V uplynulých měsících zaplnily mediální prostor dvě kauzy, které mají společného jmenovatele – jde o boj proti něčemu, co je obecně vnímáno jako špatné, ale zároveň přijatá opatření viditelně poškozují, v některých případech až likvidují, menší hráče na trhu. Řeč je o novinkách na trhu s lihovinami a v distribuci pohonných hmot.
V obou případech jde o zajímavý fenomén, a proto je podstatné se na něj podívat blíže a z více úhlů pohledu. Nejprve však připomeňme, o co se vlastně jedná.
- U pohonných hmot zákon distributorům nařizuje novou registraci u celní správy a složení kauce ve výši dvaceti milionů korun.
- U lihovin zákon nově výrobcům a distributorům nařizuje kauci půl milionu, nebo pět milionů podle počtu odebraných kolků.
V obou zákonech je samozřejmě opatření více, ale nejspornější jsou právě kauce.
Jednotky miliard, desítky mrtvých
Cílem novel bylo v obou případech zlikvidovat všeobecně odsuzovaný nešvar. U pohonných hmot existují obrovské úniky na DPH, které ročně připraví státní pokladnu odhadem o osm miliard korun. Proti tomuto faktu nic nenamítají ani samotní distributoři pohonných hmot – uznávají, že situace v odvětví je skutečně kritická.
Vláda musí nějak hospodařit s veřejnými prostředky, což jde obtížně, pokud je někdo systematicky kradeTaké u lihu dochází k daňovým únikům, ale hnacím motorem nové legislativy byla spíše metanolová aféra, která v loňském roce připravila o život bezmála padesát lidí. Vláda nejprve sáhla k okamžitým razantním opatřením v podobě dočasné dílčí prohibice, ale zároveň se jala vytvářet paragrafy, které by do obchodu s lihovinami vnesly více světla. Což zajisté bylo a je potřeba.
Pokud jde o ztráty na životech, je věc poměrně jasná. Zřejmě každý si bude přát taková opatření, která opakování kolosálního maléru z loňského roku napříště předejdou. A vláda se pochopitelně bude snažit s takovými opatřeními co nejdříve přijít. Co se týče daňových úniků, je to vesměs podobné. Běžný daňový poplatník tuší, že bude muset kromě provozu státní mašinérie uhradit i to, co někdo jiný ukradl (respektive neodvedl), tudíž z existence daňových úniků rovněž nebude nadšený. A vláda zase musí nějak hospodařit s veřejnými prostředky, což jde obtížně, pokud si je někdo systematicky přisvojuje.
Spiknutí mocných?
V případě lihu vláda zareagovala prakticky obratem. Otázkou je, zda neměla zareagovat ještě mnohem dříve, protože o černém trhu s lihovinami se mluví dlouho. Navíc mohlo někoho „trknout“, že když je možné v různých pokoutních obchodech a na tržnicích pořídit lahev kořalky za cenu, která by nepokryla ani součet DPH a spotřební daně, asi nebude vše v pořádku. U pohonných hmot byla první snaha o nápravu v roce 2010, ale narazila na Evropskou komisi. Od té doby se k větším opatřením přistoupilo až nyní.
Ze strany menších distributorů pohonných hmot a palíren alkoholu lze již nějakou dobu zaslechnout, že situace kolem metanolové aféry či daňových úniků byla ve skutečnosti jen záminkou pro jejich likvidaci. Byť zřejmě jde o přehnané tvrzení, divit se mu nelze. Sehnat v hotovosti pět, respektive dvacet milionů korun a složit je na nějakém úřadě jako kauci může být pro malou firmu neřešitelný problém. Ukončit podnikání pak bude pro mnohé zřejmě jediným východiskem, přičemž takové případy se dají zaznamenat již nyní.
Tvrzení, že by oba návrhy byly záměrně koncipovány jako likvidace malých živnostníků, je nejspíš přehnanéTvrzení, že by oba návrhy byly záměrně koncipovány jako likvidace malých živnostníků, je však nejspíš zjednodušené. Primárním záměrem obou návrhů bylo, aby se zlepšila kritická situace na trhu s oběma komoditami. Vláda ani sněmovna si prostě nemohly dovolit nečinně přihlížet tváří v tvář tak obrovskému maléru.
Z podlehnutí lobbistickým tlakům tentokrát nelze přímo podezírat ani nejčastější zdroj podivných ustanovení v zákonech – samotné poslance. Zákon o lihu se do sněmovny s kaucí dostal již z ministerstva financí a u pohonných hmot jsou sice autory zákona poslanci, ale návrh byl dopředu diskutován s ministerstvy financí i průmyslu a obchodu.
U obou zákonů bylo navíc při projednávání ve sněmovně možné zaregistrovat návrhy různých poslanců na zmírnění restriktivních opatření. Zejména u lihu deklaroval snahu o snížení kauce v úvodní řeči i exministr financí Miroslav Kalousek. Nakonec ale oba návrhy prošly sněmovnou v tvrdších variantách, a proto jsme nyní svědky toho, před čím menší firmy varovaly.
Méně velkých plátců, méně administrativy
Zkusme rozebrat motivy, které by různé hráče na trhu mohly vést k tomu, aby pomohli zákonům projít v podobě, v jaké aktuálně platí.
V prvé řadě tu máme velké, mnohdy nadnárodní společnosti. Ty se jistě nemusejí cítit ohrožené podnikáním drobných živnostníků a rodinných firem. Nicméně je nezpochybnitelné, že jim malé firmy odčerpávají část obratu.
Korporace disponují obrovskými finančními možnostmi a skvělými kontakty na politiky i státní správu. Navíc jsou hlasitě slyšet v oborových svazech, které obvykle mají právo připomínkovat návrhy zákonů ještě předtím, než se dostanou do legislativního procesu. A v neposlední řadě si mohou dovolit zaměstnávat právníky a analytiky, kteří se dané oblasti budou systematicky věnovat. Oproti tomu malé firmy a živnostníci se o změnách nezřídka dozvědí až z médií.
Pokud má být někdo podezírán z lobbingu ve svůj prospěch, jsou to právě velké firmyPokud má být tedy někdo podezírán z lobbingu ve svůj prospěch, jsou to velké firmy – poměrně často zcela vlastněné státem či alespoň s jeho významnou majetkovou účastí. Dokázat takové praktiky je ale obtížné až nemožné, protože otevřeně se o nich nikdo bavit nechce a ze schůzek lobbistů se zákonodárci a úředníky se obvykle zápisy nepořizují.
Dále je tu zajímavá role státu a jeho výkonných a zákonodárných orgánů. Teoreticky se úřady i politici neustále zaklínají podporou malého a středního podnikání, ale prakticky je něco takového spíše proti jejich zájmu. Vybírat daně od nespočtu malých podnikatelů je nesporně komplikovanější než od několika málo velkých plátců. I proto se občas i ve státní správě objeví názor, že by se třeba živnostenské daně možná měly úplně zrušit, protože je s tím neúměrná administrativa a neplynou z toho skoro žádné peníze.
Totéž se týká dohledu nad dodržováním hygienických předpisů, zásad bezpečnosti práce a nespočtu dalších ustanovení, jejichž plnění musí někdo průběžně kontrolovat. Přitom množství těchto povinností v uplynulých letech neuvěřitelně narostlo, což je fakt, který potvrdí každý, kdo se pustil například do stavby domu, založení restaurace nebo něčeho obdobného, a má možnost srovnání podmínek s dobou například před deseti lety.
Vybírat daně od nespočtu malých podnikatelů je komplikovanější než od několika málo velkých plátcůNa druhou stranu po dodržování těchto předpisů je pochopitelná poptávka ze strany většiny spotřebitelů. Málokdo touží po otravě jídlem z provozovny, které už dva týdny nefunguje lednička a nikdo to nijak to neřeší, což je přitom faktor, který má zákazník šanci odhalit obvykle až na pohotovosti. A jestliže zákonodárci i úředníci snahu o vynucení nějakých pravidel v těchto oblastech veřejně deklarují, vzniká stejná situace jako s daněmi – zkontrolovat jeden velký potravinářský závod je snazší než průběžná kontrola nespočtu miniaturních provozoven.
Stát sám proti sobě
Tím se stát dostává do střetu zájmů sám se sebou. Například u pohonných hmot stojí na straně jedné daňová správa a ministerstvo průmyslu, které se společnými silami snažily zamezit daňovým únikům a častému pančování. Ale je tu i antimonopolní úřad, který by zase měl zajistit fungování konkurenčního prostředí – není proto divu, že kauce pro distributory pohonných hmot otevřeně kritizoval.
Pak nastává otázka, který zájem převáží. A zpravidla je dopředu jasno – podpora konkurenčního prostředí je sice ušlechtilý cíl, ale výběr daní představuje životní nutnost. Ekonomická situace státu je mizerná – viz každoroční deficity rozpočtu ve výši mnoha desítek miliard korun –, a tak se správci státní pokladny snaží všemi dostupnými prostředky situaci nějak zlepšit.
Pravdou zůstavá, že monopolizace a omezování konkurence je dlouhodobě cestou do pekel, protože zabíjí inovace, demotivuje nové hráče na trhu a celkově podvazuje ekonomiku. Jde však o dlouhodobý, a tudíž nikoli bezprostředně viditelný proces. Výběr daní je proti tomu okamžitou a snadno kvantifikovatelnou záležitostí. Vcelku logicky pak stát a jeho orgány podlehnou známému přísloví o vrabci v hrsti a holubouvi na střeše.
Symbióza státu a korporací
Z toho se dá vyvodit, že velké firmy ve svůj prospěch teoreticky ani moc lobbovat nemusejí. Jejich zájem je ve skutečnosti podobný zájmu státu. Koneckonců, pracovní prostředí korporací je se státní správou v mnohém srovnatelné a zaměstnanci jednoho či druhého nezřídka přecházejí mezi oběma prostředími.
Dá se s určitostí říct, že řada obcházení daňových a jiných zákonů se odahrává v malých firmáchPak je tu zájem živnostníků a malých firem. Asi každý podnikatel alespoň na chvíli doufá, že se jeho firma dočká podobně pohádkového příběhu jako například Microsoft či Apple. Drtivá většina z nich jsou ale realisté – jsou rádi, že něco vybudovali a že se zvládnou vlastními silami uživit, aniž by nad nimi byl nějaký šéf, který by jim říkal, co mají a nemají dělat. Řada těchto lidí se o politiku ani nezajímá. Mají svých starostí s podnikáním dost a zpravidla od státu chtějí jen to, aby nepřekážel.
Existují sice různá seskupení malých a středních podniků, ale jejich síla je menší než vliv velkých hráčů. Člověk se o těchto subjektech zpravidla dozví až v okamžiku, kdy se v jejich oboru začne dít něco většího.
Na stranu druhou se dá s určitostí říct, že řada obcházení daňových a jiných zákonů se odahrává spíše v těchto malých firmách. Převážná většina z nich se sice nejspíš snaží nemít problémy a fungovat pokud možno legálně, ale ten zbytek dobře ví, že oko státních orgánů na malé firmy dohlédne obtížněji, tudíž sem tam zákon obejdou. Umožňuje jim to i fakt, že na rozdíl od velkých korporací zpravidla nemají tak důkladné interní kontrolní systémy.
Živnostníci a malé firmy mají zpravidla zastání pouze v médiích, která ochotně publikují smutné příběhy jejich krachujících podniků. Nicméně vývoj legislativy a regulatorních opatření média jen zřídkakdy výrazněji ovlivní. Mimo jiné proto, že k novinářům zpravidla dorazí až se zpožděním.
Kdy je monopol dobrý?
Poslední skupinou jsou spotřebitelé, kteří se rekrutují ze všech výše zmíněných hráčů trhu. Efektivní výběr daní a dodržování pravidel je jistě v jejich zájmu – i oni jsou daňoví poplatníci a nechtějí doplácet na podvodníky. A zároveň nechtějí být otráveni nějakým dryákem.
Některé monopoly mohou být pro spotřebitele přínosné a je dobré je důsledně odlišit. Jedná se o případy, kdy velikost firmy umožňuje dělat některé věci levněji při zachování standardní kvality, třeba proto, že má dotyčný gigant dost peněz na investice do nových technologií. Omezovat takto vzniklé monopoly by spotřebitelům spíš přitížilo.
Ovšem i u takovýchto monopolů nastává jev, který je pro spotřebitele teoreticky nevýhodný – omezování pestrosti nabídky. I kdyby korporace inovovaly sebevíc a najaly sebelepší mozky, nikdy se jim nepodaří dosáhnout takové nabídky, jakou zvládne roztříštěný trh tvořený nespočtem malých podnikajících subjektů.
Zda spotřebitel zvolí jistotu určité kvality vyvážené nikterak překvapivou nabídkou produkce od nadnárodního řetězce, nebo si vybere trochu dobrodružnou cestu různých malopodnikatelů, je už otázkou preferencí a nemá význam do nich zasahovat ani je hodnotit.
Smrtící nebezpečí
Je evidentní, že zájmy hlavních skupin působících na trhu nemusejí být navzájem příliš slučitelné, byť jsou z hlediska pohledu dotyčného zcela legitimní. Přitom se dá očekávat, že opatření, jako jsou kauce na trhu s lihovinami či pohonnými hmotami, budou čím dál častější.
Zpravidla je přehlížen fakt, že každá nová povinnost podnikatele v určitém odvětví je zároveň bariérou pro vstup na trhDůvodem je snaha o lepší kontrolu a regulaci různých odvětví trhu. Hledat za tím nějaké spiknutí nadnárodních korporací a vlád je nesmysl. Podobné nápady vznikají zpravidla spontánně a jejich autoři žijí v dojmu, že dělají to nejlepší, co se v dané situaci podniknout dá. Jenže je zpravidla přehlížen fakt, že každá nová povinnost podnikatele v určitém odvětví je zároveň bariérou pro vstup na tento trh. Pokud si dnes někdo myslí, že by se mohl slušně uživit, kdyby zásoboval naftou své kamarády zemědělce, nejspíš si to rozmyslí, když zjistí, že by musel složit kauci v hodnotě několika bytů v centru Prahy.
Tento trend může skutečně zajistit bezpečnější potraviny, lepší pracovní podmínky a spoustu dalších statků, po nichž je ve společnosti poptávka. Na druhou stranu ale zklame ty, kteří rádi objevují nové věci nebo mají chuť podnikat. Smrtící nebezpečí představuje pro konkurenceschopnost zemí, které se touto cestou vydají. V těchto, zpravidla vyspělých státech je sice obrovská koncentrace kapitálu, know how a dalších věcí, které ještě nějakou dobu zajistí jasnou převahu nad rozvíjejícími se trhy, ale jde o omezený zdroj, jenž nemá šanci vydržet věčně.