Vážené dámy a pánové, předesíláme, že v takhle protivném podniku už jsme dlouho nebyly. Ne že by scházely dobré reference, v tisku se před pár měsíci objevila doslova opěvná recenze, bistro se objevuje v různých výběrech, takže jsme s žádnými nepříjemnostmi vlastně nepočítaly.
Ono to i dobře začalo: vstup do mile intimního prostoru vyhrazeného minimálnímu množství stolů a prodejnímu pultu se sýry, uzeninami, vínem či olejem, i šťastný objev ve znamení jediného volného stolku bez rezervace... Sotva zasedneme, je tu mladý číšník a recituje nám dnešní polední nabídku – rybí polévka, těstoviny s lilkem a rizoto s kuřecím masem. Zní to velestručně, ale s minimální škálou pokrmů máme obvykle jen ty nejlepší zkušenosti.
Přiznáme však bez mučení, že výlučně akustická podoba lístku nám činí jisté potíže, raději bychom si vše v klidu přečetly. Upřímně řečeno není zcela pochopitelné, proč hostům v Ichnuse tuto možnost upírají. Na naši žádost sice číšník nabídku zopakuje, ovšem s útrpným výrazem a značně odměřeně. Evidentně nám chce dát najevo, že na něco takového není zvyklý; první zaskřípání v soukolí dnešního oběda.
Neprošly jsme.
Pátráme dál, prý by v kuchyni připravili i mečouna a ještě jeden druh těstovin – jakých a s čím, to jsme si bohužel opravdu nezapamatovaly... inu jsme asi otrokyněmi vizuální paměti, s tím mnoho nenaděláme. Stran vína se nám dostává další neochotné odpovědi. Vstupním testem jsme očividně neprošly.
Čtyři stoly jsou pro dva obsluhující zřejmě příliš velké sousto
Avizovanou polévkou je silný vývar z ryb zjemněný trochou smetany, obsahuje kousky řapíkatého celeru, mrkve, cukety a celerovou nať. Chutná příjemně, baví nás i přítomnost kopru. Ryba se projevuje decentně.
Bez problémů proběhne i donáška karafy s obyčejnou vodou, místo objednaného 1dl bílého vína však přichází hned 2dl sklenka – číšník působí opravdu dost roztěkaně. Střídá se na place (spíš plácku) s kolegyní a zdá se, že obsluha čtyř stolů je na oba příliš velké sousto. Po donesení hlavních chodů už o nás totiž nikdo nezavadí ani pohledem.
Orwellovská lekce
Zato u sousedního stolu je rušno. Obsadily jej čtyři Angličanky v letech, tipujeme je na manželky manažerů či diplomatů. S údivem konstatujeme, že pro ně dnešní menu neplatí, konzumují totiž zcela originální předkrmy. Obsluha se může přetrhnout – dolévá vodu, nabízí kávu či dezert. I ke druhému stolu za našimi zády, odkud zní pro změnu němčina, byly mezitím doneseny ančovky s oblohou, o kterých jsme rovněž neměly zdání.
V atmosféře podniku jsme si po pravdě řečeno ani pořádně nevšimly, co jíme
Usrkáváme vodu a čekáme, až nám někdo odklidí talíře, zeptá se, jestli nám chutnalo a případně se zmíní o dezertu a kávě. V atmosféře podniku jsme si po pravdě řečeno ani pořádně nevšimly, co jíme: těstoviny, promíchané s dušenými lilky, cuketami, rajčaty, pálivou papričkou a parmezánem, byly zcela standardní, bez jakéhokoli koření, jen tak, aby se mohla přihlásit chuť jednotlivých surovin. Nebylo to špatné, ale žádná extáze.
Risotto bylo příkladně krémové, poněkud netypicky zalité zlatavým sósem. Objevily jsme v něm mladý hrášek, kousky křupavého řapíkatého celeru a kousky kuřete; jenže vše mdlé, kuře nejvíc, chutnalo jako surovina pro kojence či žlučníkáře. Za 180 korun by si strávník zasloužil něco lepšího.
Konsternovány obsluhou, která se čím dál usilovněji činí, aby naplnila orwellovský citát „některá zvířata jsou si rovnější“, krátíme si čas studiem interiéru. Po našem levoboku se rozkládá stěna zářivě tyrkysového odstínu, evokující zřejmě sardinského podnebí. Na stropě se rozvíjí dosti nerafinované štukování, zeď proti nám zdobí malá krajinka, kterou majitelé použili i ke zkrášlení vizitky.
Jelikož se k nám ani nadále nikdo nehrne, odskočíme si v mezidobí do suterénu na WC; při této příležitosti objevujeme sklepní místnůstku s dalšími dvěma bíle prostřenými stoly, kolem nichž je vyrovnána solidní zásoba vín. (Mimochodem, vinný lístek - existuje-li jaký - nám byl také upřen.)
Neopakovat!
I naše trpělivost má však své meze. Odchytáváme servírku a navzdory znechucení touto dobou již totálnímu se zodpovědně ptáme na dezert. Prý zbývá už jen oříškové semifreddo (inu jistě, zbylé dezerty v době, kdy si nás nikdo nevšímal, zkonzumovali „VIP“ hosté u okolních stolků). Rezignovaně kýváme na souhlas, na kávu se nás ani nezeptají. Sám dezert nakonec není špatný, jen by se měl jmenovat tuttifreddo – je zmrzlý na kost. Smetanová bábovička obsahuje cosi jako griliáš s velkými kusy karamelu (výzva pro zuby), přelita je likérem podobným Baileys.
Kdybychom se teď zvedly a odkráčely, nikdo by to zřejmě nezaznamenal. Čestně se však hlásíme o účet, platíme 355 Kč a odcházíme se poohlédnout po vstřícnějším podniku, kde bychom si pochutnaly na zmíněné kávě. Ichnusu jsme si překřtily na Hnusu a jejímu personálu děkujeme za nezapomenutelný zážitek, něco podobného lze opravdu snad zažít jenom v Čechách. To, že jídlo bylo slušné, nám už bylo opravdu ukradené...
Douška: Obvykle pro čisté svědomí chodíme do vybrané restaurace vícekrát, jsou však podniky, které si druhou návštěvu nezaslouží. Rozhodně nepatříme mezi masochistky, které by si takovou zkušenost chtěly dobrovolně zopáknout.
Ichnusa
Botega&Bistro
Praha 5 - Malá Strana, Plaská 5
www.ichnusa.cz
Otevřeno: PO – PÁ 12.00 – 22.00, SO 16.00 - 22.00
