Praha by měla koupit podíl E.ON v Pražské plynárenské

Nákup akcií plynáren představuje pro pražský magistrát mimořádnou příležitost. Navíc je dle Vratislava Ludvíka bezpečný a v zásadě i nezbytný.

An opportunity that is too good to be missed? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy An opportunity that is too good to be missed? | foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice
An opportunity that is too good to be missed?

V pátek 13. dubna přinesla ČESKÁ POZICE zprávu, že hlavní město Praha chce získat 100 procent akcií ve společnosti Pražská plynárenská a už dokonce vybralo firmu, která pro magistrát ocení hodnotu podniku. Jak jsme slíbili, přinášíme hlubší rozbor této zvažované transakce od odborníka na plynárenství Vratislava Ludvíka

Pamatuje-li už člověk mnohé, začíná mít sklon pojednávat příběhy ab ovo, od prvopočátku. Sebekriticky uznávám, že tímto nešvarem občas trpím také, ale nemohu si pomoci.

První plynárna v zemích Koruny české byla uvedena do provozu roku 1847 v Praze jako městský majetek. Krátký střih a jsme v roce 1945, kdy v rámci Benešových dekretů byla po téměř sto letech plynárna městu znárodněna. A další střih, tentokráte do roku 1993, kdy byla Pražská plynárenská opět obnovena jako samostatný podnik. Chvilku u tohoto data zůstaňme.

Stát tehdy rozhodl o transformaci většiny energetických firem na akciové společnosti s tím, že 51 procent akcií zůstalo v držení Fondu národního majetku (FNM), 15 procent bylo dáno do kuponové privatizace a zbylých 34 procent dostaly jako blokační minoritu města a obce. Stát měl tehdy pocit, že nic nezanedbal. Bohužel se mýlil.

Dvě chyby

První ránu státní majoritě uštědřil sám FNM, protože pokoutně prodal čtyři procenta akcií, které byly ze zákona určeny pro restituční a nadační fondy státu. Tím FNM, tedy stát, přišel o majoritní podíl v plynárenských distribučních společnostech. Dodnes se nemohu zbavit přesvědčení, že se to stalo úmyslně a za podivných okolností.

Chybou bylo, že „obecní“ akcie, které stát městům a obcím daroval, byly sice neprodejné, ale nebylo zamezeno možnosti uzavírat na tyto akcie opce

Druhou chybou bylo, že „obecní“ akcie, které stát městům a obcím daroval, byly sice neprodejné (s výjimkou přeprodejů mezi obcemi), ale nebylo zamezeno možnosti uzavírat na tyto akcie opce. Investoři, většinou zahraniční, proto uzavírali se starosty opční smlouvy na práva k akciím, čímž přebírali úlohu správce. Pokud vím, byl za úplatek odsouzen jediný starosta. Stejně se zaprášilo i po akciích z kuponové privatizace i účelově prodaných akciích z FNM. Stalo se pak jen to, co se stát muselo.

Významná část akciového kapitálu se koncentrovala do rukou jedné tuzemské a tří zahraničních společností. V době, kdy se stát konečně rozhodl plynárenství privatizovat a zvolil za investora skupinu RWE, stálo hodně námahy a peněz, než se podařilo státu podíly v distribučních společnostech vrátit alespoň na 50 procent akcií. Nezdařilo se to však vždy.

Kuriózní situace

Prvním případem byla Jihočeská plynárenská, v níž německá společnost E.ON držela nadpoloviční podíl. A druhým Praha, v níž však byla situace zcela odlišná. Pražští radní si totiž včas uvědomili, že mohou se svým akciovým podílem naložit podstatně lépe, než to udělala ostatní města.

Společně s E.ON, který vlastnil o fous víc než 16 procent akcií, vytvořili holding vlastnící nyní zhruba 50,1 procenta akcií. Část akcií v rámci holdingu od města odkoupil E.ON. V té míře, aby pražský magistrát držel 51 procent akcií holdingu a E.ON 49 procent.

Praha se tím stala prostřednictvím holdingu majoritním vlastníkem Pražské plynárenské. Malá část akcií společnosti byla v držení soukromých vlastníků, bývalých „diků“, a zbytek – asi 48 procent – získala společnost RWE.

Celkový akciový podíl E.ON v Pražské plynárenské sice činí víc než 70 procent, ale kvůli holdingu je fakticky minoritním vlastníkem

Tento vlastnický konglomerát však příliš dlouho nevydržel, protože RWE prodala svůj podíl E.ON. Tím vznikla poněkud kuriózní situace. Celkový akciový podíl E.ON v Pražské plynárenské sice činí víc než 70 procent, ale kvůli holdingu je fakticky minoritním vlastníkem.

Další fáze „sametové revoluce“

Tento úvod je potřebný k vysvětlení, co je obsahem mého článku: objevující se úvaha o odkupu zahraničního podílu akcií Pražské plynárenské pražským magistrátem. Vraťme se však o několik let nazpět, do doby, kdy působilo původní pražské konšelstvo. Je vcelku logické, že E.ON chtěl Pražskou plynárenskou ovládnout. Je totiž k vzteku, držíte-li absolutní majoritu, ale nemůžete ji využít.

Odehrávala se proto jednání s některými, dnes již většinou bývalými členy městského zastupitelstva o prodeji „nějakých dvou až tří procent akcií“ z městského podílu. Nechci spekulovat o výši „všimného“ pro takto oddané úředníky, ale škodní by jistě nebyli. Nenávratnou škodu by však utrpěl pražský magistrát, protože by zcela ztratil svou majoritu, a nepochybně by následně zbytek svých akcií prodal. Dokonáno jest.

Naštěstí se však na pražském magistrátu zjevně uskutečnila další fáze „sametové revoluce“, a proto všechny spiklenecké přísliby vzaly bohudíky za své. Proč tedy nakupovat akcie E.ON, drží-li Praha prostřednictvím holdingu majoritu? Důvodů je řada.

Důsledky odstupu Německa od jaderné energetiky

Ten první se dnes zdá méně důležitý, ale z hlediska následujících let má svůj význam. E.ON totiž stejně jako RWE v jeho domovské zemi silně zasáhly ekonomické důsledky rychlého odstupu Německa od jaderné energetiky. V případě RWE již byla zveřejněna myšlenka prodat část českého majetku – síť tranzitních plynovodů – společnosti Net4Gas. E.ON zase prodává svůj podíl ve slovenském plynárenství s poukazem na zásadu, že nehodlá do budoucna držet podíly ve společnostech, ve kterých nemá majoritu.

To se však v České republice týká nejen Jihomoravské plynárenské, ale především Prahy. Situace, kdy by mohl do Pražské plynárenské jako nový akcionář vstoupit i subjekt poněkud východního domicilu, by neměla nechávat pražské radní v klidu.

Druhým důvodem je mimořádně nízká míra rizika této transakce. Plynárenství náleží mezi ekonomicky nejstabilnější druhy podnikání. Úhrada nutného úvěru výnosem z nově nabytých akcií je v podstatě zcela zaručena, aniž by magistrát musel k tomuto účelu využívat výnosů ze svého současného akciového podílu. Pro banky tedy jde o vysoce atraktivní a jistou transakci.

Další dva důvody

Třetím, a asi nejdůležitějším důvodem pro úplné ovládnutí Pražské plynárenské magistrátem, je podstatně vyšší míra flexibility rozhodování vlastníka. Pokud to zní nesrozumitelně, pak v takovém případě dividendová politika umožňuje buď posilovat příjem obecní pokladny, nebo zajistit Pražanům přijatelné ceny plynu. V praxi půjde samozřejmě vždy o kompromis. Ten však nyní není možný, neboť druhý vlastník zcela přirozeně preferuje maximum výnosu, tedy co možná nejvyšší ceny plynu.

Čtvrtý důvod, proč koupit od E.ON akciový podíl, spočívá v lepším a snazším rozhodování o využití plynu na území města. Ekonomové jsou přesvědčení, že nejhorším vlastníkem je stát. Ve většině případů nezbývá, než vřele souhlasit. Jiná situace je ovšem u majetku obecního. Pohlédnete-li přes hranice – do Rakouska, ale především do Německa –, zjistíte, že většinu městských energetických společností vlastní příslušné obce. A nejen to.

Asi nejdůležitějším důvodem pro úplné ovládnutí Pražské plynárenské magistrátem je podstatně vyšší míra flexibility rozhodování vlastníka

V Německu je obvyklý model takzvaných „stadtwerke“, městských společností, které zajišťují například dodávku elektřiny, plynu, tepla, vody či svoz komunálního odpadu. Užitečnost takového uspořádání spočívá nejen v centralizaci rozhodování, ve snížení nákladů na řízení, ale především v koordinaci jednotlivých aktivit. V německých městech si jednotliví dodavatelé energií pod zástěrkou konkurence neokopávají kotníky jako u nás. Možná by bylo užitečné zvážit, zda by ve střednědobém horizontu nebylo takové uspořádání vhodné i pro Prahu.

Mimořádná příležitost

Určitě se objeví argumenty, že kupovat zahraniční akciový podíl v Pražské plynárenské není nutné, zejména kvůli dalšímu zadlužení města v ekonomicky turbulentním období. Může jít o obavy v důsledku nedostatku informací, ale i o snahu zachovat jiskřičku naděje pro zahraničního investora, že se v budoucnosti přece jen dostane k několika městským akciím a společnost ovládne.

Snad jsem dost zřetelně vyjádřil svůj názor, že nákup akcií Pražské plynárenské je nejen bezpečný, ale v zásadě i nezbytný. Z hlediska magistrátu bych to nechápal jako výzvu, ale jako mimořádnou příležitost. Doufejme jen, že se v tomto případě opět neobjeví nějací příliš komunikativní radní ochotní prodat kvůli osobnímu prospěchu Pražskou plynárenskou někomu jinému, než komu po právu historicky patří: Praze.