Pražská plynárenská: Vstup „obchodního“ investora by byl nevratnou destrukcí

Rozhodnutí Prahy prodat obchod s plynem pohřbí jakoukoli snahu po žádoucí koncentraci řízení městského majetku, upozorňuje Vratislav Ludvík.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

V úterý 31. prosince podepsala Pražská plynárenská Holding (PPH) smlouvu s německou energetickou společností E.ON o odkupu zhruba čtvrtinového podílu v Pražské plynárenské. Hlavní město Praha tak stoprocentně ovládlo druhou největší plynárenskou distribuční společnost v Česku (transakci musí ještě schválit Úřad pro ochranu hospodářské soutěže).

ČESKÁ POZICE se prodeji Pražské plynárenské naposledy věnovala v těchto článcích:

Vedení města momentálně chystá výběrové řízení na strategického partnera, který by měl v PPH ovládnout obchod. Praha bude spravovat distribuci. Do PPH chce vstoupit německý energetický koncern Energie Baden-Württemberg Aktiengessellschaft (EnBW), český Energetický a průmyslový holding (EPH), nadnárodní finanční a investiční skupina KKCG Karla Komárka a společnost ČEZ. Nad aktuálním vývojem v Pražské plynárenské se zamýšlí Vratislav Ludvík.

KOMENTÁŘ Vratislava Ludvíka / Jsou chvíle, kdy je pořádná retrospektiva nezbytná pro pochopení či vysvětlení dějů současných. Pokusím se tedy úvodem zrekapitulovat začátek a průběh privatizace plynárenských distribučních společností v České republice, na jejíž formulaci jsem měl to potěšení se osobně podílet.

  • Prvním krokem bylo samo sebou odstátnění, tedy transformace na akciové společnosti. Vzniklo jich osm; tak, jak odpovídalo tehdejšímu krajskému členění státu. Hlavní úkol však spočíval v nalezení způsobu, jak s akciemi firem naložit. Jasné byly pouze dvě adresy: stát, reprezentovaný Fondem národního majetku, měl mít v držení 51 procent akcií s tím, že v budoucnu budou vybráni strategičtí investoři, a „DIKové“, jimž bylo vyčleněno 15 procent akciového kapitálu.
  • Zbylých 34 procent bylo bezúplatně převedeno na jednotlivé radnice v příslušných krajích podle klíče respektujícího počty obyvatel. Důvod byl prostý. Komunální sféra si trvale stěžovala na distribuční společnosti, že se jejich investiční záměry často míjejí s rozvojovými plány obce. Tím, že kraje získaly blokační minoritu, mohly společnými silami rozhodovat o investičních záměrech či ostatních krocích podmiňovaných schválením kvalifikovanou většinou akcionářů. Akcie přitom nebyly prodejné; starostové si je mohli překupovat jen sami mezi sebou.

Ach, jak naivní jsme tenkrát byli! Zdálo se, že vše půjde hladce a cílový záměr – tedy budoucí výběr strategických partnerů – nebude ničím komplikován.

Dva fatální excesy...

Česká hlava je však tuze vynalézavá. Zahraniční investoři, kteří v krátké době vykoupili podíly z kuponové privatizace, chtěli získat víc a víc. Došlo tak ke dvěma fatálním excesům, které zčásti nebyly proti zákonům, ale téměř zhatily záměry státu.

Zahraniční investoři, kteří v krátké době vykoupili podíly z kuponové privatizace, chtěli získat víc a vícTím prvním bylo nalezení způsobu, jak se dostat k obecním akciím. Bylo to až trapně jednoduché: starostové sice nemohli akcie prodat, ale nic jim nebránilo v uzavírání opčních smluv s investory, podmíněných nejen budoucím prodejem – až to zákonně půjde –, ale zejména převodem výkonu akcionářských práv. Akcie tak byly vlastně prodány, i když nadále patřily obcím. Že byl tento proces provázen rozsáhlou korupcí, je zřejmé; přesto byl odsouzen pouze jeden starosta, jemuž bylo inkaso bakšiše na zahraniční účet prokázáno.

Škodná však řádila i ve státních službách. Je třeba si připomenout, že akcie držené Fondem národního majetku byly ze zákona vnitřně separovány na tři skupiny:

  • 3 procenta akcií byla vložena do Restitučního investičního fondu;
  • 1 procento do Nadačního investičního fondu;
  • 47 procent, tedy zbytek, bylo v přímém držení FNM.

Restituční i nadační fond byly přitom též součástí FNM; jejich výnosy měly sloužit k odškodňování majetkových křivd způsobených komunistickým znárodňováním po roce 1948. Jestliže akcie držené přímo Fondem národního majetku byly pod dohledem, zbylé dva fondy již tak striktně kontrolovány nebyly. Tak se stalo, že jeden zaměstnanec fondu – věřme, že pouhým omylem – akcie plynárenských společností uložené v obou fondech postupně rozprodal.

... a oči pro pláč

Že se po nich mezi investory jen zaprášilo, není třeba zdůrazňovat. Několik zahraničních investorů tak získalo jak 15 procent z kuponové privatizace, tak i většinu z 34 procent komunálních akcií, a nadto další čtyři procenta z Nadačního a z Restitučního investičního fondu FNM. Abyste to nemuseli počítat: státu zůstalo 47 procent a oči pro pláč.

Zoufalý pokus pověřit státní Transgas odkoupit všechny volné akcie na trhu byl úspěšný pouze částečněZoufalý pokus pověřit státní Transgas odkoupit všechny volné akcie na trhu byl úspěšný pouze částečně. Během doby pak bylo seznáno, že vlastnická práva k obecním akciím nemá nadále smysl blokovat, když jsou již de facto prodány, a podmínka nepřevoditelnosti byla zrušena. Akcie tak legálně přešly investorům.

Tento proces probíhal více než deset let. Kupec státního Transgasu – firma RWE – nakonec získala majoritní podíly v šesti akciových plynárenských společnostech. Zbylé dvě – Jihočeskou a Pražskou – se jim ovládnout nezdařilo. Jestliže v jižních Čechách triumfoval německý E.ON, v Praze byla situace naprosto odlišná.

Pražský odkup

Pražský magistrát si jako jediný svůj akciový podíl udržel. Spolu se společností E.ON založil společnost Pražská plynárenská Holding, která disponovala více než 50 procenty akcií Pražské plynárenské. RWE, držící kolem 48 procent akcií, tak nakonec svůj podíl prodala společnosti E.ON a z firmy se stáhla. Mnohokráte jsem formuloval myšlenku, že by měl pražský magistrát odkoupit podíl společnosti E.ON, a stát se tak prakticky jediným akcionářem Pražské plynárenské. Důvodů bylo několik:

  • Plynárenské podnikání jak v části distribuce plynu, tak i jeho prodeje je stabilní s poměrně zaručenými výnosy, tedy s nízkým podnikatelským rizikem.
  • Město jako majoritní akcionář může snáze působit na ekonomický profil firmy; v důsledku toho může obyvatelům Prahy nabízet kvalitnější služby nežli v případě, kdy jediným kritériem je maximalizace krátkodobého zisku.
    Neměl by se opomenout ani politický aspekt: město prostřednictvím své společnosti poskytuje kvalitní služby obyvatelům – tedy voličům.
  • Hlavní je však rozvojový potenciál při správě městského majetku. Centralizace řízení řady městských podniků, v nichž radnice akcionářsky dominuje, vede k podstatnému růstu jak efektivity řízení, tak i výnosu z majetku. Taková forma vlastnictví je běžná v mnoha rakouských a německých městech; říkají jim stadtwerke.

Tuze jsem se zaradoval, když jsem se z médií dozvěděl, že pražský magistrát podepsal smlouvy o odkupu německých akcií. Konečně! Při dalším čtení mi však úsměv poněkud zamrzl. Jací hoši se dohodli, že prodají či předají obchod s plynem nějakému strategickému partnerovi? A ten výběr!

Kdyby to byla pouze „sázka na jistotu“, jíž distribuce plynu bezesporu je, dalo by se to pochopit jako vrcholné opatrnictví...Kdyby to byla pouze „sázka na jistotu“, jíž distribuce plynu (tedy trubky a regulační stanice) bezesporu je, a to prakticky bez podnikatelského rizika (s výjimkou nějakých nepředvídatelných rozhodnutí Energetického regulačního úřadu), dalo by se to pochopit jako vrcholné opatrnictví. Je to totéž, jako kdyby městský dopravní podnik prodal všechny tramvaje a vagony metra „strategickému investorovi“ a nechal si jen koleje, za něž by vybíral malou část z jízdného.

Jenomže takové rozhodnutí navždy pohřbí jakoukoliv snahu po žádoucí koncentraci řízení městského majetku. Podíváme-li se na strukturu ceny plynu, kterou platíme, potom zhruba 80 procent tvoří importní cena plynu a zbylých 20 procent pokrývá obchod, distribuci i dálkovou přepravu plynu. Opravdu vydělávat lze tedy jenom obchodem, jakkoliv je zde o něco vyšší podnikatelské riziko.

V podmínkách liberalizovaného trhu lze plyn nakupovat odkudkoliv, tedy za ceny o dost nižší, nežli jsou dodávky ruského Gazpromu či Norů. Zříci se této možnosti ve prospěch nějakého partnera (ať už jím je kdokoliv) znamená rezignovat na podstatnou část plynárenských zisků. Snad ještě není příliš pozdě, snad rozličná off-record jednání nedospěla do nevratné fáze. Pokud ne, je třeba se vzpamatovat a ujmout se svých akcionářských povinností.

„V Praze bývávalo blaze!“

V málokteré společnosti je tak vysoký stupeň stavovské hrdosti jako v Pražské plynárenskéA ještě jednu malou poznámku: v málokteré společnosti je tak vysoký stupeň stavovské hrdosti (jakkoliv to může znít zastarale) jako v Pražské plynárenské. Stavovská hrdost není ovšem jenom nějakou morální kvalitou; je to i zdroj vyšší efektivity práce a lepšího přístupu k zákazníkům. Důvodně se obávám, že pod vlivem jakéhokoliv strategického partnera, jenž bude obchod s plynem chápat ne jako službu, ale pouze jako zdroj krátkodobých zisků, toto stavovské povědomí zanikne. A to by byla škoda nejenom pro firmu, ale i pro její majitele a zákazníky.

Měl jsem tu čest být po dva roky předsedou dozorčí rady Pražské plynárenské, takže opravdu vím, o čem píši. Destrukce, kterou by vstup strategického „obchodního“ investora znamenala, je nevratná. Staré rčení říká: „V Praze bývávalo blaze!“ Podívejte, jak se tam to perfectum v případě Pražské plynárenské skvěle hodí…