PPP – pytel plný problémů? V Česku to platí beze zbytku!

Partnerství veřejného a soukromého sektoru na regionální úrovni funguje, příkladem jsou smlouvy za 50 miliard. O patro výš to ale drhne.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

V malém to jde, ale o úroveň výše to drhne. Na regionální úrovni funguje úspěšně už řada projektů, na nichž spolupracuje veřejný a soukromý sektor (PPP – public private partnership). Dle statistiky ministerstva financí činila v polovině srpna letošního roku předpokládaná hodnota koncesních smluv uzavřených mezi regiony a soukromníky zhruba 50 miliard korun. Na celostátní úrovni se ale zatím žádný PPP projekt dotáhnout do konce nepodařilo. Nepovažujeme-li tedy za konec nákladné vycouvání z kontraktu s privátním partnerem. Jen v posledním takovém případu, v Ústřední vojenské nemocnici v Praze – Střešovicích (ÚVN), vyjde stát odstoupení od smlouvy na 217 milionů korun.

Důvodů, proč se státu zatím PPP projekty nedaří, je více. Nejčastěji se zmiňuje absence politické vůle. Paradoxem je, že když se v Česku začalo o tomto modelu hovořit, byly ze spolupráce se soukromým sektorem nadšeny všechny politické strany, levicové i pravicové. Koncept PPP je dokonce součástí koaliční smlouvy současné vlády. 

Vláda pracuje s výhledem na čtyři roky. Nikoho nezajímá, co bude za 20 let, kde se pohybuje „životnost“ PPP projektů.Jenže politici se primárně zajímají o čtyřletý volební cyklus. „Vláda pracuje s výhledem na čtyři roky, nikoho nezajímá, co bude za dvacet let,“ říká Igor Snopek, předseda Asociace PPP, která sdružuje subjekty působící v oblasti investic a služeb poskytovaných veřejnému sektoru. Přitom „životnost“ projektů PPP, tedy doba, na kterou se uzavírá koncesní smlouva,  je zpravidla dvacet až třicet let. 

Na politiku ale nelze shazovat veškerou vinu. „Od spolupráce veřejného a privátního sektoru si soukromníci i stát slibovali něco, co tento nástroj nemůže zajistit,“ říká Jan Sixta, náměstek pro veřejné zakázky na ministerstvu pro místní rozvoj. „PPP není samospásou, které se využije vždy, když zadavatel neumí vypsat veřejnou zakázku,“ dodává.

Nešťastné pilotní projekty

Image PPP pošramotil nepříliš šťastný výběr pilotních projektů, které schválila ve dvou vlnách, a to v roce 2005 a 2006, tehdejší vláda. Ve výběru figurovaly budovy soudu, věznice, dálnice D3, rozvoj brněnského brownfieldu Ponava, rychlodráha spojující centrum Prahy s letištěm Ruzyně, modernizace nemocnice v Pardubicích, rozšíření areálů ÚVN a nemocnice na Homolce. Resort školství navrhl metodou PPP postavit několik objektů v kampusu univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

Na většinu z těchto projektů byli vybráni poradci, kteří měli státu pomáhat s přípravou. Organizace Transparency International spočítala, že jen za podklady pro devět pilotních PPP projektů se utratilo minimálně 240 milionů. Buďme rádi, že se více rozběhly pouze dva PPP projekty, a to již zmíněná vojenská nemocnice a zřejmě „nejslavnější“ český PPP projekt – dálnice D47, která nebyla ve skupině pilotních projektů. Odstoupení od smlouvy vyšlo v případě D 47 státní pokladnu na 626 milionů korun.

Stát mnohdy sám neví, co chce a jaké má priority„Vybrané pilotní projekty byly sice zajímavé, ale z hlediska resortů nepředstavovaly prioritu číslo jedna. Přípravné práce trvaly dlouho, měnilo se zadání a nakonec se stalo, že jedna vláda něco připravila, po volbách se změnilo její personální složení a nový kabinet materiály neodsouhlasil,“ vysvětluje náměstek Sixta.

Přiznejme, že nejde o chybu samotného modelu založeného na spolupráci veřejného a soukromého sektoru. „Problém je v investiční přípravě zadavatele, kterým je stát. Sám mnohdy neví, co chce a jaké má priority,“ je přesvědčen Sixta. Připomeňme opět vojenskou nemocnici. V roce 2004 požadovala od soukromníka ubytovnu a parkoviště. O dva roky si navíc naporoučela hotel a bazén, aby o čtyři roky později zjistila, že projekt příliš nafoukla a že jí postačí léčebna pro dlouhodobě nemocné s domovem péče pro válečné veterány.

Bártova superstrategie

Velkým propagátorem PPP projektů byl bývalý ministr dopravy Vít Bárta (VV). Jeho superstrategie dopravní politiky počítala s tím, že se model premiérově vyzkouší na rekonstrukci a úpravě nejstarší a nejvytíženější české dálnice – D1, a to ve 160kilometrovém úseku mezi Mirošovicemi a Kývalkou. Strategický partner měl být znám do března 2013 a do konce roku 2016 měly být završeny stavební práce. Začátkem roku 2017 měla být modernizovaná dálnice kompletně zprovozněna.

Zveřejnění Bártova úmyslu zapojit do modernizace D1 soukromníky vyvolalo rozpaky. Kritici tvrdili, že takto velký pilotní PPP projekt není nejšťastnější volbou. „Osobně se domnívám, že stát, který zatím nikdy nedotáhl do konce žádný PPP projekt, by si měl metodu vyzkoušet na něčem relativně malém a jednoduchém,“ komentoval Bártův záměr Igor Snopek. V oblasti dopravní infrastruktury pokládá za optimální pilotní zakázku v hodnotě od 400 do 500 milionů eur (10 - 12,5 miliardy korun).

Tvrzení, že stát pořídí určitou službu prostřednictvím PPP levněji než vypsáním klasické veřejné zakázky, je mýtusI když je budování dopravní infrastruktury často zmiňováno ve spojitosti s PPP, není pravdou, že je optimální využít tento model na jakýkoliv úsek dálnice. „Dle mého názoru jde maximálně o deset patnáct procent případů,“ upřesňuje Snopek. Dodává, že v mnoha případech se z nejrůznějších důvodů spíše vyplatí vypsat klasickou veřejnou zakázku.

Obecně platí, že metoda PPP by se měla využít tehdy, pokud většího přínosu pro veřejný sektor může být dosaženo využitím schopností a zkušeností soukromého sektoru a rozdělením rizik mezi zúčastněné strany tak, že každá strana nese takové riziko, které dokáže nejlépe řídit. Rozhodně by se však z partnerství veřejného a soukromého sektoru neměl stát všelék na nedostatek peněz ve státním rozpočtu. Odborníci varují před tím, považovat PPP za alternativní způsob financování.

S penězi souvisí i další rozšířený mýtus spojený s PPP, totiž že tímto způsobem stát určitou službu pořídí levněji než vypsáním klasické veřejné zakázky. „Smyslem PPP je, že stát za stejné peníze dostane vyšší kvalitu,“ tvrdí náměstek Sixta. Navíc, díky spolupráci se soukromníkem si může stát dovolit nabídnout službu veřejnosti dřív, protože privátní partner zajistí peníze. „Je ale iluzorní, že ho to bude stát méně,“ dodává.

Soukromník v převaze

I přes dosavadní tristní zkušenosti s PPP je Jan Sixta přesvědčen, že je v Česku reálné spustit projekt na celostátní úrovni, do něhož se zapojí soukromníci. Je prý ale nutné vybrat takový, na němž bude všeobecná shoda, že je prioritou, bude ekonomicky fungovat a nebude hrozit, že v průběhu času partner vypoví smlouvu a ve finále bude vše na státu. Jenže i kdyby se podařilo vybrat ten správný projekt, úspěch zaručen není. „Stát si najímá renomované poradenské týmy, které ho v celém procesu zastupují. Mnohdy ale nemá představu, co má být zadáním pro soukromníka,“ upozorňuje Sixta. Tím získává privátní subjekt – partner převahu.

Je pravdou, že ve Velké Británii nebo ve Spojených státech amerických lze nalézt úspěšné PPP projekty, nově se tento model stal hitem v Polsku či Rusku. V České republice na celostátní úrovni postupujeme metodou pokus – omyl, kterou jsme přišli, pokud sečteme náklady na poradce a odstupné, dosud o více než miliardu korun. Zkratka PPP bývá někdy ironicky interpretována jako plný pytel problémů. V našem případě to platí beze zbytku.

Více o zmařeném PPP projektu Ústřední vojenské nemocnice v Praze si přečtete v článku: