Před rokem se Česko zavázalo přijmout 400 migrantů. Slib neplní.

Jednorázová akce, kterou budeme mít plně pod kontrolou. Tak před rokem premiér Bohuslav Sobotka popsal gesto, v jehož rámci se vláda zavázala, že do dvou let přemístí z uprchlických táborů na Blízkém východě 400 migrantů. Nešlo o žádné vnucené kvóty – Česko si takový závazek dalo dobrovolně. A kabinet ho přijal jednomyslně.

Rok poté je ovšem z dobrovolné kvóty jen torzo. Podle červencových čísel se v rámci takzvaného resettlementu, tedy nabídky nového domova pod patronací Vysokého komisariátu pro OSN (UNHCR), do Česka dostalo 52 migrantů.

A to ještě 32 z nich přišlo přes Libanon v rámci mezitím již zrušeného projektu Nadace Generace 21. Ten byl soukromou iniciativou a ministerstvo vnitra si díky němu mohlo „outsourcované“ cizince připsat do seznamu přemístěných. Mohlo by se zdát, že za neúspěchem českých dobrovolných kvót stojí právě peripetie celkem 89 Iráčanů, z nichž v Česku nakonec zůstalo jen 40 z nich. Osm Iráčanů se vrátilo zpět do vlasti, dalších 41 odešlo do Německa. Dvacet z nich chtějí spolkové úřady vrátit zpět do Česka, kde mohou opět požádat o azyl. V opačném případě budou vyhoštěni.

Většina Iráčanů ale z hlediska práva spadala do kategorie vnitřních vysídlenců, protože nadále žila na území své vlasti. Do vládní kvóty v podobě 400 uprchlíků se tak nepočítala. Přesto vláda letos v dubnu vnitrem posvěcený projekt rovnou zastavila. „Ukazuje se, že není vhodné, aby do budoucna byli přesidlováním pověřováni soukromníci,“ řekl tehdy LN ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Jenže ministerstvo vnitra samo migrantům vidinu nového života v Česku zprostředkovat neumí.

Chovanec: Nejsme cestovka

Ne vždy je na vině neschopnost českých úředníků. A někdy hraje roli oprávněná naštvanost. Jako třeba loni v říjnu, když do Prahy dorazily tři syrské rodiny z jordánského uprchlického tábora Zaatarí. Šlo o rodiče s nemocnými dětmi, jejichž léčby se měla zhostit Fakultní nemocnice Motol. Jedna z rodin ale obratem pokračovala do Německa. „Humanitární aktivity naší země si nelze plést s cestovní kanceláří,“ rozčiloval se tehdy ministr vnitra Milan Chovanec. Možná v reakci na „nevděk“ Syřanů ministerstvo vnitra přesidlovací program u Jordánska zastavilo. „Poslední výběr v Jordánsku za organizační asistence našeho zastupitelského úřadu probíhal koncem loňského roku,“ řekl LN Petr Hladík, český velvyslanec v Jordánsku.

Česká humanitární stopa je zrovna v Jordánsku, kde žije na 700 tisíc uprchlíků ze Sýrie, výrazná. Například v červenci se ambasador Hladík zúčastnil slavnostního spuštění elektrifikace tábora Zaatarí, do níž Česko vložilo v přepočtu 45 milionů korun.

„Pokračuje program Medevac, v jehož rámci zde bylo letos zatím uskutečněno pět misí českých lékařských týmů a úspěšně odoperováno několik stovek syrských a jordánských pacientů. Medevac bude pokračovat i v druhém pololetí letošního roku, počítám s příjezdem dalších pěti týmů z českých nemocnic,“ doplňuje Hladík. Právě Medevac ale ukazuje na změnu přístupu k uprchlíkům. Zatímco dříve se třeba v Kosovu, Afghánistánu nebo Libyi zaměřoval na humanitární evakuace do českých nemocnic, v Jordánsku jde po loňské eskapádě s „útěkem“ z Motola výhradně o pomoc na místě.

Druhou zemí, odkud měla vláda do Česka přemisťovat cizince ohrožené ve své vlasti na životě, bylo Turecko. To hostí až tři miliony syrských uprchlíků. Ani tady Česko žádnou svou iniciativu zaměřenou na aktivní vyhledávání potřebných, kteří by naplnili „čtyřstovkovou“ kvótu, nevyvíjela.

Počátkem dubna vstoupila v platnost dohoda mezi EU a Tureckem, která funguje na základě mechanismu 1:1. Za každého migranta vráceného z řeckých uprchlických center přijmou země EU jednoho Syřana přímo z tureckých táborů. Dosud jich takto bylo přemístěno 802, drtivá většina do Německa a Švédska. Do Česka prozatím ani jediný.

Syřané z Turecka by se přitom počítali do slíbených 400. Vnitro nicméně již poslalo UNHCR svolení k přesunu prvních 80 Syřanů. A je celkově optimistické. „Své závazky plánujeme splnit,“ říká Hana Malá, mluvčí Chovancova úřadu.

Nulu má Rumunsko i Polsko

Česko rozhodně není jedinou zemí EU, která se potýká s naplněním dobrovolných kvót, k nimž Brusel nikoho nenutil. Třeba Polsko z 900 přislíbených cizinců nepřemístilo do země nikoho, nulu má na svém účtu také Chorvatsko, Slovinsko nebo Rumunsko. Zástupci neziskových organizací se přesto domnívají, že klíčem k pochopení hubeného výsledku je liknavý postoj ministerstva vnitra. „Oni doufají, že krizi přečkají a nikoho nebudou muset přijmout,“ myslí si Martin Rozumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům.

A podobně to vidí i Magda Faltová, ředitelka Sdružení pro integraci a migraci. „Důvodů, proč se to číslo 400 nedaří naplnit, je více. Kromě administrativní obtížnosti hraje důležitou roli vyjádření politiků. Na sociálních sítích se rychle šíří, že v České republice žádné cizince nechceme. A s takovou negativní reklamou nelze čekat, že budeme úspěšní,“ domnívá se Faltová.

Rok poté, co se vláda zavázala nabídnout u nás útočiště čtyřem stovkám lidí, tak bilance humanitárního gesta končí paradoxem. Většina z 52 migrantů k nám přišla díky úsilí Nadace Generace 21. Společnosti, která k nám v očích ministerstva vnitra přivezla „nevděčné“ cizince.