Právní apokalypsa nepřijde

ČESKÁ POZICE zveřejnila článek Jana Januše Ani právníci často nevědí, co je v určité situaci správné, který vyvolal v právnické obci ohlas. Zveřejňujeme méně pesimistickou reakci Iva Telce.

Právní apokalypsa. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Právní apokalypsa. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Právní apokalypsa.

ČESKÁ POZICE zvěstovala článkem Jana Januše příchod právní apokalypsy. Mimo jiné se v něm dovolává místopředsedy Nejvyššího soudu Romana Fialy a publicisty Karla Havlíčka. Dovolím si přinést veřejnosti méně pesimistický pohled. Přehršel předpisů není žádným českým specifikem. Setkáváme se s ní snad všude ve světě. Předpisů by mohlo být mnohem méně. Zásadně by nám stačily generální klauzule a ono zmiňované Desatero. Jen za „dobytče“ bychom si výkladem možná dosadili „leasingové vozidlo“.

Připravíte-li ale jednoduchý předpis s generálními klauzulemi, „všichni“ křičí, že je moc obecný a může vést k hrozbě subjektivismu. Předložíte-li naopak podrobný zákon, který chce na „vše“ pamatovat, „všichni“ křičí, že je moc kazuistický a neponechává žádný prostor. Je velkým uměním nalézt přiměřenost a zároveň vyhovět „všem“ včetně politických zadání a politických střetů. Pokaždé se to nepodaří. Jde o problém celosvětový, který vystihuje stav světa.

Pošetilá víra

Stává se ale poměrně častá chyba. Spočívá v záměně právní normy (pravidla) samé za její pouhé textové vyjádření (napsaní) odborně literárním textem předpisu. Ano, někdy je předpis příliš umluvený, nesystematický nebo dokonce mluvnicky vadný. Na právní normu (příkaz, zákaz nebo dovolení) to ale nemá zásadně žádný vliv. Leda snad při prvotním čtení vyniknou vady textového vyjádření právní normy, která má svůj účel.

Víra v legislativní spásu duší je pošetilá. Pro někoho je ale možná vírou jedinou. Taková víra mnohdy nahrazuje vlastní neschopnost ústavně konformního metodického výkladu a použití platného předpisu.

Musíme si nejprve položit otázky: Co je chtěným pravidlem? Jakému státem sledovanému účelu má sloužit? Má jít o příkaz určitého chování, o zákaz jiného? Zákaz prodeje stavebních parcel? Určitě ne. Příkaz, kdy má jít člověk večer spát? To také ne. V soukromém právu navíc platí zásada, že vše je dovoleno, co není zakázáno. Hledejme proto zákaz určitého soukromoprávního jednání. Věřte, v naprosté většině případů nic takového nenajdeme. Lidé jsou svobodní.

Laický nešvar mnoha politiků spočívá v jejich požadavcích na „novou legislativu“, když se objeví nějaký mediálně šířený problém. Víra v legislativní spásu duší je pošetilá. Pro někoho je ale možná vírou jedinou. Taková víra mnohdy nahrazuje vlastní neschopnost ústavně konformního metodického výkladu a použití platného předpisu.

Morálně-právní principy

Výklad práva totiž má svá přezkoumatelná pravidla, která jsou zásadně stejná na celém světě. Učí se v právnických školách a jsou i laicky srozumitelná. Tato pravidla skýtají záruku omezení nebo vyloučení nebezpečí svévole. Zároveň výkladová pravidla přinášejí předvídatelnost rozhodnutí, jestliže jsou metodicky správně použita.

Krajní případy či těžké problémy složitých lidských osudů ponechávám stranou. Navíc tyto problematické právní věci souvisí spíše s filozofickými otázkami, co je člověk a jaký smysl má život, zdraví, smrt apod. V běžné právní praxi se s tím ale setkáváme jen zřídka nebo vůbec ne. Jaká je alternativa?

Základ právních předpisů spočívá v obecně známých morálně-právních principech. U většiny z nich (alespoň těch základních) panuje civilizační konsensus.

Základ právních předpisů spočívá v obecně známých morálně-právních principech. U většiny z nich (alespoň těch základních) panuje civilizační konsensus.Státy plné bezpráví ponechávám stranou. Proto lze v praxi mnohdy postupovat právně intuitivně a podle mravního citu. Hledejme nejprve mravní cit, předpis (paragraf) nám bude přidán!

Občanský zákoník v úvodní části uvádí řadu obecně uznaných právních zásad, na kterých je vybudován a jež jsou jeho páteří. Jednou z nich je předpoklad poctivosti, který doznává mnohá další rozvedení. Vzpomeňme i právní význam upřímného a pevného přesvědčení o právu neboli dobrou víru či dobré mravy apod.

Patří sem samozřejmě i svoboda a odpovědnost v rámci privátní autonomie soukromých osobních a majetkových poměrů. Řady jiných zásad se výslovně dovolávají zase další předpisy anebo z nich alespoň vyplývají.

Předvídatelná rozhodnutí

Vzpomeňme například rozhodce (třeba i právního laika), který musí rozhodnout majetkový spor podle zásad spravedlnosti (ekvity), je-li tak vůlí stran (mimo spory spotřebitelské). Třeba půjde o obchodní spor mezinárodní. Žádný státní předpis v takovém případě rozhodce nesmí jako hmotné právo použít! Vadí to snad rozhodcům?

Nenastane-li nějaká chyba nebo úchylka třeba politická, jsou ústavní rozhodnutí zásadně předvídatelná (metodicky „vypočitatelná“)

Z vlastní praxe vím, že nikoli. Stačí se jen držet obecných právních hodnot, jako je pravidlo nikomu neškodit, anebo odpovědné chování, hospodárnost, daný slib zavazuje apod. A uvážit jejich možnou kolizi v konkrétním případě. Není nutné si připomínat jen rozhodce, stačí Ústavní soud.

Poměřování kolidujících právních hodnot je pro jeho rozhodování typické. Ve většině ústavních případů to ani nelze jinak. Nenastane-li nějaká chyba nebo úchylka třeba politická, jsou ústavní rozhodnutí zásadně předvídatelná (metodicky „vypočitatelná“). V tom všem spatřuji obrovskou výhodu. Ovšem spojenou s osobní důvěryhodností a zdatností všech, kteří rozhodující o majetku nebo dokonce zdraví či životech ostatních lidí.

Právo dlužníka i viníka

Ve světě i u nás je známa obecně uznávaná metodika poměřování hodnot, principů, práv. Na ní spočívá celá právní věda, která je hodnotově-účeloslovně zaměřená. A přitom to je jednoduché tak, že i právní laik by to po vysvětlení zvládl. Nemluvě o školeném právníkovi. Možná by právní laik ani nepotřeboval žádné zaškolení. Stačil by mu zdravý rozum.

Kdo „spí“ na svých právech, nemůže se divit, že přijde pozdě. I dlužník má právo na včasné upomenutí. Viník má zase právo na včasný postih. Současně známe a povětšině máme právní mechanismy, jak postupovat proti tvrdosti.

Ano, jsou z toho výjimky: některé veřejnoprávní detaily, které ale většina lidí běžně nepotřebuje znát. Například právní předpisy technického významu, kterých je většina. Některé z nich zajímají jen garážmistry, jiné zase lodníky nebo topenáře. I takové předpisy ale mívají obecný mravní podklad.

Například v příkazu nikoho neohrožovat, který jen rozvádějí do detailů ve shodě s technikou. Ani známá pravidla silničního provozu nejsou v podstatě ničím jiným než hodnotově účelovým dopravně-technickým rozvedením obecných pravd. Tak se to má s naprostou většinou všech právních pravidel, ne-li snad úplně se všemi.

Jinou výjimkou bývají lhůty. Zde, jak víme, spočívá trojský kůň práva a noční můra advokátů. Právě ve lhůtách, zejména těch neomluvitelných. Ovšem i zde zpravidla nalezneme ospravedlnění v „právu bdělých“ lidí. Kdo „spí“ na svých právech, nemůže se divit, že přijde pozdě. I dlužník má právo na včasné upomenutí. Viník má zase právo na včasný postih. Současně známe a povětšině máme právní mechanismy, jak postupovat proti tvrdosti.

Zásady spravedlnosti

Vše vychází ze zásad spravedlnosti obecně známých a fakticky uznávaných slušnými lidmi. Za vším proto hledejme mravně-právní princip. Pak se nelze ztratit. Problém ale bývá v nás samých. Laicky na všechno chceme předpis i tam, kde zpravidla stačí selský rozum a cit pro spravedlnost. Nedivme se pak populistickým ministrům či jiným politikům, že chtějí vyslyšet „hlas lidu“, a zejména svých budoucích voličů.

Vše vychází ze zásad spravedlnosti obecně známých a fakticky uznávaných slušnými lidmi. Za vším proto hledejme mravně-právní princip.

Otázka praktické vymahatelnosti práva je věcí zcela jinou. Jde o úplně odlišné téma schopnosti státu organizovat věci veřejné. Osobně v praxi nemívám s množstvím předpisů až takový problém při jejich jednoduchém elektronickém vyhledávání, porovnávání časových znění apod. Základ spočívá v třídění právních informací. Tedy v odlišení podstatného od nepodstatného.

Nemělo by ale jít o soukromé a placené databáze, jak je tomu u nás dnes, nýbrž o státní elektronickou sbírku zákonů s elektronickým vyhledáváním včetně časové osy a s mnoha dalšími funkcemi. Přístupná má být zdarma. Existující úřední portál veřejné správy má v tomto směru ještě co dohánět.

Zejména chybí funkce elektronického vyhledávání v čase, tedy různá časová znění předpisu. Odpovědnost nesou příslušní členové vlády a straníci s veřejnou mocí. Chápu ale, že „všechny“ zakázky na informační technologie mohou být pro někoho „problém“. Příklady všichni známe. Zajímavé je, že to, co zatím nedokázal stát ve veřejném zájmu a z veřejných peněz, vykonali místo něj již před mnoha lety soukromí podnikatelé s právními informacemi na trhu.

Neznalost neomlouvá

Říká se, že neznalost zákona neomlouvá. Nechme stranou některé dílčí významy tohoto rčení. Pro běžného člověka platí, že neznalost morálně-právních zásad zákonů neomlouvá. To skutečně neomlouvá, protože každý z nás je přinejmenším intuitivně chápeme a víme o nich. Známe je z rodiny, školy nebo třeba ze skautu.

Pro běžného člověka platí, že neznalost morálně-právních zásad zákonů neomlouvá. To skutečně neomlouvá, protože každý z nás je přinejmenším intuitivně chápeme a víme o nich. Známe je z rodiny, školy nebo třeba ze skautu.

Právníkovi pak již mnohdy nezbývá než tomu všemu dát jen patřičný formální „kabát“, znát lhůty a ověřit si detaily či aktuality v předpisu. Takové elektronické ověření někdy trvá jen pár minut či dokonce několik vteřin. Lze je provést z domova i kanceláře.

Kdy, jak často se běžný občan (nemluvím o podnikatelích a jejich různorodých oborech) setkává s „právní apokalypsou“? Dvakrát za život u notáře při dědění. Občas se jako zaměstnanec zeptá právníka na možnosti výpovědi či mzdový problém. Někdy si z internetu stáhne vzorovou nájemní nebo kupní smlouvu zdarma apod. Naprostá většina lidí žije v době „právní apokalypsy“, aniž by si toho byla vědoma.

Obrat od zjednodušování práva

České specifikum dlouhá léta, ještě v roce 2012, spočívalo v tom, že právní řád procházel přeměnou z takzvaného socialistického (či komunistického) práva sovětského vzoru do normálního světa. Šlo o skutečný právní převrat v důsledku převratu politického a hospodářského z roku 1989.

Za takové situace se nelze divit změnám samého základu. Hrabalovsky řečeno, „některé skvrny nelze vyčistit bez narušení podstaty látky“. Škoda jen, že určité základní změny přišly až poměrně pozdě. Chyběli nám totiž lidé, kteří by byli schopní a ochotní se jich ujmout a dotáhnout vše do zdárného konce.

Politická iluze z počátku šedesátých let se rozplynula. Navzdory tomu už v minulém politickém režimu nastal obrat od procesu zjednodušování práva.

Není tomu tak dávno, co jsme u nás zažili převzatý sovětský přístup ke zlidovění všeho možného včetně práva. Právní řád, zejména počátkem šedesátých let, doznal nebývalého zjednodušení. Kupříkladu autorský zákon z roku 1965, zrušený v roce 2000, směl mít jen 55 paragrafů, aby mu „pracující lid“ rozuměl. Výsledkem bylo, že mu nerozuměl ani „pracující lid“, ani většina právníků. Samo právo také mělo výhledově zaniknout v komunismu.

Nic proti principiálnímu zjednodušení samému. I tehdy ale nastala situace, kdy racionální předpisy chyběly a žádná srdce ideálních lidí se přitom neotevřela tak, abychom předpisy již nepotřebovali. Politická iluze z počátku šedesátých let se rozplynula. Navzdory tomu už v minulém politickém režimu nastal obrat od procesu zjednodušování práva.

Stačí si jen připomenout československý občanský zákoník z roku 1964 a jeho novelu z počátku osmdesátých let. Nakonec i místo „lidových“ soudů jsme opět měli soudy okresní. Veřejná debata o „právní apokalypse“ má své věcné místo. Jen při ní nebuďme tolik pesimističtí.

Počet příspěvků: 1, poslední 23.1.2016 07:49 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.