, kteří ještě ke všemu hájí své zájmy (pokud ovšem nehájí zájmy někoho úplně jiného). Spojené státy například Irák údajně porazily. Ve skutečnosti ho okupovaly, ale neporazily. Utrpěly těžké ztráty a s ostudou se stáhly. „Osvobozený“ Irák pak stanovil státním svátkem den, kdy se Američané stáhli.
Skutečnost je oproti americké propagandě jiná, a to poměrně výrazně. V budoucnu pak bude hrát velkou roli americká frustrace sílící s poznáním, že celá jejich irácká anabáze ve svém výsledku znamená, že Íráncům předložili Irák jak na stříbrném podnosu.
Poučený Írán
Jak se zachová Írán? Již kdysi se pokusil dobýt Basru. Zabránil mu v tom Saddám Husajn chemickými zbraněmi (západní provenience; východní blok mu je výslovně odmítl dát). Nyní nabízí Írán Basře přívětivou tvář. Podává pomocnou ruku, kde může, nastoluje klid a pořádek, přebírá kontrolu nad mešitami a dobročinnými spolky, dodává rafinované ropné produkty k udržení infrastruktury. Všechno však činí s velkou ostražitostí, aby nevzbudil dojem kolonizátorů.
Již před 25 stoletími napsal Aischylos: „Zachovají-li vítězové chrámy a bohy poražených, mají naději se zachránit.“ Zdá se, že Peršané mají k základům „západní“ kultury mnohem blíže. Prokázali to již v minulých letech v Kurdistánu: Nepokoušeli se tu šířit perskou kulturu, nerozmisťovali tam své jednotky, nesnažili se o konverzi sunnitů na šíitský islám. A to na rozdíl od stovek amerických misionářů snažících se Kurdy christianizovat takovým způsobem, že si Kurdové začali klást otázku, kdo je větší náboženský fundamentalista: Íránec, nebo Američan?
Pointa?
Bývalý příslušník CIA Robert Baer napsal svou knihu o Íránu (Jak naložit s ďáblem, Volvox Globator, Praha 2010) s neobvyklým respektem, přičemž neopomněl zdůraznit: „Neberte prosím má slova jako bájení nějakého vykuleného fanouška Íránců – říkám to navzdory skutečnosti, že Íránci v Bejrútu chladnokrevně zavraždili mé kolegy z CIA a pravděpodobně by zabili i mě, kdybych v osmdesátých letech padl do jejich spárů.“
Strategická aliance USA a Íránu by mohla znamenat jeden z nejdůležitějších geopolitických posunů v moderních dějinách
Baer ve výsledku dovodil, že „Írán je nejsilnější a nejstabilnější zemí Blízkého východu, s níž musí Spojené státy buď svést novou, třicet let trvající válku, nebo se naučit s ní vycházet“. Odvážil se i zajímavé prognózy: „Strategická aliance Spojených států a Íránu by mohla znamenat jeden z nejdůležitějších geopolitických posunů v moderních dějinách – srovnatelný s významem roztržky mezi Sovětským svazem a Čínou v období studené války. Jiná možnost však neexistuje. (…) Jen málokdo kdysi čekal, že se Maova Čína jednou stane naším partnerem ve východní Asii (…) v případě Číny jsme však nakonec v zájmu politiky mocenské rovnováhy dokázali na nedávnou minulost zapomenout. A přesně toho bychom mohli dosáhnout i s Íránem. S Íránem na naší straně můžeme vyvažovat dvojici Čína a Rusko.“
To je vyhodnocení skutečného profesionála, jemuž bychom měli věnovat – i na nejvyšší vládní úrovni – patřičnou pozornost. Obamovo poslední vyhlášení o tom, že íránský jaderný program musí být zastaven mírovou cestou, snad nasvědčuje myšlenkovému pochodu kýženým směrem.
