KOMENTÁŘ Jana Čuříka / Obávám se, že v těchto dnech nejsme schopní udržet si v případě Sýrie dostatečný odstup při vyslovování soudů, která strana použila v ranních hodinách ve středu 21. srpna chemické zbraně ve čtvrtích Džobar, Ajn Tríma, Zamalka a Muazzamíja na východní, respektive jihozápadní periferii hlavního města Damašku.
Existuje však několik indicií, které opravňují k úvaze, že původcem útoku byla syrská armáda. Žádnou z nich nelze doložit empiricky, což je průvodní jev toho, že si dnes média i světoví politici utvářejí své postoje k Sýrii především na základě videí, která z principu nemohou být neutrální. Uvádím tři důvody, které mě vedou k tomuto názoru:
- vlažné, ale okrajově zmíněné přiznání na neoficiálním facebookovém profilu blízkém syrské armádě, že byly chemické zbraně v omezené míře použity;
- aktuální vývoj válečné situace v Damašku, který nenahrává vládní armádě;
- nezdrženlivost vedení syrské armády.
1. Přiznání na facebookovém profilu
Syrská armáda, respektive osoby, jež se starají o její mediální divizi, se netají, že útok chemickými zbraněmi se odehrál. Syrská armáda podobně jako ozbrojená opozice komunikuje se svými příznivci prostřednictvím televize, rádia a sociálních sítí. Část její produkce je koncipována tak, aby byla dostupná mezinárodní veřejnosti.
Vedle toho existuje několik kanálů, které hrají přímou mobilizační roli uvnitř Sýrie, ale nejsou dostupné v jiném jazyce než arabštině, přičemž slouží jako nástroj k udržení soudržnosti režimu a loajality Syřanů. Jeden z těchto kanálů – Zpravodajská síť syrských ozbrojených sil – od odpoledne 21. srpna na svém profilu vystavuje „důležité prohlášení“, jehož překlad z arabštiny do češtiny zní:
„Oznamujeme, že dnes byl zacílen jistý počet teroristických hnízd těžkými zbraněmi a nezpochybnitelně provedeny údery na cíl. Rovněž byla s maximální ostražitostí a s přihlédnutím k bezpečnosti občanů použita chemická zbraň, a to z důvodu zabarikádování se žoldáků na místě, kam se lze nejen obtížně dostat, ale i vést boj tváří v tvář. Vše, co odvysílaly o zabíjení občanů a dětí kanály sváru, není nic jiného než fotky a videa připravená ve studiích Al-Džazíry a v Kataru.“
Facebookový profil pravidelně informující o akcích syrské armády 21. srpna uvedl, že v Damašku použila chemické zbraněFacebookový profil pravidelně informující o akcích syrské armády tedy 21. srpna uvedl, že v Damašku použila chemické zbraně. Vzhledem k hustotě tamní zástavby a skutečnosti, že opoziční milice zde téměř výhradně tvoří místní muži spojení s místem rodinnými nebo sousedskými vazbami, lze si jen obtížně představit izolované „teroristické hnízdo“. Opoziční milice ve východním Damašku a v příměstské oblasti Ghúta nejsou nomádští džihádisté z oblastí na severu Sýrie, ale Syřané provázáni s místními komunitami.
V okolí Damašku paradoxně vládne z hlediska míry zapojení cizinců do války opačná situace než v severní části země. Působí zde libanonské milice neformálně napojené na Hizballáh, a především šíitské irácké milice. Režimní propaganda, jež neustále opakuje, že Asadova armáda vede ofenzívu proti spiknutí ze zahraničí, tuto skutečnost taktně přehlíží. Evropská veřejnost, a česká obzvlášť, jí to baští i s navijákem.
2. Navrch mají spíše opoziční milice
Útok se odehrál, či spíše neodehrál jako izolovaný incident, ale v kontextu ostrých bojů, jež syrská armáda vede s opozičními milicemi od 24. července ve východní a jihozápadní oblasti Damašku. A v nich mají spíše navrch opoziční milice. Syrská armáda si sice v období od dubna do června zajistila kontrolu nad strategicky důležitým okolím města Homs, jež spojuje Damašek s pobřežím, ale tento dílčí úspěch váže její jednotky v centrální Sýrii na úkor jiných částí země, především právě Damašku.
Tvrzení, že syrská armáda neměla žádný důvod použít chemické zbraně, protože „vítězí“, je nepravdivou dojmologiíHlavním uzlem opozičních milicí ve východní části hlavního města je čtvrť Džobar, již od 26. července nepřetržitě bombarduje letectvo, což 21. srpna doprovázelo i omezené použití chemických zbraní. V této čtvrti se do širšího proudu slévají malé místní milice sdružující se pod názvem Fronta osvobození hlavního města (Džabhat fathu’l-ásima).
Vládní armáda na postup opozice ke středu Damašku a k některým symbolicky důležitým budovám (Důstojnický klub) reagovala v uplynulém měsíci intenzivním bombardováním rostoucího počtu čtvrtí hlavního města a bezskrupulózním blokováním humanitárních dodávek do jeho zdevastovaných částí. Tvrzení, že syrská armáda neměla žádný důvod použít chemické zbraně, protože „vítězí“, se sice může rychle stát stokrát opakovanou a české veřejnosti konvenující pravdou, ale má slabé místo – jde o nepravdivou dojmologii, která se v Damašku míjí s realitou.
3. Brutalita nejužšího okruhu syrského režimu
Evropané si nechtějí připustit míru brutality, k níž je ochotný se nejužší okruh syrského režimu uchýlit. V pořadu České televize Události a komentáře v pondělí 26. srpna, kde jsem mohl některé ze svých názorů vyslovit, bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý tvrdil, že z vojenského hlediska je použití chemických zbraní proti civilistům Asadovou armádou nesmyslné a nepravděpodobné. Toto tvrzení však vychází z principů fungování armády v zemi, která navzdory všem svým nedokonalostem armádu politicky kontroluje a znemožňuje její jakékoliv zneužití proti vlastním občanům.
V Sýrii oproti Česku představuje armáda DNA režimu. A to od roku 1933, kdy francouzská koloniální správa založila ve městě Homs Vojenskou akademii, jejímž veřejně nedeklarovaným cílem bylo z vyděděnců syrské společnosti – chudých Alavitů z pobřežních hor – vytvořit protiváhu starým sunnitským rodinám ve městech, které vystupovaly proti Francouzům.
Tento prvotní hřích byl u zrodu budoucího baasistického režimu a několik desítek let definoval pohled syrské armády na vlastní stát – je pro ni v prvé řadě kořistí, prostorem k uchvácení. Proto je možné, že její vedení, ať už je v něm role syrského prezidenta Bašára Asada zásadní anebo okrajová, stupňuje použití ničivých zbraně proti městům a vesnicím, aniž by dělalo rozdíl mezi členem milice – „teroristou“ – a civilistou. Násilí syrské armády pak eskaluje pokaždé poté, co se opozici podaří zasáhnout některé místo, jež má pro vedení státu zásadní význam.
Na konci července 2012 začalo vojenské letectvo masově bombardovat město Aleppo poté, co při bombovém atentátu povstalců zahynuli vrcholní generálové armády a zpravodajských služeb včetně Asadova bratrance Ásifa Šawkata, a to pouze čtyři kilometry a necelých deset minut autem od prezidentského paláce. Letos 8. srpna byl spáchán patetický pokus o atentát na syrského prezidenta směřujícího do „své“ mešity Anase ibn Malika, ještě o půl kilometru blíže od paláce. Ministr informací Umrán Zuhbí atentát pochopitelně popřel, ale v syrské válce lze všechno.
Syrská armáda se v průběhu roku 2013 stala zřejmě první na světě, která proti svým spoluobčanům systematicky používá rakety Scud. Drastické následky lze vidět na Aleppu před necelými 14 dny. A upozorňuji, že nejde o žádné zahraniční spiknutí ani o mediální manipulaci.
Zvykne si opět Západ?
Nabízí se otázka, zda Asadovou strategií v souvislosti s nasazením chemických zbraní nebylo od začátku letošního roku něco zcela jiného – snažit se jejich opakovaným omezeným použitím přivést Západ k tomu, aby si na ně v syrském konfliktu zvykl. Stejně jako se nejprve stalo v případě bojových vozidel pěchoty a tanků, následně letadel a nakonec balistických raket. V celkovém počtu obětí syrské války vyšším než sto tisíc jsou jen jednou kapkou mezi všemožnými i nemožnými smrtícími prostředky, jež obě strany používají.
- Jsou těžké zbraně humánnější než nože a samopaly?
- Čím se liší smrt způsobená sebevražedným atentátníkem v autě od té dronem, při níž jeho operátor ze vzdálenosti deseti tisíc kilometrů na obrazovce sleduje změnu jasnosti vytékající krve, když postupně ztrácí teplotu?
Prezident Asad se možná snaží opakovaným omezeným použitím chemických zbraní přimět Západ k tomu, aby si na ně v syrském konfliktu zvyklNevím. Ale vždy se mi vybaví dilema, pokud dvě strany nebojují symetrickými prostředky, jež ve svém nezapomenutelném filmu Bitva o Alžír zachytil italský režisér Gillo Pontecorvo. „Nepovažujete za zbabělé používat košíky vašich žen k přenášení bomb, které pak zabíjejí nevinné lidi?“ ptá se francouzský novinář zadrženého Larbího Ben Mhídího, vůdce protifrancouzského odboje v alžírské Kasbě.
„A není ještě mnohem zbabělejší bombardovat bezbranné vesnice napalmovými bombami, které dokážou zabíjet tisíckrát účinněji? Pochopitelně, kdybychom měli letadla, bylo by to pro nás mnohem snazší. Dejte nám vaše bombardéry, pane. Naše košíky vám budou k dispozici,“ odpovídá mu zakladatel Fronty národního osvobození.
Deprimující české reakce
Reakce českých občanů na syrskou tragédii deprimují. Z této války se stal sport, ve kterém dvě nezúčastněné skupiny nenávistně fandí straně, která jim je údajně bližší. A to na základě útržkovitých klipovitých informací, které téměř nikdo nemá v úmyslu více zkoumat.
Deprimuje, když většina českých občanů hodnotí vražedný útok, který se odehrál 21. srpna, jenž má pro nás velký význam, stejně jako mluvčí ruského ministerstva zahraničí Alexandr Lukaševič – plánovaná provokace. Deprimuje, když chtějí věřit, že videa o útoku byla údajně zinscenovaná (kým? jak?) den předtím, než se skutečně stal, aniž by se zajímali, jak na YouTube časově funguje ukládání.
Zaznamenal u nás vůbec někdo, že na rozdíl od svého ministra zahraničí íránský prezident Hasan Rouhání před týdnem potvrdil, že v Sýrii se útok chemickými zbraněmi skutečně odehrál, aniž by se zmínil, kdo je jeho viníkem? To jsme se stali natolik dokonalou ruskou mentální kolonií, že za vším vidíme americké spiknutí, aniž by někoho zajímalo, že v Sýrii bloudí 4,5 milionu lidí bez domova a další dva živoří za jejími hranicemi?
Jak psát o Sýrii…
Hovoříme sice o Sýrii, ale taková, jakou jsme dříve znali, již neexistuje. Stala se minulostí. Není však zcela absurdní pohoršování se nad sebemenší intervencí, protože přinese další mrtvé, umírají-li denně v Sýrii desítky a někdy i stovky lidí?
Nepodporoval jsem nikdy v žádném bodě americkou politiku na Blízkém východě – kvůli její slepotě, dvojím standardům a podřízení všeho gigantickým tokům suroviny, která po druhé světové válce umožnila vybudovat současný svět masové spotřeby. Chceme-li však aspoň trochu porozumět obrovskému kolapsu, který se v této oblasti od letošního jara odvíjí, je přinejmenším třeba znát a respektovat základní fakta.
Několikrát jsem přemýšlel, jak o Sýrii psát. Existuje-li nějaký hypotetický kompas, který může vést. A dospěl jsem k závěru, že možná jediný – psát o Sýrii tak, abych vlastní teze dokázal obhájit před všemi Syřany, které jsem v životě potkal, bez ohledu na to, kde se v konfliktu řízením osudu ocitli.
I před rodinou, která mě před třemi lety pozvala v damašské čtvrti Ruknuddín domů na čaj. Seděli jsme na balkóně, bavili se, jak se Sýrie mění, a pozorovali Damašek rozprostírající se do dálky pod svahy. „Snad bude ještě líp,“ řekl tehdy můj hostitel. A po chvíli mlčení dodal: „Ale nikdy vlastně nevíme, co nás čeká.“