Nejen v Česku se najde prakticky pro každé politické rozhodnutí mnoho argumentů, které vyčíslují jejich přínos. Drtivá většina z nich, jak se prezentují, však ani zdaleka pozitivní nejsou. Nejčastějším společným jmenovatelem takových kroků je neochota zabývat se dlouhodobými důsledky a širšími ekonomicko-politickými souvislostmi, které jsou obětované ve prospěch dosažení často relativních a dočasných výhod.
To je i případ nově zaváděné povinnosti dovozců potravin a zemědělských surovin na území České republiky. Ti musejí hlásit tuzemským dozorovým orgánům dva dny předem ceny dovážené produkce a místo, kam zboží dorazí. Opatření, které minulý týden schválila na svém zasedání česká vláda, přinese přitom velmi pravděpodobně těm, které má chránit, více škody než užitku.
Předčasná argumentace
V zásadě jediným pochopitelným argumentem pro takové opatření je možnost onlinového přehledu o aktuálním dovozu a struktuře importovaných potravin. V současnosti jsou totiž souhrnné údaje o vývoji zahraničního obchodu veřejně známé až zhruba pět týdnů po skončení příslušného statisticky sledovaného měsíce.
Zcela předčasná je také argumentace, která odůvodňuje povinnost dovozců ruským embargem vůči EU a jeho důsledky |
To skutečně v praxi neumožňuje operativní zásahy proti nějakým nestandardním importům potravin do ČR. Otázkou ovšem je, jaké možnosti by mohl náš stát vůbec využít, neboť na jednotném evropském bezcelním trhu je v praxi možné zastavit z partnerských zemí Evropské unie dovoz zboží kromě zdravotních rizik jedině prokázáním dumpingu. To je ovšem proces, který trvá několik měsíců, a jednotlivé dny v něm nehrají žádnou roli.
Zcela předčasná je také argumentace, která odůvodňuje povinnost dovozců ruským embargem vůči EU a jeho důsledky. Do současné doby přitom není nikomu známo, zda se dovozy zemědělských surovin a potravin po zavedení ruského embarga na území ČR zvýšily a zda v přímé souvislosti s tímto embargem ceny dovážené produkce klesly. Tyto informace budou známé až 7. října, a minimálně do té doby by bylo velmi unáhlené ohlašovací povinnosti zavádět.
Mimochodem dovoz symbolu ohrožení našich ovocnářů – jablek – v měsíci červenci před zavedením ruských sankcí podle veřejně známých informací, které ale asi zřejmě nikdo nechce vnímat, klesl v porovnání s předchozím měsícem červnem zhruba o 30 procent, včetně dovozů z Polska. Kdo tedy dnes mluví o valící se polské jablečné produkci na náš trh, nemá pro takové tvrzení jediný důkaz.
Nejspornější „obohacení“
Dovoz živočišných produktů přitom již více než tři roky hlášení o dovozech podléhá. Naše země tuto administrativní překážku volného obchodu zavedla po vzoru Maďarska, ovšem bez cenových hlášení. Nyní se opatření rozšiřuje také na rostlinné komodity. Je však vhodné připomenout, že takové opatření je i v připravované novele zákona o potravinách, která by měla začít platit koncem letošního roku – pravda, bez uvádění cen.
„Obohacení“ povinných hlášení o informaci o fakturovaných cenách je ze všech novelizovaných povinností dovozců nejspornější |
Právě „obohacení“ povinných hlášení o informaci o fakturovaných cenách je ze všech novelizovaných povinností dovozců nejspornější. Především ze dvou důvodů. Především proto, že fakturovaná cena není ani zdaleka tou, za kterou příslušné výrobky nakupuje spotřebitel, přičemž právě jeho zájem spotřebitele je rozhodující pro prodej zemědělských surovin a potravin. A tím do jisté míry rozhoduje o bytí, či nebytí našich i zahraničních zemědělců a výrobců potravin.
V praxi je docela dobře možné, že zboží se do ČR doveze za vyšší kilogramovou cenu, než je cena od tuzemských producentů, ale v maloobchodu ho spotřebitel koupí za nižší spotřebitelskou cenu – a naopak. Řečeno jinak, informace o cenách zdaleka nemusí, a ani nebudou kýženým důvodem pro prokázání dumpingu.
Diskriminační rizika
Nechtěný, ale do jisté míry pozitivní efekt by nicméně mohla cenová hlášení přinést – informace, jak se na původní fakturovanou cenu nabalují další cenové impulsy. Naši potravináři již řadu let tvrdí, že některé jejich produkty jsou cenotvorbou tuzemského maloobchodu diskriminované, neboť jsou v obchodech prodávané při stejné fakturované ceně za vyšší spotřebitelské ceny. Nyní by mohli mít pro svá tvrzení důkaz.
Mohlo by se ale také stát, že tyto teze cenová hlášení vyvrátí. Čímž by padl jeden z letitých argumentů, kterým část našich výrobců obhajuje vyšší ceny svých výrobků na pultech. Naprosto fatální důsledky nicméně mohou mít cenová hlášení v konkurenčním boji. I z uvedených důvodů nastane o cenová hlášení dovozců velmi intenzivní zájem řady lobbistických skupin.
Diskriminačním rizikům ani zdaleka nebudou vystaveni jen dovozci a zahraniční výrobci, ale potenciálně i všichni výrobci v naší zemi |
A protože v naší zemi je občas nechtěný, často však řízený únik informací na denním pořádku, je prakticky jisté, že minimálně někteří vyvolení budou předem vědět, za kolik se k nám ze zahraničí suroviny a potraviny dovážejí, a zcela nepochybně tomu přizpůsobí vlastní cenovou politiku.
Je proto zcela zřejmé, že institut cenového hlášení bude dříve či později zneužit, a navíc se obrátit proti těm, které má chránit, prostě proto, že nebudou mít potřebné konexe. Diskriminačním rizikům proto ani zdaleka nebudou vystaveni jen dovozci a zahraniční výrobci, ale potenciálně i všichni výrobci v naší zemi.
Nestrategické rozhodnutí
Jak víme z fyziky, každá akce budí reakci. Pokud ČR zavede pro dovozce ze zahraničí nahlašovací povinnosti, je logickým protikrokem, zejména protekcionisticky orientovaných zemí EU, že přistoupí k recipročním (odvetným) opatřením. Což není fikce, například Slovensko se tak již chová, obdobné tendence jsou v již zmíněném Maďarsku či Francii.
Na tomto místě je třeba připomenout, že s členskými státy EU obchoduje ČR zhruba 90 procent veškeré zemědělské a potravinářské produkce. Zavádět v tomto prostoru specifickou národní byrokracii je proto ze střednědobého i dlouhodobého pohledu snižováním exportního potenciálu ČR v rámci EU v této oblasti.
Dělat si obchodní nepřátele tam, kam vyvážíme drtivou většinu agropotravinářské produkce – tedy do EU –, je přinejmenším nestrategické, když už ne sebevražedné |
Ačkoli to mnozí nevědí nebo (jako u těch jablek) vědět nechtějí, statistiky za uplynulých deset let konstatují, že náš export zejména do členských zemí EU každoročně roste rychleji než dovoz z nich k nám – v uvedeném desetiletí se zvýšil zhruba trojnásobně, z někdejších přibližně 50 na téměř 160 miliard korun loni.
To v praxi znamená, že EU je i díky neexistenci celních bariér pro ČR do budoucnosti v segmentu zemědělských surovin a potravin nejvíce perspektivní trh a vzhledem k rostoucí konkurenceschopnosti našich zemědělců i potravinářů tato perspektiva nadále poroste. Dělat si obchodní nepřátele tam, kam vyvážíme drtivou většinu agropotravinářské produkce, je přinejmenším nestrategické, když už ne sebevražedné.
Za této situace je celkem jedno, jak dlouho budou inovované nahlašované povinnosti platit. Ministr zemědělství Marian Jurečka sice mluví o dočasnosti, která by mohla skončit koncem kalendářního roku. To zní sice rozumně, nicméně i když opatření skončí, v paměti všech potenciálních obchodních partnerů ČR zůstanou nadále. Určitě déle než je funkční období vlády, která toto opatření přijala.